Komu prospěje obměna vlády
Už od dob Machiavelliho platí v politice pravidlo „když změna, tak důsledná, smysluplná a zejména rychlá“. Na tuto osvědčenou zásadu premiér Topolánek očividně pozapomněl, když začal uvažovat o personální obměně vládního týmu.
Už pro zdlouhavé hledání řešení a nedůstojné vytáčky ministerského předsedy, kdy nejprve rezolutně volá po změně vládního osazenstva, aby po několika dnech svá předchozí odhodlaná prohlášení mírnil a v závěru i odvolával, i za cenu toho, že se dostal zcela zjevně do vleku lidoveckých sporů, nejen proto skončí celá ministerská rošáda bez výraznějšího efektu a náležitého uznání veřejnosti.
Odcházející karavana bývalých členů Topolánkova kabinetu vyvolává spíše ulehčení, cestu ji totiž vyšlapává asi největší přítěž efektivity a pověsti vlády – Jiří Čunek, následovaný problematickým a neviditelným exministrem dopravy Řebíčkem, věčně provokativní exministryně Stehlíkové, která už ale neuměla své vize zhmotnit a obhájit. Na konci je částečně i právem kritizovaný bývalý ministr Julínek, jenž se však nespravedlivě stal hromosvodem všech přešlapů vlády a její nedostatečné komunikace s občany.
Na jejich místa sice přichází kultivovaný úředník, s mezinárodním rozhledem - diplomat Pavel Svoboda, profesionální ministr a manažerský rutinér Cyril Svoboda, politicky nepopsaná senátorka Filipiová, profesně neurčitý exhejtman Petr Bendl a věčný rebel, Bono českého formátu, Michael Kocáb. Toto složení je však příliš nepřesvědčivé a nedostatečné. Ministerské posty totiž přijímají už od počátku pouze mechanicky, bez hlubšího zájmu, erudice a přesvědčivější vize. V lepším případě si ponechávají odborný tým svých předchůdců, ale často jim chybí náležitá politická pozice, uznání a znalost resortu.
Je zjevné, že noví ministři mají v plánu pouze udržovat v chodu byrokracii a každodenní rutinu na ministerstvech, s ambici nijak nevychylovat křehkou rovnováhu vládní koalice a zbytečně nejitřit další české mocenské orgány, Parlamentem počínaje, prezidentem a zahraničím konče.
Vládě to umožňuje přežít, ale ne se znovu nadechnout a převzít iniciativu. Získává sice přebal lidské tváře a oslabuje kontroverzi, avšak nenadchne a neudrží respekt těch skupin, které oceňovaly alespoň některé provedené změny. Jakoby tato proměna zhmotňovala heslo „nějak to doklepat“ a premiérovi se neplést do jeho aktivit a plánů.
Po této personální změně se o to víc posílí váha a vystupování vybraných ministrů, povětšinou blízkých spojenců šéfa exekutivy Topolánka a jeho samotného, jako muže bojujícího s krizí. Krátkodobě na tom politicky premiér vydělává, dlouhodobě však tratí, zejména u dosud k vládě smířlivých skupin voličů. Před ně nyní předstupuje rutina bez odhodlání a profesionálního zápalu.
Komentář psán pro deník E15
Už pro zdlouhavé hledání řešení a nedůstojné vytáčky ministerského předsedy, kdy nejprve rezolutně volá po změně vládního osazenstva, aby po několika dnech svá předchozí odhodlaná prohlášení mírnil a v závěru i odvolával, i za cenu toho, že se dostal zcela zjevně do vleku lidoveckých sporů, nejen proto skončí celá ministerská rošáda bez výraznějšího efektu a náležitého uznání veřejnosti.
Odcházející karavana bývalých členů Topolánkova kabinetu vyvolává spíše ulehčení, cestu ji totiž vyšlapává asi největší přítěž efektivity a pověsti vlády – Jiří Čunek, následovaný problematickým a neviditelným exministrem dopravy Řebíčkem, věčně provokativní exministryně Stehlíkové, která už ale neuměla své vize zhmotnit a obhájit. Na konci je částečně i právem kritizovaný bývalý ministr Julínek, jenž se však nespravedlivě stal hromosvodem všech přešlapů vlády a její nedostatečné komunikace s občany.
Na jejich místa sice přichází kultivovaný úředník, s mezinárodním rozhledem - diplomat Pavel Svoboda, profesionální ministr a manažerský rutinér Cyril Svoboda, politicky nepopsaná senátorka Filipiová, profesně neurčitý exhejtman Petr Bendl a věčný rebel, Bono českého formátu, Michael Kocáb. Toto složení je však příliš nepřesvědčivé a nedostatečné. Ministerské posty totiž přijímají už od počátku pouze mechanicky, bez hlubšího zájmu, erudice a přesvědčivější vize. V lepším případě si ponechávají odborný tým svých předchůdců, ale často jim chybí náležitá politická pozice, uznání a znalost resortu.
Je zjevné, že noví ministři mají v plánu pouze udržovat v chodu byrokracii a každodenní rutinu na ministerstvech, s ambici nijak nevychylovat křehkou rovnováhu vládní koalice a zbytečně nejitřit další české mocenské orgány, Parlamentem počínaje, prezidentem a zahraničím konče.
Vládě to umožňuje přežít, ale ne se znovu nadechnout a převzít iniciativu. Získává sice přebal lidské tváře a oslabuje kontroverzi, avšak nenadchne a neudrží respekt těch skupin, které oceňovaly alespoň některé provedené změny. Jakoby tato proměna zhmotňovala heslo „nějak to doklepat“ a premiérovi se neplést do jeho aktivit a plánů.
Po této personální změně se o to víc posílí váha a vystupování vybraných ministrů, povětšinou blízkých spojenců šéfa exekutivy Topolánka a jeho samotného, jako muže bojujícího s krizí. Krátkodobě na tom politicky premiér vydělává, dlouhodobě však tratí, zejména u dosud k vládě smířlivých skupin voličů. Před ně nyní předstupuje rutina bez odhodlání a profesionálního zápalu.
Komentář psán pro deník E15