V pustině ve vnitrozemí Islandu za vzácných okamžiků bezvětří anebo také někdy v Rousínově u Rakovníka kolem čtvrté ráno, když ještě spí i kohouti a ptáci, může člověk uslyšet opravdové ticho. Jsou to vzácné chvíle a když si je stačíme uvědomit, býváme jimi zpočátku spíš překvapeni a možná i znepokojeni
Nastoupil jsem do poloprázdné dvaadvacítky a vlezl si na své oblíbené místečko vzadu, kde se dá pohodlně vestoje opřít a číst si. Sotva jsem se uvelebil, přistoupila matka s kočárkem a bylo po idyle. Malý, asi tříletý Francouz se krčil v kočárku, měl mizernou náladu, a tak když se k němu matka sklonila a něco mu řekla, ohnal se po ní něžnou tlapkou a strefil se jí rovnou do nosu.
Možná vám ta otázka nepřipadá nijak důležitá, ale v určité vypjaté chvíli života se může stát, že takové otázky začínají odsouvat do pozadí jiné, společensky mnohem častěji přetřásané a na první pohled podstatnější. Jako třeba který ptáček se u nás konečně ujme zodpovědnosti za budoucnost státu.
Copak ženy, ty jsou na umělecké odhalování neintimnějších částí svého těla zvyklé, ale co my? Naše ústřední orgány zůstávají obvykle utajeny, většinou ani takhle nikde nevisí, a jak teď zjišťuji, nemáme pro ně dokonce žádný pěkný a přitom slušný název.
Nasedl jsem do tramvaje a vydal se na Žižkov, kam mě pozvali do jednoho rádia, abych se tam zviditelnil. Tramvaj se vlekla, a tak aby mi ta cesta do práce pěkně ubíhala, začetl jsem se do historické publikace pojednávající o místech, kde jsem kdysi bydlel.
Situace 1:
Česká televize přešla na digitalizaci druhého programu a sparťanské tvrdé jádro mrsklo dýmovnici hned vedle svého vlastního brankáře Blažka. Hráči Sparty a Baníku byli na obrazovce k nerozeznání, tonuli v mlze a vypadali jako přízraky.
Ještě ani volby v Americe pomalu neskončily a už čtu, že zveme Baracka Obamu k nám na návštěvu. Možná máme spojenecké špatné svědomí, co já vím. Mně to tedy nevadí, já mám návštěvy rád.
Je konec listopadu roku 1989. Stojím na tribuně na Letné kousek od Alexandra Dubčeka, Václava Malého a Jiřího Dědečka; je tu taky Václav Havel. Je revoluce. Na pláni pod námi milion lidí. Herec Josef Kemr burcuje do mikrofonu:
„Ďábel musí být smeten!“