OBČANSKÝ KLOKAN
Po letech jsem zase šel na fotbal. Do Ďolíčku na Bohemku neboli Bohemians 1905. Klub AFK Vršovice, založený v roce 1905 si po úspěšné reprezentaci v Austrálii v roce 1927 mohl ponechat jméno Bohemians, pod nímž za oceány vystupoval. Přezdívku „klokani“ získal díky páru klokanů, které podle legendy přivezli z Austrálie prezidentu Masarykovi.
Fotbal kdysi býval pěkná hra. Vpředu pět útočníků, tři záložníci, dva bekové a brankář. Padaly góly a stadiony byly plné diváků. Pak se vymyslel WM a bůhvíjaké další systémy. Totální fotbal převzal pravidla čehokoli totalitního a v národních a mezinárodních ligách nadšení a radost ze hry vystřídaly balíky peněz. Cenění hráči se kupují a prodávají jako otroci v roli gladiátorů. Z kanceláří stadionů občas vyhřezne korupce jako nedávno v Itálii. Neviditelná ruka fotbalového trhu změnila někdejší hravost v betonování před velkým vápnem a fair play ve vzájemné okopávání hráčů. Už se nepamatuju, který trenér sdělil rozhlasovým posluchačům, že toleruje svým svěřencům, když zezadu podkopnou útočníka, kterého už nešlo jinak zastavit. Proč by tomu mělo být ve fotbale jinak než jinde.
Časy se změnily. Plánička dopoledne pracoval v bance a odpoledne šel trénovat na nejlepšího evropského brankáře. Fotbal vstupuje i do dějin diplomacie. Vášnivým fandou je Henry Kissinger. Egon Ervín Kisch vzpomínal, jak jeho židovský klub potřeboval neprohrát se Slávií víc než o dvanáct branek. Když to hrozilo, mohutný záložník měl vyvolat rvačku. Napadený slávistický bek ho odzbrojil – diplomaticky opustil hřiště. Zopakoval to jako prezident při Mnichovu a v únoru 1948.
Jako studenti jsme s Jirkou Černým, barytonistou Národního divadla Josefem Heribanem a basistou Karlem Bermanem na Spartě sledovali současně hru a zasvěcené komentáře fandů. Při jakémsi faulu zapálený znalec srovnával, jak v sedmatřicáté minutě zápasu v roce 1936 soudce vytahoval provinilce za ucho a málem při tom utrhl ucho panu Heribanovi. Na Slávii chodili studenti filozofické fakulty pozorovat sucharského fonetika. Vyskakoval radostí nebo vztekem, hulákal a nadával sudímu v hantýrce spíše kriminálnické než jazykem ctěného univerzitního profesora. Na hřiště však nelétaly odpadky a rakety, rvačka na stadionu a v ulicích měst byla výjimkou.
Ani zápas Bohemky s Blšany neoplýval krásou. Remíza 1:1 nenadchla hráče ani diváky v Ďolíčku. Ale zaplněné tribuny obsadilo přes osm tisíc diváků, skandujících zelená-bílá. Přišli a přicházejí povzbudit klub, který vstal díky jejich urputné snaze z mrtvých.
Někdejší mistr republiky byl vybrán před listopadem 1989 k likvidaci pod záminkou černých fondů, bez nichž tehdy nefungovala ani okresní kopaná. Oslaben stal se v nových poměrech snadnou obětí ambicí neschopných podnikatelů a kořistí chamtivců a tunelářů. I jeho jméno uloupili vlastníci okrajového týmu z pražského předměstí. Nadšení bohemáci se sešli v Družstvu fanoušků Bohemians, sehnali peníze, dojednali s věřiteli oddlužení – někteří bývalí fotbalisté Bohemky se vzdali části nebo celého nároku – získali sponzory a dnes už vlastní i svůj stadion, který si museli donedávna pronajímat. Bez státní podpory a navzdory intrikám. Bohemka je viditelným úspěchem toho, čemu se v politickém žargonu říká občanská společnost a argumentem proti pesimismu a úniku do soukromí všech, kteří nevěří, že mohou sami cokoli dokázat.
Sbírku na Národní divadlo si už stěží pamatujeme. Pražské jaro, celonárodní vzepětí proti sovětské okupaci, Charta 77 a desítky dalších iniciativ, do nichž se spojili občané nebo rok 1989 jsou až přiliš velké historické události, aby občany přesvědčily o možnostech toho, čemu Masaryk říkal „práce drobná“ nebo aspoň k tomu, aby v Chomutově přišlo k volbám více než 10 procent voličů.
Mravenčí píle stovek sdružených nadšenců pomohla vynést za tři roky téměř zrušený klub před bránu první ligy. Dokazuje, že občanská společnost není chimérou. Maskot klokana potulující se po tribunách a kolem nich a objímající před kamerami střelce branky Pavla Haška za jásotu diváků je proto symbolem občanské vůle, píle, zaujetí a radosti, nezbytných pro jakýkoli úspěch.
