Část čtrnáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Naordinoval jsem si odpočinek
Sešlo se víc věcí. Najel jsem už přes 3000 kilometrů a měrka řetězu ukazuje nutnost ho vyměnit. Nahromadilo se mi také prádlo a navíc jsem nebyl pár dnů na internetu. Jižně od Mbabane je známé údolí Ezulwini, centrum svazijského královstí. V brožuře Coast to Coast (seznam backpackerů) jsem našel dva backpackers s kempem. Oba měly wifinu.

Po dálnici MR3 jsem strmým sešupem sjel do údolí Ezulwini, zabočil na lokální MR103. Po několika kilometrech jsem zastavil ve stínu, zadal GPS z brožury. Legend Backpackers byl asi dva kilometry, kdežto Lidvane Lodge a Backpackers mi GPS ukazovala někde v horách, přitom měl být přímo u MR103. No nic, uvidíme, řekl jsem si. Popojel jsem sto metrů a viděl Lidvane přímo před sebou. Taky jsem šéfovi řekl, že mají blbě uvedené GPS souřadnice. Vše si poctivě zapsal a poděkoval mi.


Postavil jsem stan pod stromem vedle stolu s lavicemi. V kempu jsem byl jediný. Kolo jsem dal na stůl, za dohledu místních pracujících odborně vyměnil řetěz. Každý článek individuálně namazal, ošetřil SPD pedály, zkontroloval dotažení nosičů, dofoukl gumy, i když to nebylo potřeba. Zkontroloval brzdové destičky - mají ještě dost "masa", není potřeba je měnit. Nabalil tašku prádla a nechal si ho v lodge vyprat. Potom jsem místní dopravou dojel do nákupního střediska Gable (šest randů za jednu cestu) a nakoupil vše potřebné. S jídlem jsem se netrápil, v lodge vařili za přijatelné ceny a mohl jsem si přidat, kolik se do mne vešlo. Nechci to dramatizovat, vešlo se do mne opravdu hodně.

Lombaba
Srdcem svazijského království je Lombaba, domov královské rodiny. Původní královský palác, postavený ještě Angličany, se zdá předimenzovaný do té doby, než si uvědomíte, že král Sobhuza II měl okolo 600 dětí (ano vážení, šest stovek). Palác se nesmí fotografovat a to já ctím. Zato budova parlamentu se fotografovat smí, ale není to žádná krása.


Národní muzeum a Pamětní park krále Sobhuzy II
Vedle parlamentu, který není přístupný veřejnosti, leží Národní muzeum. Pro cizince mastné vstupné 120 E, zahrnuje i přístup do parku krále Sobhuzy II. Muzeum má dvě místnosti, sbírky mi nepřišly nijak úchvatné, za dvacet minut jsem byl venku. Venkovní expozice sestává z několika tradičních rákosových chýší ve tvaru včelínu. Několik z nich právě místní ženy opatřovaly novým výpletem (dá-li se tento tenisový termín pro jejich činnost použít).


Pamětní park je přes ulici. Mauzoleum krále Sobhuzy II je posvátným místem a tak je tuto budovu, tvarem i velikostí připomínající ISO kontejner, fotografovat zakázáno. Uprostřed parku socha krále a poblíž malé muzeum. Hlavními exponáty jsou tři královská auta 2x Buick (model z roku 1951 a 1957) a Cadillac Fleetwood ročník 68. Vozy zrovna myla zdejší uklízečka, nijak jsem jí jako jediný návštěvník nevadil. Na stěnách zajímavé fotografie, zejména král v evropském oděvu a cylindru byl impozantní.






Po MR103 jsem pokračoval okolo další svazijské chlouby - Národního stadionu do Matsapha. Tam se silnice napojila na rušnou MR3 a po ní jsem dojel do největšího svazijského města - Manzini. Kromě směsky obchodních domů a supermarketů tam nic v podstatě není. Pouze strmé stoupání po úzké rušné silnici mi v panujícím vedru a smradu z aut dalo docela zabrat.

