Kauza ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka odhaluje mnohé. Na jedné straně naprostou prohnilost vlády Petra Nečase, kde už se nikdo neobtěžuje ani předstírat nějaké zásady či důrazný boj s korupcí. Prostě stačí, když TOP09 a VV řeknou, že kauzy ministrů za ODS se jich netýkají a opačně, čímž považují problém za vyřešený. Na straně druhé jsme však svědky vlažného postoje nejsilnější politické strany, ČSSD, která překvapivě nepožaduje Kocourkovu rezignaci. Jen ústy Bohuslava Sobotky žádá „včasné a důvěryhodné vysvětlení“.

ČSSD místo principiálního postoje, kterým by měl být požadavek okamžité rezignace ministra průmyslu Kocourka, tak mluví ústy svého předsedy Bohuslava Sobotky skoro stejně, jako premiér a předseda ODS Petr Nečas: Kocourek by měl dostat čas na vysvětlenou. Kocourek měl přitom dostatek času vše vysvětlit, transakce proběhla před třemi roky a v první ze svých reakcí sám kocourek řekl, že „se musí zeptat maminky“, kde peníze vzala. Z přešlapování samotného Kocourka i představitelů ODS je zřejmé, že se vymýšlí obhajoba neobhajitelného a vložila-li se do celé věci navíc policie, je už na místě rezignovat na místo ve vládě.
Jedině takový požadavek bezpodmínečné rezignace bych očekával od důrazné opozice a ne další „obstrukční“ zdržování, jehož jedinou filosofií je „čím hůře, tím lépe“.

Vlažný postoj ČSSD ke korupčním kauzám vládní koalice lze pochopit jen tehdy, pokud si uvědomíme, že vedení strany po mém odchodu rezignovalo na princip presumpce viny, který jsem striktně uplatňoval na politiky strany a zasadil se také o jeho prosazení do Stanov.

Těžko totiž může Bohuslav Sobotka důvěryhodně žádat okamžitý odchod Kocourka z vlády, když ve vysokých funkcích jsou za ČSSD lidé v obdobné situaci, jako pan ministr Kocourek a Bohuslav Sobotka to přehlíží. Přinesou-li v ten samý den navíc média zprávu o tom, že finanční auditoři zkoumají podezřelé okolnosti zbohatnutí hejtmana za ČSSD Jaroslava Palase (které Sobotka dokonce „posvětil“ tím, že mu to měl Palas mezi čtyřma očima vysvětlit), není prostě možné důvěryhodně požadovat odchod ministra s obdobným problémem, navíc když částka je dokonce ještě nižší, než v případě zázračného zbohatnutí Palase.

Přesně podobný přístup dvojího metru a nedůslednost vůči vlastním chybám přivedly ČSSD v letech 2004-5 ke katastrofálnímu propadu preferencí a ztrátě důvěryhodnosti. Tehdy jsem měl sílu a chuť ty věci měnit, což se mi podařilo a od ČSSD jsem odvrátil hrozící katastrofu. Bohužel, po volbách v roce 2010 se ČSSD k tomuto pokojnému „smrádečku“ začala vracet, jako kdyby si ti stejní lidé, kteří byli ve vedení již tehdy, neuvědomovali rizika s tímto přístupem spojená. Prostě jen sází na to, že Nečasova vláda a její tzv. reformy přivedou lidi k zoufalé volbě menšího zla, které bude představovat ČSSD, na jejíž palubě se sice povezou všemožní vykukové a šibalové, ale aspoň budou slibovat lidem to, co chtějí slyšet. V takové straně jsem však už neměl sílu zůstávat a tvářit se, že se nic neděje.