Už jdu, už pospíchám, s tím kolenem mám ale trápení.

Prahne mi, žízeň převeliká, chystej čaj, ten cizineckej, z těch Emirátů, hodně, hodně cukru a velkej hrnek, ať nemusíš chodit dvakrát.

Víš to, že ta moje kočička je chabá na zrak. Tolik myší mi chytala, až dvanáct denně. Chodila mi je ukazovat.

Jó, jsou kočky chytavý a nechytavý. Stejně je to s kocourkama.

A to máš i s mužskejma. Některej je na ženský, jinej né.

Jednoho hospodyně sama za nima posílá, jinýmu to zakazuje.

Ta tvoje holka mi nechtěla pomoct se dřevem, že se prej musí učit.

Víš, že se z knih i zbláznili? Takovejch případů bylo!

Strážmistr Vejnar, co si tu v Prcholce za války postavil tu dřevěnou vilu, se pomát z Terezijánskejch zákonů.

Poslali ho předčasně do výslužby. Ženu měl slaboučkou, bledou, průsvitnou, dostala slintavku, matka ji chodila ošetřovat.

Jednoho rána přišla, a ona byla dočista pryč. Ohromnej pomník jí nechal postavit, pochoval ji v Liberci, ležela jen kousek od Liebiga, no, říkali to.

Sám jsem neviděl.

Pak žádal strážmistr matku, aby šla k němu, ona byla pracovitá, ale jí se nechtělo.

Nakonec měl Zírovou, představ si, sama za ním přišla a on neřek né. Ale lína byla.

Jen kozičku měla, a když strážmistr umřel, začala ty jeho knihy pálit. Když je spálila, vzpomněla si, že do těch Terezijánskejch zákonů ukládal
peníze. Tak si to do hlavy vzala, až přišla o rozum. No vidíš, hned dva se z jedněch knih pomátli.

Malý hrnky máš, vař ještě čaj a dej mi zas ty zdravý sušenky.

Za matkou chodil taky Hejlek z Vozmic, zuřivec to byl.

Vyhlíd si ji, když jsem byl na vojně a dům byl prázdnej. Dva roky jsem vojančil v Rakovníku.

Jednou nás vezli pod plachtou do Národního divadla.

Křesla byly pohodlný, teplo bylo, příjemně. No a na mě jde dřímota vždycky o jedenáctý a pak o pátý, s tím nic nenaděláš. Tehdá ten kus dávali o pátý. Ale aplaus byl převelikej.

Podívej na ty ukrutný metly na nebi, bude pršet a bratr nejede, aby mi střechu vyspravil. Už kus chlíva mi spadlo.

Paličák je to, vždycky byl Bedřich paličatej, to proto ho matka tak bila, až z toho koktal. A lidi si mysleli, že je Lebedy, von přece taky koktal a přitom ho dělal Mach, ten s tou velikou fajfkou. Dřív chodili po domech a dělali děti. Voni budou chodit i dnes.

Otec pracoval u Hýbnera v sodovkárně. Jezdil na kole domů jen jednou za měsíc. Pozděj si koupil Jawu, stopětasedmdesátku, no a pak umřel. Klidně si umřel a matku nechal, aby se starala.

A Anežka, moje sestra, skonala jen půl roku před ním. Sloužila u sedláka na Sezemsku, u toho starýho Němce s tou dřevěnou nohou. Psala matce před vánocema, aby si přišla pro kufr. Listonošovi se nechtělo k nám dolů do údolí, dal dopis v hospodě Vávrovi a ten ho nedones.

Nemaj brát, když nedoručujou.

Matka nešla. Anežka chytla záškrt, dali ji do nemocnice, sestra si jí nevšimla a bylo dokonáno.

Kdyby přišla domů, Svoboda by ji vyléčil. To byl hotovej felčař. A vidíš, oženil se s vládkyní, udřel se a upil. To byla strašlivá vládkyně. Svoboda hubnul, ona tloustla, o třicet let ho přežila.

Teď ale, když v Douškově není, Horák chlastá dvanáctku, nekosí a mladá buchta kouká furt jen na televizi, na ty indiánský honičky v Americe. Voloviny to jsou, já se taky rád podívám, když je film o nevěstách, ale co s Indiánama. Na nevěsty mám píštalku. Zapískám, každá se otočí, ale žádná se mnou nejde.

A buchta pořád jen kouká a kouká na ty televizní honičky, slepice nemaj a ani žehlit do fabriky už nechodí. Cesta k autobusu není prošlapaná a já nemůžu k doktorovi.

Předloni, to byla cesta ještě pěkná, to jsem byl u zubařky. Ten zub mě přišel na čtyřista korun. Celou zimu jsem mu musel kupovat peprmintovou kořalku, hrozně v noci vyváděl.

Ale když dostal zelenou, hned se uklidnil. Představ si, tolik jsem do toho zubu vrazil, a ta hloupá zubařka mi ho vytrhla. Dočista mě o všechny zuby připravila, no já jsem měl jenom tři.

Dneska ti doktoři nepomůžou. I herečka z Prahy to hlásila. Leda ty rakouský z Insbruku. Loni hlásila, že národ potřebuje pohlazení, ve vsi ji neposlouchali, zvolili si za předsedu Noska a ani lavičku jim na návsi nepostavil. Když čekám na prodejnu, sedím na mezi.

V kravíně šijou, krávy nemaj. Posílaj každýho studovat a žádnej nechce dojit.

Pak si kupujou drahej jihočeskej tvaroh ve vaničkách.

Místo toho lítání po Praze by sis tu měla zasázet brambory, trochu to zrejt, půda je pěkná.

A Máchal by ti mohl pod lípou postavit besídku. Hezky by ses rozhlížela po krajině. Víš to, že zase ten černej čáp přiletěl. S nevěstou. To je pěknej pár.

Kolik, že ti vlastně je?

Holka utíká ti to.

No mně to taky utíká.

Dopiju a pudu. Musím pro piliny. Víš to, že se Ámos vrátil z lochu? Kvůli tý bouračce ho zašili. Neměl pít tolik kořalky, když chtěl jet vozem. Vrazil do sloupu, auto šlo do šrotu, Ámos do vězení a ta jeho Polačka si překousla jazyk. Teď je jí smutno, bez jazyku. K čemu by jí byl, stejně česky neuměla.

Jó, abych nezapomněl, na Lístkově zavřeli hospodu. Amálka už není. Ve středu měla funus, lidi teď padaj na rakovinu. To je po těch kyselejch deštích, co sem posílaj. Dřív chodila čistá voda v mracích. Po válce bylo nejlíp. To lítaly z nebe plechovky s mandarinkama a vepřovým. Pak přišel totál a začali nám posílat ty kyselý deště, už bylo zle. Prej taky po uzenkách padaj, mladý, starý. I já jím uzenky, co bych jinak jed, někdy jsou ale uzenky zdravý. Někdy je zdravá i dvanáctka, i kořalka je někdy zdravá, když chutná. Všechno, co ti chutná, je zdravý. Lidi možná padaj na osud, ten s člověkem tak divně mele. S jedním míň a s druhým dýl.

Tak se ubírám, na kolo sedám, podívej jaký mám pěkný kolo, to je ze strže, tam je zboží, chataři odhazujou takový pěkný zboží, běž se tam podívat!