Odvažme se více demokracie

29. 01. 2017 | 18:33
Přečteno 3170 krát
Když v roce 1969 německý sociální demokrat Willi Brandt rozjížděl kampaň voleb do Spolkového sněmu, nesl ji v duchu hesla „Odvažme se více demokracie!“ Reagoval tak na předchozí revoltu nastupující mladé generace, v 60. letech vyjadřující pochybnost o udržitelnosti stávající demokracie. Brandt nabízel jedinou možnou a rozumnou odpověď.


Heslo „Odvažme se více demokracie!“ v souvislosti s politikou sociální demokracie má ještě jeden důležitý rozměr.

Když onoho slavného 1. května roku 1890 pořádala socialistická Internacionála po celé Evropě demonstrace za osmihodinovou pracovní dobu, nechyběli při nich ani pražští dělníci. Sešli se na Střeleckém ostrově. Odsud vzešla rezoluce, požadující nejen osmihodinovou pracovní dobu, nejen bezplatné vzdělávání pro všechny, nejen zákaz práce dětí, ale i všeobecné volební právo. Už tehdy zaznívalo ono brandtovské „Odvažme se více demokracie!“ Sociálním demokratům roku 1890 bylo zřejmé, že nezbytnou, hlavně nepodkročitelnou podmínkou pro vznik a udržení sociálně spravedlivé společnosti je její demokratické uspořádání a z něho odvozený demokratický stát.

Otázku sociální spravedlnosti vymezil předposlední předseda sudetoněmecké sociální demokracie Josef Seliger velmi trefně. Razil zásadu, že řešení sociální otázky nemůže být pro sociální demokraty cílem. Může být jen prostředkem, cestou, jak nastolit podmínky pro svobodný rozvoj člověka.

Seligerovi nešlo o libovolné liberální pojetí svobody, spokojující se s maximou, podle níž moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda mého bližního. Bral v potaz, že moje svoboda je současně významně omezována možností, či naopak nemožností svobodného rozvoje mého bližního. To je a byl důvod, proč sociální demokraté od prvopočátků trvali na solidaritě mezi lidmi navzájem. A to ve všech životních situacích, jež lidem tak či onak ukrajují z jejich svobod. Tedy i v situaci sociální nouze.

Řešení sociální otázky podle Josefa Seligera jako cesta ke svobodě není sociálně demokratickým vynálezem. Svůj odraz nachází v křesťansko-židovské tradici a v jejím učení.

Britský zemský rabín Jonathan Sacks chudobu nepovažuje za požehnaný stav v duchu nám známého úsloví o chudobě, co cti netratí , ale, opíraje se o talmudské rabíny, má ji za jistý druh smrti, horší než padesát morových ran dohromady. Odpomoci od chudoby si lidé podle talmudských mudrců nemohou jinak než vytvářením pracovních míst. Práce je Sacksovi duchovní hodnotou, protože, jak píše, „vydělávání si na stravu je zčásti základní podmínkou k naplnění lidské důstojnosti“. Sacksovo přesvědčení rezonuje ve výkladu práce, jak ji popisuje papež Jan Pavel II. v sociální encyklice Laborem Exercens. Papež mimo jiné uvádí, že „lidská práce má svou hodnotu mravní, přímo a bezprostředně spjatou se skutečností“, a že „ten, kdo ji koná, je osobou , že je to uvědomělý a svobodný, tedy o sobě rozhodující subjekt“. Celý oblouk sklenuje pak Jan Kalvín. V kázání z roku 1555, inspirovaném kapitolou 15 z 5. knihy Mojžíšovy zdůrazňuje, že se vůči bohu osvědčí jen ten, kdo se ujme svých chudých a potřebných. Současně tvrdě odsuzuje žebrotu. Podtext tu najdeme podobný jako u Jonathana Sackse anebo u česko-rakouského osvícence Josefa von Sonnenfels, působícího v 18 století na vídeňské univerzitě. Kalvín varuje hlavně před těmi, kteří žebrotě uvyknou. Návyk způsobí, že nakonec přestanou umět cokoli pořádného. Pomoc chudým a potřebným má být proto taková, aby si ti, jimž je pomáháno, nakonec na nohy pomohli sami. Těžko si ale na ně budou moci pomoci, jestliže si z přijímání pomoci od druhých udělají živnost.