I dnešní fotbal může být pěkný. Asi se zase půjdu podívat.
Fotbal kdysi býval pěkná hra. Vpředu pět útočníků, tři záložníci, dva bekové a brankář. Padaly góly a stadiony byly plné diváků. Pak se vymyslel WM a bůhvíjaké další systémy. Totální fotbal převzal pravidla čehokoli totalitního a v národních a mezinárodních ligách nadšení a radost ze hry vystřídaly balíky peněz. Cenění hráči se kupují a prodávají jako otroci v roli gladiátorů. Z kanceláří stadionů občas vyhřezne korupce jako nedávno v Itálii. Neviditelná ruka fotbalového trhu změnila někdejší hravost v betonování před velkým vápnem a fair play ve vzájemné okopávání hráčů. Už se nepamatuju, který trenér sdělil rozhlasovým posluchačům, že toleruje svým svěřencům, když zezadu podkopnou útočníka, kterého už nešlo jinak zastavit. Proč by tomu mělo být ve fotbale jinak než jinde.
Časy se změnily. Plánička dopoledne pracoval v bance a odpoledne šel trénovat na nejlepšího evropského brankáře. Fotbal vstupuje i do dějin diplomacie. Vášnivým fandou je Henry Kissinger. Egon Ervín Kisch vzpomínal, jak jeho židovský klub potřeboval neprohrát se Slávií víc než o dvanáct branek. Když to hrozilo, mohutný záložník měl vyvolat rvačku. Napadený slávistický bek ho odzbrojil – diplomaticky opustil hřiště. Zopakoval to jako prezident při Mnichovu a v únoru 1948.
Jako studenti jsme s Jirkou Černým, barytonistou Národního divadla Josefem Heribanem a basistou Karlem Bermanem na Spartě sledovali současně hru a zasvěcené komentáře fandů. Při jakémsi faulu zapálený znalec srovnával, jak v sedmatřicáté minutě zápasu v roce 1936 soudce vytahoval provinilce za ucho a málem při tom utrhl ucho panu Heribanovi. Na Slávii chodili studenti filozofické fakulty pozorovat sucharského fonetika. Vyskakoval radostí nebo vztekem, hulákal a nadával sudímu v hantýrce spíše kriminálnické než jazykem ctěného univerzitního profesora. Na hřiště však nelétaly odpadky a rakety, rvačka na stadionu a v ulicích měst byla výjimkou.
Ani zápas Bohemky s Blšany neoplýval krásou. Remíza 1:1 nenadchla hráče ani diváky v Ďolíčku. Ale zaplněné tribuny obsadilo přes osm tisíc diváků, skandujících zelená-bílá. Přišli a přicházejí povzbudit klub, který vstal díky jejich urputné snaze z mrtvých.
Někdejší mistr republiky byl vybrán před listopadem 1989 k likvidaci pod záminkou černých fondů, bez nichž tehdy nefungovala ani okresní kopaná. Oslaben stal se v nových poměrech snadnou obětí ambicí neschopných podnikatelů a kořistí chamtivců a tunelářů. I jeho jméno uloupili vlastníci okrajového týmu z pražského předměstí. Nadšení bohemáci se sešli v Družstvu fanoušků Bohemians, sehnali peníze, dojednali s věřiteli oddlužení – někteří bývalí fotbalisté Bohemky se vzdali části nebo celého nároku – získali sponzory a dnes už vlastní i svůj stadion, který si museli donedávna pronajímat. Bez státní podpory a navzdory intrikám. Bohemka je viditelným úspěchem toho, čemu se v politickém žargonu říká občanská společnost a argumentem proti pesimismu a úniku do soukromí všech, kteří nevěří, že mohou sami cokoli dokázat.
Sbírku na Národní divadlo si už stěží pamatujeme. Pražské jaro, celonárodní vzepětí proti sovětské okupaci, Charta 77 a desítky dalších iniciativ, do nichž se spojili občané nebo rok 1989 jsou až přiliš velké historické události, aby občany přesvědčily o možnostech toho, čemu Masaryk říkal „práce drobná“ nebo aspoň k tomu, aby v Chomutově přišlo k volbám více než 10 procent voličů.
Mravenčí píle stovek sdružených nadšenců pomohla vynést za tři roky téměř zrušený klub před bránu první ligy. Dokazuje, že občanská společnost není chimérou. Maskot klokana potulující se po tribunách a kolem nich a objímající před kamerami střelce branky Pavla Haška za jásotu diváků je proto symbolem občanské vůle, píle, zaujetí a radosti, nezbytných pro jakýkoli úspěch.
I dnešní fotbal může být pěkný. Asi se zase půjdu podívat.