Učesaný text Deklarace k padesátému výročí Římských smluv potvrzuje, že Evropská unie se na dalším rozcestí svých úspěšných dějin ještě neshodla, kterým směrem vykročí.

Německé předsednictví si dalo za úkol obnovit debatu o reformě institucionálního rámce, který by umožnil fungování rozšířeného společenství, nalezl rovnováhu společných institucí, národních států a regionů, posílil kontrolní funkce evropského a národních parlamentů a zpevňoval základy budoucí společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Britským, polským a českým skeptikům německé předsednictví vyhovělo vynecháním termínu „evropská ústava“, ale museli se smířit s tím, že do roku 2009 je třeba dohodnout se na „obnoveném společném základu“ EU. Kancléřka Merkelová pak vysvětlila, co tím míní, když vyzvala k přijetí evropské ústavy, ať už se bude jmenovat jakkoliv.

Odmítnutí Smlouvy o evropské ústavě ve Francii a Nizozemsku odpůrci prohlubování politické spolupráce využili k tlaku na její zmrazování. Opět jsme slyšeli, že Evropa je v krizi. Avšak v opakovaných krizích se za půl století původní Společenství uhlí a oceli měnilo postupně v šestičlenné Evropské hospodářské společenství a v dnešní Evropskou unii s 27 členy, s největším vnitřním trhem na světě, společnou měnou a se základy politické integrace. Krize potvrzují, že evropský vývoj je demokratický proces, v němž každý další krok vyžaduje shodu všech účastníků.

Evropská integrace je od počátku projekt politický. Po světovém konfliktu vyžadovalo velkou odvahu překonávat nálady národů vítězné koalice po pomstě za strašné utrpení, vyrovnat se s mentalitou poražených a s mnohými předsudky z dědictví staletých evropských konfliktů. Schuman, Monnet, Adenauer, de Gasperi, de Gaulle, Churchill, Spaak a jejich kolegové, účastníci konference v Haagu v roce 1948 a politikové, kteří v roce 1957 podepsali Římskou smlouvu chápali propojení evropských států a národů jako prostředek, jak překonat psychologii konfrontace a nacionální nevraživosti psychologií spolupráce a solidarity. První nástroje byly ekonomické. Ale stejně významný byl důraz na demokracii a práva jednotlivce. Vývoj dal zakladatelům zapravdu. Válku mezi členskými státy Evropské unie si nelze představit a demokracie, vláda práva a důraz na lidská práva se po pádu železné opony šíří na většinu kontinentu.

Globalizace klade nové nároky. Vzestup Číny a Indie, přesun světového centra do Tichomoří, masová migrace, moc multinacionálních monopolů, globálních mafií a terorismu atd. oslabují postavení malého západního poloostrova euroasijského masivu. Evropa po staletí ovlivňovala svět, byla hlavním nositelem myšlenek svobody a demokracie a hybatelem vědeckého a technického pokroku. Dnes se na globální scéně nemohou individuálně prosadit ani velké evropské státy. Také rozvoj ekonomiky vyžaduje společné politické zázemí. Členství v Evropské unii posíluje mezinárodní postavení každého člena. Potvrdil to i čínský ministr zahraničí, když v Praze řekl, že vstupem do Unie se rozšiřují možnosti čínsko-českých vztahů. Ruský prezident Putin chce posuzovat vývoj vztahů s Evropou podle toho, zůstane-li politicky rozdrobená nebo zda se stane významným sjednoceným subjektem světové scény. Američtí odpůrci hypervelmocenských představ o roli Spojených států chápou, že euroatlantické partnerství je nejen nezbytné pro světovou stabilitu, ale trvale udržitelné jen v rovnováze, která vyžaduje silnou Evropu. ASEAN sdružující země jihovýchodní Asie a jihoamerický Mercosur oceňují a studují Evropskou unii a úroveň její integrace a spolupráce jejích členů vnímají jako příklad pro vlastní vývoj.

V české politice je třeba prosadit pochopení, že suverenita neznamená ustrašený úkryt v národním skanzenu. Suverenitu můžeme důsledně uplatnit jen jako aktivní a tvořivý prvek Evropské unie, schopný do společné politiky vnášet vlastní zkušenosti. Pokračujícím kverulantstvím bychom se dostali do izolace bez možnosti prosazovat vlastní zájmy a potřeby. Brusel není jakýsi cizí organismus, jsme to také my. Oxfordský historik T.G.Ash ukazuje, že to platí i pro mnohem větší Británii, když píše, že mluví-li Tony Blair jménem 65 miliónů Britů má to jinou váhu než kdyby mluvil jménem 450 miliónů Evropanů.

Také Mirek Topolánek ví, že „na mezinárodním poli je EU stále slabým hráčem“. Přesto česká reprezentace byla posledním ze sedmadvaceti členských států, které potvrdily souhlas s Deklarací a to ještě s výhradami k závazku dospět k „obnovenému společnému základu“ do roku 2009. Vzhledem k českému předsednictví na jaře 2009, na něž může připadnout schvalování zásadních reforem EU, se česká politika nevyhne jasnému stanovisku k reformě institucí, bez nichž rozšířená unie nemůže fungovat. I kdyby ke shodě o reformě došlo za francouzského předsednictví na podzim 2008, musíme být připraveni, že schvalování a ratifikace nové základní smlouvy může připadnout právě nám. V každém případě nás čekají volby do Evropského parlamentu a sestavování nové Evropské komise, spory o rozpočty a zemědělskou politiku, otázky hranic unie a jejího rozšiřování a rozhodnutí o formách a obsahu společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Předsednictví nabízí příležitost, aby se Česká republika představila jako aktivní tvůrce a motor dalšího posilování EU jako významného světového hráče. Je tu však také riziko, že pokud se v naší politice prosadí negativismus českých komplexů méněcennosti a tuto historickou šanci odmítneme, propadneme se do bezvýznamnosti evropské periférie.

Je předčasné vést spory, zda Evropa má být federací, konfederací nebo zda si zvolí jinou formu politických institucí. Ale jak kdysi upozornil Arnoyld Tonbee, úpadek římského imperia začal, když už začalo pouze udržovat dosažené, své „acquis communautaire“. „Ever-closer union“, „stále užší spojení mezi evropskými národy“ je proto nejen projekt Římské smlouvy, ale podmínka také našeho úspěchu.