Nezkrácený rozhovor s Janem Němcem pro Aktuálně

Co říkáte zrušení výběrového řízení?

Po vývoji z posledních týdnů jsem vlastně nic jiného ani neočekával.

Předchozí ministr kultury Václav Riedlbauch rozhodujícím způsobem oživil léta trvající veřejnou diskuzi o postavení a směřování Národní galerie, když do ní přinesl důležité podněty – třeba snahou o otevřenost a mezinárodní rozměr. Tento „nový vítr“ byl natolik opojný, že se řada lidí dala přesvědčit k osobnímu angažmá, ať už v roli členů komise nebo přímo kandidátů. S tímto cílem také sestavil respektuhodnou výběrovou komisi, poprvé (bohužel asi naposledy) s mezinárodní účastí, a vypsal výběrové řízení. To vše ovlivnilo i mě, když mě k účasti ve výběrovém řízení vyzval.

Škoda ale, že nakonec patrně podcenil sílu politických tlaků zevnitř vlastního úřadu, z Hradu i podhradí, a nenašel tolik síly, aby nepodlehl manipulativní kampani založené na vykonstruovaných a nepodložených obviněních, jejichž jediným cílem bylo za každou cenu zabránit naplnění výsledku výběrového řízení.

Vím o tom, jak intenzivně se hledalo v archivu NG cokoliv, co by mohlo být použito proti mně. Tyto materiály pak byly obratně podsouvány těm, kteří z nich byli ochotni vytvářett nepravdivý obraz skutečnosti za účelem poškodit moji profesní i osobní pověst. Přitom se nenamáhali ani ověřit si pravdivost informací a dodaných podkladů, ani vyslyšet druhou stranu. O to ale přece nešlo. A tak jsem se ke svému úžasu dozvídal, že jsem třeba přišel o místo na berlínské univerzitě a že se prý proto tak „ženu“ zpátky do Čech. Přitom na žádné berlínské univerzitě jsem nikdy pracovní úvazek neměl a vždy zde působil v roli hostujícího profesora. A tak je tomu stále. Mým letitým zaměstnavatelem je nicméně univerzitní institut v Lipsku, jak si každý může během několika vteřin ověřit. Naposledy tento nesmysl zopakoval ještě Milan Knížák v rozhovoru v Kavárně 18.6.2010, v němž navíc Josefu Chuchmovi - jak jinak než arogantně - vytýká nekritické zacházení s informacemi …

Někdejšímu ministrovi však rozhodně nevyčítám to, že nevyslyšel doporučení odborné komise a nejmenoval mě ředitelem - měl totiž nezpochybnitelné právo rozhodnout jinak. Hlavně ale měl rozhodnout!

Takto svému nástupci zanechal nezáviděníhodné dědictví, v němž se nikdo nemůže zorientovat. Možná, že se nakonec v džungli účelově zkreslovaných zpráv a informací, subjektivních domněnek a falešných signálů nevyznal ani sám Václav Riedlbauch, když mě krátce po tiskové konferenci, během níž oznámil, že on už ve věci NG nerozhodne, informoval, že se „hrálo i o řadu jiných věcí“. O co však tenkrát šlo, může říci pouze on sám.

A konkrétně námitce, že zástupci ministerstva neměli v komisi rozhodující hlas?

Takto ale nastavilo parametry výběrového řízení samo ministerstvo. A že by nemělo rozhodující hlas? To je falešný argument. Vždyť přece ministr nakonec ředitele nejmenoval, takže rozhodující hlas měl.

Také to bylo ministerstvo, které z nepochopitelných důvodů vyhlásilo informační embargo na výsledek výběrového řízení. Byl to ministr, který váhal s rozhodnutím, bylo to lobbistické prostředí na ministerstvu samotném, které do celé záležitosti aktivně vstupovalo. Ministerstvo tedy mělo dostatek možností k ovlivňování průběhu řízení, kterých také zhusta využívalo – a jak vidno docela úspěšně. Zda za této situace měl mít zástupce ministerstva ve výběrové komisi hlasovací právo, je nepodstatný detail.

Obecně ale podle mého soudu skutečně platí, že zřizovatel by měl mít v podobných komisích plnohodnotné zastoupení. Jsem dokonce přesvědčen, že by jeho zástupce měl těmto komisím předsedat. Pokud se ale neobsazuje zrovna politická trafika, což doufejme, že se už v případě NG nestane, neměli by být ministerští úředníci v komisi v převaze, aby nezanikl tak důležitý hlas odborné veřejnosti. A zjištění jejího názoru je přeci hlavním smyslem existence a činnosti takových komisí.

Tato námitka byla tedy spíše zástupným argumentem. Nový ministr totiž klidně mohl prohlásit, že se v této kauze prostě nevyzná - což by se dalo pochopit a nebyl by zdaleka jediný - a jelikož on je tím, kdo ponese politickou zodpovědnost za jmenování Knížákova nástupce, chce mít celý proces výběru pod kontrolou. To je naprosto legitimní a srozumitelný požadavek a domnívám se, že to také takto bylo ve skutečnosti míněno.

Přihlásíte se do nového výběrového řízení?

To nevím. Po zkušenosti z uplynulých měsíců moje počáteční ochota angažovat se dosti ochabla. Považuji za nehorázné, že nikdo kandidátům ani nepovažoval za slušné sdělit, jaký je stav věcí, resp. výsledky výběrového řízení, nemluvě o poděkování za účast. Takovou zprávu jsem obdržel až nyní za nového ministra. To jsou sice zdánlivé maličkosti, přesto ale výmluvně vypovídají o celkové atmosféře. A hlavně mi chybí jasné zadání, resp. představa dalšího směřování NG, která nejspíše vzejde z jednání právě založené ministerské poradní komise. Každopádně bych nikdy ani na chvilku neuvažoval o funkci, jejíž náplní by mělo být pokračování v tradici Knížákovy Národní galerie.

Pokud byste šel do nového výběrového řízení – s jakou vizí?

Základní rysy mé vize NG jsem v poslední době mnohokrát představoval v různých rozhovorech a nechtěl bych se proto opakovat. Před časem jsem také slíbil, že celou koncepci, s níž jsem vyhrál zrušené výběrové řízení, zveřejním, jakmile bude řízení oficiálně ukončeno. Tak se nejspíš právě teď stalo, takže v nejbližších dnech celý materiál umístím na svém blogu na aktuálně.cz. Tam se budou moci zájemci seznámit s úplným textem (najdete jej ZDE).

Kdybyste měl stručně shrnout: jak vypadá Národní galerie teď – a jak by podle vás měla vypadat?

NG je autokraticky řízená zbytnělá instituce, která ztratila schopnost pružně reagovat na měnící se roli muzea umění v globalizující se společnosti 21.století, která postrádá schopnost oslovit atraktivními tématy širokou veřejnost. Vztah jejího vedení k soudobé výtvarné scéně lze označit bezmála za sektářský.

NG se rozšířila do nových objektů, ačkoliv předtím už spravovala řadu historických budov na nejatraktivnějších místech staré Prahy. Umělecké sbírky však po restitucích nejsou tak vyrovnané, aby bez kvalitativního propadu dlouhodobých expozic zaplnily další tisíce čtverečních metrů výstavních ploch. Vyvolané investiční akce, koncepčně mnohdy značně problematické, tak dostávají přednost před vytvářením kvalitní dramaturgie, která by dokázala zvrátit neustále klesající návštěvnost. A navíc jen provozní náklady těchto budov spolknou velkou část státního příspěvku.

Vedení se mělo tedy spíše držet starého dobrého rčení „méně je někdy více“. Ve většině objektů pak NG nenabízí ani základní, ve světě dnes běžný návštěvnický standard včetně kaváren, restaurací a muzejních obchodů. Měřeno výší vstupného se však spolehlivě řadí k nejdražších muzeím na světě!

NG je přitom ve srovnání s podobnými světovými institucemi dlouhodobě podfinancovaná. Nemá atraktivní sponzorský a mecenášský program, nemá silnou a přesvědčivou vizuální identitu. Nestará se tak o svoji značku a péči o dobré jméno nahrazuje zcela mylně kultem osobnosti svého šéfa.

NG se provincionalizovala, už dávno „nehraje první housle“ na domácí muzejní scéně, na mezinárodní scéně jakoby neexistovala. Praha zmizela z mapy vyhledávaných destinací uměnímilovných turistů, kteří se za výstavami raději vydávají do Berlína či Vídně.

NG proto také nemůže plnit jednu ze svých podstatných úloh, totiž reprezentovat českou výtvarnou kulturu v zahraničí. Není považována za spolehlivého a kreativního partnera, jak dokazuje mizivý počet mezinárodních výstavních projektů připravených ve spolupráci s kolegy ze zahraničí.

A ani pravidelné setkání ředitelů velkých světových muzeí, které se letos konalo shodou okolností v Praze, rozhodně není důkazem její světovosti.

A jaká by měla NG být?

Funkční, jednoduše strukturovaná a v odborných činnostech týmově řízená instituce.

Statutárně a ekonomicky stabilizovaná instituce s vícezdrojovým financováním, která maximálně využívá vlastních zdrojů a je atraktivním partnerem českým i mezinárodním finančním a průmyslovým korporacím.

Komunikativní instituce, která je otevřená veřejnosti a využívá potenciál uměleckých sbírek k estetické a kulturně-osvětové kultivaci společnosti.

Muzejní instituce, která se zasadí o to, že do České republiky budou pravidelně směřovat významné mezinárodní výstavní projekty.

Respektovaná vědecká instituce, která bude doma i v zahraničí platit za spolehlivého, rovnocenného a tvůrčího partnera s ambiciózním výstavním, vědecko-výzkumným a publikačním programem.

V jaké fázi je teď Váš soudní spor s Milanem Knížákem, po kterém jste chtěl omluvu?

V současnosti žaloba leží u Městského soudu a čekáme na zahájení řízení. Pevně věřím, že si soud opatří veškeré materiály, včetně oněch 1200 stran dokládajících můj „ničivý“ dopad na hospodaření NG, o kterých mluví Milan Knížák. Rád se s nimi seznámím.

Můžete z Vašeho pohledu shrnout Knížákovu éru v čele NG?

Egocentrizmus Milana Knížáka změnil NG na one-man show. Řada schopných odborníků instituci opustila a ti, kteří zůstali, se raději neprojevují a v tichosti přežívají. A přitom právě lidský potenciál je vedle uměleckých sbírek tím největším pokladem každého muzea: bez invenčních a nezakomplexovaných kurátorů je každá sebelepší sbírka mrtvá.

Knížákovo desetileté působení v čele nejvýznamnější české sbírkové instituce je doslova lemováno nekompetentními rozhodnutími a osobními skandály, které by na západ od našich hranic už dávno byly důvodem k výpovědi.

Jak jsem se již zmínil, budoucnost NG je zatížena dalšími budovami, jejichž provoz je finančně neustále náročnější a bude vázat stále větší část omezených rozpočtových prostředků, které zase budou chybět při přípravě vlastních programových aktivit.

Knížákova akviziční politika v oblasti současné tvorby poznamenaná nekriticky subjektivní selekcí zanechala nesmazatelné stopy na tváři sbírky. NG chybí promyšlená koncepce vnější komunikace a marketingu, jak dosvědčuje např. absence corporate identity patrná již při letmém pohledu na galerijní knižní produkci. NG zcela postrádá silnou vizuální identitu a není proto divu, že si zahraniční návštěvníci neustále pletou Národní galerii s Národním muzeem na Václavském náměstí.

Knížákova NG bez lákavých sponzorských a partnerských programů potom není přitažlivá ani pro sponzory, bez nichž ovšem zase nelze připravit zajímavý program, který by přitáhnul více návštěvníků do objektů NG atd.

Zrcadlově jsou tytéž body přesně tím, co je třeba v NG změnit. A to akutně!

Milan Knížák v jednom z rozhovorů prohlásil, že nevidí žádného svého nástupce (Radiožurnál 12.8.). Vidíte Vy kromě sebe, když jste se přihlásil, nějaké další osobnosti, které by mohly NG vést?

To mě nepřekvapuje, protože tak jako Milan Knížák přece nikdo, ale skutečně nikdo NG vést nemůže. Říkám to také, ale pochvala to určitě není.

On sám také rád tvrdí, že všichni odborníci před ním, míněno historici umění, funkci ředitele NG nezvládli. Tak podněcuje v Čechách už beztak dosti rozšířený mýtus o manažerech schopných i bez odborných znalostí řídit cokoliv a o odbornících, kteří nemají základní manažerské schopnosti. Tato úvaha je ale záměrně zavádějící. Kolik historiků umění je schopno uspět v řídících funkcích! A kolik tzv. manažerů se ukazuje jako neschopných či naopak schopných úplně všeho! To, že pan Knížák obecně opovrhuje odborníky, patrně proto, že on sám je celoživotním autodidaktem, ještě přece vůbec nic neznamená.

A ke druhé části Vaší otázky – ne, určitě nejsem jediný na světě, který by NG mohl vést. V této souvislosti znám několik osobností z domova i ciziny, které by to dokázaly rozhodně lépe než současný ředitel …