Pražské povstání, osvobození Prahy a náš dnešek

11. 05. 2020 | 08:23
Přečteno 3924 krát
Blíží se 75. výročí konce druhé světové války. Dnes také již žije jen málo lidí, kteří si ještě druhou světovou válku skutečně pamatují; a i pokud žijí, byli tenkrát většinou ještě dětmi.
Tak jako po každé velké katastrofě, i v roce 1945 se lidé domnívali, že právě skončená válka byla tou skutečně poslední; ve většině evropských států, kterých se válka dotkla, nastal posun doleva. Mnoho lidí věřilo, že socialismus (pod kterýmžto pojmem si ale každý představoval něco jiného) je lékem na všechny neduhy. Lidé chtěli věřit, že svět se nachází v „roce nula“ a nyní lidstvo konečně vykročí tou „správnou“ cestou, na jejímž konci – který se nejevil jako příliš vzdálený – vstoupí konečně do rajské zahrady Eden.


Byly to samozřejmě jen iluze: na tomto světě nejsou žádné ráje a – nahlíženo globálně - žádná válka není tou úplně poslední. Stačily necelé tři roky a svět byl rozdělen na dva od sebe izolované znepřátelené bloky. V nich už nebylo vůbec důležité, kdo stál na které straně v letech 1939-1945 – ze včerejších spojenců byli nepřátelé a ze včerejších nepřátel spojenci. Vypukla studená válka, v níž čistě imperiální zájmy dvou znepřátelených supervelmocí byly maskovány ideologií.
Devátý květen byl nepochybně významným dnem. V období tzv. reálného socialismu se stal nejprve hlavním, a pak i jediným státním svátkem. Legitimita komunistického režimu a spojenectví se Sovětským svazem se opíraly právě o osvobození země sovětskou armádou. Toto osvobození bylo také dáváno do souvislosti s „přerůstáním revoluce národně-demokratické v revoluci socialistickou“, a s konečným jejím vítězstvím v únoru 1948. Podle této interpretace se tak díky osvobození sovětskou armádou mohlo Československo zařadit do „tábora míru a socialismu“, tedy na „správnou“ a „pokrokovou“ stranu fronty ve studené válce.
Význam osvobození Československa sovětskou armádou celkem nikdo nezpochybnil ani po listopadu 1989, pouze se poněkud změnilo výrazivo a také znaménka „plus“ a „mínus“ pokud jde o důsledky tohoto osvobození. Podle nového výkladu byla skutečnost, že se americká armáda musela zastavit kousek za Plzní a místo ní přišli do Prahy rudoarmějci, vnímána zásadně negativně, ba co více, byla téměř jakousi „tragédií bez hranic“: sovětská přítomnost (která ve skutečnosti trvala jen do listopadu 1945) umožnila komunistům postupně ovládnout bezpečnostní aparát, provést v únoru 1948 státní převrat a nastolit komunistickou diktaturu, v důsledku čehož se pak Československo ocitlo na „nesprávné“ straně pomyslné barikády. Příchod sovětské armády do Prahy v květnu 1945 přestal být explicitně připomínán: právě proto byl už v roce 1991 přesunut státní svátek z 9. na 8. května, tedy dne kapitulace Německa a konce války v Evropě. Byla také zvýrazňována role Pražského povstání jako hlavního činitele osvobození. Do roku 1989 platilo „Sovětským svaz náš vzor“, a oslavovalo se osvobození Prahy sovětskou armádou. Přínos západních Spojenců k našemu osvobození byl záměrně opomíjen. Po roce 1989 začalo ale platit „Spojené státy náš vzor“ a každoročně se proto konají oslavy osvobození Plzně. Na skutečnost, že naprostá většina státu byla skutečně osvobozena z východu, by dnes řada politiků nejraději zapomněla.
V souvislosti se snahou radnice Prahy 6 o odstranění pomníku maršála Ivana Koněva se na počátku roku znovu rozhořela vášnivá diskuse na téma, kdo vlastně Prahu osvobodil. Byli to samotní pražští povstalci bojující na barikádách anebo vojska maršála Koněva, která přispěchala Praze na pomoc? Anebo to snad byla dokonce tzv. Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, bojující na straně Němců?
