Asie před druhou světovou válkou

08. 07. 2018 | 11:18
Přečteno 1143 krát
Část 18: Pátrání po příběhu mého prastrýce, který v roce 1942 padl jako dobrovolník při obraně Singapuru.

V dnešním pokračování Pátrání po Silvestrovi se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda – v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další týden, kdy se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.

Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění – tj. britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru – v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.

Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „Dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.


Obrázek: Mao Ce-tung mobilizuje venkovany během Dlouhého pochodu. Zdroj: Alamy

Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes – asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.

To, jak moc toho o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věci. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.

Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů – tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci od otevření východní fronty nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), tak Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil. Srovnatelné také je to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionů vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony – ačkoliv percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.

Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.

Hlavními hráči v tomto geopolitickém konfliktu bylo Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.


Americká expanze

Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze 13 malých britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa. Jejich hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.

Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění Indiánů (Indian Removal Act).


Ilustrace: Obraz „Americký pokrok“ od malíře Johna Gasta krásně ilustruje, jak Američané v 19. století vnímali a ospravedlňovali kolonizaci území směrem na západ: bílý muž přináší do divokých krajů pokrok, vzdělání a ušlechtilost.

Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.


Obrázek: Postupná expanze třinácti původních anglických kolonií (žlutě) od roku 1776, kdy vyhlásily nezávislost, do roku 1848, kdy kompletně dosáhly západního pobřeží.

Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu. Na Havaji se do 75 let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75% a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč.“

Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Už tehdy byla akce ospravedlňována tím, že je potřeba pomoct chudým utlačovaným Kubáncům.


Ilustrace: Americká karikatura z roku 1897. Ženská postava Kolumbie, zosobňující americký lid, chce pomoci trpícím Kubáncům. Strýček Sam ale odmítá příkoří páchané na kubánském lidu vidět (k vojenské akci se odhodlal až o rok později).

V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny. „Filipíny jsme nechtěli, ale přece je nepředáme Francii nebo Německu, našim rivalům. Přitom nejsou schopny se samy spravovat,“ prohlásil americký prezident McKinley na začátku pacifikace, která tamní domorodce stála více než sto tisíc životů.

To byl ale poslední americký koloniální výboj. Poté se zahraniční politika Spojených států namísto přímého podrobení cizích území zaměřila na ovládnutí jejích trhů. Obrovská Čína, z Filipín takřka na dosah, byla vnímána jako prioritní obchodní oblast.

Roku 1903 Roosevelt podpořil povstání separatistů v Panamě, kteří se odtrhli od Kolumbie. Výměnou za to dostaly USA právo vybudovat a kontrolovat kanál napříč panamskou šíjí, který byl klíčový pro zahraniční obchod, ale také umožnil americkému loďstvu pružněji operovat jak v Tichém, tak v Atlantském oceánu.

Ne tak úplně zamýšleným obsazením Filipín se ale USA staly regionálním sousedem a bezprostředním rivalem Japonska – a to včetně střetu ambicí, které obě velmoci měly vůči rozpadající se Číně. Toto napětí se mělo plně projevit v následujících dekádách a vyvrcholit během 2. světové války.


Japonská expanze

Také Japonsko procházelo během 19. století obrovskou proměnou. Po mnoho staletí, kdy zemi vládli šógunové a císař byl jejich pouhou loutkou, byla tato ostrovní říše zcela uzavřená sama do sebe. S okolním světem nejenže nijak neobchodovala, ale cizinci měli přísně zakázáno na její území byť jen vstoupit – a ti, kteří se tam ocitli úmyslně, jako třeba křesťanští misionáři, nebo i čirou náhodou nebo omylem, byli pronásledováni a krutě trestáni. Pouze Holanďané měli výsadu vzájemného obchodu, který probíhal na k tomu vyhrazenému přístavu na ostrůvku poblíž Nagasaki. (Holanďané si tuto výsadu zasloužili tím, že v roce 1637 pomohli šógunovi potlačit tzv. šimabarské povstání vyvolané křesťanskými Japonci, které podporovali jejich souvěrci z Evropy. To je i důvod, proč se všechny křesťanské státy s výjimkou Holandska následně ocitly – na více než dvě stě let – na černé listině.)

Poměry v izolované říši kostnatěly a upadaly postupně, ale jejich náhlou změnu si vynutili právě Američané dychtiví proniknout na lákavé a přitom zapovězené japonské trhy. Roku 1853 se v tókijském zálivu objevily čtyři moderní americké válečné lodě pod vedením komodora Matthewa Perryho.


Ilustrace: Dýmající ocelová loď komodora Perryho s bělochy na palubě, jak ji zachytil dobový japonský malíř. Pozoruhodně zápasil s tím, jak vyobrazit nevídané modré oči cizinců.

