Víte, jak se hraje kličkovaná? Když jsem kdysi jsem napsal pro Dalibora Jandu text písničky Kličkovaná, netušil jsem, že ještě po dvaceti letech se mnou budou lidé žertovně navazovat konverzaci dotazem na pravidla téhle hry...

Děti dětí tehdejších fanynek bývalého několikanásobného Slavíka zpívají tuhle písničku na koncertech dodnes s ním. Některé hry, na rozdíl od Rubikovy kostky, céček a kdovíčeho ještě, jak vidno přečkaly dlouhá desetiletí.

Při takovém ohlédnutí po létech se ale vynořuje i jiná představa kličkované, než ta frajersky romantická z písničky. Nedávno jsem se v jedné knize memoárů dočetl, jak údajně zbaběle se choval v počátku normalizace můj oblíbený básník Josef Kainar. Ten, jehož rockeři opěvují, jak obětavě, v těžkém zdravotním stavu napsal texty pro kultovní desku Město ER.

Jak je ten život plný peripetií a jak se jeden z úhlu pohledů v určitých obdobích upřednostňuje a vytrhuje z kontextu. Před časem se přetřásalo jméno písničkáře Jarka Nohavici, nedávno spisovatele Milana Kundery... Jak je těžké a pracné dobrat se uceleného objektivizujícího pohledu na tu kterou osobnost! Zvlášť po století, které jsme přežili. Po století zvratů, mnohokrát přervané kontinuity, kdy holá kůže, přežití nebo prostě strach nás lidi různou měrou tlačily se podřídit. Nás nehrdiny.

Kolikrát jsme se o malá každodenní hrdinství snažili? Kolik malých nezveřejňovaných hrdinství za sebou máme? Ale kolikrát se jako ozvěna také vracelo: Hrdinou na úkor koho? Kolik obětí kromě mě ještě může být únosných za mé hrdinství, a kolik už ne? Od atentátu na Heydricha a vyvraždění Lidic, až po mého tátu a jeho velké gesto v roce osmačtyřicet. Pak jako následek toho statečného gesta celý život ušlápnutého člověka s pocitem, že zlikvidoval nejen svoji existenci, ale ohrozil budoucnost svých dětí (posudky atd.). Celé roky mně (nebo sobě?) vysvětloval, proč nejde stavět se čelem proti skále.

Byli takoví, kteří čelem do skály bušili. Když jsem vezl syna jednoho takového hrdiny disentu v 80.letech stopem, nazval svého tátu bezohlednou kurvou, která zničila život celé rodině. V letech po Listopadu už vystupoval jako velký disident, slavný pokračovatel svého slavného otce...

Kde tedy opravdu najdu pravidla téhle hry jménem Kličkovaná? Kdy se z hráče kličkované stane kurva prodejná? Mysleli jste si jako já, že tu hru vezme čas jako Rubikovu kostku? Probuďte se.

Ale každá hra snad musí mít pravidla! Hledal jsem pravidla Kličkované v knize Jak si poradit se vším. Nebyla tam... Podíval jsem se do zrcadla. Viděl jsem si až do žaludku...

Hned v pondělí jdu se zrcadlem před Strakovku, před Parlament, před Senát, před Jánský vršek, před Lidový dům, před ten dům někde v ulici Politických vězňů... co já vím, kde veslovodi nemají na zrcadlo. Koukněte se, pánové, tady máte pytlík na zvracení... Protřete si oči a podívejte se, proč si národ myslí, že jste ne-mocní.