(Druhé dopisy z Tramtárie/ 1)

Pod okny šplouchá Indický oceán. Havaj v Africe. V hotelovém rezortu, který má svá bohatýrská léta za sebou. Dříve turistický ráj, kde černoušci běhali po hlavách a odstrkovali se ušima. Jambo, Kenya! Dobrý den, Keňo.




Jedeme z letiště po předměstí velkého města a začínáme se stydět. Cvakají uzávěrky foťáků a lidi venku za okny se neusmívají, nemávají. Jsou podmračení a natahují ruce.

Začíná velké srovnávání. Po létech se mi poštěstilo vrátit se na pár dní na stejná místa.

Tenkrát jsem tu byl s malým synkem. Když viděl ty natažené ruce, zakrýval si oči. Bylo mu do breku. Nemohl se na to dívat!

Němečtí turisté házeli dětem z okna pečlivě zabalené hračky. Děti je strkaly do kapes, natahovaly ruce dál a křičely: „Dollars! Dollars!“ Houfy jich dokázaly za autobusem plným přejedených běžet kilometry. Možná jsou z těch nejvytrvalejších dnes světoví rekordmani a sbírají na mítincích zlaté cihly. Dost blbý humor.

Srovnávám, srovnávám. Kdysi se žebralo jen za branou hotelového rezortu. Nevydržel jsem tlak a dvěma klukům jsem rozdělil mince z kapsy. Ten, který asi dostal míň, mě málem dal přes ústa. Příště jsem už po setmění za hradby rezortu nevylezl.

Teď po létech žebrá personál už i uvnitř. Tučná léta bohatých cestovek jsou pryč. Rezort zeje prázdnotou, služby fungují ne na půl, ale na čtvrt plynu. Snad jen mladých sociálních pracovnic je tu nějak víc. Dřív chodily jen po hlavní uličce přilehlé vesnice. Synek se mě tehdy ptal, jak to, že tyhle paní jsou tak krásně oblečené, když ti ostatní jsou oblečení nekrásně… Tehdy jsem se ještě mohl vzhledem k jeho věku vykroutit. Řekl jsem mu, že ty slečny asi hledají ženicha, tak se na to vystrojily.

Koukám po létech a ty slečny už pracují i uvnitř. Nejstarší řemeslo prostě funguje tím spíš, čím jiný servis upadá. V cestovce v Praze mi přesunuli dovolenou. Příští měsíc západoevropský majitel tenhle rezort zavře. Zatím jen na tři měsíce. Nebo na víc?

Procházím se vesnicí a vůbec už se necítím tak bezpečně jako kdysi. Domorodci už nejsou vstřícní. Začínáme na sebe koukat skrz prsty. Něco je tu špatně. V každé hospodě hraje televize krásný, snadný bílý život. A ve všech očích vidím jedno velké: Davaj a vypadni! Ty si žiješ ten krásný, snadný bílý život!

Kdosi moudrý na světovém kongresu o bídě vypočítal, že polská kráva dostává dvaapůlkrát více dotací než Afričan.

Dary nikdy nic nevyřešily. Ani v Polsku, ani v Africe. Nic nevyřeší ani exodus za bohatstvím. Jediná cesta je přinutit domácí chytré hlavy, aby vymyslely, jak si pomoct doma samy! Zatím to v Keni pochopili šikovní mladí vexláci. Na rozdíl od institucí zařídí všechno. Sedí na vchodu do rezortu od rána do večera. Jsou tam, aby poskytovali služby a vydělali si na živobytí. A vydělávají. Ti, co jsou livrejovaní v hotelích, mají pocit, že jsou pod penzí a nic nejde, zeptejte se zítra. Nebo pozítří? Není to zase tak dávno, abychom tohle nepamatovali doma.

Ale co já s tím? Co udělám já, abych ty natažené ruce neviděl? Zakryju si taky oči? Dám si v baru panáka, aby si barman víc vydělal a měl víc peněz pro děti? Nebo rezignovaně řeknu to, co můj anglický soused, že tohle je prostě Afrika?

Nebo rozdám svoje propisky? Nechám pokojskému pár svých triček?

Ležím u Indického oceánu a jsem v klidu. Všudypřítomní a otravně neodbytní obchodníci nesmějí za závoru rezortu. Na rozdíl od jiných zemí na světě můžu za světla sám i do vesnice. Zatím ty ruce jsou natažené. Někdy je ale v zádech cítím jako napřažené. Přežraný a hladový svět. Nerovnováha zneklidňuje. Zeměkoule se naklání. Závora ještě drží…