O hrubém domácím štěstí
Bhután, známý též coby "země hřmícího draka", byl dlouho ospalým královstvím, kde se zastavil čas.
Dnes patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím zemím. Během několika mála let prodělal tento himalájský stát ohromný skok ze středověku do současnosti.
Teprve před pár lety zavedl zdejší král televizi, telefon a internet.
Byl to také on, kdo zavedl termín "hrubé domácí štěstí."
To hrubé domácí štěstí je ekvivalentem hrubého domácího produktu - tedy toho čísla, které nám, občanům v zemích nižší nadmořské výšky, recitují navzájem se dohadující odborníci na plusy a mínusy.
Termín blahobytu by v Bhutánu byl ale zbytečný. Lidé jsou tam totiž relativně chudí, pokud jde o příjem. Ale přesto tam nenajdete žebráky, jako vedle v Indii. Zdá se, že v Bhutánu lidi nevěří konzumnímu evangeliu - čím víc utratíš, tím víc zajistíš práci pro bližního svého.
Za zmínku ještě stojí, že v té horské, nebohaté zemi téměř neexistují sebevraždy.
Lidé jsou spokojení, mají co jíst. A sociální cítění je rozvinuté i bez dlouhých politických projevů.
Jinde ve světě provází obvykle přechod od monarchie k něčemu demokratickému nespokojenost s panovníkem. Nikoli v Bhutánu. Tam demokracii neumožnila revoluce. Byl to král, který ji svým poddaným bezohledně vnutil.
"Král se rozhodl, ať se nám to líbí, nebo ne. Budeme mít demokracii. Teď prý bude na nás, abychom si poradili s mocí, kterou nám Jeho Veličenstvo dává, abychom se snažili pokračovat v započatém díle," komentoval to jeden z kandidujících politiků - šéf tamní pošty.
Bylo opravdu jen málo občanů, kteří přechod k vládě lidu vítali. Dávali si za příklad sousední Nepál a násilnosti kolem voleb - nebo korupci v sousední Indii, v nejlidnatější demokracii světa.
Na lidi působila demokracie jako něco nedůstojného, co by mělo nahradit vznešenost a moudrost milovaného a moudrého krále.
No, něco na tom je - řekl bych.
Pohádka však pokračuje.
Občané dali panovníkovi najevo, jak moc se jim jeho rozhodnutí nelíbí. Naposledy to udělali při zkouškách na volby, když si měli vybrat mezi stranami označenými barvou. Drtivě vyhrála žlutá strana - což je - jaká náhoda - symbol krále.
Nakonec byli občané rozumní. Svého panovníka si váží tak, že se rozhodli, že tu demokracii holt risknou.
Splnili jeho přání a zvolili parlament. Země tak vstoupila do nové etapy dějin.¨
Možná, že tím skončí jisté staré kouzlo a možná, že to bude konec starých časů. Za povšimnutí ale stojí, že v Bhutánu vstoupili do nové doby s velkou výhodou: budou mít ten nejvzdělanejší parlament na světě.
Král totiž do ústavy prosadil - /zřejmě spíš nadiktoval/ - paragraf, že kandidovat může jen člověk s univerzitním vzděláním.
Pro srovnání - v Česku by byl z voleb vyřazen každý sedmý ze současných poslanců.
A to nemluvím o tom, že ti v Bhutánu museji mít skutečné vzdělání.
Vysokoškolské diplomy plzeňského typu v těch vysokých horách neplatí.
Dnes patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím zemím. Během několika mála let prodělal tento himalájský stát ohromný skok ze středověku do současnosti.
Teprve před pár lety zavedl zdejší král televizi, telefon a internet.
Byl to také on, kdo zavedl termín "hrubé domácí štěstí."
To hrubé domácí štěstí je ekvivalentem hrubého domácího produktu - tedy toho čísla, které nám, občanům v zemích nižší nadmořské výšky, recitují navzájem se dohadující odborníci na plusy a mínusy.
Termín blahobytu by v Bhutánu byl ale zbytečný. Lidé jsou tam totiž relativně chudí, pokud jde o příjem. Ale přesto tam nenajdete žebráky, jako vedle v Indii. Zdá se, že v Bhutánu lidi nevěří konzumnímu evangeliu - čím víc utratíš, tím víc zajistíš práci pro bližního svého.
Za zmínku ještě stojí, že v té horské, nebohaté zemi téměř neexistují sebevraždy.
Lidé jsou spokojení, mají co jíst. A sociální cítění je rozvinuté i bez dlouhých politických projevů.
Jinde ve světě provází obvykle přechod od monarchie k něčemu demokratickému nespokojenost s panovníkem. Nikoli v Bhutánu. Tam demokracii neumožnila revoluce. Byl to král, který ji svým poddaným bezohledně vnutil.
"Král se rozhodl, ať se nám to líbí, nebo ne. Budeme mít demokracii. Teď prý bude na nás, abychom si poradili s mocí, kterou nám Jeho Veličenstvo dává, abychom se snažili pokračovat v započatém díle," komentoval to jeden z kandidujících politiků - šéf tamní pošty.
Bylo opravdu jen málo občanů, kteří přechod k vládě lidu vítali. Dávali si za příklad sousední Nepál a násilnosti kolem voleb - nebo korupci v sousední Indii, v nejlidnatější demokracii světa.
Na lidi působila demokracie jako něco nedůstojného, co by mělo nahradit vznešenost a moudrost milovaného a moudrého krále.
No, něco na tom je - řekl bych.
Pohádka však pokračuje.
Občané dali panovníkovi najevo, jak moc se jim jeho rozhodnutí nelíbí. Naposledy to udělali při zkouškách na volby, když si měli vybrat mezi stranami označenými barvou. Drtivě vyhrála žlutá strana - což je - jaká náhoda - symbol krále.
Nakonec byli občané rozumní. Svého panovníka si váží tak, že se rozhodli, že tu demokracii holt risknou.
Splnili jeho přání a zvolili parlament. Země tak vstoupila do nové etapy dějin.¨
Možná, že tím skončí jisté staré kouzlo a možná, že to bude konec starých časů. Za povšimnutí ale stojí, že v Bhutánu vstoupili do nové doby s velkou výhodou: budou mít ten nejvzdělanejší parlament na světě.
Král totiž do ústavy prosadil - /zřejmě spíš nadiktoval/ - paragraf, že kandidovat může jen člověk s univerzitním vzděláním.
Pro srovnání - v Česku by byl z voleb vyřazen každý sedmý ze současných poslanců.
A to nemluvím o tom, že ti v Bhutánu museji mít skutečné vzdělání.
Vysokoškolské diplomy plzeňského typu v těch vysokých horách neplatí.