„...optimista tvrdí, že žijeme v té nejlepší možné době a pesimista se naopak obává, že je to asi bohužel pravda“. Kdysi jsem tohle někde četl a vzpomenu si na to vždycky, když je mi smutno. Vzpoměl jsem si na to také, když jsem četl článek Alexandra Tomského. Musím přiznat, že jsem se dříve nikde nedopátral vysvětlení o jaké principy se euroskeptismus opírá.

A tak je tu teď a pro pořádek znovu cituji:

„...euroskepse spočívá v trojí nevíře: že něco tak nepřirozeného lze vůbec zkonstruovat, že i v případě úspěchu, nejsme schopni k novému multikulturnímu lidu mít loajalitu, o lásce ani nemluvě, a k pochybnostem, že lze ve společenství, jež nespojuje jazyk a tradice, vůbec provozovat zastupitelskou demokracii.“ (citováno z blogu Alexandra Tomského)

Obávám se, že lidé bez obrazotvornosti si nedovedou představit něco, co překračuje jejich dosavadní životní zkušenost. Jsem architektem už téměř třicet pět let, ale nerozumím tomu, v čem spočívá nepřirozenost konstrukce evropského domu. Při pohledu na mapu Evropy zjistíte (a hlavně v porovnání s mapou Severní Ameriky), že geografická konfigurace Evropy nebyla definována u jednacího stolu, ale převážně na válečném poli. Dějiny Evropy je možné velice dobře popsat jako kontinuální střídání válečných a mírových období, přičemž ta první období výrazně převažovala nad těmi druhými. Devastace humánních hodnot v obou válkách dvacátého století dosáhla rozměru, který hraničí nejen se zdravým rozumem, ale se smyslem samotné existence člověka. Nejde tu jen o smrt vojáků a nevinných lidí, která je bohužel součástí každé války, ale jde o zprůmyslnění smrti a o její masovost. Jde o zneužití výdobytků lidské vynalézavosti, důvtipu a ducha. Jde o posunutí prahu snesitelnosti devastace humánních hodnot. Válka není nic jiného než zabíjení a násilné vnucování hodnot jiným lidem, ať už ve jménu jakéhokoliv Boha, jakékoliv víry, pravdy nebo ideologie. Nepřipadá mi tedy nic přirozenějšího, než že si Evropané řekli, že to takhle dál nejde. Že odložili vzájemnou zlobu, nesnášenlivost a nenávist, a že hledají k sobě cestu. Nepřipadá mi nic přirozenějšího, než že se o to Evropané pokouší. Není samozřejmě jisté, zda se to opravdu podaří, ale o tu jistotu nejde. Jde o naději, dobrou vůli a snahu. Horší než nezdar by bylo se o to nepokusit vůbec. Nevidím na světě nic přirozenějšího, než život v míru. A i když jsem si vědom situací, kdy člověk nemá jinou volbu než boj o svou vlastní existenci a svobodu, vím, že válka je až ten poslední způsob řešení problému. Ve válce není vítězů, jsou jen mrtví. I přes glorifikaci válečných dobrodružství vím, že jakékoli vítězství na poli válečném je prohrou na poli duchovním.

Loajalita není nic jiného, než víra v člověka, ve společnost a v hodnoty, které určují jeho jednání. Člověk může být loajální jak Bohu tak i ďáblu. Člověk může být loajální k jinému člověku, zájmové, politické či etnické skupině, k vlasti, nebo čemukoliv jinému. Loajalita může vzniknout pouze ve chvíli, kdy se člověk ztotožní s cíly či hodnotami toho společenství, kterému věří. Člověk bez víry není loajální. Ostatně bez víry se žít nedá. A nejde pouze o víru v Boha, víra a náboženství jsou dvě různé věci. Člověk může věřit ve spravedlnost, v pravdu, přátelství, lásku, peníze, moc, ve své vlastní schopnosti, v násilí, ve vítězství, v muže nebo ženu, rodinu, děti, budoucnost,....v cokoliv. Každý z nás v něco věří. Ti, kteří se dostanou do situace, že už nevěří vůbec ničemu, ti si obvykle berou vlastní život. Obávám se, že stav současné české společnosti je nejen obrazem víry - nebo chcete-li nedůvěry - Čechů, Moravanů a Slezanů ve své politické vůdce, ale zároveň i obrazem ztráty víry v jejich moudrost, poctivost a charakter.

Loajalita k multikulturální Evropě a evropskému národu není tedy nic jiného než víra ve vzájemnou pospolitost, snášenlivost, toleranci, respekt a existenci společných hodnot, které nám umožní prožit smysluplný a tvořivý život. Je to víra v něco tak přirozeného, bez čeho si nelze představit ani takové věci jako je rodina, natož pak národ. Pokud žena nevěří muži a muž ženě, jejich svazek se rozpadá. Loajalita předpokládá vnitřní integritu lidí, kteří respektují jeden druhého. K tomu, aby lidé spolu mohli dobře vycházet a žít, k tomu není nutně zapotřebí jazyková nebo etnická integrita, k tomu je zapotřebí integrita lidská. Myslím, že v současném globálním světě nejde o společnost mluvící společným jazykem, ale o společnost mluvící společnou řečí.

Myslím, že je omyl mluvit o tom, že kultury a tradice jednotlivých evropských zemí nemají společného jmenovatele – Evropu. Tvrzení, že integrace evropského území je zcela nepřirozená, při podrobnějším zkoumání sotva obstojí. Jazyk každé země reflektuje tradice a kulturu národa. Pokud si pamatuji, byli to dva bratři z řecké Soluně, kteří vytvořili hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk na Velké Moravě. Množství latinských slovních základů v češtině svědčí o silném vlivu latinských národů. Podobně množství rusismů, germanismů, anglicismů a dalších cizích slov a vazeb svědčí o přirozené a tradiční jazykové provázanosti českého teritoria s jinými evropskými zeměmi. Vlastní jména jako Vltava (Vilt ahva, což znamená Divoká voda), Jizera a mnohá další svědčí o vlivu Keltů. Jména Chomutov, Opatov, Rozvadov jsou příbuzné s místním názvoslovím britského Welshu.

Pokud se podíváte na česká příjmení, ale i křestní jména, cizí vlivy jsou více než zřetelné. Vrátíte-li se do historie a zamyslíte-li se nad tím, kam sahaly v různých dobách hranice českého království a kam až dosahoval český vliv, je jisté, že provázanost evropských národů byla nejen velká, ale do značné míry i přirozená. A naopak české teritorium bylo zpětně ovlivňované německou, francuzskou, anglickou, polskou, slovenskou, rakouskou, italskou, švédskou, maďarskou, ruskou, španělskou, tureckou, keltskou, židovskou, arabskou a já nevím kterou ještě jinou kulturou a tradicí. Chcete snad zapomenout na vliv českých barokních muzikantů na vývoj evropské hudby, na Myslivečka, oba Bendy, později na Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů, abych jmenoval alespoň některé za všechny, kteří přímo evropskou kulturu tvořili? Chcete zapomenout na malíře a výtvarníky, na architekty a filmové režiséry, na spisovatele a básníky a na všechny ty, kteří v sobě našli odvahu odejít do světa a kteří jsou součástí evropského kulturního odkazu? Chcete zapomenout na vědce, lékaře a inženýry? Chcete zapomenout na významné české krále nebo meziválečné české politiky? Ti všichni v různé míře ovlivnili Evropu a evropské tradice tradicí českou. A naopak, tolik obdivované české baroko bylo definované italskou stavitelskou tradicí. Bach, Handel, nebo Mozart ovlivnili hudbu českou stejně jako hudbu evropskou. Vždyť celá Evropa stojí v té či oné podobě na židovsko-křesťanské tradici. Neochota anebo neschopnost vidět českou kulturu a tradici na pozadí Evropy je zřetelný projev českého provincionalismu.

Moudří lidé tvrdí, že demokracie - ať už parlamentní či jiná, není ideálním systémem správy země, ale že nevědí o ničem lepším. Parlamentní demokracie je jen jednou z možností, jak spravovat a organizovat spojenou Evropu. Nevytváří se v současné době ještě jiná forma demokracie, ke které se právě teď pokládají základy? Není to právě Evropská ústava, která se snaží o definici jiné formy demokracie, které se časem bude moci říkat „deliberative democracy" (uvážlivá demokracie)? Chceme být u toho anebo chceme nečinně přihlížet? Proč se nemůžeme otevřít něčemu novému, na co možná nejsme právě teď zvyklí? Bojíme se? Máme strach z neznámé situace? Bojíme se ztráty české identity nebo se bojíme akceptování identity evropské? Bojíme se, že budeme muset být třeba čestnější a poctivější k druhým nebo i sami k sobě? Bojíme se, že to nebudeme umět nebo že to nebude snadné? Že budeme muset akceptovat spoustu nových věcí? Co nám v tom brání, ptám se. Myslíte, že není možné vyměnit českou suverenitu za podíl na suverenitě evropské? Co je na tom špatně? Bojíme se, že to třeba možná nedopadne dobře a že nás evropští politikové podvedou?

Ztráta víry v čestnost některých českých politiků nám v žádném případě nedává právo měřit jiné evropské politiky stejným metrem, pokud sami svou nepoctivost neprokáží. Myslím, že podstatnější, než zpochybňování existence evropského společenství je vědomí participace na smysluplné společné věci. Myslím, že podstatná je spolupráce na tom, co nám umožní v té společné Evropě lepší život.

Obávám se, že eurosketpismus není názorem ani filosofií, ale ideologií. Předpoklad, že Evropská unie nebude bezproblémová a bezkonfliktní, nedává ještě nikomu legitimní právo na její odmítání. Euroskeptismus mi ostatně nenabízí ani větší životní jistoty, ani žádné jiné záruky lepšího a smysluplnějšího života. A překračování ústavních pravomocí presidentem republiky, které vyplývají z jeho úřadu, rozhodně nepatří k principům žádné demokracie, ani té parlamentní – o loajalitě a respektu k nejvyšším zastupitelským sborům v zemi ani nemluvě. To, že se na mě nevztahuje článek o lidských právech deklarovaný Evropskou ústavou, mě opravdu ponižuje.

Pokud se mě tedy ptáte, zda jsem věřící člověk, pak odpovídám: „ano, jsem“. Věřím v člověka a jeho přirozené lidství stejně jako v jeho schopnost mírumilovné a přirozené koexistence ve společném evropském domě. Věřím v sílu lidského ducha a vládu rozumu. Věřím ve schopnost lidí nalézt společnou řeč a společné hodnoty. Věřím ve schopnost Evropanů se dohodnout na společné správě evropského teritoria. Věřím, a proto nejsem euroskeptikem.