Podívejme se stručně na historická fakta. Na přelomu let 1944 a 1945 byly v protektorátu obnoveny už starší pokusy o vytvoření vrcholného odbojového orgánu – České národní rady (ČNR). Základem byla moravská odbojová organizace „Rada tří“, ilegální Ústřední rada odborů (ÚRO), působící jako stínová organizace v rámci oficiální kolaborantské Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) a IV. prozatímní ilegální výbor KSČ, který se po faktickém rozbití komunistického odboje v roce 1943 znovu zformoval. Nejprve bylo 24. února 1945 utvořeno pracovní předsednictvo příštího vrcholného orgánů a 29. – 30. dubna se ČNR ustavila v konečné podobě. ČNR měla 24 členů, kteří pracovali v různých odborných komisích, fakticky však rozhodující vliv měli členové původního předsednictva. Předsedou se stal profesor Albert Pražák, přední osobnost české kultury, prvním místopředsedou Josef Smrkovský, reprezentant komunistického odboje. ČNR hodlala v závěru války vyvolat v protektorátu povstání a převzít veškerou moc. V politickém ohledu ale uznávala svrchovanost československé vlády sídlící jmenované 4. dubna v Košicích, které potom měla být moc předána. Přípravy povstání se opíraly především o zbylé protektorátní ozbrojené formace – policii a četnictvo, avšak počítalo se i s vystoupením širokých vrstev obyvatelstva.
Počátkem dubna 1945 se sovětská armáda objevila na Moravě. Současně 18. dubna 1945 překročila na západě u Aše předválečné československé hranice 3. americká armáda postupující z Bavorska. To vše zvýšilo výbušnou situaci v protektorátu. Pád Berlína a sebevražda Adolfa Hitlera 30. dubna 1945 pak vyvolaly spontánní hnutí mezi českým obyvatelstvem, které začalo spontánně odzbrojovat již značně demoralizované německé vojáky. Nejprve se tak stalo v Přerově 1. května 1945, kde byla veřejně vyhlášena Československá republika. Z Přerova se povstání šířilo do okolních obcí a měst a už 2. května zasáhlo rovněž Olomouc. Přivolané jednotky tentokráte ještě SS povstání potlačily, avšak už následující den - 3. května vypuklo nové povstání, tentokráte v českém Nymburku a v severovýchodních Čechách v oblasti Semil. Jiskry přeskakovaly a povstání se nezadržitelně posunovalo na západ, směrem ku Praze. 4. května odpoledne už v hlavním městě došlo k prvním nepokojům: obyvatelstvo místy odstraňovalo německé nápisy a symbol, vyvěšovalo československé vlajky, někde demonstrativně pálilo obrazy Hitlery nebo německé nacistické vlajky.
Ve stejné době se zaktivizovala i protektorátní vláda, v jejímž čele stál od 19. ledna 1945 Richard Bienert, do té doby ministr vnitra. Bienert se jako vysoký rakouský policejní úředník zasloužil o pokojné provedení převratu v Praze 28. října 1918 a hodlal i nyní postupovat podle stejného scénáře. Po dohodě s některými dalšími ministry se ráno v sobotu 5. května 1945 dostavil ke K. H. Frankovi, kterému předložil požadavek, aby s ohledem na to, že „říše již nemůže poskytovat Čechům ochranu“, byl protektorát zrušen. Moc měla být ihned zcela a bezpodmínečně odevzdána do rukou české vlády. Přítomného vojenského velitele Prahy generála Rudolfa Toussainta rovněž ultimativně požádal, aby německá armáda opustila město. Ještě v půlce dubna by Frank i Toussaint podobnou žádost považovali za nehoráznou drzost a Frank by zřejmě nechal Bienerta zastřelit, jenomže teď byla zcela jiná situace, protože v Praze již vypuklo povstání plnou silou. Tváří tvář realitě Frank i Toussaint s požadavky souhlasili, žádali jen, aby i z české strany byl zachován klid. Bienert slíbil v tomto smyslu ihned promluvit do rozhlasu. Při pokusu použít městský rozhlas, jehož vysílací zařízení bylo ve Staroměstské radnici, byl Bienert povstalci zadržen a odveden do sídla České národní rady. Česká národní rada prohlásila se až na další za jediný legitimní orgán státní moci v českých zemích. Protektorát prohlásila za zrušený.
