Tak jsem na to vlít

Povalování v Lusace mne demoralizovalo. Žádné památky ani zajímavosti, před setměním doma, jinak reálně hrozí přepadení. Lusaka není bezpečné město, to se dozvíte ve všech průvodcích. Na pondělní ráno jsem si dohodl snídani na 8 hodin. Dostal jsem obligátní jedno volské oko, trochu orestované zeleniny a dva opečené tousty. Doplnil jsem čtvrtkilovým jogurtem. Navěsil brašny na kolo a už před devátou mi děvčata otevřela bránu a já konečně vyrazil na kole do světa.


Z Lusaky jsem se vymotal snadno, na kolo si zvykl a po 2 km už jsem měl svého naloženého oře "v paži". Dvakrát po mně vystartovali z chodníku nějací mladíci, jeden naznačoval kopnutí nohou, druhý za mnou vyběhl a chtěl mne chytit za brašny. Nevím, nakolik to bylo míněno vážně; možná to byla jen sranda. Ale v silném provozu jsem jim nemohl uhnout do silnice a tak jsem jenom silně přišlápl, abych zmizel z jejich dosahu.

Za Lusakou se provoz zklidnil, silnice slušná s úzkou krajnicí. Po té jezdili místní na kolech, které jsou zde hodně používané pro cesty na kratší vzdálenosti. Slouží i pro převážení nákladů a někdy vezou fakt rozměrné kusy. Počasí bylo slušné, díky nadmořské výšce nad 1000 m zde slunce tolik nehřeje (je to subjektivní, maximum bylo 41 stupňů, průměrná teplota 30). Vítr byl sice silný, ale povětšinou příznivě orientovaný.


Původně jsem chtěl dojet do 50 km vzdáleného Kafue. Byl jsem tam před dvanáctou. Nabral jsem benzin do vařiče. Přestože to plnil hoch od pumpy, přelil a ruka kterou jsem lahev držel mi smrděla do večera. V Kafue se mi nelíbilo, jel jsem dál. Pět kilometrů za městem byla vyhlášená Chita Lodge, kde měli i kemping. Rozmýšlel jsem se, zda tam zůstat, ale nakonec jsem to zavrhl. Byl jsem rád, že konečně šlapu na kole a tak jsem se rozhodl pokračovat do 75 km vzdáleného Mazabuka.


Za křižovatkou silnic T1 a T2 se povrch výrazně zhoršil. Potom následovala kopcovitá část přes Munali Pas a tam už byly v povrchu takové díry, že je auta opatrně objížděla. Kopce mi daly zahulit a tak jsem přivítal posledních 35 km kdy silnice klesala a pomáhal i vítr v zádech. V Mazabuka jsem byl před 17 hodinou a měl jsem skoro hodinu rezervu do setmění. Byl jsem docela vyčerpaný, přes den jsem nic nejedl a jel to bez zastávky na 2.5 litrů vody.


Vyhledal jsem lodge co nejblíže supermarketu Shoprite. Kemping na zahradě neměli, spal jse v obstojném pokoji (teda podle zdejších podmínek - tekla voda, světlo svítilo, záchod splachoval). V supermarketu jsem se zásobil jídlem, pivem a balenou vodou a už po osmé hodině jsem zapadl do pelechu.


Další den rutinní přejezd do 60 km vzdáleného Monze. Cesta snadná, zajímavost jí dodaly pouze ubohé osady rákosových chýší u silnice a konverzace s místními cyklisty. Se dvěma mladými kluky jsme ji přivedli k dokonalosti. Nejprve jsem je předjel, pozdravil, odpověděl na otázku odkud a kam jedu a rozloučil se. Potom přejeli oni mne, ze srandy položili stejné otázky, já odpověděl stejně. Pak jsem je zase předjel já, zase totožná konverzace a to už jsme se řehtali. Takhle to šlo asi 6x a potom hoši sjeli ze silnice na pole, že musí pracovat.