K obědu jsem si koupil půllitrovku oblíbeného Mahewu (někdy také Emahewu). To je něco mezi kukuřičným nápojem a kaší. Prodává se v neprůhledných kartonech, podobně jako mléko. Konzistence silně připomíná zvratky a kdyby to bylo vidět, moc lidí by to asi nekupovalo. Před konzumací nutno pořádně protřepat. Ideální strava v průběhu dne, zasytí a trávení nezatěžuje, takže neubírá na výkonu.

Z mizerné MR3, která v Manzini ztratila statut dálnice jsem odbočil na slušnou MR8. Krajnice, malý provoz, žádná prudká stoupání, ideální silnice. K jízdní pohodě přispěla i zatažená obloha, vedro polevilo, ale hnalo se do deště. Nakonec se vypršelo a vybouřilo několik kilometrů přede mnou a já jel pořád v suchu, občas pocákán z projížděných louží.

Silnice byla zaplavená dětmi jdoucími ze školy. Pokřikovaly na mne zdatně, občas se mnou klucí i kousek běželi. Viděl jsem tři děvčata prchající s hrůzou v očích před třemi spolužáky. Jeden z nich držel v sevření dvou klacků svíjejícího se hada a hrdě mi ho cpal skoro pod nos. U školy v Gilgal mne upoutala cedule se znakem EU. Hrdě oznamovala, že školní kadibudky byly postaveny s unijní podporou. Asi měla být původně podpořena výstavba celé školy, ale peníze se kulichům podařilo vhodně odklonit. Nedělám si iluze.


S pozorováním zvěře ve svazijských parcích to není jednoduché. Zásadně se musíte objednat předem a počet míst je silně omezen. Na takové plánovaní nejsem psychicky vybaven a tak jsem zajel ke Mkhaya Game Reserve, která je proslulá nosorožci. Sraz je na přístupové silnici denně v 10 a 16 hodin. Tam čeká vozidlo pro max. devět lidí a odveze je do rezervace. Byl jsem tam v 16 hodin, ale bez objednání jsem byl vykázán, přestože volné místo měli.


Zase stovky
Krajina se zploštila, a tak jsem si zase po dlouhé době dal přes sto kilometrů až do Big Bend. To se opakovalo i další dva dny, pokaždé přes stovku. V Big Bend je velký cukrovar, do kterého sváží kamiony množství cukrové třtiny. Třtina z ledabyle naložených vozů padá na silnici a toho využívají místní. Třtinové stvoly sbírají a hned na místě konzumují sladkou dužninu. Mohu potvrdit, že to vůbec není špatné.


Mířil jsem k hraničnímu přechodu Lavumisa. Vítr v zádech, jel jsem jako dráha. Kultivované a rychlé odbavení. Pouze Nick z Durbanu mne asi dvacet minut zdržel všetečnými dotazy. Je členem klubu postarších cyklistů (60 až 85) a bude prý o mne důkladně referovat.

Náhradní bydlení v Mkuze
V JAR se otočil vítr a foukal proti, krajina se trochu více zvlnila, ale žádné dramatické nohy trhající stoupání. Okolo Pongola Game Parku jsem dojel do Mkuze, prvního města na N2. Intuitivně jsem před příjezdem do města vyhledal místa, kde by se dalo přespat. Na jedné straně nebyla silnice oplocená, šlo by to.

Proto má první cesta vedla do SPAR, koupil jsem steak a vařenou zeleninu na večeři a samozřejmě obligátní dvě sedmičky piva. Takto zásoben jsem jel hledat bydlení. Za městem byl luxusní hotel, kde chtěli 1250 randů za noc. To jsem zamítl a objevil malý guesthouse. Zavolal jsem jim, otevřeli mi bránu a majitelka mne vstřícně uvítala. Bohužel měla na tuto noc plno. Ptala se mne, co budu dělat. "Jdu spát do buše, už jsem si vybral místo před městem", odvětil jsem po pravdě. "Do buše tě nepustím, je to nebezpečné. Počkej, něco vymyslím." Zavolala svému známému, který měl stavební firmu. Ten mne nechal vyspat v jednom z typizovaných dělnických domků, který momentálně používají jako sklad. Byla tam voda, sprcha, záchod, elektřina. A taky docela drahé nářadí. Chtěl jsem jim zaplatit. "Ani náhodou", zněla jejich odpověď.

