Podle městské písně „Čí je zlatá stověžatá Praha?“, koluje Pražákům v žilách vltavská krev. Ta zřejmě způsobuje, že platí i její další slova, totiž že svou Prahu nedají, raděj ji zbourají. Poslední vývoj napovídá, že nejde o žádné chvástání, nýbrž o jakousi zpívanou formu přísahy.

Jen namátkou: v březnu se na žofínském fóru – to je taková středočeská verze ekonomického fóra v Davosu – dal slyšet pražský primátor Svoboda, že by nebylo marné zbourat budovu bývalého federálního shromáždění, aby se tak mohla obnovit fasáda bývalé plodinové burzy, kterou Pragerova dostavba z konce šedesátých let zakryla. Čert přitom vem názory architektů, kteří stavbu oceňují nebo to, že byla v roce 2004 v anketě časopisu Architekt zařazena mezi deset nejvýznamnějších českých staveb posledního půlstoletí.

V půli května zase ministr kultury Jiří Besser prý definitivně a nezvratně rozhodl, že má být splněno developerské přání a bude zbourán modernistický dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Na jeho místě pak vyroste nový, prosklený obchodně administrativní komplex, takový, jak se dnes říká Palác. Proti ministrovu rozhodnutí se ozval nejen Klub za starou Prahu, ale zareagoval i Václav Havel, který napsal, že „Ještě větší než má lítost z bourání je můj strach z obludy, která bude na místě zbořených domů stát.“ Dovolím se tady připojit s vlastní lítostí. V tom domě, v prostorách opuštěných Zemědělskými novinami, byla od okamžiku, kdy mohla v listopadu 1989 opustit samizdatové podzemí, první redakce obnovených Lidových novin. Když jsme se pak s redakcí z domu stěhovali, říkali jsme si, že jednou tu možná mosazná tabulka bude připomínat Lidovky a roli, jakou při návratu svobody do téhle země sehrály. Jak se zdá, rozhodnutím pana ministra nikde žádná tabulka nebude.

Poslední květnový víkend dokonce začaly demoliční čety fakticky bourat zimní stadión na Štvanici. Nebylo významnějšího místa pro český hokej nežli Štvanice, prohlášená v roce 2000 dokonce za národní kulturní památku. Jenže, kde je památce konec, nahradí ji hotel, jistě s úžasným fitkem, možná i kluzištěm. A sotva nám může být útěchou že o pár kilometrů dál zatím vyrostla Sazka aréna, dnes už nula dvě, tedy Outú aréna, nesmyslně drahá, nesmyslně předimenzovaná hala tak multifunkční, že až nefunguje. Pamětní deska je v téhle aréně od samého počátku, nechal ji tam jakožto pomník vlastní zpupnosti zasadit jistý Aleš Hušák. Patrně to myslel jinak, zapracovalo však kouzlo nechtěného, a deska dnes ze všeho nejvíc varuje, že megalomanské developerství může způsobit i něco tak těžko představitelného, jako je likvidace loterijní společnost s monopolním postavením. Něco takového ovšem nechce jen pouhou desku, to si zaslouží spíš zápis do Guinessovy knihy rekordů a pár let ve věznici se zostřeným režimem.

A další demolice na své bourače už čekají. Městská lidová píseň napověděla jaké. „Čí jsou pražský pozemky a jmění?“, zpívá se v jedné sloce. „Naše! Kvůli tomu byl už často křik, jenom žádné nádraží však není naše, ty maj Wilson, Denis, Masaryk.“ Jaká je dnešní realita? Wilson se o to své dělí s italskými developery, Denisovo nádraží stačil zbourat bolševik, a na Masarykovo se chystá další developer, i když slibuje, že vlastní památkově chráněnou konstrukci nezbourá. Písní nezmiňované nákladové nádraží na Žižkově na tom není o moc líp, na ně si brousí ostří svého nástroje developerská firma Sekyra group.

Leč zpátky k písni. Její poslední sloka zní:

„Čí jsou všechny krásné pražské sady? Naše! Naše jsou i všechny ulice. Čí jsou všechny dívky, co jsou tady? Naše! Nevíme jen, čí jsou radnice.“

Zdá se, že víme. Bourákům patří. Včetně té na Mariánském či jak se říká Mafiánském náměstí.

Psáno pro Rádio Česko