Expremiér Stanislav Gross opět předvádí mix hloupé naivity modrookého chlapce a chladného obchodnického kalkulu zkušeného politického veterána. Zázračné zbohatnutí současného mladého koncipienta však není jen o penězích, otvírá mnohem závažnější otázku. Je správa věcí veřejných to, čemu se politici naplno věnují?

V MF Dnes jsme se dočetli, že tehdy ještě politik Stanislav Gross velmi často parkoval se svým BMW před společností ČEZ. Vyplynulo, že jezdíval do Třineckých železáren. Stýkal se s řadou významných byznysmanů. Jistě, setkávání s důležitými lidmi patří do popisu práce předního politika, ale v případě Grosse i dalších politiků jde spíše o mnohdy nemravné propojování politické a ekonomické sféry se silnou pachutí možné korupce.

Stanislav Gross stihnul během politické kariéry vystudovat právnickou fakultu, jeho disertační práce však prý záhadně zmizela. Dá se plnohodnotně studovat náročnou vysokou školu a zároveň se stoprocentně věnovat politickým záležitostem? Nedá a navíc – do vrcholné politiky již mají být nominováni lidé s patřičným vzděláním a zkušenostmi z běžného života. Stihnul se stát díky personální politice ČSSD premiérem, byť slaboučkým a v Evropě zcela neviditelným díky absenci znalosti cizích jazyků a nulovému zahraničně politickému rozhledu. Když už byl nucen vycestovat do Bruselu, viděli jsme zajímavý obrázek: premiéři zemí EU se mezi sebou družně bavili, zatímco doma sebevědomý Gross postával skromně osamocen v koutku. Byl i nejpopulárnějším politikem, i když jeho popularitu mu zajistil chlapecký kukuč více než státnické činy. Nikdy mu ovšem nechyběl bystrý mozek.

Bystrý mozek Grosse zradil v známé trapné kauze kolem financování jeho bytu, kdy převládla hloupá naivita modrookého chlapce. Utopil se ve vlastních lžích. Jeho druhá velká kauza už není o igelitce s trapným milionem, ale o velkém batohu bankovek. A opět se topí. Nechme na orgánech činných v trestném řízení, aby vyšetřily, zda získal peníze legálně či nikoliv. Jisté je jedno: peníze na akcie si vydělat „normální“ prací nemohl a donátoři jenom tak soukromé osoby pro jejich modré oči nesponzorují.

Gross je ovšem pouze špičkou ledovce zásadního problému: jak se poslanci a senátoři věnují správě věcí veřejných. Zda do práce chodí či nikoliv nikoho nezajímá, sankce za neomluvené absence na rozdíl od normálních zaměstnání neexistují. Většinu poslanců a senátorů ani neznáme, jejich politické aktivity jsou neviditelné. Kdo znal poslance Petra Kotta do doby, než se opil přímo v práci? O to aktivnější jsou političtí reprezentanti v činnostech lobbistických, které evidentně nejsou zadarmo. Stíhají být poslanci a zároveň i starosty měst, členy dozorčích rad, jsou nadále aktivní ve svém původním povolání. A nenápadně bohatnou – díky správě věcí veřejných, moci, kterou jim dali do rukou jejich voliči.

Volič by proto měl být důsledný. Měl by požadovat po svém reprezentantu, kterému hodlá dát svůj hlas, aby garantoval, že se bude věnovat činnosti poslance či senátora na sto procent. Ne sedět na několika židlích současně, nebo třeba doplňovat si vzdělání. Volič by měl požadovat skládání účtů svého kandidáta. Měla by existovat možnost odvolat špatného reprezentanta, který neplní své povinnosti nebo zneužívá politické moci k osobnímu obohacení. Můžeme však čekat, že politici půjdou sami sobě po krku? To je naivní úvaha. Vše tak zůstává v rukou voličů: jen oni mohou vystavit stopku svému reprezentantu, který nekope za ně, ale za sebe. Měli by to více využívat. Jinak budeme mít „křišťálově čistých“ Grossů tolik, že bychom z nich postavili celou armádu.