Vychutnal jsem si vytoužené a zasloužené pivo. Po krátké snaze ještě něco napsat na počítači, jsem si ustlal na podlaze. Po půlnoci mne probudilo silné svědění snad všude po těle. Přestože jsem byl natřen repelentem, hmyz si mne docela vychutnal. Musel jsem postavit stan a použít ho jako velkou moskytiéru. Poté už jsem měl od těch potvor pokoj.


Vstal jsem už po páté, abych nebrzdil stavební provoz. Dělníci si přišli pro nářadí před půl šestou. Klíč jsem dovezl do guesthouse a počkal na sedmou, až otevřeli SPAR. Škoda, že ještě neměli uvařenou polévku, měl jsem na ni chuť. Vyřešil jsem to litrovkou Mahewu a půlkilovým jogurtem. Plný elánu jsem vyrazil opět po páteřní N2, jiná možnost stejně nebyla. Trochu mne obtěžoval silný protivítr, ale bylo to vyváženo absencí větších kopců. Silnice se vlnila nahoru dolů, ale jenom natolik, že to činilo jízdu zajímavější.

St Lucia
Nebyl jsem rozhodnut kam to dneska dotáhnu. Poblíž Hluhluwe mi GPS našla backpackers s kempem. V Hluhluwe jsem byl v poledne, měl jsem 50 kilometrů, přišlo mi to málo. Pokračoval jsem tedy do cílové St Lucia na břehu Indického oceánu a po celkových 128 kilometrech tam odpoledne dorazil. Město je velkou turistickou atrakcí, přístupový bod ke stejnojmennému sladkovodnímu jezeru. A představte si, občas se v ulicích tohoto živého městečka potulují hroši. To je fakt dost ošajslich a místní jsou si toho vědomi. Varovné cedule jsou všude.

Chvála konkurence
Chtěl jsem na pár dní zakotvit, užít si zdejších atrakcí. Proto jsem bydlení vybíral pečlivě. Velkým favoritem byl kemp v BiBi backpackers za 120 randů za noc. Sépiově tmavá obloha nevěstila nic dobrého, blížila se bouřka a déšť. Měl jsem čas, hledal jsem dál. U hlavní ulice McKenzie jsem uviděl "promotion", pokoj za 300 randů. To v běžném malém městečku jsou ceny za pokoj alespoň o stovku vyšší. Šel jsem si to prohlédnout a byl jsem nadšen. Apartmá se dvěma ložnicemi a čtyřmi postelemi, hala s TV, vybavená kuchyň se sporákem, lednicí, mikrovlnkou a varnou konvicí, velká koupelna, venku krb na grilování a u něj sezení. Znovu jsem se nevěřícně zeptal na cenu a opravdu jsem to celé měl za 300 randů za noc. Není sezóna, konkurence velká, každý rand dobrý.

Bydlení jsem vyřešil. Ještě program na zítřek. Doběhl jsem do Safari Tours, kde právě zavírali a objednal game drive do Hluhluwe-Imfolozi. Snídaně a oběd v ceně. Vyzvednou mne ráno ve 4:45. Bylo jasné, že jsou to znalci.


V noci průtrž mračen a ještě ráno lilo jako blázen. K tomu psí zima. V kempu by mi asi bylo ouvej. Přijelo safari auto, bočnice zakryté plachtami. Uvnitř belgičtí manželé. Zeptal jsem se jestli jsou z vlámské nebo valonské části. "Z té lepší, z vlámské", odpověděli. Tak bylo vše jasné a jako správný patriot jsem jim nabídnul československé know how na rozdělení země. "Jo, to bysme moc chtěli. Problém je Brusel, tam se tváří s tou jejich francouzštinou jako něco lepšího." Potom mi ještě vylíčili problémy s nekompatibilními přistěhovalci, smutný příběh.


