Na právě proběhlých volbách je několik zajímavých momentů: vysoká účast mladých lidí, přelétavost voličů pravicových stran a výsledky Strany zelených. Ta si může ze stávající situace vzít ponaučení a stát se skutečnou alternativou.

Nemám rád davy a tlačenice, nechci proto ani zahušťovat prostor zase nějakým dalším psaním na téma parlamentních voleb. Jejich výsledek se mnou dosti otřásl, ale omezím se jen na dvě poznámky k tématům, o nichž jsem jinde zatím mnoho nečetl.

Zdá se, že k volbám přišlo nebývale mnoho mladých lidí a prvovoličů. Alespoň tomu průběžně nasvědčovaly informace z volebních místností a potvrdil to exit poll zveřejněný agenturou SC&C. Její výzkum ukazuje, že prvovoliči – mladí lidé od osmnácti do jednadvaceti let – dali největší počet hlasů straně TOP 09 (29 %), následované ODS (18 %) a VV (15 %), zatímco ČSSD připadlo pouhých 9 % a Straně zelených 4 %.

Jak je možné, že se mladí občané tolik přiklánějí ke konzervativním a neoliberálním stranám? Jejich politika přece zvýhodňuje bohatou elitu společnosti, do které studenti nebo čerství absolventi jistě nepatří. Placené školství, omezení práv zaměstnanců vůči firmám, snížení podpory pro lidi bez zaměstnání nebo pro mladé rodiny, stejně jako třeba privatizace a zdražování veřejných služeb logicky odporují nejen jejich osobním zájmům, ale také v tomto věku obvyklé touze pro spravedlivějším uspořádání společnosti. Pokud ovšem vůbec lze mluvit o mladé revoltě, pak byla obrácena proti levicové politice a ČSSD.

Prvním vysvětlením je výhra marketingu nad obsahem. Marketing neprohrál, jak na příkladě ČSSD dovozuje Jan Macháček v Respektu; to jen neobstála jeho primitivní a vulgární podoba. Překvapivě velký počet hlasů pro TOP 09 a VV, které nejsou politickými stranami v pravém slova smyslu, ale projektem řízeným po způsobu firmy, dokládá opak. Obě strany postavily svůj úspěch pouze na jedné či dvou známých tvářích a profesionálním marketingu.

Pokud jde o program VV, volič se kromě pár povrchních hesel nic nedozvěděl. A v případě TOP 09 je to snad ještě horší, když se Miroslav Kalousek, který jako ministr stál u rekordního zadlužení naší republiky, prezentoval a následně získal důvěru coby kvalifikovaný strážce státní kasy proti zadlužování.

Podobně bez skrupulí tyto strany hrozily příkladem Řecka, a to navzdory faktu, že tuto zemi na pokraj dnešního bankrotu dovedla právě pravicová vláda. Dalo by se tedy možná říci, že mladí lidé nemají trpělivost či zájem hledat nějaké souvislosti a pronikat k podstatě věci, a proto se spokojí s líbivou a povrchní fasádou. Dají se pak velmi snadno zmanipulovat, jak ukazují neslavné příklady Hitlerjugend nebo svazáků.

Druhým vysvětlením, které mne napadá, je to, že program strany TOP 09 znají , ale že jim pojetí politiky, která ještě více zvýhodňuje bohaté a úspěšné na úkor slabších a chudších a kterou prezentuje král českého klientelismu Kalousek, vyhovuje.

Znamenalo by to, že už i takto mladí lidé sázejí na individuální sobectví, sílu korupce a víru, že právě oni se dostanou mezi elitu – a je jim protivná představa, že by se během své kariéry měli zatěžovat nějakou solidaritou se slabšími nebo empatií k těm, kterým se pro podobný úspěch nedostává předpokladů nebo štěstí.

Obě hypotézy, jak je tak od soboty promýšlím, jsou ovšem důvodem ke značné depresi.

S mými úvahami na toto téma přímo souvisí i Strana zelených a její debakl. Kdo jiný než právě zelení by měli být schopní mladé lidi oslovit a inspirovat – a zároveň využívat veškerý svůj omezený vliv ke zlepšování předpokladů společnosti ke kritickému myšlení, ke kvalitní komunikaci a k zodpovědnému, informovanému jednání jednotlivců?

