16. 10.

Pád Babišovy vlády by otevřel dveře Zemanovi

Jiří Pehe Přečteno 2270 krát Přidat komentář

Volební fiaska dvou levicových stran--sociální demokracie a komunistické strany--v krajských a senátních volbách, vyvolala vlnu spekulací o tom, zda přežije vláda Andreje Babiše, která závisí na jejich podpoře. Komunisté vymění svoje vedení v listopadu, sociální demokraty čeká sjezd na začátku příštího roku. Už teď v obou stranách zaznívají hlasy, že důvodem volebních proher je spolupráce s hnutím ANO, a je na čase ji ukončit, pokud obě strany nemají skončit ve sněmovních volbách příští rok podobně jako v těch krajských a senátních.

Vláda je také pod velkým tlakem kvůli svému chaotickému postupu v boji s nemocí Covid-19. Občanská demokratická strana vládu dokonce vyzvala, aby požádala Sněmovnu po skončení nouzového stavu o hlasování o důvěře. Pokud to neudělá, je ODS údajně připravena vyvolat hlasování o nedůvěře.

Okolo případného předčasného pádu Babišovy vlády by měli ale opatrně našlapovat i ti, kdo vládě, a zejména jejímu předsedovi, nemohou přijít na jméno. Alternativní scénáře by totiž mohly být ještě horší, než nechat Babiše dovládnout a pak se ho pokusit porazit ve volbách.

Kdyby podporu vládě stáhly obě levicové strany, neznamená to její konec. Vláda automaticky padá s odchodem premiéra, ale v případě odchodu ministrů za ČSSD může Babiš jednoduše na uprázdněné ministerské posty jmenovat členy hnutí ANO anebo nestranické odborníky. Prezident Miloš Zeman by Babišovi vzhledem k jejich nadstandardním vztahům téměř jistě šel na ruku.

A i kdyby taková vláda ztratila i podporu komunistů, bylo by ji těžké odvolat, protože není jisté, jak by se zachovala nyní opoziční Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Pokud by se takovému kabinetu přeci jen podařilo vyslovit nedůvěru, vstoupil by do hry o podobu vlády prezident Zeman.

To samé platí o plánu ODS vyvolat hlasování o nedůvěře. Kdyby uspěla, bude na tahu prezident. Jak už víme z minulosti, nedělalo by mu zřejmě problém nechat Babišovu vládu dovládnout v demisi.

Prezident by ovšem také mohl situace využít ke jmenování vlády expertů, která by dovedla zemi k volbám a byla by, podobně jako ta Rusnokova v roce 2013, v podstatě jeho. Slabý Babiš jde sice prezidentovi v současnosti v lecčems na ruku, ale v některých věcech ho brzdí.

Má kupříkladu odlišný pohled na šéfa Bezpečnostní a informační služby Michala Koudelku, kterého by se Zeman rád zbavil. A nebyl vždy stejně vstřícný k záměrům Číny u nás jako prezident, který je nadšeným podporovatelem technologií bezpečnostně problematické firmy Huawei. Nevíme také, do jaké míry Babiš stojí v cestě tlaku prezidenta a jeho okolí na dobudování jaderné elektrárny v Dukovanech s pomocí ruského Rosatomu, o němž se spekuluje.

Jinými slovy: předčasný pád Babišovy vlády by pustil do hry Zemana, což se v minulosti zatím nikdy nevyplatilo už jen kvůli Zemanově neúctě k ústavě. Ve hře jsou i bezpečnostní zájmy České republiky ve vztahu k Rusku a Číně, jednání naší země o finanční pomoci z Evropské unie i o nové azylové politice, jakož i obsazení některých důležitých postů, kde stojí prezidentovi v cestě vláda.

Pro antibabišovský tábor je to tudíž situace poněkud bezvýchodná. Ač dle něj pokračování Babišovy vlády působí škody, je otázkou, zda předčasný pád vlády by vzhledem k tomu, kdo by převzal plně otěže řízení země, není ještě horším scénářem. A zda tedy není lepší nechat Babiše, třeba i s pozměněnou vládní sestavou, dovládnout s tím, že mu opozice bude důsledně vystavovat účty za jeho minulá a případná budoucí selhání.


ČRo Plus, 15.10.2020

08. 10.

Babiš je k poražení, poměry v opozici se vyjasňují

Jiří Pehe Přečteno 1836 krát Přidat komentář

Po krajských volbách se začalo mluvit jako o reálně možnosti o zformování dvou opozičních koalic. Jednu reprezentují Piráti a Starostové a nezávislí, druhou občanští demokraté, lidovci a TOP 09. A v podobě nového hnutí bývalého lídra Miliónu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře vtrhne na politickou scénu zřejmě i úplně nový subjekt se slušnou nadějí se dostat do Sněmovny.

