Šlapali jsme, šlapali, až jsme lehce zhebali... Psal jsem tady, že kolo pro mě znamená dojet pro něco. Přes kus vesnice, výjimečně se jednou, dvakrát za rok projet třeba blízkou kaštanovou álejí. Teď jsem se díky kamarádově nabídce připletl do skupiny lidí, kteří mají šlapání jako vášeň. Jsem s lidmi s nějakou vášní moc rád.




Nejsou to tápající měkouši, ale něčemu se obětují. A někteří i tak, že úplně. Intenzívní cykloturistika je to, co jim zaplňuje hlavu, udržuje tělo v provozuschopném stavu a možná i posiluje ducha do plusu. Když jsem včera šlapal svůj „osobák“ (65km několikrát nahoru nad tisíc metrů a dolů), přemýšlel jsem, o čem asi při šlapání lidi přemýšlejí. Peloton se značně roztrhal, byl jsem s nekonečnými stoupáky sám.

A co šlo hlavou mně?

Opravdu to nebyla projížďka. Byla to dřina i pro nadupané. Ale člověk někdy dostává chuť si vyzkoušet, co to s ním udělá. Ztrácí normální pud neztrácet čas činnostmi, jako je dokazovat si, že něco ušlapu. Kolo ztratilo ten prvotní význam přibližovadla s cílem usnadnit si život.

Sběrný autobus nás vysadil v přijatelné vzdálenosti od cíle a počkal, aby případně sebral odpadlíky a v závěru nás přefrčel a čekal v cíli. Tak jaká je v tom logika funět nekonečné kilometry do nekonečného kopce jakoby na Sněžku a nejet předplaceným autobusem? Co z toho máme, my šlapky pocestné?

Je to zvláštní prvek askeze? Trestám své tělo za fyzicky nenamáhavou cestu životem všedních dnů? Za život fyzicky nemakajícího lehkoživky? Přece jsem tu, abych zažil Provence! To zvláštní maloměstské zastavení času s vůní levandule! Ten kraj tolikrát vychvalovaný a opěvovaný a milovaný.

Kdybych jel autem, zažil bych si ten kraj kupodivu asi víc. Říká se, že na kole se máš čas při jízdě rozhlížet a kochat. Ale s plícemi na dlani? S tyčí sedla i přes „plenku“ kalhot vyrábějící mozol (promiňte) na „předprdelí“?

Šlapání „na Sněžky“ není procházka růžovým sadem! Možná myslíme víc na to šlapání, na svůj dech, na svoji žízeň, na svoje svaly. Ale ono to vlastně není tak úplně marné! Kdy jste svůj dech naposled intenzivně vnímali?

Ale přijel jsem přece kvůli kráse kolem! Kaňon Verdon, sedmisetmetrová průrva do nitra Země se smaragdem deroucím se nekonečně hluboko pod námi? Jezero Svatý Kříž s vodou modřejší než oči někoho milého? Fajánsí proslavené, tisíc šest set let staré městečko Moustiers-Saint-Marie, s kaplí na skalním výběžku vysoko, vysoko mezi štíty na hranici Provensálských a Přímořských Alp? Jak rád bych tu s vámi pobyl. Poseděl, popil vínka, dýchal podzimní vůni skal jen velmi zvolna, měl nitkovitý tep a čekal, až mě v úprku pomyslně vpřed, a přitom okruhem zpátky, dožene moje duše.

Zase jdeš cizí zemí a hrabeš se v sobě. Kdyby to tak mohla vidět moje maminka s tátou. Proč tu se mnou nejsou moji milí, abych to s nimi mohl sdílet?

Všude na světě bolí ušlý nohy stejně... Všude na světě bolí ušlapaný nohy stejně! Schovám si viděné a očima nafocené do šuplíku v hlavě. Otevřu ho ještě někdy? Otevřu ho kvůli někomu ještě někdy? Otevře ho ještě někdy někdo?

Jeden velmi starý pán se bránil zapomínání tím, že si na všechny šuplíky a skříně lepil cedulky s tím, co je uvnitř uloženo. Vlastně to dělám taky tak. Ale klávesa DELETE na klávesnici jakéhosi Největšího nebo jen prachsprosté chemické pochody kdesi ve mně třeba vymažou jednou ty nápisy na cedulkách nebo i šuplíky samotné. A stanu se chráněným živočichem...

Ale teď ještě jsem přiměřený neblb a šlapu a šlapu a šlapu a dýchám a dýchám a dýchám - a hlava si běží hlava nehlava...



(Psáno pro www.brejle.net)