Chtěl jsem se ubytovat v kempu, ten nebyl k mání. Pěkný kemp byl 10 km před městem (a dva kilometry od silnice), ale to mi přišlo, že bych ujel hodně málo. Objížděl jsem Monze a hledal bydlení s wifi, neuspěl jsem. Ve městě není ani supermarket, pouze řada malých obchůdků a velký trh okolo hlavní silnice. Jedna slušná vyvařovna mne zásobila jídlem, najedl jsem se na místě, vzal si jídlo na snídani a tak jsem byl i při jinak mizerné nabídce spokojen. Večer jsem vyrazil na pivko do přilehlé hospody. Dal jsem si třetinku místního Castle, potlachal s barmanem. Pak se na mne pověsil jeden týpek z Keni, snažil se roztomile konverzovat, ale po pár minutách z něj vypadla žádost, abych mu koupil pivo. Odmítl jsem ho, ale byl tak neodbytný, že jsem si koupil alespoň jedno s sebou a z hospody jsem radši vypadl.


Focení mi dělá docela problém. Jsem tu široko daleko jediná bledá tvář a všichni po mne, ať u zastřeně nebo nepokrytě, pokukují. Kompakt Sony RX100 je sice malý a nenápadný, ale přece jen jsem pod kontrolou. Po městě jsem ho nosil pod trikem a fotil "na náhodu". Vyhrnul jsem tričko, zapnul foťák pověšený na břiše, namířil přibližně na požadovaný objekt a exponoval. Fotky z toho nějaké jsou, ale kompozici vzal čert. Ono vůbec je těžké fotit ve zdejším ostrém světle a v nepřehledném prostředí ulice zaplněné davy lidí. Tak mé fotky posuzujte shovívavě.
Další větší město by mělo být Chome v ideální vzdálenosti 100 minut, jak mi řekli v lodge, kde jsem byl ubytován. Kolik je to km nevěděli, ale autem určitě 100 minut. Při průměru 60 km/h to nám znalcům vychází na vzdálenost 100 km a tak to taky skutečně bylo.




Žádné zázraky se neděly, okolí silnice pořád stejná hnědožlutá savana. Zpestření obstarávali pouze kolegové cyklisti, kteří putovali mezi malými osadami a vesnicemi, navěšenými okolo silnice. Viděl jsem i několik kostelů různých denominací, všechny postavené v architektonickém slohu "stodola". Na věže, zvonice, či něco podobného asi nejsou peníze.




Po osmdesáti kilometrech mne už začalo zmáhat zdejší vedro, dal jsem si desetiminutovou pauzu, dopil ráno uvařený čaj a byl zase čupr.


Chome je poměrně velké město se silným provozem. Nabídka ubytování solidní. Hledal jsem lodge s kempingem, ale jedna je asi 10 km za městem. Proto jsem se zaměřil alespoň na bydlení, kde mají wifi. Povedlo se, v Bantu Lodge jim wifi fungovala, i když jenom na recepci. Díky tomu si můžete přečíst tyto řádky.


Nicméně s wifinou to vůbec nebylo jednoduché. Na pokoji ani ťuk, v recepci bylo připojení tak pomalé, že se nedalo použít. Pustili mne do kanceláře, kde byl přenos nejrychlejší. I přesto trvalo celou hodinu nahrání několika fotografií a trochu textu na můj server.
Musím se pochválit, jaký jsem šikovný kutil. Loni mi odešlo tlačítko na GPS navigaci, zapínal jsem ji tužkou a v dešti ji nemohl použít. Protože náhradní díly už nejsou k mání, opravil jsem to domaniko. Místo tlačítka jsem vystrouhal váleček tvrdé školní gumy a celé jsem to přelepil flastrem na cyklistické duše. Funguje to skvěle, ještě to musí projít zkouškou v dešti.