Ocelové dýmající lodě byly samy o sobě pro Japonce, žijící ve středověkých poměrech, zjevením jako z jiného světa. Aby udělaly ještě větší dojem, spustily palbu tříštivými granáty na dřevěné domy podél pobřeží. Perry poté předal Japoncům dopis od amerického prezidenta Fillmora, který je vyzval k uzavření obchodní dohody. Když se o rok později Perry vrátil s dvojnásobným počtem lodí, Japoncům nezbývalo, než souhlasit.


Ilustrace: Japonská delegace jede vstříc americké válečné flotile u Tókja. Takto se situace jevila dobovému malíři a pomáhá nám si představit, jakým zjevením byly moderní ocelové parníky pro ve středověku žijící Japonce s jejich dřevěnými čluny.

Takový tedy byl historický začátek americko-japonských vztahů. Zároveň přinesl konec středověkého tradičního Japonska, jehož zastaralý režim nepřežil následující nápor průmyslové revoluce ani o jednu další generaci. Dynasticky vedený šógunát se zhroutil a počátkem roku 1868 proběhly radikální reformy Meidži, které proměnily celou zemi včetně toho, že vrátily reálnou moc do rukou zbožštěného císaře.

Japonsko se otevřelo světu a povzbuzeno modernizací a zrychleným rozvojem svého vlastního hospodářství, začalo v něm spatřovat nové příležitosti. První japonská kolonizace proběhla, podobně jako v případě Spojených států, směrem do stávajících, ale dosud řídce osídlených území – v tomto případě to bylo směrem na sever, na ostrov Hokkaidó, do té doby obývaný přírodním národem Ainiů. Těch typicky rychle ubylo, ale počet obyvatel ostrova se do začátku 20. století zvýšil z původních několika desítek tisíc na téměř 1,5 milionu. Obsazení nepřívětivého Hokkaida mělo pro Japonce i strategický důvod, protože tím odpověděli na kolonizační tlak ze strany Ruska, které se na Japonsko tlačilo ze severu a své ambice ovládnout východ potvrzovalo stavbou transsibiřské železnice.

Rychle se rozvíjející Japonsko pak roku 1894 vytáhlo na sousední Čínu, kterou porazilo k překvapení všech, kteří ji do té doby považovali za největší asijskou mocnost. Nenápadný a postupný vnitřní rozklad Číny urychlily i koncese, které v 19. století v podobě obchodních dohod a vyhrazených přístavů (Šanghaj, Hong Kong a řada dalších) učinila západním velmocem. Ostrov Formosa – dnešní Tajwan – který několik let předtím anektovala Čína, se stal prvním zahraničním japonským územním ziskem.

Do situace se vložily tři západní mocnosti – Rusko, Francie a Německo. Ty byly vojenským úspěchem Japonska zaskočeny a ve vyjednávání, které Japonsku a Číně nabídli, nakonec donutili Japonsko vzdát se většiny jeho nároků, včetně strategického přístavu Port Arthur, který připadl Rusku.

Japonci, kteří už předtím považovali Rusko za hlavní hrozbu, odpověděli zanedlouho „preventivním“ útokem přímo proti němu. V bitvě u Cušimy roku 1905 Japonci rozdrtili nejen carské loďstvo, ale vyhráli i u Mukdenu v bojích o železnici, která strategicky spojovala Vladivostok s přístavem Port Arthur.

Na následující mírové konferenci uspořádané pod záštitou USA se však Japonsko opět muselo vzdát velké části svých nároků a jeho hlavním územním ziskem se nakonec stala jižní polovina ostrova Sachalin.

Mezi Japonci se začal šířit pocit křivdy. Už podruhé – a zdaleka ne naposled, jak ještě uvidíme – bylo západními velmocemi poníženo a zrazeno. Zatímco ostatní, evropské státy mohly rozšiřovat svá území a kolonie pomocí vojenské síly, Japonsku to dovoleno nebylo. Chuť na rozšiřování území je ale nepřešla a roku 1910 anektovalo Koreu a aby své nové území uchránilo před Čínou, přibralo k tomu i sousedící oblast Číny: jižní Mandžusko.

Američanům, kteří v Číně viděli strategicky důležitého obchodního partnera, se to pranic nelíbilo: vzestup Japonska začal ohrožovat jejich zájmy. Anexi Koreje a části Mandžuska sice přijali – výměnou za to Japonci uznali americký nárok na Filipíny, Havaj i jejich obchodní zájmy v Číně – ale od té chvíle se pro ně Japonsko stalo úhlavním potenciálním vojenským soupeřem. Vojenské strategické plány se začaly soustředit právě na ně, což japonská strana rychle opětovala.

Přesvědčivé vítězství Japonska nad Ruskem roku 1905 však mělo další, mnohem širší dopady. Bylo to vůbec poprvé v moderní době kdy jiný, neevropský národ, napadl a porazil evropskou velmoc. To, že se z vítězství Japonců nad Ruskem není dobré moc radovat, si rychle uvědomili i jeho evropští soupeři a brzy se ozvaly hlasy, že „nešlo o porážku nepřátelského Ruska, ale nás jako celé Evropy“. Byl to dobrý postřeh, protože řada asijských národů začala v této události spatřovat naději, že evropští kolonizátoři jsou přece jen porazitelní. O inspiraci z vítězství u Cušimi se zmiňovali i Gándhí a Nehrú, kteří sami toužili po svržení britské nadvlády v Indii. Britská koloniální správa pak v obavě o ideologické nakažení mimo jiné omezila výjezdy indických studentů do Japonska.

Ve vojenských úspěších Japonska dokonce nějakou dobu viděl naději i čínský vůdce Sunjatsen, který roku 1911 svrhl císařskou dynastii a založil moderní čínský stát. Prohlásil, že „pro Japonce určitě krev není voda“ a že se proto s nimi dá počítat jako se spojenci v boji proti skutečnému nepříteli, kterým jsou bělošští kolonizátoři v Asii. Jak už dnes víme, ošklivě se v Japoncích spletl. Sunjatsen mezitím během 20. let konsolidoval svoji moc v chaotické Číně, rozpadlé mezi soupeřící provinční vojevůdce. Už v té době ho podporovalo sovětské Rusko, které si přálo silnější Čínu jako nárazník proti ambicióznímu Japonsku.


První světová válka a německé kolonie v Tichomoří

Ke sjednocení a vzniku Německé říše pruským kancléřem von Bismarckem a císařem Vilémem I. došlo až roku 1871. Německo kvůli tomu oproti jiným evropským mocnostem zaostalo v budování zámořských kolonií. Muselo se proto soustředit především na dosud neobsazená území. Kromě části Afriky se zaměřilo právě na oblast Tichomoří, kde mu začaly patřit východní Nová Guinea (pojmenovaná jako „Země císaře Viléma“), Šalamounovy ostrovy, Palau, Mariany, Marshallovy ostrovy, Samoa a další.

Když se pak v Evropě rozhořela 1. světová válka, Japonsko se přidalo na stranu budoucích vítězů a hrálo významnou roli v zajištění Tichomoří a Indického oceánu proti německému námořnictvu. Využilo také náhlé změny situace, obsadilo většinu tamních německých kolonií a už roku 1915 také vzneslo nové nároky vůči Číně, které však k dalšímu jeho hořkému zklamání Británie ani USA neuznaly.

Bývalé německé kolonie nakonec oficiálně připadly z velké části Japonsku, jen východní Nová Guinea byla přidělena Austrálii. Když se pak roku 1919 vyjednávala smlouva ve Versailles, Japonsko stálo po boku čtyř vítězných západních velmocí (Británie, USA, Francie a Itálie). Jeho rozčarování z jednání západních spojenců se však dále prohloubilo, když prezident Wilson odmítl schválit článek o rasové rovnoprávnosti.

Ukázalo se, že Japonsko sice bylo vítězem, ale jen jakési druhé kategorie. Cítilo se nepochopeno, ohroženo, poníženo a bez opravdových spojenců.


Japonsko versus Spojené státy v meziválečném období

Jedna z dalších, pro náš příběh klíčových dohod vítězných velmocí byla uzavřena na námořní konferenci ve Washingtonu roku 1922. Jejím cílem bylo ukončit závod ve zbrojení a omezit počet válečných lodí na Dálném Východě. Výsledkem byla dohoda, která jednak stanovila maximální povolenou velikost bitevních lodí, jednak určila závazný poměr sil v podobě jejich souhrnného výtlaku podle formule USA 5 : Británie 5 : Japonsko 3 : Itálie 1,75 : Francie 1,75.

Britský plán byl původní takový, aby jeho loďstvo dokázalo současně čelit USA i Japonsku, ale Angličané nakonec přistoupili na kompromis: nepřipustit, aby kterákoliv z těchto zemí měla nad nimi převahu. Smlouva také zakázala opevňování ostrovů v prostoru Tichomoří, právě Singapur ale dostal zvláštní výjimku. Britové tam plánovali obrovskou základnu schopnou pojmout větší část jejich loďstva, které by tam v případě napadení asijských kolonií bylo vysláno na pomoc z Evropy.

Díky smlouvě měly Spojené státy spolu s Británií nárok na více válečných lodí než celý zbytek světa. Netušily přitom, že už za necelých 20 let utrpí právě na moři těžkou počáteční porážku.


Obrázek: Dobová karikatura o Washingtonské námořní dohodě („Čestný poměr: Tomuhle bídnému stvoření se jeho místo jeví méně uspokojivé než ono vynikající místo vás dvou“)

V Japonsku vzbudila Washingtonská námořní dohoda mezi významnou částí politiků, vojenských kruhů, novinářů i veřejnosti rozčarování a odpor. Ve světle jejich velkolepého námořního vítězství u Cušimy, které se mezitím stalo národní legendou, byla vnímána jako další facka Japonsku. V jejich očích se tím potvrzovalo, že Západ ve skutečnosti s Japonskem nepočítá – chce je udržet slabé a závislé, aby mohl v Asii dál panovat sám.

Nepříjemný pocit závislosti plynul i z toho, že japonský průmysl byl v rozhodující míře odkázán na suroviny, které Japonsko nemělo: železnou rudu, kovy, kaučuk, ropu a další životně důležité zdroje muselo dovážet. S tím, jak ve 20. letech dále rostlo jeho národní hospodářství a s ním i spotřeba těchto surovin, se Japonsko cítilo čím dál zranitelnější.

Diskriminace Japonska se ale netýkala jen námořních omezení. Spojené státy, které na jedné straně vítaly přistěhovalce z Evropy, přijaly už roku 1790 zákon zapovídající udělování amerického občanství nebělošským imigrantům. Přitom přistěhovalci z Asie – zejména z Číny – hráli důležitou roli v kolonizaci západu, například při výstavbě železnice napříč kontinentem. Když v roce 1882 USA zapověděly vstup dalším Číňanům na své území, zčásti je nahradili právě Japonci. Veřejná nevole se vzápětí obrátila i proti nim a v novinách se objevovaly titulky jako „Bude americký západ bílý, nebo žlutý?“. Po první světové válce pak Američané přijali zákon Alien Land Law, který zakazoval Japoncům vlastnit ve Spojených státech půdu. K tomu přišly i diskriminační daně na dovážené japonské zboží. Z pohledu Japonců se jednalo o porušení obchodních dohod a principů rovnosti hlásaných Ligou národů. Místo nich totiž naráželi na to, co vnímali jako rostoucí diskriminaci a rasismus – a to nejvíc ze strany svého souseda, Spojených států, který se naopak sám u ostatních domáhal otevřených trhů a neomezeného obchodu. Ekonomická krize na konci 20. let přinesla ze strany USA další ochranná ekonomická opatření, což ještě více přililo do ohně nedůvěry, frustrace a rostoucího nepřátelství Japonska.

V poválečných letech se Spojené státy a Británie zaměřovaly čím dál více na svoje vlastní problémy, což se ještě více umocnilo během hospodářské krize 30. let. Tím však vyklidily světovou scénu Německu, Rusku, Itálii a Japonsku. Tyto státy, a to bez rozhodné reakce světového společenství, v meziválečných letech začaly krok za krokem budovat svá vlastní impéria.


Fašizace Japonska a vypuknutí čínsko-japonské války

V Japonsku se zpočátku mezi elitami šířila pan-asijská ideologie. Spočívala v přesvědčení, že asijské národy zůstanou v područí bílých, dokud je nesvrhne k tomu vyvolené Japonsko. Obsazení Číny bylo vnímáno jako klíč: umožnilo by Japoncům ovládnout Asii a zároveň získat přístup k životně důležitým surovinám.

Většina Japonců si ale ušlechtilý záměr osvobodit Asii od kolonizátorů neosvojila – nárok na ovládnutí Asie pro ně vyplýval spíše z přesvědčení o rasové nadřazenosti Japonců nad všemi ostatními národy. Jejich státní ideologie, restaurovaná v rámci reforem Meidži, považovala Japonce s císařem v čele za bohem vyvolený národ. Tím větší byl pak ovšem jejich pocit nespravedlnosti a křivdy ze strany západních mocností.

Frustrovaná japonská společnost se radikalizovala. V roce 1930 proběhl atentát na premiéra Hamagučiho, který byl zastáncem Washingtonské námořní dohody. Postřelený premiér přežil, ale byl záhy nucen abdikovat. Oslabená, relativně liberálně orientovaná vláda, měla čím dál tím větší problém uřídit sebevědomou armádu, která dychtila po obsazování dalších území a čím dál více jednala autonomně, za zády vlády.

Zlomem bylo, když vedení okupační armády v Číně navzdory rozkazům z Tókja zinscenovalo v září 1931 incident u železnice poblíž Mukdenu. Armáda jej využila jako záminku k okamžité invazi do zbytku Mandžuska. Generál Hondžó, který vojákům velel, byl sice odvolán pro neuposlechnutí rozkazu, ale doma k němu vzhlíželi jako k hrdinovi. Rychlost a úspěch operace si dokonce pochvaloval sám císař Hirohito. Mezi japonskými stratégy byla akce ospravedlněná a nezbytná v reakci na předchozí de facto anexi Mongolska Sověty a na hrozbu, že by Rusko mohlo pokračovat dál a postupně zabírat slabou a chaotickou Čínu. Na Japonci obsazeném území byl počátkem roku 1932 vyhlášen loutkový stát Mančukuo, do jehož čela japonská armáda v rámci získání větší legitimity dosadila posledního, předtím Sunjatsenem svrženého císaře dynastie Čching.


Mapa: Územní zisky Japonska (červeně) na konci roku 1932, včetně nově obsazeného Mandžuska. Modře jsou vyznačeny Filipíny a další území Spojených států. Zdroj a odkaz: Francis Pike

V polarizovaném a rozvášněném Japonsku následovaly další politické vraždy a pokusy o násilné převraty. V květnu 1932 skupina důstojníků zavraždila dalšího premiéra a měla dokonce záměr spolu s ním zabít i tehdy v Japonsku hostujícího Charlieho Chaplina (ten se však osudný večer nacházel jinde, a tím se zachránil). Atentátníci byli veřejně oslavováni jako hrdinové, při soudním líčení pronášeli nacionalistické a militaristické projevy. Statisíce lidi podepsalo petice za jejich propuštění a nakonec vyvázli jen se symbolickými tresty.

Tato dynamika dále podkopala autoritu demokratických institucí. Křehká ústavní rovnováha se rozložila, stát se fašizoval a v polovině 30. let moc v zemi plně převzala armáda a námořnictvo, jejichž svrchovaným velitelem byl císař Hirohito.

Doktrínou země se stal expanzivní imperialismus, viděný jako nutnost k přežití vyvoleného japonského národa. Spor se vedl jen o to, jestli je třeba přednostně zaútočit na sovětské Rusko, které ohrožovalo Japonskem zabraná území ze severu – tuhle strategii zastávala v armádě frakce Kodoha („Cesta císařství“) – nebo jestli zaútočit směrem na jih, k ovládnutí Číny a dalších na suroviny bohatých oblastí v jihovýchodní Asii – což prosazovala frakce Toseiha („Kontrola“).

Další nevydařený převrat v únoru 1936 skončil armádní čistkou, která postihla frakci Kodoha, čímž jednoznačně zvítězila konkurenční strategie postupu na jih. (To potěšilo Stalina, který o záměrech Japonska udeřit na Rusko věděl a měl z něj vážné obavy.) Vojenský rozpočet Japonska během následujícího roku vzrostl čtyřnásobně a armáda ve vedení státu začala reorganizovat ekonomiku země k totálnímu nasazení.

V červenci 1937 pak Japonsko zahájilo masivní invazi do čínského vnitrozemí a rozpoutalo tzv. druhou čínsko-japonskou válku. Do ní se postupně zapojilo Rusko, Spojené státy i další mocnosti a nakonec se rozrostla v konflikt napříč celou východní polokoulí. Dá se tedy také říct, že 2. světová válka začala právě zde a o dva roky dřív, než je ustálený eurocentrický výklad, podle nejž ji spustilo až německé přepadení Polska v září 1939.

V Číně mezitím po Sunjatsenově smrti v polovině 20. let převzal vedení národní strany Kuomitang a její armády generalissimo Čankajšek. Rudá armáda pod vedením Mao Ce-tunga s ním bojovala o přežití a snažila se najít útočiště daleko ve vnitrozemí. Stalin, který u vědomí hrozby japonského útoku potřeboval Čínu jako nárazníkovou zónu, přiměl oba soupeře na život a na smrt ke vzájemné dohodě o smíru a ke sjednocení jejich armád, které pak financoval a dodával jim zbraně. Japonci, kteří na základě předchozích zkušeností předpokládali, že Čínu snadno obsadí během pár měsíců, tak ke svému překvapení narazili na obranu silnější a odhodlanější, než s jakou počítali. Ačkoliv po technické stránce měli stále vojenskou převahu, jejich postup v Číně byl kvůli tomu výrazně pomalejší a začal vázat mnohem víc prostředků, než si přáli a původně plánovali.

Úplný klid ale Japonci neměli ani na severu. Dlouhodobě viděli hlavní hrozbu v Rusku, které začalo kontrolovat Mongolsko. Od roku 1937 zde probíhaly občasné příhraniční šarvátky mezi ruskou a japonskou armádou. Po čistkách v Rudé armádě roku 1938 Japonsko předpokládalo, že Sověti jsou oslabení, a shromáždilo podél mongolské hranice téměř půlmilionové vojsko Po jedné z dalších potyček v červnu 1939 pak Japonci sebevědomě podnikli trestnou výpravu na území Mongolska. Netušili, že velení Rudé armády zde nedlouho předtím převzal brilantní generál Georgij Žukov, který disponoval kvalitnější leteckou i tankovou technikou, než jakou měli Japonci. Bylo to první úspěšné kombinované nasazení tankových a leteckých jednotek Rudé armády (zkušenosti odtud posléze uplatnili i na východní frontě proti Německu). Během dvou měsíců bojů kolem Nohomhanu (řeky Chalcin) Japonci ztratili kolem 40 tisíc mužů a byli donuceni se stáhnout.

Pomalý postup Japonska v Číně a jeho fiasko v Mongolsku vyvolaly mezi západními mocnostmi falešné zdání, že Japonci jsou jen slaměným panákem, kterého není třeba brát zase až tak vážně. Dokonce i Hitler, jejich spojenec, v srpnu 1939 poznamenal: „Japonský císař patří do kategorie posledních ruských carů: slabý, zbabělý a nerozhodný… Japonce považujme za poloopice, které potřebují pořádný bič“.

Po překvapivém útoku Wehrmachtu na Rusko v červenci 1941 mělo Japonsko coby německý spojenec možnost zaútočit z východu, ale v jeho vedení takový plán už neměl skoro žádné zastání: japonská armáda byla vázána boji v Číně a neměla kapacitu k další velké pozemní operaci. Nedávná a nečekaná porážka v Mongolsku navíc ukázala, že jejich tanková technika na ruskou v dané chvíli nestačí. Jako méně náročná i méně riziková se logicky jevila další expanze na jih.

Tam japonská vojska postupně obsazovala západní část Číny, včetně Pekingu, Šanghaje i Nankingu, který byl od Sunjatsenovy národní revoluce roku 1912 hlavním městem země (Nanking v překladu doslova znamená „Jižní hlavní město“).


Mapa: Japonská invaze do Číny v letech 1937-1940. Japonská území červeně, čínská modře, včetně hlavních velitelství Mao Ce-tunga v Yunnanu a Čankajška v Čchung-čchingu. Zdroj a odkaz: Francis Pike


Konečná eskalace mezi Japonskem a Spojenými státy

Při obsazování Nankingu v prosinci 1937 se japonská armáda dopustila jednoho z největších masakrů 2. světové války. Vojáci tam během několikatýdenního rabování povraždili a umučili kolem 200 tisíc civilních obyvatel.

Díky statečnosti několika amerických misionářů se podařilo do zahraničí propašovat fotografickou a filmovou dokumentaci tohoto běsnění. Jejich zveřejnění přineslo obrat veřejného mínění ve Spojených státech, které se do té doby v důsledku traumatu z První světové války a ekonomické krize odmítaly v zahraničním dění angažovat. Vláda začala chystat další ekonomické sankce vůči Japonsku. Zároveň zahájila, stejně jako už předtím Rusko, finanční a materiální pomoc čínské armádě – byť zpočátku jen symbolickou, protože se bála otevřeného konfliktu s Japonskem, na který USA ještě nebyly připraveny.


Mapa: Přehled situace v Tichomoří koncem roku 1937. Japonská území červeně, americká modře. Zdroj a odkaz: Francis Pike

Až počátkem roku 1940, v důsledku německého postupu v Evropě, začala Amerika brát situace vážně a začala se skutečně chystat na potenciální konflikt. Inventura hospodářství zjistila, že pro zajištění zbrojní výroby potřebují Spojené státy řadu surovin, se kterými do té doby volně obchodovala a vyvážela je do jiných zemí. V polovině roku proto získal americký prezident pravomoc vyčlenit strategické komodity, kterých bylo asi dvě stovky, do speciálnímu režimu, kdy jejich vývoz podléhal zvláštnímu povolení. V praxi pak Spojené státy strategické suroviny dál prodávaly do spřátelených zemí, ale například do Japonska byl jejich vývoz značně omezen. Restrikce se týkaly například leteckého benzínu nad 87 oktanů. To zpočátku vedlo paradoxně k tomu, že Japonsko, které ve svých letadlech používalo 86-oktanový benzín, jeho dovoz na několik měsíců dokonce zvýšilo. Omezování obchodu a riziko embarga však byly úplně zřejmé, a Japonsko proto začalo horečně zvyšovat dovoz ropy také z nizozemských kolonií (Holanďané a jejich firma Shell v té době měli významné vrty na Sumatře a na Borneu).

Ropa a její produkty byly pro Japonsko největším problémem – potřebovalo jich čím dál víc, zejména pro svoje rostoucí loďstvo a letectvo. Zatímco železnou rudu a uhlí získávalo z obsazených severních provincií Číny, přístup k vlastním ropným zdrojům Japonsku chyběl. Od poloviny 30. let proto začalo hromadit velké zásoby ropy. Tyto plány ale v roce 1940 narazily na americká obchodní omezení. Po vypuknutí války v Evropě se navíc často stávalo i to, že ačkoliv Japonci určitý objem ropy koupili, neměli dostatek přepravních kapacit k jejímu dovozu domů – Britové a Američané totiž své komerční tankery přesunuli z Tichomoří do Atlantiku, aby tam zásobovaly obklíčenou Británii.

Získání kontroly nad ropnými zdroji se tak pro Japonsko stalo životně důležitou prioritou. Začínalo být jasné, že jeho postup na jih neskončí v Číně, ale bude muset dosáhnout i ropných polí na Borneu a Sumatře.

Kapitulace Nizozemska a Francie japonské ambice povzbudila, protože nejpozději od léta 1940 se francouzské a holandské kolonie v Asii k obsazení přímo nabízely. Také Británie balancovala na hraně kolapsu a jako víceméně volně dostupné se proto jevily i její kolonie, včetně Britské Malaje.

Japonsko, stejně jako to dělalo v předchozích desetiletích, chtělo oportunisticky využít oslabení sousedů a vyplnit vzniklé vakuum rozšířením své vlastní říše. Jeho pocit legitimity přitom stavěl především na tom, že přístup k tamním surovinám se jevil jako životně důležitý pro přežití japonského národa.

Bez významného odporu západu začalo Japonsko obsazovat tzv. Francouzskou Indočínu (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos) a v létě 1941 již kontrolovalo velkou část regionu jihovýchodní Asie:


Mapa: Japonská říše a situace v Tichomoří v roce 1941. Červeně jsou vyznačena území pod přímou japonskou kontrolou, červeným šrafováním jím anektovaná území a loutkové státy (Mančukuo, Korea). Na severu vidíme světlemodře vybarvený Sovětský svaz, na jihu tmavomodře Spojené státy a oranžově holandské kolonie (s ropnými zdroji). Červenomodrým šrafováním je na západě vyznačena Britská Barma i Britská Malaj, na jejímž jižním cípu leží Singapur. Zdroj a odkaz: Francis Pike

To už začalo být příliš i na do té doby spíše zdrženlivé Spojené státy. Přesto se ještě v roce 1941 snažily přímému konfliktu vyhnout, nebo jej alespoň odložit. V jedné nótě japonskému velvyslanci americký ministr zahraničí zdůrazňoval, že „v Pacifiku je dost místa pro všechny a vojenský konflikt by neprospěl žádné ze stran“. Roosevelt opakoval, že udržení míru s Japonskem je velmi důležité, protože Amerika nemá dost loďstva pro boj v Atlantiku i v Tichomoří zároveň. Atlantik měl pro něj absolutní prioritu.

Američané však v reakci výrazně zvýšili vojenskou a hospodářskou pomoc Číně, protože si stejně jako Stalin uvědomovali, že dokud je Čína schopná se bránit, Japonsko má jen omezenou kapacitu bojovat na dalších frontách. Kolaps Číny by pro Spojené státy i pro Rusko, jež byly jen krok od otevřené války s Japonskem, znamenal hodně zlou zprávu, a bylo proto v jejich společném zájmu ji udržet ve hře.

Spojeným státům bylo také jasné, že úplné embargo na vývoz ropy ponechá Japonsku jen jediné východisko, a sice obsazení holandských kolonií s jejich ropnými vrty. Tomu se Američané snažili vyhnout, ale zároveň hledali cestu, jak Japonsko hospodářsky ještě víc omezit. V červenci 1941 proto zmrazili japonská aktiva na území USA, včetně veškerých finančních prostředků (a také podniků s větší než 25 procentní účastí Japonska). Ty mohly být uvolňovány jen na základě konkrétních vývozních povolení. Vývoz benzínu byl sice nadále možný, ale jen pod 80 oktanů (pro japonské letectvo byl tedy bezcenný) a navíc maximálně v objemu na úrovni exportů z roku 1936, aby Japonsko už nemohlo hromadit jeho zásoby.

Radikálnější část americké administrativy využila této příležitosti a přestala vydávat jakákoliv vývozní povolení, čímž de facto vytvořila stav úplného obchodního embarga. Teprve počátkem září, po několika týdnech opakovaných urgencí japonského velvyslance, se informace o tom dostala k prezidentu Rooseveltovi. Ten se ale nakonec po projednání situace rozhodl, že věci nechá tak, jak jsou. V jeho rozhodování patrně hrála roli i červencová informace od špionážní služby, že Japonsko už mobilizuje k mohutné ofenzivě dál na jih.

Neoficiální ropné embargo tak pokračovalo a zahájilo závěrečné odpočítávání k otevřenému konfliktu. Císař Hirohito, protože neviděl jiné východisko a protože to vypadalo, že Japonsko už nemá co ztratit, vydal 5. listopadu 1941 konečný souhlas s plánem útoku na Spojené státy. Vojska se dala do pohybu, ačkoliv Hirohito chtěl před zahájením samotného útoku podniknout ještě jeden, poslední pokus o dohodu.

Jedna z věcí, které mě na téhle historii fascinují, byla právě role tajných služeb v dynamice vztahů mezi Japonskem a Spojenými státy. Kdyby nevěděl o v té době již probíhající japonské mobilizaci, Roosevelt by se možná rozhodl jinak a situaci by neeskaloval. Japonská agresivita se ve světle tajných depeší patrně jevila větší, než jaká asi ve skutečnosti byla. (Nemohu si pomoct, ale napadá mě, že je to možná trochu jako v partnerských vztazích: Chceme-li je udržet, někdy je zkrátka lepší nečíst poštu nebo telefon toho druhého.)

Ačkoliv svoji expanzi v Asii považovalo za životně důležitou a nezbytnou, otevřený konflikt se Spojenými státy si Japonsko skutečně nepřálo. Generalita si uvědomovala, že jeho armáda a námořnictvo možná mají šanci Američany překvapit a dosáhnout rychlého dílčího vítězství, avšak dlouhodobě Japonsko nedokáže Spojeným státům čelit vojensky ani hospodářsky. Ostatně i strategie útoku na Pearl Harbour a na Filipíny měla za cíl Amerikou otřást, oslabit její moc v Tichomoří a přimět ji rychle k uzavření příměří, nikoliv ji vtáhnout do rozsáhlé, totální války.

A jak už jsem psal, stejně tak si v té době otevřenou válku s Japonskem nepřály ani Spojené státy. Jednak na ni nebyly připraveny, jednak byla jejich prioritou situace v Atlantiku a podpora Británie bojující o život s hitlerovským Německem.

Japonsko mělo až do konce války za to, že jeho šifrování je neprolomitelné. Brilantní americký tým pod vedením plukovníka Williama Friedmana, který vystudoval genetiku na Cornellově univerzitě, ale už v roce 1941 dokázal dešifrovat přes 90 procent přísně tajné japonské komunikace.

Podle všeho se zdá, že právě schopnost Američanů dešifrovat japonské zprávy zmařila poslední diplomatický pokus o záchranu situace. Ten po schválení plánu útoku na Spojené státy podniknul z pověření císaře japonský velvyslanec Nomura. Když dne 6. listopadu prezentoval Spojeným státům svoji nabídku, byl arogantně odmítnut jen proto, že Američané z diplomatických depeší předem věděli, že v případě neúspěchu má Nomura mandát předložit druhý, mnohem příznivější návrh. Ten skutečně oficiálně přišel 20. listopadu. Japonci navrhovali stažení svých vojsk z jižní Indočíny a zavázali se upustit od dalších vojenských akcí v jihovýchodní Asii; výměnou požadovali, aby Američané ukončili podporu čínské armády a obnovili prodej ropy do Japonska.

Roosevelt, který se mezitím z dešifrovaných zpráv dozvěděl, že japonské loďstvo je již na cestě do Indočíny, ale odmítl dál vyjednávat. Nomurova nabídka se nejevila jako upřímná, ačkoliv Japonsko bylo patrně stále ještě připraveno svůj útok zastavit, pokud by se dohody podařilo dosáhnout. Američané však z tajných zpráv usoudili, že Japonci jen blafují, a došli k závěru, že válka už je nevyhnutelná.

Od konce listopadu očekávali Američané japonský úder, jen netušili odkud přijde. Došlo k němu o týden později a Američany i jejich spojence dokonale zaskočil svým rozsahem, rychlostí a vojenskou brilantností.

O tom, jak japonská invaze probíhala v Britské Malaji, jakož i o bitvě o Singapur, v níž nešťastný Silvestr zahynul, budeme psát v dalších pokračováních.



* * *

Originální blog na toto téma najdete zde: http://patraniposilvestrovi.wordpress.com
Anglická verze blogu je k dispozici tady: http://searchingforsilvestr.wordpress.com




Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy