Tak říkají tyrolskému Kitzbűhlu. Dřív se mu říkalo alpské Monte Carlo. Časy se mění. Azbuka na nápisech už z Karlových Varů docestovala i tam. Mám škodolibou radost, že si Američané i Japonci budou nejen z Prahy vozit domů jako suvenýr z Alp pravé tyrolské matrjošky. Když nám ty boubelky pochodují po regálech všude v centru Prahy, ať se jich nacpou i v Rakousku.

Oni, kdysi „noví“ Rusové, se prý drží tradice a cpou se i v Kitzbűhlu kaviárem. Nějaká zpráva tvrdila, že si ho tam manželka moskevského starosty každý večer na svou party objednává kila. Azbuka zdobí nejdražší světové limuzíny, podle svědectví místních, auta ruských bossů v době večeří bezostyšně parkují na zákazech co nejblíž hotelovému vchodu a každé má své osobní strážce.

A aby se už nemuseli nudit v nejdražších hotelích, hosté z východu tu skupovávají nemovitosti ve velkém. A k údivu místních – vůbec nesmlouvají. Leckde v obchodech už se platí i rubly, bukvičkami psané jídelní lístky nesmějí chybět a ruštinu po nocích studují pilní prodavači. Stovky milionů poletují krize nekrize nad hlavami. Nechyběl tu ani slavný Rus Roman Abramovič, který svého času dobyl Anglii, a díky němuž angličtí fotbaloví rowdies pozpěvují ka-ka-lin,ka-ka-lin, ka-ka-lin-ka maja... Vyhlížel tam prý nějaký slušný pětihvězdičkový hotýlek světové velikosti, zatímco paní starostová (ta s kaviárem) si tam prý koupila golfový klub.

Hořkost, s kterou tyto řádky píšu, asi vypadá jako závist či nenávist. Není tomu tak. Je v tom něco jiného. Jestliže jsem někde četl, že sako se rod učí nosit aspoň tři sta let, než ho nosit umí, pak tito „noví“ Rusové mají na tento um asi tak dvě stě osmdesát pět let. Do té doby budou řvát, cpát si kapsy kaviárem, střílet kalašnikovem do křišťálových lustrů a halasně sami sebe oblbovat mocí svých zprivatizovaných dolarů. Ten skok přes staletí se nedá překlenout.

K baru jednoho věhlasného nočního klubu věhlasné světové metropole si razil cestu člověk olepený nejdražším značkovým oblekem. Odstrčil ostatní a hlasem Supermana azbukou zařval: „Daj koňak!“ Všichni se po hlasu otočili. Jediný, kdo se po hlasu neotočil, byl barman. Když hlas zaburácel ještě hlasitěji, barman se na ruského Krakonoše otočil s líbezným úsměvem a řekl: „Vyliž mi prdel, Ruse!“ A bez mrknutí oka dál pohazoval drahými láhvemi, od oka na milimetr přesně odměřoval panáky, bravurně a s elegancí žongléra míchal koktejly a s neuvěřitelnou lehkostí konverzoval s hosty angličtinou bez přízvuku.

Poznal jsem dost obyčejných Rusů. Nikdo z nich nedostal nic zadarmo. Část těch extrémně zbohatlých měla možná nějaký geniální nápad, část jich asi určitě tvrdě odpracovala spoustu geniálních obchodů. Někteří zbylí drží ruce na kohoutcích. Zatím navenek jen na těch, které přiškrcují plyn a ropu. Do e-mailu mi přišel smutný fór. Blahopřejný telegram z Ruska: „Blahopřejeme vám k předsednictví EU, stop. Plyn, stop. Ropa, stop.“

Přeskočili dvě stě osmdesát pět let, vyletěli do světa hojnosti a plení. Mstí své rodiče ze zemljanky. Plení budoucnost, aniž by měli minulost.

Rusko je široká strana radnája. Ještě to chvíli bude trvat, rodná Rusi, než tě rozkradem, zpívají si ti v Tyrolsku...

A ti, co zůstali doma? Prostě byli pomalejší…

Matrjošky pochodují Evropou a její velitel Topolánek žasl nad intelektem tolik charizmatického Putina...