Jsou lidé, kteří od samého počátku integračního procesu chtěli politické sjednocení Evropy, říká ve svém článku v pondělním Právu prezident Klaus. Já dodávám ano, patří mezi ně například českými stavy zvolený král Jiří z Poděbrad, učenec Jan Amos Komenský, politik Tomáš Garrigue Masaryk, spisovatel Karel Čapek, prezidenti dr. Edvard Beneš, Václav Havel... Ti všichni a mnohokráte zmínili vizi Evropy jako prostor míru, spolupráce, prostor společného evropským národům.

Integrační proces je starý jako Evropa sama. Vždy existovali politici, státníci, válečníci, králové i diktátoři, kteří ve jménu priority jednoho národa či území atakovali národ či území jiné. Vždy v tu dobu existovali lidé, kterým byly priority jednoho národa vnuceny, stejně jako prý čestná smrt na bojišti toho či jiného krále, politika, státníka. Dnešní integrující se Evropa je demokratická, mírová a její integrace neprobíhá krví a železem.

Před téměř dvacetidvěma lety stálo několik set tisíc lidí na Letenské pláni a přálo si vrátit zpět do Evropy. Před patnácti lety tehdejší českoslovenští a posléze čeští premiéři podepisovali asociační dohody a v lednu 1996 český premiér Klaus podepsal přihlášku do EU. To vše bylo v době, kdy jsme se členy Evropské unie chtěli stát. Dnes jimi jsme. Je špatným zvykem některých českých politiků, když jsou pozváni a přizváni, přijmout roli stěžovatelů a kverulantů. Zcela v tomto duchu kritizujeme Evropu, že nám chce uzurpovat naši suverenitu, vnutit nám cosi zlého a nechtěného, porobit naši zemi a zdecimovat naše hospodářství. Už v ní totiž jsme a tak musíme prskat. Když jsme se do ní tlačili, příliš jsme nehlučeli. Nyní podle prezidenta Klause čeští občané vývoj evropské integrace, míru jejího prohlubování, vesměs podceňují. Jsem také občan, byť s vrcholnou politickou zkušeností. Nemám pocit, že evropskou integraci podceňuji. Jen se ji nebojím a neberu ji jako něco, co mi bere bábovičky na hraní. Nemám pocit, že země je moje a já mám rozhodovat o jejím osudu a já mám být vnímán, jako český neomylný kníže Václav. Před Evropou se ani neroztřesu strachy ani nerozplynu blahem. V Evropě se chci chovat jako její plnoprávný, zodpovědný a zejména rozumný občan.

Evropa dnes představuje zhruba půl miliardy obyvatel, což je pouhých sedm procent světové populace. Není to světový gigant, je to historicky a geograficky pestré území, marginální svou rozlohou a počtem obyvatelstva. Extrémně však důležité hospodářsky a politicky. HDP Evropy představuje 12 bilionů EUR, představuje největší a nejvýkonnější světovou ekonomiku. Soupeřem, či partnerem EU jsou Spojené státy, Čína, Rusko, Latinská Amerika, Japonsko a dálný Východ. Evropa může prosazovat své zájmy díky své ekonomické síle. Samotná Francie by byla jen těžko protiváhou Číně. Samotné Německo nebude schopno soutěžit se Spojenými státy. Samotné Česko pak nepřeválcuje svým růstem dynamiku Brazílie.

