„Fraška Cameronovy lotyšské legie je špatná pro Británii a špatná pro Evropu,“ napsal T.G. Ash, profesor Oxfordu a jeden z nejvlivnějších světových komentátorů. Cameron je „moderní a sociálně liberální konzervativec“, ale před čtyřmi roky neopatrně řekl, že toryové v Evropském parlamentu vystoupí z klubu Evropské lidové strany.

Teď má bez nadšení tento slib „lotyšské legii“ ve vlastní straně splnit. Vyřadí tím stranu z velkého středopravého proudu, který vyhrál evropské volby a spojí ji se směsicí nacionalistů a populistů z Polska, Česka a s lotyšskou stranou Za vlast a svobodu, která oslavuje jako vlastence členy lotyšské jednotky Waffen-SS. Oslabí tím vliv Británie v EU a vztah s Obamovou administrativou, „kterou vůbec nezajímá zvláštní vztah s Británií, která se odřízne od Evropy...Toryové nemohou zřejmě být v loži s lidmi, kteří chtějí stále těsnější federální unii,“ píše Ash. A tvrdě dodává: „Tedy: raději fašista než federalista.“

Podobně se chystají oslabit českou politickou a morální pozici poslanci Evropského parlamentu za ODS. Mirek Topolánek se zdál být kolegou polského premiéra Donalda Tuska. Ve Varšavě však spolu s Cameronem pózovali s Kaczynskim, jehož eurofobní Právo a spravedlnost má dnes už malý vliv i v Polsku. Někteří britští konzervativní politikové Camerona kritizovali, že pod tlakem české ODS přistupuje na pochybná spojenectví. Jan Zahradil popřel, že ODS prosazovala přijetí italské Ligy severu nebo Dánské lidové strany. Nicméně zůstává spojení s partou extrémních odpůrců evropské integrace z pěti dalších zemí, včetně zastánce lotyšských esesáků.

Takové jednání posiluje pochybnosti o tom, zda jsou Češi vůbec schopni shodnout se na vztahu ke společenství, do kterého dobrovolně vstoupili. Důvodů pro pochyby bylo dost: dlouhodobé odklady schvalování Lisabonské smlouvy, úžas nad vládou, která se nechala oklamat autorem Entropy, Topolánkova naivita, s níž si nechal v Kyjevě k dohodnuté smlouvě s Ruskem připsat jednostranný dodatek, svržení vlády jako projev chaosu na české politické scéně. Úlevu nad tím, že Senát jako poslední komora v Evropě schválil Lisabonskou smlouvu, poněkud kazí vědomí, že to umožnil pád vlády, když už se její vedoucí představitele přestali bát, že padne.

Trvalým zdrojem nechuti jsou postoje prezidenta republiky, který v poškozování obrazu České republiky pokračuje, když si vymýšlí stále nové důvody, proč ji odmítá podepsat. Teď torpéduje český úspěch při jednání o zárukách pro Irsko, když podmiňuje podpis schválením těchto záruk v parlamentě. K nehezkému dojmu přispívají i někteří senátoři ODS, kteří zpochybňují úroveň demokracie v EU a přitom v rozporu s principy demokracie odmítají respektovat rozhodnutí svých kolegů, když chtějí smlouvu znovu poslat k Ústavnímu soudu. Je v tom i údiv nad českým systémem, který umožňuje, aby hlava státu nerespektovala rozhodnutí ústavních většin obou komor parlamentu. „Tomu říkáte demokracie?“ musel jsem několikrát zaslechnout.

Tým Jana Fischera v situaci, kdy se české předsednictví považuje za jedno z nejslabších, dokázal je důstojně ukončit a přesvědčit partnery o tom, že pád vlády neoslabil profesionální úroveň české reprezentace. Pomohlo mu i ocenění vysoké kvality českých diplomatů a úředníků. Je škoda, že české postavení v EU znovu oslabí přechod poslanců ODS z jednoho ze dvou hlavních politických proudů do seskupení, které bude mít jen omezené možnosti cokoli v Evropském parlamentu prosadit. A i v něm budou britským konzervativcům jen přikulovat.