Rusku sametová revoluce, nehledě na některé paralely s československými událostmi, nehrozí. Zatím.

Kdyby nebylo agresivní televizní kampaně, málo kdo by si všiml, že za několik dní se v Rusku budou konat prezidentské volby. Hlavní kandidát ostentativně celý předvolební boj pozoruje ze shora a jeho konkurenti z řad systémové opozice bez zjevného zápalu imitují soupeření. Rudý plamen revoluce nesálá dokonce ani z komunistického předáka Gennadije Zjuganova. Zdá se, že zkrátka všichni vědí, o co 4. března půjde a snaží se co nejdůstojněji odehrát svou roli.

Vzniká dojem, že se první březnovou neděli nebudou konat jen volby, ale bude se rozhodovat o tom, jestli se Rusko zachová ve své nynější podobě, nebo se hned druhý den ponoří do oranžového chaosu a anarchie. Nic naplat, že Putinovi oponenti nemají s barevnou revolucí nic společného. Zkrátka Vladimir Putin znamená stabilitu a ostatní ne. Basta.

Postavit předvolební kampaň na obranu stability je přitom výborná strategie, ať už ona stabilita znamená cokoliv. Je to bezchybný apel, na který tradičně konzervativní a paternalistická ruská společnost bude slyšet. Alespoň její polovina, jak ukazují průzkumy.

Jen s antipodem putinovské stability, jakým si přízrakem revoluce, se provládní političtí technologové minuli cílem. Místo volebních konkurentů předseda vlády pasoval na roli svých protivníků občanskou společnost. Vlnu protestů, které se vzedmula po prosincových netransparentních volbách do Státní dumy, lze však jen sotva srovnat s událostmi, jež před osmi lety odstranily vládnoucí režim na Ukrajině a ještě před tím v Srbsku či Gruzii – k smůle některých opozičníků, snících o takovém vývoji událostí.

Dovolím si, jako nezúčastněný pozorovatel, pochybovat o nějakém přímém působení ze zahraničí (nepříliš promyšlená schůzka opozičních lídrů s americkým velvyslancem Michaelem McFaulem budiž tomu důkazem), proplácení opozičních demonstrací nepřáteli ruského režimu či o masové hypnóze. Z takových tvrzení dýchá chlad propagandy z minulého století.

Více než kyjevské oranžové povstání do jisté míry připomíná aktivita občanské společnosti československé události před 23 lety – tak zvanou sametovou revoluci. Při čtení některých dokumentů z té doby se nelze ubránit dojmu z dejá vu.

„První měsíce roku XXX znovu a jasně ukázaly, že i když se současné YYY vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit... Podle našeho názoru je k tomu třeba: Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové; Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací; Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy...“

Nikoliv, nejedná se o manifest z Bolotného náměstí, ale úryvek textu petice Několik vět sepsané v červnu 1989 opozičním hnutím Charta 77. Stačí však místo X postavit aktuální rok a místo Y název této země a většina opozičníků by se pod tento dokument bezpochyby podepsala.

A co potom další citát? „Jde o výzvu ke konfrontaci se socialistickým státem, s naším společenským zřízením, obsahující požadavky na uznání „charty“ a jejích odnoží, umožnění jejího volného rozkladného působení... Podobná peticománie má zvýšit popularitu několika desítek protisocialisticky orientovaných jednotlivců a získat podporu veřejnosti pro cíle, o nichž většina lidí málo ví anebo má falešné představy. Je nesporné, kdo stojí v pozadí, co je politickým cílem takovýchto akcí – především Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a jiných amerických institucí. Jde o svržení našeho společenského zřízení...“

Omyl, to není přepis včerejšího vysílání ruských večerních zpráv, ale reakce tehdejší československé propagandy na Několik vět. Podobnými tvrzeními strašili Československo před dvěma desetiletími. Dnes jimi, v lehce obměněné variantě, straší konzervativní komentátoři a řečníci ruskou společnost.

Podoba mezi požadavky opozice a rétorikou prominentů režimu je až neuvěřitelná. Bez velkého úsilí je možné si představit, že Boris Akunin (populární ruský spisovatel a opoziční aktivista - pozn. autora) je ruský Václav Havel a za pár měsíců budou Rusové zvoněním klíčů měnit politický systém. Opravdu se dějiny opakují?

Podobně jako všechny historické paralely, tak i tato poněkud kulhá. Události, jež vyústily v sametovou revoluci, pomalu eskalovaly v průběhu celého roku. Režim brutálně potlačoval jakékoliv nepovolené protestní akce a nekompromisně zakročoval proti jejich účastníkům. Agrese československé vládnoucí třídy vůči opozici byla mnohem razantnější, než jsme zvyklí vidět během akcí Strategie 31.

Právě reakce na krvavé rozehnání studentské manifestace 17. listopadu 1989 a fáma o smrti jednoho z účastníků, umožnila svrhnout komunistický režim v Československu. Bylo by nefér srovnávat tehdejší situaci s dnešní.

Při všech problémech, s nimiž se ruská občanská společnost každodenně setkává, bych si rovněž netroufal tvrdit, že současný systém panující v Rusku je možné nazvat totalitní. Státní aparát nezřídka projevuje cynický vztah ke společnosti, úroveň absolutní kontroly a celospolečenské dominance státní pravdy je nicméně jiný, než před 30 lety.

Současné ruské opozici také, prozatím, chybí to, co udělalo sametovou revoluci revolucí – podpora národa. A bez ní sotva může spoléhat na to, že si na režimu vynutí vážné ústupky (jimi rozhodně nejsou Medveděvovy návrhy modernizace politického systému).

Obroda ruské občanské společnosti, kterou můžeme posledních několik měsíců pozorovat, je čistě autentický proces. Rusové si znovu zvykají bojovat za svá legitimní práva a dělají to svým individuálním způsobem. Není nikde stanoveno, že vše musí skončit svržením současného režimu do propadliště dějin.

Určující faktor pro další srovnávání mezi československou sametovou revolucí a opozičními protesty v Rusku bude výsledek voleb a další chování ruské vlády. Pokud bude přehlížet požadavky voličů a po zdárném absolvování Operace 4. březen bude tvrději zasahovat proti nespokojeným, hranice mezi sametovou revolucí a nespokojeností ruské občanské společnosti se bude ztenčovat.

Snad nejasná situace okolo nezávislých médií, která se nedávno objevila, či pokusy o zpřísnění dohledu nad nevládními organizacemi nejsou tímto signálem.

Nezbývá než doufat, že ruská vláda si uvědomuje, že projekt suverénní demokracie je mrtvý, a Kreml je schopný vytvořit více pružnější a, nejen deklarativně, pluralitní systém, který si přeje občanská společnost. Jinak skutečně dostane šanci se přesvědčit o tom, jak chutná samet.

(Upravený text byl 21. února 2012 zveřejněn v ruském deníku Moskovskij komsomolec)