Během 5. – 7. května nabylo povstání právě v Praze masového charakteru a bylo potom proto později nazýváno „pražským“, ačkoliv ve skutečnosti probíhalo na různých místech po celých Čechách, takže vhodnějším označením je spíše „květnové povstání“. Němečtí vojáci armádní skupiny „Střed“ dislokované v Čechách v této době již měli jen jediné přání, totiž nepadnout do sovětského zajetí, ale dostat se do mnohem snesitelnějšího zajetí amerického. K průchodu k Američanům ale potřebovali udržet pod kontrolou hlavní komunikace a především Prahu jako důležitý dopravní uzel. Maršál Ferdinand Schörner, velitel armádní skupiny „Střed“, jehož štáb sídlil ve Velichovkách u Jaroměře, poslal proti Praze tanky, jenže proti nim vyrostly ve městě stovky barikád, které učinily komunikace neprůjezdnými. Tehdy na pomoc Praze přišly také jednotky tzv. Ruské osvobozenecké armády (ROA), tj. kolaborantských jednotek složených ze sovětských zajatců a bojujících v poslední fázi války na straně Němců. Část těchto jednotek, v Čechách obecně označovaných podle jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova jako „vlasovci“, v té době rovněž ustupovala na západ s cílem dostat se do amerického zajetí a opětovnou změnou stran si chtěla před Američany vylepšit svůj vlastní obraz. Z čistě vojenského hlediska byla jistě i pomoc ROA vítaná, avšak ČNR si velmi dobře uvědomila politické následky, pokud by tuto pomoc přijala i oficiálně. Po krátkém váhání ji proto odmítla. „Vlasovci“ potom z Prahy odtáhli směrem na západ.
5. května osvobodila americká armáda Domažlice a 6. května vtáhla do Plzně, takže byla nyní vzdálena jen asi 100 km od Prahy. Velká část obyvatelstva i nekomunistické složky odboje v České národní radě očekávaly, že se Američané objeví už za několik hodin v Praze a předstihnou tak sovětskou armádu, která byla momentálně od Prahy mnohem dále – v Berlíně a na Moravě. Komunisté v ČNR naopak o americkou pomoc příliš nestáli, neboť si uvědomovali propagační význam osvobození Prahy sovětskou armádou. To samozřejmě věděl i Stalin. Proto již dříve sovětské velení uzavřelo se spojeneckým vrchním velením v Evropě dohodu o hranici mezi americkou a sovětskou zónou v Čechách, která byla stanovena na linii Kraslice (městečko na saské hranici v Krušných Horách severozápadně od Karlových Varů) – Rokycany – Netolice – Horní Dvořiště (obec na hranici s Rakouskem) – Linec. Na tuto linii postupu americká armáda skutečně dorazila 7. května 1945 a zde se postup zastavil. Opakovanou žádost velitele 3. americké armády generála George Pattona o umožnění postupu dále na Prahu vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě generál Dwight Eisenhower odmítl. Pro Američany nemělo obsazení Prahy větší politický význam: stejně jako Britové už tehdy celkem počítali s tím, že Československo bude tak jako tak v sovětské sféře vlivu a kvůli tažení na Prahu si nehodlali znepřátelit Sovětský svaz, jehož vojenskou pomoc potřebovali v dalším boji proti Japonsku. Do Prahy tak sice dorazilo několik amerických emisarů, ti ale mohli pouze informovat Českou národní radu o reálném stavu věcí.
