Zatímco politici se rozvášnili slovními orgiemi kolem reformního batohu, prostého občana více vyděsily zprávy, že zdraží rohlík. Mohou za to nenasytní pekaři? Ne! Nelze nakupovat vstupy za evropské (světové) ceny a prodávat výrobek za exkluzivní české nízké ceny. To je ekonomický nesmysl.

Čeští pekaři nakupují za evropské ceny mouku i další vstupní suroviny, energie, naftu - prodávají však své pečivo za stále extrémně nízké české ceny. To je zřejmá disproporce mezi permanentně rostoucími „evropskými“ náklady na výrobu a stagnujícími českými cenami vlastních produktů.

V mediích se objevily dokonce i názory, že „dobrá úroda obilí se rovná nižší ceny pečiva“. To je absurdní argumentace a srovnává nesrovnatelné. Sklizeň obilí v Česku má být letos meziročně vyšší o 6 procent, podstatné ale je, že české ceny obilí už dávno neexistují a věrně kopírují „zbytek EU“ – na rozdíl od cen pečiva. Shodné výkupní ceny pšenice, které už přeskočily magickou hranici 200 eur za tunu, jsou příjemné pro české zemědělce, méně již pro české pekaře.

Očekávaný další nárůst mezinárodní, a tedy automaticky i české ceny pšenice až o 35 procent, možná i více, bude zásadně zasahovat do struktury kalkulace výrobních cen pečiva. A nezapomínejme na ČEZ, který, stejně jako se prodává obilí, startuje za souhlasu státu prodej energie za ceny podle světových burz.

Současná cena pekárenských produktů v Česku, až na některé výjimečné výrobky z vysokou přidanou hodnotou pro spotřebitele, neodpovídá realitě a sráží dolů celý pekárenský obor. Minimální marže neumožňují lépe platit lidi (není mnoho oborů, kde je pohyb minimální mzdy tak ostře sledován), inovovat technické vybavení pekáren, investovat do vývoje a konkurenceschopnosti se zahraniční konkurencí ze Západu.

Snahy o reálně odůvodnitelné zdražení narážejí především na odmítavý postoj obchodních řetězců, které ovládají více než 60 procent trhu s pekařskými výrobky. Pro řetězce je levný rohlík a chléb marketingovým lákadlem, ale i jejich nákupčí musí respektovat ekonomické zákonitosti při tvorbě cen výrobků.

Je zde ale ještě jeden často zdůrazňovaný faktor: levný chléb a pečivo udržují sociální smír ve společnosti. Pokud by to tak mělo být, pak by tento sociální smír měla dotovat vláda (tak jako dotuje zemědělce) a nikoliv samotní pekaři. Pokud se ceny vstupů řídí podle světových burz a přitom má pečivo zůstat z populistických důvodů na exkluzivní české cenové hladině, pak se bez dotací producenti pečiva nemohou obejít. I pekaři jsou podnikatelé a smyslem podnikání je generovat zisk.