Vážně si myslím, že digitální knihovna Europeana nedokáže vyřešit problém jako je ustavení kulturního a intelektuálního centra Evropy právě proto, že je to knihovna virtuální. K tomu je třeba reálné budovy a opravdových knih včetně dalších reálií. Europeana je jistě důležitá a hraje nebo bude hrát velmi závažnou a nezastupitelnou roli ve výměně informací v rámci Evropské unie. Vím o ní už dlouho, ten domácí úkol jsem před časem udělal. Je ale velký rozdíl mezi digitální informací a opravdovou knihou.
Bouřlivá debata okolo návrhu nové Národní knihovny v Praze na Letné se téměř uklidnila. Myslím si, že veřejná diskuse jako taková byla podstatnější než samotná soutěž. Pokud se však vážně zamyslíme nad jejím obsahem, musíme konstatovat, že události kolem soutěže jsou zřejmě pravdivou reflexí povážlivého stavu současné české společnosti.
Leonardo DaVinci zastával názor, že „... lidé se dělí do tří skupin: ti, kteří vidí, ti, kteří vidí, když se jim ukáže, a ti, kteří nevidí“.*) Přičemž „vidět“ je zde míněno jako vidění pod povrch věcí, vidění smyslu, vidět víc něž jen barvy na plátně a tahy štětcem. Jedná se o porozumění myšlenkovému konceptu ve smyslu Gillese Deleuze, porozumění věcem v jejich souvislostech napříč třemi různými typy ideového chápání světa – filosofického, vědeckého a uměleckého.
Po euforii z nově nabyté svobody v listopadu 1989 se zdálo, že v Čechách nastanou opravdu dobré časy. Vše tomu nasvědčovalo a za dvacet let se toho hodně podařilo udělat. Avšak každá euforická doba bývá vystřídána realitou všedního dne, a tak přišlo zákonitě i určité rozčarování nad tím, kam se ubírá vláda země. Domnívám se, že současná nespokojenost a společenská desiluze v České republice není zapříčiněna ani tak absencí materiálních hodnot jako absencí jakékoli společenské vize těch, kteří stojí v čele společnosti.