Pochvala, kterou Topolánkova vláda našla v pravidelné zprávě OECD o hospodářském vývoji v České republice, je trochu podobná pochvale učitele, který říká: „Mirku, tohle je pěkná motanice.“ Ve skutečnosti zpráva shrnuje sadu náročných domácích úkolů, které nelze zvládnout jen deklamací jednoduchých hesel. Soustřeďme se jen na některé z těchto úkolů, především na takovou reformu daňového systému, která rovnoměrně rozdělí zátěž a motivuje k práci.

Zejména zaměstnávání lidí v nízko placených oborech je ekonomický oříšek. Není to proto, že by bylo tak těžké někomu nabídnout málo peněz, to jistě umí každý. Těžké je najít takovou cenu práce, aby byla zajímavá jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. A právě na dolním okraji mzdové tabulky to nejvíc komplikuje velký rozdíl mezi tím, co si zaměstnanec skutečně odnese domů, a tím, co stojí uvedené pracovní místo zaměstnavatele.

Ten rozdíl bývá značný. Zaměstnanci zbyde ze mzdy jen to, co zůstane po odečtu daně z příjmů a sociálního a zdravotního pojištění. Zaměstnavatel zase musí počítat s celkovými náklady práce, ke kterým patří nejen hrubá mzda a pojištění zaměstnance, ale také náklady na stravování, bezpečnost práce, první dva týdny nemocenské, sociální a školicí programy a další.

Když jsou tyto rozdíly celkových nákladů práce a čisté mzdy příliš velké, nabídka a poptávka se nesejde, volná pracovní místa zůstanou neobsazena a nezaměstnaní čerpají ze sociálních programů (nebo pracují načerno).

Kdybychom byli bohatá společnost s nedostatkem pracovních míst, bylo by nám to jedno, ale to není náš případ. Začínáme pociťovat nedostatek pracovních sil a vzniká tak úzké hrdlo hospodářského růstu.

Ekonomové se v analýzách soustřeďují hlavně na vliv povinných plateb neboli na „daňový klín“ (tax wedge), který ukazuje rozdělení nákladů daňového a pojistného zatížení na poptávku i nabídku na pracovním trhu. Pravidelná zpráva OECD o vývoji v České republice proto znovu doporučila snížit vysoký daňový klín pro nízko placená místa. Místo toho však zaznamenala rovnou daň, která zvýhodňuje hlavně vysoce příjmové skupiny.

Uvedená zpráva je z našich daňových reforem vůbec dost rozpačitá. Pozastavuje se nad kombinací rovné daně a stropů pro sociální a zdravotní pojistné, které ještě více zvýhodňují nejlépe placené skupiny. Je to nepochopitelná kombinace, protože stropy zavádějí to, co rovná daň odstraňuje – skokovou změnu daňové zátěže od určitého příjmu. O zdanění toho, co člověk odvádí na pojistném, tedy o „superhrubém“ daňovém základu analýza zdvořile říká, že je „neobvyklý“. „Teoreticky nevytváří žádné významné deformace, ale nepřináší ani žádné velké výhody,“ říká o modelu, který „nenajdeme v žádné jiné zemi OECD“.

To, co se nazývá česká daňová reforma, tedy ve skutečnosti jen zatemnilo fakt, že cílem je výrazná výhoda pro 10 procent nejlépe placených lidí na úkor ostatních. Potřeby zbytku společnosti a podmínek pro hospodářský růst zůstaly nepovšimnuty.

ČSSD chce pravý opak, chce takové daně, kterými si polepší 95 procent poplatníků a obnoví se daňová solidarita, se kterou se setkáváme v drtivé většině zemí OECD.
Především se chce vrátit k progresívnímu zdanění, kdy lidé s vyššími příjmy platí víc než lidé s nižšími příjmy. Nebojí se toho, že utečou jinam. Souhrn vysokých příjmů, vysoké kulturní úrovně a nízkých životních nákladů je v Česku tak lákavý, že ochabnutí zájmu nehrozí.

Dnešní daňová sazba je přitom pro většinu pracujících relativně vysoká. Pokud bychom na dnešní jednotnou sazbu daně z příjmů ve výši 15 procent použili výpočet, který platil před „superhrubým“ kotrmelcem, vyšlo by nám zhruba 23 procent. Snadno tedy zvýhodníme drtivou většinu plátců, když zrušíme „superhrubý“ základ a snížíme sazby pod 23 procent podle běžné mezinárodní metodiky. Jen pro pět možná ještě méně procent osob s nejvyššími příjmy zavedeme sazbu do 30 procent. Podíl zvýhodněných plátců přitom bude nejspíš ještě o něco vyšší, protože ČSSD chce obnovit také společné zdanění manželů a dále daňové paušály.

A co s motivací na spodním okraji příjmových kategorií? Existuje řada modelů, jak těmto lidem pomoci. Hodně nízká sazba daně z příjmů a daňové odpočty patří k těm nejběžnějším. Většinou se to dělá tak, že lidé s nejnižšími příjmy daně prakticky neplatí nebo dostanou i něco navíc (záporná daň). Sociální a zdravotní platby však platí. Proto se objevila třeba ve Spojených státech úvaha, že také sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců (v USA v rámci daně ze mzdy, payroll tax) může mít progresívní charakter (z menšího platu míň).

Jinou možností, jak ji známe z Dánska, je státní příplatek k nejnižším mzdám v potřebných oborech (především služeb), takže zaměstnavatel nepocítí plné náklady místa a může si jeho zřízení dovolit.

Nezapomínejme také, že mzdy v Česku jsou obecně stále podstatně nižší než u našich jižních a západních sousedů a všechny pokusy uměle je udržovat na této úrovni představují mzdový polštář pro nejméně produktivní podniky, kterým se brzdí modernizace ekonomiky.

Zatím se pohybujeme jen v rámci diskuse, ve které mohou zaznít různé názory a úvahy. Nicméně už teď je v ČSSD shoda na zrušení superhrubé mzdy, na potřebě zvýšit progresivitu zdanění a obnovit společné zdanění manželů. Shoda je také na záměru nejvíc odlehčit lidem s nejnižšími a středními příjmy a celkově snížit zátěž pro co největší okruh plátců.

Jaká budou daňová pásma a kolik jich bude, jak budou od sebe vzdálena a jak konkrétně ulevit naprosté většině plátců a zvýšit progresivitu pro nejbohatší, o tom se povedou diskuse, které budou čekat také na výsledky analýz ze skutečného vývoje příjmů v podmínkách Topolánkova batohu.

Nepodporujeme však myšlenku snižování celkových nákladů práce tím, že by se snížily příspěvky na průběžně financované důchody. To by byla krátkozrakost, nebo spíše trik, jak vyvolat umělou krizi penzijního systému a v kalných vodách prosazovat jeho privatizaci. Obavy z demografické krize jsou však podle posledních statistik přehnané, rodí se více dětí, než byly předpovědi. Reformu penzijního systému je proto možné dělat v klidu a musíme se více soustředit také na podporu rodin s dětmi - život ukazuje, že to má smysl a efektivně brzdí stárnutí společnosti. Prudké zvýšení porodného, které bylo odhlasováno v roce 2006 jako dost nezodpovědný volební tahák, vypadá ve světle těchto zjištění poněkud jinak.

Když to shrneme, reformy je třeba dělat ve prospěch lidí, nikoliv ve prospěch kapitálových skupin. A musí se dělat ve prospěch většiny, nikoliv ve prospěch těch nejbohatších (byť nabídnou největší příspěvky do volebních fondů).