7. května 1945 v 2.41 hodin ráno podepsalo německé velení v hlavním štábu spojeneckých vojsk ve francouzské Remeši bezpodmínečnou kapitulaci platnou od 8. května ve 23.01 středoevropského času, tj. z hlediska Protektorátu, kde platil v té době letní (východoevropský) čas, od 0.01 hod. 9. května. Protože Schörner z Čech utekl, dodal si Toussaint odvahu a dojednal během 8. května s Českou národní radou rovněž kapitulaci pod podmínkou, že budou zastaveny bojové akce a německé armádě bude umožněn volný odchod na západ. Nekomunističtí členové v ČNR neviděli důvod, proč by se mělo bránit Němcům v odchodu k Američanům – z hlediska českých zájmů bylo úplně jedno, kdo německé vojáky zajme. I Josef Smrkovský, když zjistil, že sovětská armáda je ještě daleko, nakonec souhlasil také. Bylo to nepochybně správné rozhodnutí, byť Moskva a Gottwaldovo politické vedení mu tento státnický akt nikdy neodpustily. Smrkovský byl v padesátých letech ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dlouholetému vězení. Svého rozhodnutí z 8. května ale nikdy nelitoval. Po své rehabilitaci v šedesátých letech o tom hovořil s historikem Karlem Bartoškem, který tehdy sbíral materiál pro svou knihu o Pražském povstání. Položil řečnickou otázku: „Co jsme měli dělat? Měli jsme nechat Prahu rozmlátit, jenom proto, aby mohla být potom osvobozena?“. Moskvě ležel Smrkovský v žaludku také v roce 1968 a není jistě náhoda, že právě na jeho odstranění z vrcholných státních funkcí naléhal po sovětské okupaci Brežněv osobně.
8. května odpoledne německá armáda z Prahy skutečně odtáhla. V časných ranních hodinách 9. května dorazily do Prahy nejprve ze severu přes Krušné hory početné sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu a týž den o několik hodin později od východu ještě vojska 2. a 4. ukrajinského frontu. Osvobodila tedy sovětská armáda Prahu? Ano i ne – záleží na úhlu pohledu. Z čistě vojenského hlediska nikoliv, protože německá armáda už ve městě nebyla. Rudá armáda zde narazila jen na malé zbytky bránících se fanatiků z SS, kteří se buď nechtěli vzdát anebo spíše nestačili včas odejít na západ. Ovšem věc je ve skutečnosti složitější: generál Toussaint by samozřejmě nekapituloval, kdyby nebyla už 7. května podepsána všeobecná kapitulace v Remeši a ta by zase nebyla podepsána, kdyby sovětská armáda nestála v Berlíně.
Oběti, přinesené sovětskými vojáky a důstojníky při osvobozování Československa, jsou hodné úcty a bylo by urážkou mrtvých je jakkoliv zlehčovat. Sovětská armáda byla proto také právem v Praze 9. května 1945 obyvatelstvem jako osvoboditelka nadšeně vítána. Jinou věcí je ale politický odkaz osvobození Prahy. Sovětský svaz totiž z osvobození po dalších čtyřiačtyřicet let vyvozoval závěr, že hranice sovětského vlivu je tam, kam vstoupila noha sovětského vojáka. Tím také mimochodem Leonid Brežněv odůvodnil okupaci Československa v srpnu 1968 a celkem nepokrytě to také řekl československým politikům uneseným už v první den okupace sovětskými výsadkáři do Moskvy. Zůstane nehynoucí zásluhou Michaila Gorbačova, že tento axiom opustil a uznal, že osvobození Československa v roce 1945 nedalo Sovětskému svazu žádné právo na okupaci Československa v roce 1968.
I dnes je bohužel ještě jak u nás, tak především v Rusku možné občas slyšet frázi, že „nelze zpochybňovat výsledky druhé světové války“. V ruské společnosti je dodnes zakořeněná představa, že obrovské oběti, které ruský národ (a dodejme: i další národy SSSR) přinesl za druhé světové války, by měly mít v geopolitickém ohledu jakousi trvalou platnost. Výsledky žádné války ale nejsou z hlediska dějinného vývoje definitivní, protože po každé válce dříve či později přijde válka jiná, jejíž výsledky důsledky té předchozí ruší. Vítězové války neurčují jen nové hranice států, ale především hranice svého vlivu. V tomto smyslu sovětský vliv ve střední Evropě, existující po roce 1945, zmizel v důsledku porážky SSSR ve studené válce a jeho rozpadu v roce 1991. Vojákům všech národností někdejšího SSSR, kteří se přičinili o porážku Německa a tím umožnili obnovu československého státu, budeme vždy vděčni, avšak politicky z toho pro dnešní Českou republiku nic nevyplývá: politický odkaz osvobození Prahy v roce 1945 totiž již neplatí.

(otištěno v Právu, 2. 5. 2020)

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy