Jako spor mezi „škrtily“ a „utrácely“ charakterizoval evropský komisař pro hospodářskou politiku Olli Rehn narůstající pochybnosti, zda to, co je označováno za „fiskální konsolidaci“ skutečně nabízí snižování zadluženosti států.

Kdybychom vycházeli jen z toho, co poskytuje pohled na jižní křídlo eurozóny, je tomu přesně naopak. Rostoucí dluh a klesající HDP si jdou naproti, takže klíčový ukazatel - poměr dluhu k HDP - se stále zhoršuje.

Přibývá vlád, které se tomu snaží vzepřít. Nová italská vláda vedená levicovým liberálem Enrico Lettem představila program s důrazem na prorůstová opatření. Je v časové tísni, protože pokles, který Itálie zdědila po předchozí technokratické vládě, kterou vedl bývalý evropský komisař Mario Monti, bude podle agentury Moody´s spíše zdvojnásoben a může vyvolat potřebu evropské finanční pomoci.

V závěru týdne byl spor přibarven únikem z vnitřního dokumentu francouzské vládní Socialistické strany o evropské politice, který na jednom místě dokonce vyslovuje pohoršení nad „sobeckou neústupností“ německé kancléřky Angely Merkelové. Uvedená pasáž byla později z dokumentu stažena, ale debata o reálných výsledcích politiky škrtů trvá. Také předseda Evropské komise José Barroso se už několikrát opatrně zmínil o potřebě obratu. Ozvalo se to i na jarním zasedání bretonwoodských institucí, kde náměstek výkonné ředitelky Mezinárodního měnového fondu David Lipton varoval, že eurozóna upadne do stagnace, pokud politici nebudou jednat.

Pod palbu se dostal také ekonomický výzkum, když banální ročníková práce studenta ekonomie, která měla zopakovat postupy nějaké uznávané autority, objevila slabiny v klíčové studii největších teoretických autorit fiskální konsolidace, dvojice amerických profesorů Reinhartová a Rogoff.

Jejich práce spočívala ve statistických důkazech, že státní zadluženost nad 90 % HDP představuje limit, který jednoznačně zhoršuje hospodářské vyhlídky země. Kdo tedy chce růst, musí se napřed dostat pod oněch zakletých 90 procent. Jenže student zjistil, že R&R pracovali s podivnými průměry průměrů a používali další nezvyklé postupy, jako kdyby základem práce byla ona teze o 90 procentním limitu, a pak už se hledala jen vhodná statistická čísla, která by to ilustrovala. Tím se potlačila alternativní úvaha, že kdo se chce dostat pod těch zakletých 90 procent, musí holt růst a na cestu z dluhů vydělat.

Jednostranné pojetí fiskální konsolidace tak začíná dostávat veřejný obraz dalšího neúspěšného pokusu na lidech. Neúspěch se dal čekat, každý ví, že škrty ve veřejných investicích a v příjmech obyvatel podvazují výkon hospodářství a vedou k nižším daňovým příjmům. O to nepochopitelnější byly škrty v ČR, v zemi, která patřila k těm nejméně zadluženým v EU a kde pro ně nebyl žádný věcný důvod. Odtrženost vlády od reality, jak ji vnímá drtivá většina obyvatelstva, je patrná jak ze směšně nízké úrovně podpory, kterou vláda dostává za svou politiku ve výzkumech veřejného mínění, tak v konjunkturálních průzkumech podnikatelů, jejichž nálada poklesla na úroveň zoufalé zimy 2009 (http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckpr042413.doc).

Všichni vidí další pohromu na cestě, kterou si Praha dokáže opatřit i bez zásahu londýnské City nebo newyorského Wall Streetu.

V hlavách pochopitelně vrtá otázka, proč se tedy dělalo něco, o čem bylo od začátku jasné, že to nemůže fungovat? Zdá se, že i tady se šlo za jiným cílem. Ukazuje se, že škrty nebyly ani tak cestou za snížením dluhové zátěže státu (během „rozpočtové odpovědnosti“ se ve skutečnosti zdvojnásobila). Viz http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/notifikace_vladniho_deficitu_a_dluhu_svi

Byly spíše cestou k majetkovým přesunům od nízko a středně příjmových skupin obyvatelstva k těm nejbohatším. Zatímco v loňském roce spadlo do chudoby dalších 86 tisíc občanů, zvedl se zároveň počet českých multimiliardářů, takže už je jich deset s majetkem nad 10 miliard korun. Hospodářský pokles zvyšuje příležitosti k levným privatizacím. Oslabený stát se snáze dostává do „zajetí“ skupinových zájmů, mocných „anonymních“ zájmových skupin, které si pak vynucují privatizaci veřejných služeb, což je fakticky nejefektivnější způsob dobývání renty. Atmosféra krize je dobrým prostředím pro stlačování reálných mezd.

Závan protiškrtového obratu je v Česku patrný také. Dokonce i premiér Petr Nečas začíná mluvit o prorůstových opatřeních, jejichž efekt však očekává v období, když on sám u toho bezpečně nebude. Je to tedy spíše pokus, jak si přivlastnit práci těch, kdo po něm budou tu paseku napravovat.

Neznamená to, že se šetřit nemá. Za vlády pod mým vedením státní dluh ještě nebyl problém (28 % HDP s tendencí k mírnému poklesu), ale teď už je (45 % HDP s tendencí k prudkému růstu). Pocítíme to, jakmile skončí současné období rekordně nízkých úrokových sazeb ve světě nebo ve chvíli nějakého promyšleného útoku na korunu.
Šetřit se musí, ale nejlépe tak, že se nedovolí krást.

Když jsem v minulých dnech dokončoval úpravy ekonomického programu naší strany, znovu jsem si uvědomil, kde všude bude potřeba zasáhnout, abychom zastavili finanční krvácení země. Zkoušel jsem spočítat, kolik nás stojí korupce a organizovaný zločin ve spojení s veřejnými zakázkami, kde všude se pouští veřejným zdrojům žilou v atmosféře beztrestnosti, kterou ještě umocnila amnestie V. Klause. Zjišťoval jsem, kde všude jsou sociálně citlivější řešení zároveň i levnější – například výstavba levných obecních bytů se státní pomocí (investice, která řeší problém) proti neuvěřitelnému penězovodu státní podpory majitelům demoralizujících ubytoven (spotřeba, která problém hrotí).

Pochopil jsem také, jak důležitá je teze, kterou zdůrazňují odborářští ekonomové, že samotné pohyby daňovými sazbami (kolik platit) nepřinesou efekt, pokud se v džungli paragrafů nedá jednoznačně určit, kdo bude platit (jak zamezit únikům) a za co přesně (výjimky). Také prorůstová opatření jsou naprosto nezbytná, ale neoznačujme za ně přesměrování penězovodů, aby tekly jen jiným kanálem ke stejným lidem.

Největší dluh, který tu po Nečasově vládě zbude, tak bude nedostatek důvěryhodných a odborně zdatných lidí na rozhodujících místech, odkud je vytlačili kmotři a jejich klientelistické sítě. Důvěru lze budovat jen na tom, co už bylo vykonáno. Proto spolu s programem představíme také skupinu odborníků, za kterými je vidět jejich dosavadní práce.