Před sto lety začala I. světová válka

31. 07. 2014 | 15:10
Přečteno 2307 krát
V pondělí tomu bylo sto let ode dne, byly zahájeny boje I. světové války. Pokud můžeme soudit podle tisku oněch dnů i podle svědectví těch, kdo válku prožili a mohli o ní podat svědectví (u mé generace to byli dědečkové a pradědečkové), tak si velká část odváděných rekrutů myslela, že již na Vánoce bude doma.

Belle Époque (Krásná epocha), která trvala několik desítek let, po které zejména aristokracie a vysoká buržoazie sladce prožívaly své nejšťastnější dny – bez strašidla sociální revoluce a přízraku nacionalismu v zádech – skončila Velkou válkou. Je třeba také dodat, že dělnictvo a rolníci tvořící zdrcující část tehdejší společnosti, nebyli v zemích střední a západní Evropy po čtyři desítky let „kanónenfutrem“ na jejích bojištích. Zkrátka, Belle Époque byla relativně šťastným obdobím evropských dějin, které se již nikdy nevrátilo. Lenin, Hitler, Mussolini, Stalin a celá řada dalších diktátorů následující doby pro své „budoucí poslání“ teprve zrála na periferii společnosti.

O vzniku I. světové války a jejím průběhu jsem postupem času četl desítky knih, faktografii i beletrii, viděl jsem desítky filmů, dokumentárních i hraných. Pokud si chci něco z událostí Velké války připomenout nebo ujasnit či okomentovat, vracím se krom encyklopedií ke Kissingerovu „Umění diplomacie“. Musím také jmenovat poslední knihu, kterou jsem na toto téma četl a která velmi pečlivě rozebírá příčiny vzniku války, knihu Christophera Clarka: Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“. Tato kniha se mimochodem v mnoha zemích stala bestsellerem.

Kissinger je ve svém pohledu na konflikt blíže hlavnímu proudu západního politického myšlení, pokud jde o vznik a příčiny světové války, nežli Clark. Clark velmi detailně a někdy i netradičně analyzuje přístup všech evropských velmocí v desítkách let před zahájením konfliktu. Nevidí otázku viny za válku tak jednoznačně jako Kissinger.
Vznik války byl výslednicí působení celé řady faktorů v evropské i světové politice. První z nich byl, po prusko-francouzské válce v letech 1870–1871, vznik jednotné Německé říše, z níž se prakticky okamžitě stal nejsilnější evropský stát. Stát vysílající centrifugálně silné podněty do Evropy i do celého světa.

Nový stát dostal mírovou smlouvou s Francií do vínku válečné reparace, na tehdejší dobu obrovskou sumu 5 miliard zlatých franků. Francie přišla mírovou smlouvou také o dvě ze svých provincií: Lotrinsko (považované Francouzi za nejfrancouzštější ze všech provincií) a Alsasko, jež se staly součástí Německé říše. Dvě generace francouzských politiků tak živily touhu po revanši, po návratu Alsaska a Lotrinska k Francii.

Je dobré připomenout, že do anexe dvou provincií se prozíravému kancléři Bismarckovi vůbec nechtělo. Podlehl až argumentaci armádního velení, že je to nutné z budoucího hlediska obrany říše.

Tím, že se Německo stalo nejsilnější evropskou velmocí, začalo budit obavy. V čele Německa však stál až do roku 1890 velmistr reálpolitiky, železný kancléř, O. Bismarck, a ten si nebezpečnou pozici Německa plně uvědomoval. Jako nejsilnější evropský stát zkrátka Německo budilo obavy všech a kancléř Bismarck měl ve své politice na mysli vždy to, aby se evropské mocnosti proti Německu nespojily. A tak se snažil promyšleně budovat alianční systémy, jejichž bylo Německo přímou součástí, anebo bylo součástí prostřednictvím svých spojenců. Takže přes Rakousko – Uhersko bylo Německo prostřednictvím Středomořské smlouvy provázáno dokonce i s Velkou Británií.
Kancléř dával najevo na všechny strany, že Německo je po svém sjednocení plně saturováno ve svých zájmech a nárocích, a svou alianční politikou nevytvářel prostor k tomu, aby Francie měla šanci vytvořit protiněmeckou alianci.

Zlom v německé politice nastal až po nástupu nového císaře Viléma II., který po propuštění Bismarcka z kancléřství zahájil „nový kurs“ zahraniční politiky. Jako každý diletant hledal cestu ve „zjednodušení“, v tomto případě komplikovaného smluvního systému vytvořeného Bismarckem. A tak s koncem železného kancléře nebyla v rámci „zjednodušení“ mezinárodních vztahů Německa prodloužena platnost Zajišťovací smlouvy s Ruskem. To by prozíravý Bismarck nikdy nepřipustil.
Rusko tak bylo nuceno, přestože nemělo s Německem hluboké, ba ani hlubší rozpory v zájmech (ty mělo s habsburskou monarchií), ohlížet se po spojenectví s Francií. Rusko bylo Francií přivítáno s otevřenou náručí.

Bismarck také v zásadě nepodporoval německou expanzi ve světě, tedy snahu o získání kolonií. Správně předpokládal, že by se Německo dostalo v této věci do kolize se zájmy nejen Francie, ale zejména Velké Británie.

Německu Viléma II. to nevadilo. To začalo dělat globální politiku a výsledkem bylo to, že Velká Británie během pár let došla k úzké spolupráci s Francií a Ruskem.
Rakousko – Uhersko, jako mnohonárodnostní stát s politickou dominancí Němců a Maďarů, bylo ve složitější situaci než ostatní velmoci. Říše naléhavě potřebovala reformy. V prvé řadě takové, které by snížily napětí mezi jejími četnými národy. To byl úkol pro nového panovníka. (V roce 1914 seděl František Josef I. na trůně už 66 let.) Všechny soudobé informace svědčí o tom, že v Sarajevu zavražděný následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand, si tuto naléhavou potřebu reforem říše i její vnitřní slabost plně uvědomoval. Mezi těmi, kdo utvářeli zahraniční politiku říše, tedy patřil k těm, kteří hledali v řadě potenciálních konfliktů prakticky vždy mírová řešení. Jednou z jeho představ bylo, že se pokusí uspokojit státotvornou potřebu jihoslovanských Chorvatů tak, že se Záhřeb, vedle Vídně a Budapešti, stane třetím centrem federalizované monarchie…

To by jistě narazilo na odpor v první řadě Maďarů. Tyto plány na zapojení jihoslovanských politických elit samozřejmě znepokojily srbské nacionalisty. Stopa atentátníků ze Sarajeva vedla do Bělehradu, k šéfovi srbské tajné služby, záhadnému Ápisovi.

Prvními konflikty světové války ještě před jejím vznikem byly v letech 1912–1913 dvě tzv. balkánské války. V jejich důsledku došlo k vytlačení Turecka z Evropy, a to až na malé zázemí Konstantinopole. Srbsko se po nich stalo zemí s nejsilnější a nejbojeschopnější armádou na Balkáně, zemí mocně dotovanou francouzskými úvěry (jež nástupnická Jugoslávie při svém vzniku vesměs odmítla přijmout) použitými ponejvíce pro posílení armády, např. na výstavbu strategické železniční sítě potřebné pro armádu a podněcované ruskými panslavisty z vládních kruhů. Bulharsko, které přestalo být ruským favoritem, se vedle Turecka stalo druhým poraženým válek, a i když podstatně rozšířilo své území (jeho část po Velké válce zase ztratilo), hledalo napříště podporu ne v Petrohradě, ale v Berlíně a Vídni.

Rakousko-uherské bezpečnostní zájmy na Balkáně byly po skončení balkánských válek zcela v troskách a žádná z velmocí, s výjimkou Německa, neprojevovala porozumění pro to, že habsburská monarchie má své legitimní velmocenské zájmy. Doba „koncertu velmocí“ 19. století definitivně skončila.

V rozhodování všech evropských velmocí posiloval vliv vojenských složek. Dokonce i ve Francii, zemi s parlamentním politickým systémem, si armáda vytvořila vlastní autonomní mocenské postavení.

Silný, jak se ukázalo v okamžiku krize, rozhodující vliv měli armádní představitelé i v Německu, Rakousku a Rusku.
Zdá se, že političtí představitelé (v tom čase monarchové a vysoká aristokracie ve vládních funkcích) zejména v Německu, Rusku i Podunajské monarchii dost dobře nechápali, že vyhlášení mobilizace není gestem na odstrašení protivníka, ale představuje vlastně zahájení válečných operací, ze kterých už není úniku. Diletantismus politiků, neschopnost udržet armádní špičky na uzdě, lehkomyslnost a fanfarónství elit, ale také neexistence mezinárodních organizací typu OSN, schopných zprostředkovat dohody, uvrhly svět do utrpení I. světové války. Výsledkem byly miliony mrtvých, a rozvrat politické struktury Evropy a obrovské sociální a politické pnutí v evropské společnosti.

Jak to u válek bývá, na konci I. světové války už nikdo nevěděl, proč vlastně konflikt vznikl.
Po vstupu USA do války v dubnu 1917 se postupně začala projevovat výrazná převaha států Dohody a Ústřední mocnosti prohrály válku. (Ta převaha se začala fakticky projevovat až od poloviny roku 1918.)

Versaillsko – saintgermainské uspořádání, vzniklé na základě mírové smlouvy mezi vítěznými a poraženými státy, již s rozhodující účastí prezidenta USA W. Wilsona, po I. světové válce zcela překreslilo mapu střední a východní Evropy. Rusko bylo po bolševické revoluci na čas zcela vyřazeno z evropského dění, Německo, ponížené tvrdými podmínkami míru, začalo po pár letech spřádat plány na revanš…

Mezi mnoha novými státy ve střední a východní Evropě vzniklo po I. světové válce i Československo. Česká politická reprezentace v čele s Masarykem a Benešem využila jedinečné příležitosti, kterou poskytl výsledek války a rozpad Rakouska – Uherska, k obnově české státnosti po několika stoletích její neexistence. Mimochodem, počet českých padlých na bojištích světové války se odhaduje na 138 tisíc. (Jen pro zajímavost, ztráty Srbska činily v tomto válečném konfliktu asi 1,2 milionu převážně civilního obyvatelstva.)

Ke vzniku samostatného čs. státu přispěla nesporně také zahraniční akce našich legionářů v Rusku, Srbsku, Itálii a Francii. Všude tam patřili čs. vojáci – legionáři – k těm nejlepším, nejmotivovanějším vojákům Dohody

Jiří Paroubek


Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy