V souvislosti s radarem nám většina médií i pravicoví politici vytýkají, že jedeme na vlnách populismu a že náš odpor proti radaru je podmíněn odporem veřejnosti. Termín populismus označuje získání přízně bez ohledu na podstatu problému. Populista je ten, kdo by byl přesvědčen o tom, že vybudování radaru je nezbytné, ale s ohledem na odpor veřejnosti by jej odmítal. Naše Ne radaru je však velmi seriózně odůvodněno a zájemce odkazuji na text mého projevu, který byl připraven pro mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny, jejíž program však nebyl schválen a je uveřejněn na webu ČSSD.

Jsme si plně vědomi významu Spojených států amerických pro svět, pro svobodu naší země v minulosti i dnes. To ovšem nic nemění na tom, že konkrétně Bushova administrativa i celému světu odůvodnila válku v Iráku existencí zbraní hromadného ničení a hrozbou jejího použití. Tyto zbraně se nikdy nenašly a důvěryhodnost USA, ale i nás jako spojenců utržila hlubokou ránu. Tváří v tvář muslimskému světu už beztak tak dosti negativně vůči západu laděnému, tak došlo k prohloubení nedůvěry a zavdání záminky pro vznik budoucích konfliktů. Přes veškerou mohutnou převahu ve zbraních, po 6 letech ozbrojených konfliktů v Iráku i v Afghánistánu se ukazuje, že naši američtí spojenci neumí předvídat vývoj a v zásadě nezvládají válečné situace, pokud nekončí okamžitým a definitivním úspěchem.

Smlouva o zřízení radaru má údajně chránit nás i svět před útoky balistických raket Iránu a Severní Koreje. Už několikrát jsme zdůraznili, že žádná věrohodná informace nepotvrzuje, že by tyto obavy byly jakkoliv reálné. A ke stejným závěrům dochází i experti Ústavu mezinárodních vztahů. I ti konstatují, že Iránu v současnosti nedisponuje balistickými raketami a podle existujících analýz zatím nezvládla ani proces tzv.reverzního inženýrství. Naopak tyto studie jasně ukazují, že např. bývalá polská vláda premiéra Kaczynského v žádném případě nespojovala systém protibalistických střel s íránskou, ale výlučně jen s ruskou hrozbou. O korejské hrozbě se naše studie vůbec nezmiňují a jen podotýkám, že minulý týden byla i Severní Korea samotnými Spojenými státy vyňata z tzv. osy zla neboli ze seznamu tzv. darebáckých států.

O tom, že ve skutečnosti jde spíše jen o otázky geopolitické, svědčí jak výrok prezidenta Václava Klause: „Já jsem od začátku říkal, že mně strašně moc jde o udržení té transatlantické vazby. Ta transatlantická vazba s Amerikou je prostě klíčová a já myslím, že nějaké gesto přátelské je potřebné. Na druhé straně, nevidím žádné důkazy o nebezpečnosti budovaných raket v Severní Koreji či někde jinde, které by mohly zítra dopadat na naše území.“ A stejně upřímně s podobnou motivací jako bratři Kaczynští se vyjádřil i Mirek Topolánek, když na Kongresu ODS dne 24. 11. 2007, uvedl: „Je naší odpovědností vůči občanům této země a vůči budoucnosti našich dětí, nedopustit oslabení euroatlantické vazby. Nedopustit, abychom se opět plíživě sunuli do sféry geopolitického vlivu Ruska. To je ten pravý důvod, proč u nás má stát radarová základna. Už jenom proto stojí za to udržet tuto vládu.“

Že jde o strategické geopolitické zájmy je nepochybné. Zatímco USA chtějí zvýšit asymetrii vztahu z pozice vítěze studené války, jež fungovala ještě za Jelcinova prezidentského období. Současné Rusko chce naopak více zohlednit změny proběhnuvší za prezidenta Putina (politická stabilita a ekonomický boom navázaný na vývoz energetických surovin a z toho vyplývající nová mezinárodní role). Jinými slovy, Rusko nebude bez problémů akceptovat vybudování vojenské americké základny, a pokud bude vybudována, vyváží je dalšími vojenskými protiopatřeními, které zostří napětí v Evropě jako celku a ve střední Evropě zvlášť. Bereme-li zásadní nesouhlas našich slovenských přátel, kategorický nesouhlas vojensky neutrálního Rakouska, a zřejmě elegantní vycouvávání Polska z projektu, pak si musíme klást otázku, k čemu je to dobré.