Jenže Strana zelených po čtyřech letech působení ve sněmovně a ve vládě získala stejný počet hlasů jako ve volbách roku 2002, kdy ji vedli tuneláři Emil Zeman a Dalibor Vachulka. Členové a příznivci SZ se teď například na Facebooku ujišťují, že „Green Is Not Dead“, nicméně bez brutálně upřímné analýzy toho, proč se ocitli v současné situaci, jsou mrtví na více než jedno volební období.

Předseda Liška svádí výsledek na celkovou situaci a vnější okolnosti. Nemá ale pravdu, když například v rozhovoru s Pavlem Barochem tvrdí, že „mladí mohli volby rozhodnout, jenže nepřišli“. Oni totiž přišli a rozhodli ve prospěch TOP 09, zatímco pro Stranu zelených jich hlasovala pouhá čtyři procenta.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, musí zelení hledat hlavně sami u sebe. Podobně se musí zamyslet nad druhým velkým fenoménem letošních voleb, kdy rekordní počet voličů dal přednost dosud neznámým stranám; zjevně proto, že ty stávající hluboce zklamaly jejich důvěru.

Ke správné analýze příčin svého fiaska musí zelení v otevřené diskusi dojít sami. Můj názor však je, že fatálně doplatili na dvě strategické chyby.

První byla orientace na pravicového, liberálního voliče, který se nejčastěji vyskytuje v pražských salonech. Tuto podobu straně v roce 2005 vtisknul Martin Bursík. Pomohla sice jednorázovému vzestupu ve volbách roku 2006, jenže jak ukazují předchozí příklady jepičích životů malých liberálních seskupení (ODA, Unie svobody, Naděje, Cesta změny, Evropští demokraté atd.), přízeň této skupiny voličů je stále přelétavější: letos dali přednost TOP 09, pro rok 2014 počítejme s novým překvapením.

Strana zelených se v tomto profilu znovu a znovu utvrzovala často hloupým vymezováním se proti ČSSD a levici obecně. Že pak byla logicky jako pravicově-liberální vnímaná i v letošních volbách, nám dokládají volební výsledky v jednotlivých krajích. Jedině v Praze překročila přes tři procenta, a se ziskem 4,78 % dosáhla dvojnásobku celostátního výsledku – naopak na Jižní Moravě, která v letech 2003 až 2005 bývala její hlavní baštou, zůstal zisk Strany zelených podprůměrný.

V ústeckém kraji, kde kandidátku vedl Martin Bursík, získala Strana zelených dokonce méně hlasů než nacistická Dělnická strana; lídr Bursík skončil prostřednictvím preferenčních hlasů mezi tamními zelenými kandidáty až třetí.

Kromě toho Strana zelených po celé čtyři roky zklamávala naděje, že právě ona je slušnější alternativou, která bude usilovat o změnu zdiskreditovaného systému. Snaha být u moci za každou cenu začala vstupem SZ do vlády s Čunkem a Topolánkem, která stála na většině získané vydíráním a korupcí dvou sociálně demokratických poslanců.

V kabinetu pak zbylé roky pokračovala popíráním svého programu i zásad: podporou amerického radaru, porcování rozpočtového medvěda, rovných daní, privatizace zdravotnictví, zavádění školného, dalších dálnic a jaderných reaktorů, až po podraz na Vladimíra Špidlu při volbě Evropského komisaře. Příkladů jsou desítky, možná stovky.

Aby bylo jasno, netěší mě to ani trochu: ty čtyři nastávající roky budou pravděpodobně velmi krušné. Nicméně právě drtivá porážka Strany zelených a její návrat do stavu před rok 2003 je příležitostí k tomu, aby obrodila svůj program a našla nové osobnosti, které dokáží lidem předložit vizi jiného, lepšího a spravedlivějšího světa.

Budeme-li mít štěstí, přirozeným partnerem se jí na cestě k němu může stát ČSSD, které se nyní také otevírají dveře k reformě v kultivovanou a progresivní levicovou stranu.


Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

Tento text byl napsán pro Deník referendum dne 30. 5. 2010.