Moc událostí, neřkuli svátků, které spojí národ, nemáme. Snad nás pořád ještě dokáží stmelit tragédie, pro cyniky mezi námi jsou často šokující výše příspěvků na sbírky pro trpící, znevýhodněné.
Moje generace zažívala v rozpuku úžas nad výbuchy individuality a rozumu koncem let šedesátých, vzpomínám na nádherné majálesy s králi Ginsbergem, případně Edou Pergnerem (ano, otcem kdysi proslavené dcery Terezy), na průvody, kdy jsme vyřvávali, že chceme za císaře Císaře (Čestmíra, tehdy výjimečného politika a pedagoga), kdy se na majálesu jako vrchol performance rozmlátil na jevišti starý klavír.

Hodně brzo potom další tmelení pod hesly jako Rusáci a uzený jsou nejlepší studený. Hodně švejkování s obracením směrovek a psaním hesel na silnice. Potom další tmelení v mlčenlivém vzteku.
A pak konečně to nádherné cinkání klíči. Ten nepochopitelný úžas nad tím, že se železná pěst státu jako zchromlá bezvládně ochable rozevřela.
Co potom? Nic, nic, Nagano! Naši zlatí hoši... Všichni jsme se do nich vtělili! Kouřili doutníky a na Staromáku sotva stáli na nohou. Ale my jim to přáli a skákali jsme s nimi, protože, kdo neskákal, nebyl Čech.
Co potom? Nic, nic.
Hokej nás pořád ještě dokáže přivést do euforie. Vyhrajeme letos? Vyhráli jsme? Skoro jsme vyhráli? My Češi jsme pořád dobří! Kdo neskáče, není Čech!
Ne. My Češi nejsme dobří. Ti chlapi na ledě se dobře perou! Kolik je v tom národní hrdosti? Kolik je v tom prosté snahy být dobrý, dostat lepší lano, vydělat víc peněz a zabezpečit sebe a rodinu? To je jejich věc. Těch na ledě. Ale my v tom nejedem! My v tom jen bruslíme. Přihříváme si naši pivní nemotornost na zlatém klukovi Jágrovi, který, ačkoliv to vlastně nemá vůbec zapotřebí, bije se, starý pardál, jako lev.
Kdo neskáče, není Čech. Neskáču... Beru to jako svátek práce toho Jágra a ostatních. Práce, kterou dobře umějí a někteří jsou v ní výjimečně dobří. A navíc někteří z nich dovedou zabrat tak, že vyhecují ty kolem sebe k mimořádně dobře odvedené práci.
Až vložíme, do svého úspěchu své sádlo, skákejme.
S pozdravem, ať je nám do skoku,
Jan Krůta

(Psáno pro www.vanilka.cz)