Převedeno do řeči současné: Má-li dnešní sociální demokracie navazovat na své předchůdce, působící před více než 100 lety, pak před nimi sotva obstojí, jestliže se zacílí jen na soupis sociálních opatření, vytvářející tu skutečné, tu fiktivní sociální jistoty, aniž při každém takovém svém návrhu sleduje konečný cíl, řečeno slovy papeže Jana Pavla II., aniž vytváří podmínky pro rozvoj „uvědomělého a svobodného, o sobě rozhodujícího člověka“.

Soupis sebefantastičtějších a sebelákavějších sociálních opatření dovede dát dohromady a veřejnosti nabídnout kdekterý populistický a autoritativní trouba. S takovým soupisem dokonce dovede vyhrát i volby. Úspěch komunistů před 60 lety byl lemován přesně takovým úsilím. Lidem nabídli sociální zaopatření a nádavkem majetek zdarma na úkor vyháněných Němců a v roce 1946 vyhráli volby. Pravda jen jednou. Pak se už moci zmocňovali triky a násilím. O to podivnější je nápad současné sociální demokracie chtít uspět s pouhým soupisem. Svým byť sebeupřímněji míněným programovým rozkročením nepřekračuje horizont sociálního zaopatřování lidí potřebných. S populistickou konkurencí se jen přetahuje o to, kdo sociálního konzumu nabídne větší přehršel.

Ve mně tak budí dojem, že se nejspíš nevymanila z pojetí sociální otázky, jak je razili po 60 let komunisté. Opíralo se o sociální demagogii a o důraz na rádoby neomezený sociální konzum. Provázené však bylo chronickým nedostatkem všeho, za to přemírou korupce, kam oko pohlédlo.

Vezměme jen aktuální otázku sociálního bydlení. Je nepochybně ušlechtilé, jestliže koncept sociálního bydlení má vytěsnit dosud rozmáhající se byznys s chudobou. Nevyústí nakonec tento koncept přesto ve slepé uličce? Není nejmenšího sporu, že je potřeba slabým sociálním skupinám zajistit cenově dostupné bydlení zejména po letech devastující bytové politiky českého státu, likvidující nájemní bydlení a nahrazující je bydlením vlastnickým, nižším příjmovým skupinám zpravidla nedostupným.

Jenže, kdo řekl „á“, musí říci i „bé“. Cílem sociálního bydlení přece nemůže být pouhá skutečnost, že matka samoživitelka či propuštěný vězeň dostanou cenově přijatelnou střechu nad hlavou a že na náklady spojené s jejím pronájmem jim přispěje stát. Pokud ano, pak nejde o nic jiného, než o skrytou výzvu uchýlit se k žebrotě, jak ji ve svém kázání vymezoval Jan Kalvín. Tentokrát o to hůř, protože se jedná o žebrotu institucionalizovanou. Pro toho, který na ni má být odkazován, není o nic méně ponižující a znevolňující. Rozhodně však není osvobozující.

Americký levicový dokumentarista Michael Moore ve filmu, pojednávajícím o zdravotním zabezpečení Američanů v době ještě před ObamaCare, řekl, že žádný z občanů není tak poslušným a poddajným, jako jsou poslušní a poddajní občané přinucení celoživotně se zadlužovat. Tezi dokumentoval na inteligenci, dosahující vysokoškolského vzdělání za školné, hrazené za cenu zadlužení se během studia. V mnoha případech celoživotního.

V podobné situaci u nás nalezneme nastupující generace. Nemusely se sice zadlužovat kvůli školnému, i když i to jeden čas hrozilo, ale díky vlastnickému bydlení jako jediné možnosti, jak se dostat k bytu. Většině z nich dostupnému zas jen díky mnohaletému zadlužení se.

Kdo má dluhy, zejména pak dluhy s několikaletým splátkovým kalendářem stává se poslušným, ukázněným a vstřícně loajálním poddaným, sotva ale sebevědomým a svobodomyslným občanem. Dluhy jsou dnešní podobou otrockých okovů.

Obdobně se to má i s člověkem, který se dostane do závislosti na státním sociálním zaopatření. Způsob jeho poskytování, jak se u nás díky sociální demokracii prosadil, mu umožňuje, aby si ze závislosti na státu udělal živnost, stejně jako si ji udělal Kalvínův žebrák z žebroty. Pro oba případy platí, co řekl Jan Kalvín, že „sotva posoudíme, jakmile se po dvorech a branách bude rozléhat křik, zda tu skutečně vládne nouze, protože neukřičenější krky schramstnou všechno, čím by jinak měli být nasyceni a při životě drženi chudí“.

Záměrem sociální pomoci v duchu pojetí starých sociálních demokratů musí být výsledný stav, kdy sociálně potřebný přestává být potřebným, staví se na vlastní nohy a je schopen obstarat si živobytí na vlastní účet a vlastními silami. Najdeme tu samozřejmě výjimky, z důvodů objektivních neschopné dosáhnout žádoucího cíle. Jde ale veskrze o výjimky snadno a rychle rozpoznatelné a obecně námi přijímané.

Instituce sociálního bydlení, když už jsem ji načal, je věru věcí nanejvýš užitečnou. Pro svobodný vývoj člověka může být však užitečná jen tehdy, je-li spojena s promyšleným a účinným sociálním programem, v potřebném člověku postupně budujícím schopnost se od potřeby sociálně bydlet odpojit a zmoci se na to (zejména díky získané práci), nalézt si bydlení za běžné tržní nájemné, hrazené výhradně z vlastních zdrojů. To český koncept sociálního bydlení nenabízí.

Publicista Bohumil Doležal ve své nedávné úvaze, uveřejněné v Přítomnosti se zamýšlel, zda současná sociální demokracie má šanci uspět v nadcházejících volbách, zda se jejím klíčovým šémem může opravdu stát jí nabízený velkoryse pojatý repertoár sociálních opatření a různých ingrediencí sociálního konzumu, zda jen za pomoci takové nabídky je s to porazit svoji populistickou konkurentku, dospívá k závěru, že rozhodně ne. Prvoplánově jí má podle Doležala jít o osud české demokracie. Čta Doležalovy řádky, připomněl jsem si Williho Brandta, jehož slavným zvoláním „Odvažme se více demokracie!“ jsem začal svoji úvahu. Uvědomil jsem si velice silně, jak se současná sociální demokracie, bude-li pokračovat v duchu, jejž Doležal oprávněně kritizuje, tragicky a osudově míjí se svými předchůdci a jak se stále výrazněji přibližuje k pojetí sociální politiky jako lákadla pro masy lačné bezplatného sociálního konzumu, vynalezeného před mnoha desítkami let samotnými komunisty.

Cílem předchůdců dnešních sociálních demokratů byl sebevědomý, vzdělaný, rozhodný a uvědomělý občan, ctící nezbytnost mezilidské solidarity. Jednoduše člověk, jak jej ve své reportáži líčí vídeňský list Neue Freie Presse, přinášeje 2. května roku 1890 reportáž z dělnických demonstrací ve Vídni z předchozího dne. Tento veskrze liberální list přitom neměl nijaký významný důvod pro to, aby do nebe vynášel sociální demokracii a sociálně demokratické dělníky. Přesto tak v zásadě učinil:

„S úzkostným napětím očekávaný svátek dělníků je nyní za námi a jasně ukázal, jak si protiřečila škarohlídská proroctví pesimistů. V tomto okamžiku se nese jen jeden hlas: Dělnictvo se chovalo vzorově. … Kdo ve Vídni osobně prožil ten velký den dělníků, musí být naplněn ohromnou úctou před vážností, s níž masy pracujících svoji věc předložily, před disciplínou, s níž dokázaly zabránit střetům nejen s orgány veřejné bezpečnosti, ale uchránit se i před řídkými urážkami či haněními ze strany osob jiných společenských tříd. … Tito mravní lidé, kteří bez písně, bez jásání, ale také bez jakýchkoli pohrůžek anebo hlasitých vyjádření šli svou cestou. Mezi nimi nebylo lze spatřit jediného podroušeného. Naopak vzbuzovali silné přesvědčení, že vytvářejí nový, zdravý střední stav ve státě…“

Jak je zřejmé, i liberálové v Neue Freie Presse uznali, že zmíněný typ svobodného člověka je budoucností nejen socialistických hnutí, ale demokratického státu vůbec. Tentýž typ představuje bezpochyby přínos i pro naši budoucnost. To nám je dnešní sociální demokracie na rozdíl od jejích předchůdců v mnohém dlužna.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy