Jaderný průmysl se tradičně dostává do potíží ve chvíli, kdy namísto krásných slibů musí přijít se skutky a pravda vychází najevo. Tak můžeme s postupující výstavbou reaktoru EPR ve Finsku sledovat, jak se v této vlajkové lodi nové generace reaktorů, které měly být levné, spolehlivé a bezpečné, objevuje trhlina za trhlinou.

Když finský parlament v roce 2002 schvaloval žádost o stavbu, měl francouzský reaktor ve finském Olkiluoto-3 stát 2,5 miliardy EUR. O rok později uzavřená smlouva byla již na 3,2 miliardy. Stavba začala v roce 2003 a podle plánu měl být blok spuštěn letos v květnu. Skutečnost: finský úřad pro jadernou bezpečnost eviduje víc než dva tisíce nedostatků, práce nabraly už tříletý skluz a rozpočet překročil 5 miliard. Prozatím - protože instalace hlavních zařízení ještě ani nezačala. (Více o tamní situaci viz můj blog z loňského září.)

Částka kolem pěti miliard se následně objevovala jako cenová hladina, kterou mají tyto reaktory do budoucna normálně stát. Avšak tento týden vyšlo najevo, že ve výběrovém řízení v Kanadě nabízela francouzská firma Areva svůj EPR blok za 7,35 miliard EUR (cca 200 miliard Kč) za kus! To je trojnásobek ceny, za nějž totéž zboží nabízela před sedmi lety.

Přitom právě z tehdejších cenových odhadů (investice ve výši cca 2000 amerických dolarů za instalovaný 1 kW) dodnes vycházejí prognózy a modely, které navrhují expanzi údajně cenově výhodné a konkurenceschopné jaderné energie. Naposledy se tento beznadějně zastaralý a nereálný cenový odhad objevil v důvodové zprávě, na jejímž základě slovenská vláda rozhodla o stavbě nového reaktoru v Jaslovských Bohunicích (strategickým partnerem tohoto podniku má být firma ČEZ).

Nejde o problémy prototypu, jak se nám nyní jaderná lobby snaží namluvit - EPR byl od samého začátku nabízen jako vyzrálý a ozkoušený model, založený na zkušenostech s podobnými reaktory N4. Ve Finsku jsme ale svědky Murphyho zákona: vše, co se může pokazit, se také pokazí. Od betonových základů, přes reaktorovou nádobu, komponenty primárního okruhu až po havarijní kontejnment. Tytéž chyby Francouzi nyní opakují při pokusu o stavbu druhého exempláře ve Flamanville v Normandii.

Jako by toho nebylo dost, před dvěma týdny britský úřad pro jadernou bezpečnost NII upozornil na fakt, že digitální řídící systém modelu EPR vykazuje závažné nedostatky: například systémy, které musí fungovat na sobě zcela nezávisle, jsou propojeny, nebo bezpečnostních systémy nižší úrovně mají přednostní přístup k automatickým povelům nad systémy úrovně vyšší. Finové jeho stavbu sice původně i přesto povolili (aniž by tehdy byla schválena bezpečnostní dokumentace!), avšak na podobný problém upozorňují už rok, aniž by jej francouzský dodavatel dokázal napravit.

Kanadský premiér McGuinty byl dnes citován v deníku Toronto Star, jak moudře komentuje zrušení tendru, v němž oba uchazeči požadovali za pouhé dva reaktory částku převyšující 26 miliard kanadských dolarů: „Také jedna dobrá zpráva: U předchozích reaktorů jsme se o skutečných nákladech dozvěděli teprve v polovině nebo třech čtvrtinách výstavby, nebo teprve po pěti letech těch proklatých projektů.“ ("Here's the good news: Under previous projects we didn't find out about the high pricing until we were half or three-quarters of the way or five years into the damned things“).

Že nejde jen o potíže francouzské provenience, ukazuje lednový tendr na reaktor v Turecku. V posledním kole jediný uchazeč, ruská firma Atomstrojexport, nabízela stavbu svého reaktoru s tím, že bude dodávat elektřinu za 20,79 amerického centu za kilowatthodinu (3,80 Kč/kWh). Moderní větrné elektrárny dokáží i bez dotací vyrábět proud při celkových nákladech cca 1,60 Kč/kWh.



Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.