Sokrates poukazuje na skutečnost, že lidé mají přirozenou tendenci ke korupci, která je umožněna jejich formální mocí danou účastí ve vládě, ať už je to na jakékoli úrovni. Tato tendence nezávisí na tom, zda jde o vládu timokratickou, oligarchickou, demokratickou nebo tyranskou. A proto by podle něj měla být vláda ve státě přenechána lidem, kteří nejsou chamtiví, kteří jsou vzdělaní a moudří, zkrátka vláda by měla být v rukou „králů filosofie“. Vládou země by měli být podle Sokrata pověřeni lidé spravedliví, kteří se rozhodují nikoli podle svých osobních zájmů, ale podle zájmů společnosti. Jde tedy o ideál správy země a vlády bez korupce.

Kde jsou tedy kořeny korupce? Co je její příčinou? Jak to, že v některých zemích (jako například v Singapuru) je korupce nízká nebo téměř žádná a v jiných zemích je její rozsah neuvěřitelně veliký? Jak měřit korupci a jak se s ní vyrovnat? Je korupce věcí národní tradice nebo povahy, nebo je příčinou něco daleko podstatnějšího? Já se domnívám, že korupce vzniká tam, kdy obecný pocit společenské frustrace a posun tradičních společenských hodnot překročí snesitelnou mez. Obecně vzato, korupce vzniká všude tam, kde existuje politické vakuum, kde je u moci špatná vláda nebo kdy je společnost řízena nespravedlivým zákonodárstvím.

Kdy tedy vzniká politické vakuum? Z historie je zřejmé, že následuje po každém převratu nebo společenské revoluci – a vzniklo částečně i po revoluci Sametové. Snad není nutné vyjmenovávat historická data a události ani jednotlivé osobnosti, abychom porozuměli tomu, že jakákoliv společenská diskontinuita otevírá prostor pro násilí a všechny formy kriminality, včetně korupce.

Jak je to se špatnou vládou? Není to pouze skutečnost, že vláda nenaslouchá lidem, že se jim nedaří dobře, že reptají a nadávají na poměry. Jsou nespokojeni, že rostou státní i soukromé dluhy, že krachují drobní i velcí podnikatelé, že roste nezaměstnanost, atd. Špatná vláda nemá a ani se nesnaží vytvořit dlouhodobou a praktickou strategii hospodářského a společenského rozvoje a její plány většinou nepřesahují délku jednoho jedinného volebního období. Špatná vláda se pozná i podle toho, nakolik toleruje arogantní chování jednotlivých politiků na veřejnosti i v soukromí a nakolik akceptuje jejich soukromý život, který je v rozporu nejen s desaterem, ale i obecnou morálkou. Nadutost, manželská nevěra, vulgarismy a jiné podobné typy chování se neslučují se žádným veřejným úřadem, natož s úřadem vedení státu. Předseda vlády zastupuje každého člena společnosti – tedy i toho, kdo je v opozici nebo s jeho vládní politikou absolutně nesouhlasí. Předseda vlády je zodpovědný každému občanovi země. Je zodpovědný i mně, přestože jsem ho nevolil. A stejně tak každý ministr, každý hejtman, poslanec, senátor, primátor i starosta toho nejmenšího města.

A nespravedlivé zákonodárství? Pozná se podle toho, jak mnoho se vyplácí hospodářská nebo i jiná kriminalita. Jak velký zákonný nebo nezákonný prostor se vytváří pro zloděje a jiné podvodníky. Jak mnoho se dá podvádět v rámci zákona. Pokud formulace zákonů přímo vytváří prostor pro korupci, jde o nespravedlivé zákonodárství. Pokud je hospodářská soutěž zástěrkou předstírající demokratický výběr státní zakázky, a přitom je praktickým nástrojem korupce, jde o nespravedlivé zákonodárství. Pokud je znásilňován přirozený cit obyčejných lidí pro spravedlnost a pokud zákon zpochybňuje samozřejmý koncept dobra a zla, jde o nespravedlivé zákonodárství.

Vrátíme-li se k Sokratovi, je více než evidentní, že mluví o jakémsi ideálu správy země, která je jen těžko slučitelná se světem reality každodennosti. Vláda země je obvykle v rukou lidí se všemi dobrými i těmi ostatními vlastnostmi. Navíc, „králové filosofie“ mají ve svém životě většinou jiné ambice, než se trápit s praktickými starostmi a řešením úkolů, které jen těžko zapadají do přesných myšlenkových konstrukcí filosofických problémů. Reálná správa země se spíše než na principech ideálů odehrává na pricipech pragmatické politiky, praktických rozhodnutí a akceptování velkého množství kompromisů. Motivaci vládních úředníků pro jejich rozhodování není v reálném světě možné oddělit od takových lidských vlastností, jako je touha po moci, majetku a slávě. Ve chvíli, kdy politikové a úředníci začnou přehlížet závažnost veřejné morálky a její nezbytnost pro zdravou, stabilní a trvale zachovatelnou společnost, otevírá se vždy příležitost pro korupci.

Korupce existovala v minulosti, existuje dnes a bohužel bude asi existovat i za sto nebo i více let. Jistě by bylo ideální, kdyby veřejné úřady připadly pouze lidem čestným a spravedlivým, ale obávám se, že je nutné se smířit s faktem existence korupce, neboť souvisí s nedokonalostí lidské povahy. Otázkou zde je velikost korupce, nikoli její existence. V reálném světě neexistuje míra, která by určovala, kolik peněz pro život jedince je potřeba a kolik je dost. Vždy je možné chtít víc. Navíc státní úředníci nepatří mezi nejlépe placenou společenskou skupinu. Pokud se snažíme podívat na smysl peněz v lidském životě, je rozdíl mezi tím, když jsou peníze prostředkem k dosažení cíle lidského snažení, anebo když se peníze stanou cílem lidského snažení. Tady snaha po úspěchu přerůstá v lačnost a chamtivost. A je to právě lačnost po penězích, co stojí u vzniku korupce.

Platón říká, že chudoba nevzniká úbytkem nebo ztrátou majetku jednotlivých lidí, ale nárůstem chamtivosti mocných úředníků vlády. Zkorumpovaní lidé nikdy nemají pocit, že jsou dostatečně odměňováni za svou práci, vždy mají pocit, že by měli dostávat víc peněz. A pokud je nedostanou cestou zákonnou, uchylují se k cestě jiné. Korupci je možné do jisté míry přirovnat k drogám – lidé si na ní mohou vypěstovat závislost. V tu chvíli se posouvá lidská morálka do polohy nemravnosti, mění se hodnotový systém lidí a nakonec se hroutí i jejich osobnost. Zkorumpovaný člověk postupně ztrácí kontrolu nad svým chováním a přestává rozlišovat dobro od zla, přestává mít schopnost spravedlivého racionálního rozhodování. Na druhou stranu mají pocit, že vědí všechno o úspěchu, že mají odpověď na každou otázku. Mají opravdový pocit, že jsou předurčeni k vedení společnosti. Zkorumpovaní lidé zapomínají, že hmotné bohatství je pomíjivé a pokud navíc není legitimní, přináší jim spíše bolest, než radost. A lékem na tuto bolest jsou pro ně opět peníze - čím víc, tím líp.

Jak tedy kvantifikovat společenské škody spojené s korupcí? Každá země a každá kultura se k řešení problému korupce staví jinak v rámci svých kulturních a právních tradic. Některé země jsou ke korupci dost tolerantní, jiné naopak přísné. Jsou i země, kde se korupce trestá smrtí. Myslím, že problém korupce v Česku leží v obecném povědomí vztahu lidí k penězům a bohatství. V období komunismu nebylo možné přijít k majetku jinak, než že se člověk buď zaprodal nemravné politické moci, nebo kradl. Jinak to tehdy nešlo. Bohatství v Čechách - i když se ho všichni snaží nějak nabýt - je dodnes vnímáno jako něco nemravného. Navíc, mravnost je historicky spojována s chudobou. Stále panuje povědomí, že k majetku se slušný člověk poctivě nikdy dostat nemůže. Ale to nemusí být přece nutně pravda. K majetku a bohatství se dá dojít i velice poctivou cestou. A ti, kteří svými schopnostmi nebo dřinou dosáhli jistých úspěchů, si zaslouží respekt, nikoli pohrdání. Je opravdu smutné konstatovat, že společenská mentalita odsuzující osobní bohatství jedinců bohužel stále přetrvává, i když se společenská situace po roce 89 zásadně změnila a podnikání se stalo legitimní formou nabývání majetku. Je jistě pravda, že řada lidí v posledních dvaceti letech zbohatla nepoctivou cestou, ale rozhodně to neplatí o všech, kteří dnes disponují poměrně velkým majetkem. Podnikání a tvorba ekonomických hodnot je zcela přirozená. Bohatství je zároveň společensky důležitým předpokladem pro přirozenou strukturaci společnosti. Myslím, že jestli poctivému podnikání stojí něco v cestě, je to kromě jiných věcí právě korupce.

Korupce má vždy dvě strany. Jedna, která dává (někdy i sama nabízí) a druhá, která bere (nebo si o úplatek přímo či nepřímo říká). Je to tedy záležitost nikoliv jednostranná nebo soukromá, ale i přes jednoduchost principu poměrně komplikovaná a odehrává se ve veřejném životě. A i když její existence je obecně známá, často chybí odvaha jednotlivců o ní referovat příslušným úřadům. Součástí korupce je i zastrašování nebo vydírání. Nikdo nedává úplatky dobrovolně, a to ani v případě onoho nabízení. Je také smutné konstatovat, že lidé, kteří se k úplatkům uchýlili, ztratili víru nejen v základní lidské hodnoty, ale i ve spravedlivou společnost. A to je velice špatné znamení především pro společnost samu. Ti lidé prodávají nikoli své tělo, ale svou duši. Obávám se, že obchod s vlastní duší je velice špatný obchod. A i když je korupce spojena s penězi, má různé formy, a ne vždy to musí být právě peníze, co je jejím předmětem. Rozměr korupce je přímo úměrný úpadku etiky mocných jedinců a hodnotového systému společnosti. Spíše než existence korupce je zde otázkou rozměr korupce v rámci společnosti a kontrolovatelnost společenského klimatu, který korupci umožňuje. Korupce je pro každou zemi velice drahá záležitost nejen co se ekonomických ztrát týče, ale hlavní škody jsou páchány především na jednotlivých lidech a jejich duchovním zdraví.

Korupce ustavuje a vytváří podmínky pro vznik společnosti nespravedlivé a polarizované. Osobně si myslím, že rozměr korupce v Čechách je podstatně větším problémem, než současné vládní dluhy.