Při svém týdenním pobytu v Paříži jsem měl opět několik nevšedních zážitků v jednom dni. Navštívil jsem Pompidouovo centrum a jeho kolekce moderního a soudobého umění. Zašel jsem také po dlouhých letech do Pantheonu, abych si připomněl, jakou úctu prokazují Francouzi svým národním hrdinům a osobám, které se zasloužily o stát.

A večer jsem byl pozván svými novými pařížskými přáteli, se kterými jsem se poznal před pár týdny u moře v jihofrancouzském Lacroix Valmer, do staré restaurace Le Procope. Tahle restaurace byla založena již v roce 1686. Chodil do ní Voltaire, Condorcet a další encyklopedisté, navštěvovala ji Marie Antoinetta i nešťastný král Ludvík XVI..Začátkem velké revoluce do ní rádi chodívali Robespierre se Saint Justem a později restaurace hostila také císaře Napoleona.
Většinu hostů v této restauraci v tomto letním období tvoří bohatí angličtí turisté, kteří nevědí nic anebo jenom málo o encyklopedistech a už vůbec si ani nevzdechnou na vůdce revoluce anebo na tragickou postavu Marie Antoinetty a jejího královského manžela. Personál restaurace byl proto potěšen, když jsem se o tyto věci živě zajímal. A tak jsem viděl zasklené vlastnoruční věnování restauraci za prokázané služby od Marie Antoinetty, Ludvíka XVI. i od Maximiliena Robespierrea. V restauraci také s pietou přechovávají Napoleonův klobouk. Přiznám se, že jsem si ho představoval větší, jako ve filmech. Velký ale není.
Pokud jde o úroveň obsluhy a kvalitu jídla této restaurace, musím říci, že to bylo zcela nesrovnatelné s jinými pařížskými restauracemi. Bylo to samozřejmě také v jiné cenové kategorii. A tak jsem rád, že jsem nemusel platit účet, který jsem s rozpaky, ale i s radostí přenechal svým novým přátelům. V Praze jim to oplatím. V restauraci měli vynikající výběr ústřic, měl jsem jako předkrm kraba na avokádové pěně a specialitu restaurace, úžasného kohouta na víně. A to vše jsme zapíjeli dobrým alsaským bílým vínem.
Do restaurace ke mně dorazila v průběhu večeře zpráva vč. naskenovaného článku z včerejšího Blesku. Ten v poslední době věnuje velkou pozornost mé rodině. Snad si ještě omylem v Blesku myslí, že jsem premiérem či alespoň předsedou sociální demokracie. Ale v té první funkci jsem skončil téměř před jedenácti lety, v té druhé před sedmi lety. Zkrátka jsem soukromá osoba. A bývalá manželka Zuzana, která v úterý oslavila šedesáté narozeniny, je už deset let soukromá osoba. Psát o ní proto bláboly se spekulacemi o jejím zdravotním stavu anebo o tom, jakou měla před sedmi lety dopravní nehodu, je vcelku nechutné. Přítelkyně mé stále ještě manželky Petry redaktorka Blesku Vera Renovica se v zápase o mé kreditní karty opravdu snaží. Jak napsala moje právní zástupkyně šéfredaktorovi Blesku, Renovica dala Blesk v rozvodové kauze Paroubkových plně do služeb Petry Paroubkové. Takové přátelství je až nechutně dojemné. A tak pro zajímavost jenom doplňuji, v sobotu před mým odjezdem do Francie jsme se Zuzanou a synem Jiřím a jeho partnerkou se dcerou společně oslavili šedesátiny Zuzany. A není tedy pravda ani to, že by byla Zuzana opuštěna svým nejbližším okolím. Ani synem, ani mnou. Jenom konstatuji, že Vera Renovica jaksi pružně změnila přístup k Zuzaně, pokud jde o osobní věci. Dnes zdůrazňuje její údajně špatný zdravotní stav, před pěti měsíci po dramatickém odchodu mé manželky a její přítelkyně Petry z domu, zdůrazňovala něco jiného. Že prý Zuzana je tím činitelem, který způsobil odchod Petry. Tato lež je samozřejmě dnes již zcela neudržitelná a i fotografie Blesku z úterka v tom Renovicu usvědčují. A tak si vymýšlí jiný příběh.
Další nesmysl, který Renovica napsala je, že Zuzana již sedm let neřídí auto. Není tomu tak. Auto řídí a v těchto dnech zahajuje v nemocnici novou cvičební terapii, která by jí měla pomoci s jejími vleklými problémy, které má s dvakrát operovanými zády.