VIDEO: Párek nosorožců bílých se pase u cesty


Mezitím přistoupily dvě Rusky a vyrazili jsme do 50 kilometrů vzdáleného parku. Autem to i přes zakrytí bočních stěn profukovalo a ani deky, které byly k dispozici, moc nepomáhaly. A to jsem naštěstí měl softshellku s kapucí. Belgičané byli v kraťasech a trpěli náramně. Přijeli jsme do parku přesně v šest, kdy se brána parku otevírala. Bočnice šly dolů a my byli bičováni drobným deštěm a jako nůž ostrým větrem. Rusky se smály, když jsem jim řekl, že jsem si myslel, že jsem v Africe a přitom jsem na Sibiři. Ony na tom byly nejlépe, měly prošívané bundy a tlusté šály.


Bez ohledu na naše útrapy byla zvířata poblíž, neschovávala se do stínu. Nosorožců a buvolů jsme viděli hodně, několik slonů, antilop mraky. Pouze velké kočky se nedostavily. V parku žijí lvi i leopardi. Ale zejména leopardů je málo a náš průvodce vidí leoparda tak osmkrát za rok.




Měli jsme však štěstí na velkou raritu - divoké psy. Smečku pěti psů jsme hnali na cestě před sebou a potom zmizela v buši. Ale díky velké rychlosti po hrbolaté cestě byly fotky tak roztřesené, že je nemá smysl ukazovat.

Specialitou parku je několik úkrytů pro pozorování zvěře. Jsou vysunuty nad nějaké zajímavé místo s napajedlem. Ve vlhkém počasí ale napajedlo zvířata moc nelákalo, bylo tam jenom pár antilop.








Snídaně byla dobrá. Podávala se sice venku, ale horké kafe trochu zastavilo všeobecnou třesavku. Zato oběd byl famózní. Náš průvodce roztopil dřevěné uhlí na grilovacím stojanu, nasázel tam klobásy a potom steaky. Ty opravdu uměl, můj medium rare byl akorát, uvnitř pěkně červený. K tomu vínko a přese všechnu tu mrazivou mizérii nám bylo opravdu fajn. Perlička na závěr - každý měl k obědu velký flák masa a třicetidekovou klobásu. To, že byla jen jedna houska na osobu, překvapivě nikomu nevadilo. Dvě housky zůstaly nesnědeny.




Velryby selhaly, jdeme na hrochy
Včera jsem si zaplatil Whale Watching (pozorování velryb). Odjezd v deset dopoledne, před desátou jsem byl na místě. Kvůli mizernému počasí, které moře rozbouřilo, celou akci zrušili. Nechal jsem se přebookovat na zítřejší ranní výjezd (odjezd v 5:45). Doufám, že to vyjde, koukat na velryby mne baví.

Hned jsem nasadil plán B. Objednal jsem odpolední vyjížďku za hrochy, začínala v 16 hodin. Mezitím jsem dopsal blog, využil včera zaplaceného 24 hodinového přístupu na net v internetové kavárně. V mém hotelu mají sice wifi, ale v podstatě nefunguje. Prý kvůli dešti, ale nakonec se přiznali, že moc nefunguje ani v dobrém počasí. Objevil jsem internet café a pohovořil se šěfíkem. Download jakž tak, ale s uploadem jsou prý v celé JAR problémy. Posílat videa na youtube je prý utrpením úplně všude. Navíc to zpomaluje celou síť a tak mne požádal, abych to dělal v době, kdy budu v kavárně sám.

Jinak dobrý. Ukázal jsem mu svůj blog. Ptal se, v čem je to udělané. Tak jsem mu ukázal kus kódu ve Visual C#, ve kterém jsem to napsal. "Kolik je ti let, chlape?", ptal se. "Já se tím řadu let živím, ale tohle bych fakt nedal". "Inu to víš, je za tím zkušenost a léta dřiny", odvětil jsem se skromností mne vlastní.