Od Monze se silnice velmi zlepšila. Hladký povrch, skoro žádné díry a metrová krajnice. Povrch silnice byl všude stejný, ale krajnice se často mění. Střídají se na ní úseky hrubého asfaltu s úseky s hladkým povrchem. Proč je to tak zařízeno nechápu.


Teplota stále stoupá, dneska bylo max. 46 stupňů Celsia, průměr 36 stupňů. Samozřejmě na slunci, ale na zdejších silnicích je stín sporadický. Okolo silnice lze najít košaté stromy nebo přístřešky, ale stinná místa jsou bez výjimky vždy obsazena místními. Dnes poprvé se mi poštěstilo najít neobsazené místo ve stínu a úleva byla okamžitá.

Zimba

Z Chome do Livingstone je to 190 kilometrů. Jako nadějné místo na přenocování se na mé GPS jevil bod se jménem Zimba. Jinak tam v podstatě žádné větší osady nebyly. Po 110 kilometrech jsem zmořen vedrem dorazil do Zimba. Malá osada na kopci okolo hlavní silnice (podle místních město). Dva guesthousy, Trekkers údajně lepší. Zvenčí nic moc a uvnitř ještě horší. Ale dalších 80 km do Livingstone bych už asi nedal, v buši spát zatím nechci a tak jsem zakotvil v Trekkers.




Součástí guesthouse je hospoda, lahvová sedmička zambijského piva 13 kwačen (cca 30 Kč), co víc si přát. Prvního lahváče jsem prolil vyprahlým hrdlem a šel ukojit hlad. Mezi dvěma prázdnýma kučama s označením fast food byla pastouška s hrdým nápisem restaurace. Měli jediné jídlo - hovězí - tak jsem si ho dopřál. Paní přinesla obdélníkovou hliníkovou mísu se třemi prohlubněmi, která mi připomněla socialistické bufáče mého mládí. Na míse tři bílé bochánky - něco mezi knedlíky a noky, mně neznáma vařená zelenina nasekaná na kostičky a kusy hovězího v paprikové omáčce. Dožadoval jsem se příboru, ale hostinská mne vykázala před hospodu, kde bylo mýdlo a nádoba s vodou. Dlabe se ručně, žádná noblesa. Ale jídlo bylo úžasné. Správně kořeněný hovězí guláš, špalky libového masa, vytíral jsem to noky a levou rukou si přihazoval do pusy zeleninu. Skvěle jsem se nacpal za 10 kwačen. Paní kuchařku jsem nahlas před hosty pochválil, udělalo jí to moc dobře. Možná se i pýřila, ale to se tady nepozná. Domluvil jsem si na zítra snídani, nemusím nic shánět.


Široko daleko nic není, proto je na místním tržišti spousta stánků se vším možným. A dokonce i pár miniaturních kamenných obchodů. Samozřejmě na mne všichni čučeli, jiná barva kůže se nedá pominout. Nicméně je vhodné, být postrojen trochu praštěně, což já beze zbytku splňuji. Cyklistické šortky spuštěné na půl žerdi až pod kolena, triko podivné barvy a na hlavě přitroublý klobouček, který jsem loni zachránil z vietnamského příkopu. Nejsem žádný vyfintěný mzungu, můžou ze mně mít trochu srandu, a tím pádem mne mají raději a já jsem v bezpečí.
V půl druhé v noci mne zbudilo mé tělo, týrané a ožírané několika druhy hmyzu. Chatrná a děravá moskytiéra invazi těch bestií nezabránila. Našel jsem protihmyzí náramek, který mi dala dcera na loňskou cestu Indočínou. Natřel jsem se repelentem od hlavy až k patě. Tento silný repelent rozežírá funkční tkaniny (z umělých vláken), ale já spím nahý a kůži to snad nevadí. Na hlavu jsem si natáhl svou malou náhlavní moskytiéru, kterou jsem naposledy použil v Austrálii. Zadupal jsem do podlahy pár naducaných švábů a po této vraždě se mi zase podařilo usnout.


