Den před zeleným čtvrtkem zábavní pořady soutěžily na televizních kanálech se mšemi a kázáními. Dávného příběhu o ukřižování a vzkříšení se zmocnil elektronický věk. Kostely zaplavovaly davy zahraničních turistů a velikonoce připomínaly jen reklamy, obchody se suvenýry a programy svátečních mší. Před Caravaggiovým svatým Matoušem v chrámu svatého Ludvíka francouzského se tísnili Američané. Ve skvěle vybaveném francouzském knihkupectví vedle chrámu bylo prázdno. Objevil jsem tam Stendhalovy životopisné Souvenirs d´égotisme, které jsem dlouho sháněl.
Na universitě ROMA TRE profesoři a odborníci z celé Itálie debatovali před aulou plnou studentů v několika panelech o Chartě 77. Zaujalo mne, že na jihu Evropy studují návaznost Pražského jara, Charty a listopadu 1989 a souvislosti této historie s vývojem v Evropě a ve světě možná lépe než u nás. Zajímaly je motivy a zvraty v přístupech a jednání protagonistů těchto událostí a zejména vývoj od celonárodního vzepětí Pražského jara a odporu k okupaci k celospolečenské depresi, její překonávání od individuálních činů k Chartě 77 a její role při rozvoji nezávislých aktivit, vrcholících opět celonárodním vzepětím od Palachova týdne do listopadu 1989. Účastníci velmi kriticky posuzovali italskou politiku, politiky a strany ve vztahu k sovětskému imperiu a k podpoře opozice v těchto zemích. Dva profesoři se málem poprali o postoje Enrico Berlinguera, generálního tajemníka Italské komunistické strany. Rozhodnout mezi nimi bychom neuměli. Nám prospělo, že odmítl sovětskou invazi Československa a že italští komunisté odsoudili naše zatčení v roce 1979. Diskutující k italským plusům započítali podporu aktivit Jiřího Pelikána a jeho Listů, které publikovaly naše texty a které by bez výrazné finanční pomoci nemohl vydávat. Jeden z účastníků připravuje knihu na základě prostudování soukromého Pelikánova archivu v Římě. O hloubce a šíři zájmu svědčí i účast mladého doktora filozofie, který studuje tento úsek našich dějin a než sežene místo v oboru živí se jako noční hlídač a uklizeč nádobí po hostech v hotelu nedaleko Luccy. S humorem říká, že si připadá jako český intelektuál před rokem 1989.
Debata k třicátému výročí Charty proběhla také na americké univerzitě Johna Cabota. Protože sídlí v Trastevere, česky bychom mohli říci Zatibeří, ubytovali mne za rohem v hotelu svatého Josefa v centru málo známé části středověkého Říma. Mnozí turisté, vyčerpaní honičkou od Colossea přes Forum Romanum po Fontanu di Trevi a Španělské schody ji ještě neobjevili. Přitom stačí přejít Tiberu od Marcellova divadla nebo po mostě nedaleko Campo de Fiori, kde socha Giordana Bruna stojí na místě, kde byl jako disident upálen.
Bez podrobné mapky lze snadno zabloudit v úzkých uličkách s tavernami, galeriemi, malými obchůdky, knihkupectvími a pouličními prodavači. Mladý doktor práv z Dakaru prodával senegalské batiky svého otce. Rodilou francouzštinou vysvětloval, že doma je práce pro absolventy vysokých škol ještě méně než v Itálii. Zdi domů počmárané spreji potvrzují odlehlost této čtvrti, kde vilu Farnesina zdobí Rafelovy fresky. A Pietro Cavalli na freskách v průčelí chrámu Santa Maria in Trastevere ve 13. století nezapomněl na svatého Václava. Odborníci se hádají, je-li první mariánskou katedrálou právě tento chrám nebo Santa Maria Maggiore, o níž se ví aspoň to, že papež rozhodl o její stavbě 5. srpna 356. Tak náročný spor o dějiny jim mnohé národy mohou závidět ještě dnes.
Hotel Casa San Guiseppe – tedy svatého Josefa - nenapodobuje stále stejné Hiltony, Marioty a Four Seasony. Při modernizaci uchoval nejen fasádu. Hygienická zařízení, výtah a další úpravy odpovídající nárokům dnešního návštěvníka zabudovali stavitelé celkem úspěšně do původního půdorysu. Personál diskretně, nevtíravě nabízí všechno, co host potřebuje. Nenapadlo je stavět bazén, posilovnu nebo masážní salón, nesmyslná zařízení pro lidi na pracovní návštěvě nebo pro obdivovatele památek a zákoutí Říma. Sešitek v hotelovém pokoji informuje, že řád Dcer svatého Josefa se specializuje na oenologii. Sestry vyrábějí speciální Mescato, původně jako mešní víno. Dnes druhy jejich bílých nasládlých vín podle antických receptů, jejichž tajemství si předávají z generace na generaci ústně, patří k špičkovým nabídkám na recepcích a lze je koupit ve specializovaných vinotékách.
Pokojové informace v Casa San Guiseppe sdělují, že Stendhal, snad největší francouzský milovník Itálie, si při svém šestém pobytu v Římě zapsal: „znovu překonán Římem, jsem téměř zahanben tím, co píšu“. Co potom těchto mých pár útržků z věčného města. Při návratu domů se mi v letadle nad českými novinami honila hlavou jiná poznámka velkého diplomata a spisovatele. O svém slavném šéfovi si poznamenal: „Pan de Talleyrand nás naučil pohrdat malými ničemnostmi, které nemají vůbec žádný užitek.“