VIDEO: Hroši v jezeře St Lucia


Hroši se mi fakt líbili. Za necelé dvě hodinky jsme jich viděli spoustu. V sladkovodním jezeře St Lucia, které je velké 60 na 20 kilometrů a hluboké průměrně jeden metr, jich žije více než 800. Líbí se jim hlavně u města a můžete je pozorovat i z mostu. Zaměřil jsem se na vyfocení "zívnutí", není to tak snadné. Proto zveřejňuji dokonce 2 série. První je unikátní "zívnutí s podporou". Račte se pokochat.














Že to jde i jinak ukazuje druhá série, tentokrát bez podpory. Fotek hrochů jsem udělal hodně, ale přece jen, čeho je moc, toho je příliš. Asi by vás to nudilo.


Vraceli jsme se za soumraku. Bylo zvláštní světlo, snad vám ho následující fotka dostatečně přiblíží. Ulicemi města projížděla auta s hlasitě puštěnou hudbou. U benzinky holky tancovaly u auta, muziku puštěnou co to dalo. O kus dál stálo uprostřed silnice auto a z něj vláli hoši a děvčata v různém stádiu rytmického rauše. Sobota se v Africe musí řádně oslavit.


Velryby
Další den došlo konečně na velryby. Odjezd ráno v šest do 60 kilometrů vzdáleného Richards Bay. Spatření hrochů agentury garantují a kdyby se žádný neobjevil, vrátí vám 100% ceny. U velryb žádné garance nejsou a často se stává, že se žádná neobjeví. Potom vám alespoň ukážou několik delfínů.


Je už poměrně pozdě, migrace velryb končí v této oblasti začátkem listopadu. Proto jsem neměl žádná přehnaná očekávání. Jenom jsem doufal, že bychom nějakou tu ploutev vidět mohli. Loď poměrně malá, bylo nás tam asi 16 turistů a čtyři členové posádky - kapitán, dv plavčíci (ti hlavně utírali vodu z lavic) a bioložka, která nás zásobila informacemi o těchto velkých savcích. Rozdali nám pláštěnky proti stříkající vodě a vyjeli jsme.


Kapitán řídil loď z pultu na horní palubě a mohlo u něj být nejvýše osm lidí. Byli jsme požádání, abychom se tam střídali a docela to fungovalo. Nahoře to hrozně házelo, zatímco dole stříkala voda. Popojeli jsem tak zhruba pět kilometrů z přístavu a už to začalo. "Na dvou hodinách, bude se vynořovat". "S mládětem na jedenácté hodině" a tak to šlo každou chvíli. Po necelých dvou hodinách jsme se vrátili do přístavu plni dojmů.


VIDEO: Velryby v Richards Bay



Špatně se to fotí. Velryby jsou přece jen od lodi docela daleko. Bylo větrno, loď se na vlnách prudce houpala. Dvě slečny dokonce dostaly mořskou nemoc. Než velrybu dostanete do hledáčku, tak už se zase potápí. A udržet to dlouhé sklo (já měl ekvivalent 300 mm) v tom všem varu a mumraji, aby se to nerozklepalo a bylo to jakž takž ostré, je skoro nemožné.


Po návratu jsem si udělal dvouhodinovou procházku k Indickému oceánu. Potom jsem uvařil bohatýrskou večeři a po ní abstinoval. Na rozdíl od provincie Gauteng, mají zde, v provincii Kwazulu Natal, všechny Liquer Stores v neděli zavřeno a já se ničím nepředzásobil. Samozřejmě jsem mohl vyrazit do hospody, ale řekl jsem si, že mi abstinence jednou za čas přece jen nemůže moc uškodit.


Pobyt v St Lucia se mi mimořádně vydařil. Skvělé bydlení, vykrmil jsem se hovězími stejky vlastní výroby. Nádavkem každý den nějaká atrakce. Už se těším, jak zítra začnu trhat asfalt směrem k Durbanu.