Nazval bych to čínská kúra. Nebo čínská terapie. Opravdu si myslím, že každý, kdo chce o našem světě přemýšlet v souvislostech, by se měl pravidelně v rozmezí maximálně pěti let vracet do Číny! Tím by si rozhodně pomohl dát náš český svět do správných rozměrů hmotných i duševních. Já jsem právě takovou léčebnou čínskou třítýdenní terapii absolvoval.

Zaprvé; každého musí ohromit velikost toho národa a zázemí, skoro 1,4 miliardy lidi na rozloze 9 572 900 kilometrů čtverečních.

Zadruhé; neuvěřitelný ekonomicky rozmach a tempo tohoto růstu. V Šanghaji opravdu často nevíte, jestli jste v New Yorku nebo v Paříži....

Zatřetí; Číňané se vracejí ke svým dějinám, o které se skutečně mohou opřít. Je to přes 2200 let, co Čína o sobě ví jako o Číně. Číňanům to dává velké sebevědomí.

Začtvrté; Čína byla známá jako špinavá, zaplivaná. Všude, kde jsem se nyní pohyboval, a bylo to často mimo turistické lokality, byla čistá až pečlivě uklizená. A Číňané už neplivou, což je malý zázrak.

Zapáté; ohromující je zjevná disciplina, houževnatost, pracovitost, snaha, vitalita místních lidí. Prostě elán. Číňan toho za stejný den udělá třikrát více než my!

Zašesté; nemyslím si, že nás čínský boom nějak ohrožuje, jak se často píše. Naopak, je to ohromný motor světové ekonomiky, a bude dlouho i nadále.

Zasedmé; Čína je přístupná změnám. Komunistická diktatura ani dnes nemá ráda politické oponenty a v otázce lidských práv bude Čína asi ještě dlouho světem oprávněně kritizována, ale pomalu se přizpůsobuje světovým standardům, například již začala omezovat devastující vliv továren na životního prostředí.

A proč čínská terapie? V souvislosti s Čínou si kladu otázku, jak je možné, že takový "klub", jakým je Česká republika, nějakých 0,7 procenta Čínské republiky, potřebuje Hrad a prezidenta, početný Parlament a Senát, krajské úřady... Prostě obrovskou veřejnou správu a reprezentaci na to, aby se komplikovaně a velikášsky spravovalo něco tak populačně bezvýznamného. Česko, to je v podstatě jedno středně velké čínské město! K čemu potřebujeme naše velice nákladné politické strany (a to myslím nákladné po všech stránkách), když se blahobyt dá postupně zajistit čistě pragmatickým vedením, jak to postupně vyplývá z čínského modelu?

V souvislosti s Čínou se nabízí ještě další otázka: kdy už konečně začneme výrazněji mluvit a psát o našich českých dějinách? Kdo nám vrátí kontinuitu a řekne nám, kdo vlastně jsme a kam český národ míří od Přemysla Oráče?

Z čínské dálky vypadáme jako rozhádaný a unavený klub penzistů, který svou bezvýznamností nikomu nevadí a neškodí. Škodíme jen sami sobě.

Dejme rozum dohromady! Dějiny obdarovaly tento klub vlastním pohodlným prostorem a v tak malém okruhu lidí je přece hodně snadné se domluvit na dobru a blahobytu každého člena. Tedy – mělo by být snadné.