Není sporu o tom, že Nečasova vláda zavlekla naši zem do hlubokého marasmu, který snese srovnání snad jen s krátkým obdobím II. čs. republiky na přelomu let 1938 – 1939 (komunistickou éru pochopitelně pomíjím). Tedy doby následující po mnichovském diktátu, při němž naši vlast bezprecedentně opustili její západní spojenci a vydali ji napospas nacistickému Německu.

Pravicová Nečasova vláda ve své hospodářské politice plně navázala na neúspěchy Topolánkovy vlády. V posledních dvou letech tak republika zabředla – díky naprostému neumětelství české pravice – do hospodářské recese. A to vše v situaci, kdy v okolních zemích ekonomika roste. Spoře, ale roste. Zájmové skupiny, které hysterizovaly v zájmu pravice volební kampaň před volbami v květnu 2010 – Bakala (proč by přece prodával 44 000 bytů OKD lidem za pro ně výhodné ceny, že?), privátní penzijní fondy a dále skupiny, jež měly zájem na rozchvácení tzv. církevního majetku anebo mocné farmaceutické firmy – jsou po třech letech Nečasovy vlády asi spokojeny. Jejich zájmy se Nečas a spol. snažili plně uspokojit. Zájmy obyčejných občanů přitom byly pravici zcela lhostejné. Řada z nich ovšem volila Věci veřejné a stranu knížete pána.

Naši spoluobčané reagovali na společenský marasmus, projevující se neskrývanou korupcí a neschopností, ve sněmovních volbách zajímavě. Nehledali společenskou změnu, o jejíž potřebě málokdo pochybuje, v silách levice, ale v nových spasitelských hnutích. V čele jednoho z nich je A. Babiš alias Bureš a v čele druhého „Fujimori“ Okamura.
Chápu, proč ČSSD nezískala větší podporu. V jejím čele jsou slabí a necharismatičtí lídři (je přitom zajímavé, jak vysoké osobní popularitě ve veřejnosti se podle agentur všichni těší), program ČSSD je bez nových a atraktivních myšlenek, uspávající volební kampaň sociální demokracie k ničemu nebyla a dvouhlavé vedení této strany vlastně reprezentovalo omezenou suverenitu vůči M. Zemanovi.

Po neoslnivém vítězství ČSSD předvedla tato strana na leccos již zvyklé české veřejnosti čtrnáctidenní burlesku. Z té si musel nejeden volič ČSSD odnést jasný poznatek: nejde jim vůbec o lidi… A to bude mít pro tuto stranu ještě dalekosáhlé následky v blízké budoucnosti.

Čtrnáctidenní chaos v ČSSD umožnil A. Babišovi vydýchat svůj překvapivý volební výsledek a plně zkonsolidovat pozici. „Dopsat“ svůj volební program tak, aby respektoval zájem skupin v pozadí, které jej podpořily. Přitom je zajímavé, že bráněním vzniku 2. sazby korporátní daně hájí zájmy především velkých, často oligopolně či kartelově působících firem, které v posledních pěti letech odvádějí do zahraničí v ročním průměru cca 250 mld. Kč dividend.

Babišově vstupu do vlády dnes překáží jen to, že byl evidovaným agentem StB Burešem. Tuto neděli A. Babiš označil probíhající soud o svém agentství – aniž by vyčkal jeho rozsudku (asi ostatně ví, jak a proč soud dopadne) - za zmanipulovaný. Pozoruhodné. Lustrační zákon není pravda zrovna vzorem liberálního myšlení, je ale pravidlem, které u nás přes dvacet let platí. Těžko si představit, že by se ministrem financí, místopředsedou vlády anebo jiným vysokým ústavním činitelem stal evidovaný agent StB. To by byl opravdu skvělý vklad nové vlády české politické kultuře. Gratuluji.

Upozorním v této souvislosti ještě na jeden moment a tím je bezpečnostní zázemí A. Babiše. Proslýchá se, že o lánské schůzce M. Zemana s M. Haškem a dalšími „spiklenci“ údajně informoval ostatní média István Lékó, šéfredaktor Babišova serveru Česká pozice. Opravdu zajímavé, že? Jak se to asi jen I. Lékó dozvěděl? Nicméně, panská láska po zajících skáče… Novým šéfredaktorem MF Dnes se nestal I. Lékó, ale Sabina Slonková… Zkrátka, zdá se, že A. Babiš má profesionální zázemí, proti kterému je to Bártovo spolkem celkem snaživých amatérů.

Zemanova vláda a Česká národní banka (ČNB) svorně vyrazily, aniž spolu o tom předem komunikovaly, k obnově dynamiky českého hospodářství. Ministr financí Fischer rozprodal, za nadšené pochvaly předem připravených a zpracovaných médií, státní cenné papíry za 21,5 mld. Kč. Tyhle peníze, nebo alespoň jejich část, budou samozřejmě chybět na straně poptávky na českém trhu. Zajímavé pokračování Kalouskovy fiskální politiky tzv. levicovou Rusnokovou vládou.

A co na to ČNB? Ta to ještě dorazila! Provedla poněkud nečekaně de facto devalvaci české koruny. Prý proto, aby oživila českou ekonomiku. Aby zabránila deflaci, deflačnímu vývoji cen průmyslových výrobků. Růst cen energetických surovin, na jejichž dovozu je Česko rozhodující měrou závislé, ovšem zvýší ceny pohonných hmot. A zvýší-li se ceny pohonných hmot, zvýší to nejen ceny dopravy, ale také přepravní náklady. A to se následně promítne do cen všeho. Celého spotřebního koše. Pouze domácí výrobci, kteří prodávají své zboží ze stolku za rohem na ulici, nemusí zvyšovat své ceny. Ale jak rozsáhlý segment trhu místní výrobci – distributoři představují? No, určitě ne rozhodující.

Zhruba třetina potravin, které se v Česku prodají, je z dovozu. Jejich ceny se zvýší okamžitě. A domácí výrobci zboží (a jeho distributoři) promítnou do svých nákladů vyšší ceny za dopravu, takže i oni zvýší ceny potravin.

Rozhodnutí ČNB bude v příštím roce znamenat jen další pokles reálných příjmů širokých vrstev českého obyvatelstva. A půjde již na vrub nové české vlády.

Co je však zcela neuvěřitelné, je to, že vláda a ČNB koncipují svá klíčová rozhodnutí, která zásadně ovlivní hospodářskou politiku státu, aniž by je konzultovaly, resp. dohodly společně. To je chaos, podobný jako u molekulárního pohybu.

Jdeme do těžkých časů. V nové vládě bude asi tolik kompetentních činitelů, jako v té Nečasově. Tedy jen málo. Rád bych se mýlil. Nebohá republika. Na ministra financí avansuje muž, který nemá předpoklady, zejména potřebné zkušenosti, aby řídil státní finance. Zhola nic neví ani o mezinárodních financích. Je kromě toho v mnohonásobném konfliktu zájmů. Ministerstvo za něj nemohou řídit komičtí poradci, které nám již předvedl. Zato bude A. Babiš mít velkou podporu v médiích: svých vlastních, Bakalových, ve veřejnoprávní televizi ad. Jak dlouho mu to vydrží? Nějakou dobu určitě. Zato sociální demokracie ponese všechny politické náklady příští vládní koalice. Po červeném koberci posetém květy se zvolna přibližuje k okraji propasti. A nejspíše to ani netuší.