Česká republika leží v srdci Evropy. Naše ekonomika je jednou z nejotevřenějších na světě. Naším hlavním exportním trhem je Německo a další země EU. Náš hospodářský růst je ovlivňován, ba určován, růstem evropským. Naše pozice ve světě je dána pozicí Evropy. Není tomu naopak. Bohužel, ale možná i naštěstí. Po přečtení článku pana prezidenta v Právu jsem nabyl dojmu, že naše blaho závisí na naší suverenitě a samostatnosti. Že Evropa nám toto blaho rafinovaně a plíživě bere, přičemž zkáza bude dokonána vytvořením Evropské fiskální unie předcházející Evropské politické unii, jinak řečeno Spojeným státům evropským. Náš hlas v Evropě bude odpovídat deseti milionům oproti pětistům milionům. Náš hlas v Evropě bude odpovídat našemu HDP v porovnání s 12 biliony EUR evropského HDP. Mám mít z tohoto vývoje strach? Nikoli. Kdo totiž přijde o bábovičky, nejsou občané české republiky. Jsou to jen politici České republiky. Jejich vliv bude totiž záviset od jejich schopností, nikoli síly země je vysílající. Jejich vliv bude záviset od jejich intelektuální schopnosti v evropské konkurenci, nikoli v konkurenci stranických kmotrovských buněk. Někteří politici se úpadku svého vlivu bojí. Já nikoli.

Ptám se: je evropská integrace dobrá pro české občany? Budou mít výhodu z toho, že naše fiskální politika bude samostatná, nebo budou mít výhodu z toho, že budeme plnohodnotnou součástí evropského hospodářského prostoru. Budou mít výhodu z ohromného evropského trhu nebo z uzavřeného a relativně malého trhu českého? Je výhodou přejíždět hranice zemí cestovní rychlostí bez omezení, nebo je lepší vytáhnout každých třista kilometrů pas a ukázat ho úředníkovi pokaždé v jiné uniformě? Je lepší vytáhnout jednu bankovku a platit s ní v Praze, Římě, Paříži nebo sledovat vzájemné kurzy a sbírat mince různých tvarů, názvů a sledovat dynamiku směnných kursů?

Němci opustili marku a integrovali své hospodářství. Francouzi učinili totéž a zapomněli na několikanásobné obléhání Paříže Němci v průběhu posledních stočtyřiceti let. Italové se vzdali liry a berou Evropu jako svou domovinu, nebazírují na Římu jako věčném městě a nebojí se zákazu špaget a příkazu pojídat knedlíky. Neviděl jsem Holanďany plakat nad ztrátou suverenity v Evropě. Nevím o Finovi žehrajícím na větší význam Bruselu nežli Helsinek. Nevím o Rakušanech, kteří by bědovali, že nejsou ze severu a východu obehnáni ostnatým drátem. Tedy pochopitelně vždy s výjimkou extrémistů a nacionalistů, kteří jsou a budou exotickým a nebezpečným doplňkem každé demokracie. Proč my pořád řešíme Unii jako nepřítele a uzurpátora? Není v tom trochu naší české malosti? Nebo spíše malosti některých, kteří by chtěli býti obry a ve svém snažení jsou spíše úsměvní nežli respektovaní?

Nebojím se Evropské unie, myslím, že to, co riskují čeští občané není ztráta suverenity, ale ztráta českých politiků. Nemyslím, že naším problémem je předávání kompetencí Bruselu. Myslím, že naším problémem je korupční praxe úplatků, předražování veřejných zakázek, lumpárny činěné za bílého dne. Myslím, že naším problémem je nevyzrálost demokracie a divokost naší ultratržní ekonomiky. Myslím, že svůj chlívek si nejprve musíme uklidit a pak se můžeme ucházet o důstojné místo v Evropě, které nám náleží. Slovní pyrotechnikou v Evropě ničeho nedosáhneme. Možná uspokojíme své ego, ale to je žalostně málo. Pokud nás Evropská unie zbaví naší politické malosti a pomůže nám vyčistit korupční chlívek, třeba jen vyšší konkurencí a importem vyzrálé politiky, pak díky bohu za ni.

(článek byl nabídnut k otištění deníku Právo, avšak bez reakce. Redakce deníku Právo tak pokračuje ve své politice upozaďování názorů opozice ze sklonku minulého roku, kdy v e-mailu napsala, že o články "poslance Paroubka nemá zájem".)