Bez ohledu na noční intermezzo jsem se dobře vyspal. Ranní hlad, který je u mně permanentní, mne vyhnal do včerejší hospody na snídani. Moc brzy, bylo ještě zavřeno. Škoda, měl jsem v kapse příbor a chtěl jim předvést, jak se s tím nářadím zachází. Nechytil jsem se nikde okolo, až mi poradili podnik na druhé straně silnice. Tři vajíčka, která jsem si objednal, plavala v přiboudlém omastku. Sníst jsem je musel, bez jídla bych daleko nedojel. Nicméně jsem byl na pochybách, zda to při trochu větší námaze nevyklopím někde do příkopu. Naštěstí to můj rozumný organismus zpracoval bez viditelné úhony. Jo, a nejenže to bylo hnusné, bylo to i drahé, chtěli za to 25 kwačen.


Ještě k hmyzu. Na kole má člověk výhodu, že komáři dosahují rychlosti 12 km/h a já obvykle jedu rychleji. Když funím do kopce a hmyz začíná dotírat, je to vždy pod touto hraniční rychlostí. Po prvé jsem to poznal na Aljašce, kdy jsem o žádných komárech nevěděl do okamžiku, kdy jsem píchl a musil měnit duši. A že jsem se tam něco napíchal (duší). Od té doby používám pláště Schwalbe Marathon a mám pokoj.


V Zambii mají zřejmě dobrý vztah k základnímu vzdělání. Každá základní škola má prostorný ukazatel u silnice. Nejen to, každá škola se snaží inzerovat originální motto jejich ústavu. Co jsem stačil vidět, nenašel jsem stejné.



Livingstone

Město Livingstone je východiskem k Victoria Falls na řece Zambezi. Vodopády byly hlavním důvodem, proč jsem svou cestu začal v Lusace. Město je vzdálené od vodopádů 10 km a je nacpané různými ubytovacími možnostmi. Našel jsem si 3 hostely s možností kempování. Pokoje v ceně okolo 45 USD za noc, kemp s vlastním stanem 7 až 9 USD. Chtěl jsem spát ve stanu, tam se obtížnému hmyzu snad vyhnu. Objel jsem všechny tři možnosti a vybral Jollyboys Backpackers, ti měli nejlepší místo na kempování a nikdo na něm nebyl.




Civilizace je příjemná. Dal jsem první horkou sprchu od svého odjezdu z Prahy. Potřeboval jsem doplnit energii a na to jsou nejlepší fazole s masem. V hostelu je vybavená kuchyň a konzervované fazole s kusem flákoty udělaly divy. Zaplaval jsem si v malém bazénu, obědo-večeři spláchl několika zambijskými Castly a byl připraven na zítřejší přírodní zázrak.


Se spaním to bylo horší. Hlučné muzice z baru se nedalo úplně uniknout a ani špunty v uších ji úplně neodclonily. Myslel jsem, že po půlnoci skončí, ale ještě ve 3 v noci to vesele vyhrávalo, ani nevím odkud. Vše jsem si vynahradil dřevorubeckou snídaní. V deset hodin mne místní mikrobus dovezl zadarmo k 10 km vzdáleným vodopádům. Varovali mne před jízdou na kole, na silnici cyklisty a chodce občas přepadnou. Silnice prochází národním parkem a sloni jsou prý v tuto dobu docela nervozní. Zpátky mám jet taxíkem.

Victoria Falls

Zaplatil jsem vstupné 20 USD. Dolar šel od mého příjezdu dolů, už je jen za 9 Kwacha a tak mne to stálo jen 180 K. V parku jsou 3 vyhlídkové okruhy. Začal jsem na Photographic Trail, ze kterého jsou dobré výhledy na oba mosty. Jednak na Victoria Falls Bridge, který spojuje Zambii se Zimbabwe. Byl otevřen v roce 1905 a byla to klíčová stavba pro sen Cecila Rhodese, severojižní trans africkou železnici.


