„Znásilní tě a uříznou ti hlavu!“, zvolali moji blízcí, když jsem jim v listopadu 2015 oznámila, že vstupuji do dobrovolnické skupiny a budu učit uprchlíky německy.

Tehdy se do našeho městečka nedaleko Innsbrucku nastěhovaly dvě rodiny a 26 mužů z Iráku, Íránu, Sýrie a Afghánistánu. Krátce předtím svolal starosta obecní schůzi: tito lidé určitě ovlivní život v obci, pojďme o tom otevřeně debatovat. V nabitém sále padaly otázky po původu, sociálním složení, osudech příchozích. Několik hlasů vyjádřilo podporu, vstřícnost a ochotu pomáhat. Dvě poznámky se týkaly bezpečnosti; jeden muž se obával o dvanáctiletou dceru (vždyť tam u nich se takové vdávají!) a jedna žena se tázala, koho volat, když dojde k výtržnostem.

Utvořili jsme několik skupin. Jedna zajišťovala materiální podmínky (oděvy a obuv, matrace, přikrývky, kuchyňské náčiní, předměty denní potřeby a podobně). Druhá doprovázela uprchlíky na úřady a k lékařským vyšetřením, třetí zorganizovala pravidelné setkávání jednou týdně u kávy, čaje a vlastnoručně připravených a napečených dobrot, čtvrtá poskytovala kurz němčiny – vše ve volném čase a zdarma.

Pár věcí jsme si ujasnili hned na začátku: kromě základních informací o právním, sociálním a zdravotnickém systému Tyrolska se pánové a obě rodiny dozvěděli, že ženy mají stejná práva jako muži. Že docházka dětí do základních škol je povinná. Že různá náboženství se vzájemně respektují. Když ve výuce reptali, že to či ono nepotřebují znát, připomněli jsme jim, že o tom rozhodujeme my. Když šíité a sunnité odmítali sedět vedle sebe, podotkli jsme, že vzájemné porozumění mohou trénovat právě u nás, kde na ně nepadají bomby.

Postupně se nám začali svěřovat: inženýr z vybombardované továrny. Student střední školy, kterého rodiče poslali do Evropy; jeho školu zasáhla bomba. Mladík z Afghánistánu, pracovitý, ale bez znalosti čtení a psaní. Student vyhnaný z univerzity v Teheránu, protože někomu vadilo, že je bahá’í. Cukrář, v Turecku pronásledovaný Kurd, jenž nám později pekl báječné zákusky. Krejčí z Homsu, vděčný za starý šicí stroj a za každou drobnou zakázku.

Objevilo se i pár výtečníků. Postarší Čečenec praví lámanou němčinou: „Ty zkouška“. Já: „Můžete to říct rusky nebo anglicky“. On (rusky): „Chci zkoušku z němčiny“. Já: „Dobře, připravím Vás“. On: „Nechci připravit. Kolik stojí zkouška?“. Já: „Zkouška se nedá koupit“. On (pohrdavě): „Všechno se dá koupit“. „Tak to budete muset změnit názor“, ukončila jsem rozhovor. Nepochodil ani Syřan, který při testech na řidičský průkaz dvakrát propadl; pokaždé nezastavil na stopce, a pak obvinil vedení autoškoly z rasismu. A nedávno bylo sděleno negativní stanovisko k azylu v Rakousku Iráčanovi, jehož bratr mu obstaral zfalšovaný zatýkací rozkaz ze své země.

Ostatní se dobře integrovali. Nebylo by to myslitelné bez spolupráce obce, církve, školy, spolků, dobrovolnických skupin a celé veřejnosti. Někteří migranti pracují v domovech seniorů, jiní v supermarketu, na klinice, jednoho přijal Swarowski, další se učí na maturitu a chce být lékařem. Jeden se stal členem místního skautského oddílu, jeden posílil fotbalové mužstvo, jiný se nechal pokřtít a je z něj katolík. Matka čtyř dětí odložila šátek a sehnala si práci. V „kontaktní kavárně“ se o útercích scházíme dodnes. Jednou za rok se koná mírová slavnost za bohaté účasti obyvatel obce.

Rakousko má s migrací zkušenost: po roce 1945 přijímalo lidi ze Sudet, v padesátých letech z Maďarska, po roce 1968 z Československa, později z válčící Jugoslávie, nyní z Asie. Podle statistik ministerstva vnitra bylo jen od letošního ledna do dubna v Rakousku podáno 5011 žádostí o azyl (z toho přes 39 % tvořily ženy), loni v témž období osm a půl tisíce.

Rakousko není nafukovací a migrace nemá jednoduchá a rychlá řešení. Nemůžeme před ní zavírat oči ani dveře, nýbrž je zapotřebí s chladnou hlavou, beze strachu ze znásilňování a řezání hlav hledat řešení a uchopit problém pokud možno už v zemích, kde uprchlické vlny vznikají. Základní požadavek je informovanost: Waris Dirie popsala extrémní případ chudého Somálce, toužícího dostat se do Evropy, poněvadž se tam z automatů ve zdi sypou peníze. Více než populistické bláboly o stavění zdí na hranicích a ozbrojování obyvatelstva nám prospěje poznání, že svět je jako spojená nádoba, všichni nesou svůj díl zodpovědnosti za to, jak se nám žije a – ač to tak nevypadá – všichni mohou přispět ke zmírnění napětí ve světě.