Vojenská americká doktrín aprezidenta Bushe z prosince 2002, která je základem i pro využití radaru a lze spolu s experty Ústavu mezinárodních vztahů charakterizovat následovně: Po skončení studené války jsou USA jedinou vojenskou supervelmocí. Mají nejmodernější strategické síly, nejsilnější pozemní vojsko, vojenské letectvo i vojenské námořnictvo, mají nejlepší logistický systém. Mohou ve velmi krátké době zasadit svá vojska na kterémkoli místě planety a pověřit je plněním i těch nejnáročnějších úkolů. Nepřítel je ještě před zahájením bojové činnosti ztotožňován se zlem, aby válka měla co největší podporu amerického obyvatelstva. Vždy se usiluje, aby válka proti jasně vymezenému nepříteli byla co nejintenzivnější a aby v co nejkratší možné době skončila jeho zdrcující porážkou. Při posuzování bezpečnostních hrozeb se nebudou USA vázat na své spojence, kteří jsou ve vojenské rovině mnohem slabší a v politické rovině velice váhaví a nerozhodní, stejně tak se USA nechtějí nechat brzdit ze strany OSN, jejíž fungování považují za neslučitelné s novou mezinárodní situací. Podle amerických politiků by otázku vhodnosti okamžiku pro uskutečnění ozbrojené intervence měly posuzovat ty státy, které chtějí intervenovat, a nikoli mezinárodní organizace. Stejně tak by intervenující státy měly vytvářet i pravidla pro tyto intervence, a to až v konkrétní situaci, podle charakteru případných útoku. USA nebudou čekat, až se daný nepřítel stane naléhavou hrozbou, ale naopak. Udeří na něj dříve, než on bude schopen zranit USA.

Logika této doktríny vzniknuvší krátce po tragickém 11. 9. 2001, tedy po teroristickém útoku na USA je samozřejmě politicky i lidsky v kontextu času pochopitelná. Bohužel dnes svými faktickými důsledky nepřináší světu větší bezpečnost. A podle mého názoru budoucí americký prezident musí v zájmu obnovení upřímné důvěry se spojenci a posílení svého morálního vůdcovství ve světě tuto doktrínu přehodnotit, minimálně v tom rozsahu, že základem jakéhokoliv politického rozhodnutí týkajícího se vojenských operací musí být skutečný a naprosto reálný konsensus spojenců.

Ale nejen to. Důležité bude definovat nejen přesně a věrohodně ohniska napětí, ale klást si otázku, zda potenciální možné ozbrojené konflikty nemohou být takové povahy, že je i po vojenské stránce nutné hledat co nejširší obranné a politické spojenectví. Zcela otevřeně musím říci, že na jedné straně musíme hledat společné cesty EU v rámci energetické bezpečnosti ve vztahu k Rusku, ale zároveň jednoznačně říkám, že nemám nejmenší obavu z vojenského útoku Ruska na Českou republiku. Naopak: Nemůžeme se přece dívat na svět optikou pohledů 50. až 80. let minulého století, tedy optikou konfliktů, střetů mezi Západem a Východem, ale přiznávám ani optikou metod řešení konfliktů preventivními vojenskými údery z přelomu tisíciletí. Proto jsme zastánci politického konsensu na co nejširším základě. Nové a umělé hranice v tomto spojeném světě jsou nebezpečné. Musíme učinit vše pro to, aby mezi zeměmi Evropy, Spojených států amerických i Kanady i Ruska, Číny a Indie existovala minimalizace napětí, neboť je naší povinnosti čelit celosvětovým výzvám a chránit tento svět.

ČSSD jako strana, která aspiruje na opětovné převzetí vládní odpovědnosti je samozřejmě ochotna do budoucna o všech politicko-bezpečnostních otázkách jednat. Věci se mohou změnit. Ale musí se upřímně řečeno především změnit vojenská doktrína a schopnost anticipace vývoje v samotných Spojených státech amerických. Jinými slovy: Potřebujeme čas a potřebujeme znát, kdo převezme vládu největší velmoci světa a jak se rozhodne s touto mocí nakládat. Pak se můžeme rozhodnout i my.

(článek byl publikován v Právu - 7. července 2008)