Druhý most - Knife Edge Bridge - slouží jenom návštěvníkům parku, aby se dostali na výběžek proti vodopádům. Měl jsem krásný výhled na několik raftů, které právě sjížděli katarakt v Boiling Pot.




Další trasa vede dolů pod vodopády právě k Boiling Pot. Stometrový sestup v husté džungli po nepříliš komfortní cestě,dával jsem si majzla. Stejně jsem si musel dávat pozor i na hojné paviány, kteří se lidí nebojí a většinou žebrají o kus žvance. Můj sendvič v baťůžku naštěstí nevyčenichali, jinak by mi naskákali na záda.








Vydupal jsem těch sto výškových metrů na horní úroveň. Tam mne odchytil místní "černý" průvodce a nenápadně mi ukazoval cestu přes polosuchou Zambezi. Dovedl mne až k přepadové hraně a já koukal metr od strmého skalního zlomu dolů do stometrové hloubky. Bylo tam malé jezírko, ve kterém se koupali dva Angláni. Vypadalo to drsně, já na to už nemám pajšl.




Průvodci jsem dal 10 K, on chtěl 100 K. Vysvětlil jsem mu, že mi nic dopředu neřekl a že za 10 USD bych tam nešel. Nakonec jsme se dohodli na 20 K (2 USD) a byli jsme oba spokojeni.

VIDEO: Adrenalinová koupel v tůni nad přepadem



Na závěr jsem si nechal trasu na Knife Edge Island, která vede přes zmíněný pěší můstek. V sezóně vysoké vody funguje před mostem půjčovna pláštěnek, tolik se tam ta voda vydovádí. Po pěti hodinách jsem měl všechno prohlédnuto a vydal se zpátky. Vecpal jsem se k nějakým místním do taxíku a za pouhých 10 K jsem měl dopravu zpátky do Livingstonu. Mimochodem, tak se to tady normálně dělá, poradili mi to v hostelu.




V neděli jsem se chtěl vypravit za zvířaty. Měl jsem přislíbený polodenní Game Drive do přilehlého národního parku Mosi-oa-Tunya, sejde-li se dostatečný počet zájemců. Čekalo se až do odpoledne a nakonec z toho nic nebylo. Tak snad se už chytnu v Botswaně, kam chci zítra přejet.


V nedělním dopoledni jsem si prošel centrální Livingstone, žádný zázrak to není. Zastavil jsem se v několika kostelech, všechny narvané a ze všech se linul rytmický zpěv. V katolickém jsem chvíli poslouchal kázání. Farář byl fakt šoumen, měl výrazná gesta a občas to doplnil názornou pantomimou. Dokázal lidi rozhicovat tak, že se buď nahlas smáli nebo se naopak hlasitě rozhořčovali nad jím kritizovaným jevem. A nebyl to žádný troškař, když jsem šel po půlhodině znova okolo kostela, pořád ještě kázal.


Místo jízdy za zvířaty jsem navštívil městské muzeum. Před ním je samozřejmě socha Livingstona, ale překvapivě i socha českého cestovatele Emila Holuba. Ten se do zdejší historie zapsal vytvořením první mapy vodopádů. Dneska je udělat něco takového snadné, stačí se na to podívat z vrtulníku. Ale tehdy to musela být úmorná a nebezpečná dřina. V muzeu je kromě mapy i několik jeho knih, zastupuje nás zde důstojně. Dokonce i mladíci, kteří vysedávají před muzeem a snaží se prodat turistům různé cetky, znají díky tomu naši vlast. Ptali se mne, odkud jsem (to je vždy základ, jméno, odkud jsi a potom nabídka cetek nebo žádost o peníze), ukázal jsem na sochu Holuba a oni už nadšeně volali Czech Public. Ještě, že u nás nebyli, potom by jim asi stačilo jenom Czech Pub (česká hospoda).