Způsob, jakým se poměry v české politické opozici projasňují, není bez historické a politické logiky. Koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 by reprezentovala strany, které hrály významnou úlohu v procesu transformace v 90. letech. TOP 09 se sice zformovala až po skončení transformace, ale vznikla odchodem konzervativního křídla z KDU-ČSL a její čelní politici byli s devadesátými lety spojeni.

Piráti i STAN jsou novější uskupení--přinejmenším v tom, že vznikly až po skončení transformačního procesu. Zejména Piráti také reprezentují generační změny v české společnosti. Jejich voličskou základnu, stejně jako členstvo, tvoří mladší lidé.

Voliči, kteří by chtěli volit v příštích sněmovních volbách současné opoziční subjekty, tedy mají na vybranou mezi pravicovými, spíše konzervativními stranami reprezentujícími znovuzrození české demokracie v 90. letech a novějšími liberálními stranami, které jsou více spojeny s post-transformační generací milieniálů, a zejména v podobě Pirátů reflektují i nástup nových technologií a výzvy globalizace.

Minář v prohlášení, jímž oznamuje vstup do politiky, napsal, že česká společnost je zaseknutá v „devadesátkách“, a chce se proti tomu vymezit. Jenže realitu nedefinoval tímto prohlášením úplně přesně: zhruba polovina české společnosti se zdá být „zaseknutá“ spíše v jakési normalizační nostalgii, tedy v osmdesátkách, použijeme-li Minářovo výrazivo. A Babiš těchto nálad postkomunistické části společnosti umně využívá. I proto není náhoda, že vládne s podporou komunistů a ve svém duchu dosti postkomunistické sociální demokracie.

Dá se předpokládat, že možná koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09 bude mít o dost těžší práci přesvědčit voliče, že ji mají podporovat jako alternativu k Babišovi, než případná koalice Pirátů a STAN. Příliš mnoho lidí u nás považuje politické projekty, které se pojí s obdobím transformace v 90. letech za věc minulosti. Navíc je to minulost v jejich očích problematická, na níž se dost podílela zejména ODS.

Babiš může útočit na tuto koalici, pravděpodobně dost úspěšně, právě z těchto pozic. Více starostí mu dělají Piráti a STAN. Nejsou to tradiční strany, o nichž s pohrdáním mluví. Dokonce prozradil, že původně chtěl s Piráty spolupracovat. Nyní, když mu dali košem, požadují vyšetření jeho konfliktu zájmů a ukázali v krajských volbách skutečnou sílu, na ně začal útočit jako na bezmála levicové radikály.

Jaké politické karty budou v příštím roce na stole, začíná tedy být jasné. Zároveň je jasné, že i kdyby koalice Pirátů a STAN Babiše porazila, nebo skončila druhá a chtěla ho při formování vlády obejít, bude potřebovat pomoc přinejmenším jedné ze stran, které jsou spojeny s étosem devadesátek. Anebo, pomoc Minářova nového subjektu (pokud uspěje), který, zdá se, se chce od étosu transformačního období odstřihnout.

Máme před sebou tedy možný souboj čtyřech formací: tábora postkomunismu, reprezentovaného Babišem a jeho spojenci; koalice, jejíž kořeny jsou spojeny s obdobím transformace v devadesátých letech; koalice novějších post-transformačních hnutí Pirátů a STAN; a možná i nového hnutí, v jehož čele by stanul politik narozený v roce 1993.

To není špatná nabídka. Poněkud strnulá česká politická scéna se, jak se zdá, dává do pohybu, a to možná se blýská na lepší časy.

ČRo Plus, 8.10.2020

04. 10.

Babišova nevýhra v krajských volbách je začátek jeho pádu

Jiří Pehe Přečteno 4531 krát Přidat komentář

Ačkoliv televizní moderátoři a mnozí experti komentující výsledky krajských voleb mluvili o vítězství hnutí ANO, ve skutečnosti je výsledek krajských voleb porážkou Andreje Babiše, která může ve spojení s prohlubující se ekonomickou krizí a nezvládnutou pandemií v příštích měsících předznamenat jeho postupný politický pád.

Důvodů, proč hnutí ANO, ač formálně zvítězilo v deseti krajích, ve skutečnosti nedopadlo vůbec dobře, je několik. Podívejme se na ně.

Tím prvním je sestupný trend. Když ANO zvítězilo v devíti krajích v roce 2016, a mělo o jedno procento horší výsledek než v letošních krajských volbách, bylo na vzestupu. Jeho celostátní výsledek v krajských volbách byl lepší než výsledek ve sněmovních volbách v roce 2013. Porazilo i nejsilnější vládní stranu a svého koaličního partnera, sociální demokracii.

V letošních krajských volbách sice, jak už bylo řečeno, vyhrálo v deseti krajích (získalo tedy o jeden kraj víc než v roce 2016) a získalo o procento více hlasů celostátně než v roce 2016, ale je to ve srovnání s třicetiprocentním ziskem v posledních sněmovních volbách i dlouhodobými průzkumy stranických preferencí z poslední doby pád o nějakých osm procent.

Druhým důvodem je, že ANO má po třech letech u vlády stejně nízký koaliční potenciál jako po sněmovních volbách, což se mu nyní vymstí. Ostatní strany a hnutí totiž ve většině krajů zformují koalice bez ANO, bez ohledu na to, zda v kraji vyhrálo nebo skončilo až druhé či třetí. To bude pro Babiše značný handicap během volební kampaně před sněmovními volbami. Opoziční Piráti přitom už vládnou v Praze.

Problém je o to větší, že přímo katastrofálně dopadly strany, o které se opírá Babišova vláda. Komunisté i sociální demokraté skončili pod pěti procenty a neobhájí ani jedno ze svých hejtmanských křesel. Ve většině krajů skončí mimo krajské vlády, budou jen slabou opozicí.

Je přitom jasné, že jednou z příčin úpadku obou levicových stran je jejich podpora pro Babiše. Budou tedy čelit těžkému dilematu: buď budou dál s Babišem spolupracovat a nejspíš skončí za rok, v příštích volbách do PS, mimo Sněmovnu (což znamená, že z viditelného spektra české politické scény nejspíš už natrvalo zmizí), anebo se odhodlají k radikálním gestům v podobě rozvázání spolupráce s Babišem.

Jiným slovy: zůstanou-li ČSSD a KSČM ve svazku s Babišem, skončí za rok nejspíš mimo Sněmovnu, a Babiš nebude mít s kým v případě vítězství utvořit koaliční vládu, pokud nezmění názor na bojkotování spolupráce s ním jedna nebo dvě ze současných opozičních stran. Jako koaliční partner by se samozřejmě rád nabídl Tomio Okamura s jeho SPD, jenže Babiš ví, že spoluprací s pravicovými extrémisty by si vážně ublížil na mezinárodním poli. Navíc při klesajících preferencích ANO mu ani koalice s SPD nemusí stačit, přičemž Trikolóra Václava Klause ml. nevypadá po krajských volbách jako strana která by měla udělat díru do světa.

Jisté je, že v obou levicových stranách vypukne po těchto volbách neklid. Komunisté mají sjezd v listopadu, a bylo by s podivem, kdyby Vojtěch Filip coby architekt spolupráce s Babišem, která se nyní jeví jako jízdenka do politického propadliště, uspěl v obhajobě svého předsednického postu. Dá se očekávat nástup radikálně levicového křídla, které sice stranu už jen těžko zachrání, ale každopádně má takříkajíc v popisu práce ukončit spolupráci s miliardářem, kterého by v minulosti považovali komunisté za třídního nepřítele.

Šéf ČSSD Jan Hamáček tvrdí, že výsledky není šokován, chce prý pokračovat v „nastoupeném kurzu“, jenže šokováni budou nepochybně všichni jeho spolustraníci, kteří se po příštích sněmovních volbách nehodlají odebrat do politického důchodu. ČSSD přitom utrpí drtivé ztráty i v senátních volbách.
Je tedy možné, že současná vládní koalice rozpadne ještě před volbami.

Dalším potenciálním hřebíčkem do rakve Babišova politického projektu je skutečnost, že si pravicová opozice ověřila, že se jí vyplatí volební spolupráce. Babiš zatím do značné míry uspěl, protože rozdrobená opozice mu nebyla protivníkem. To se teď může změnit nejen proto, že opoziční strany budou mít důvod vyjednávat o předvolebních koalicích, ale i proto že se spolu v krajských radách naučí spolupracovat, zatímco ANO bude ve většině z nich jen v opozici.

Výsledek krajských voleb je tedy začátkem vývoje, který je pro Babiše značně nepříznivý. Epidemie koronaviru, za kterou kvůli svému laxnímu až chaotickému přístupu v létě nese odpovědnost, se bude zhoršovat. Na konci října skončí též mnohé formy vládní podpory pro lidi a firmy postižené jarními vládními opatřeními a prst postižených bude mířit na vládu.

Z Evropské komise zní, že už jsou v podstatě skoro hotovy konečné verze auditů o Babišově střetu zájmů, na jejichž základě bude muset Česká republika nejspíš vracet stamilióny. Státní zástupci též slíbili do konce roku dokončit vyšetřování kauzy Čapí hnízdo.

Na Andreje Babiše prostě čekají těžké časy. Krajské volby, které se snažil v poněkud „nervním“ vystoupení během tiskové konference po skončení krajských voleb prodat jako „vítězství“, jsou jen jejich začátkem.

01. 10.

Prezidentská debata v USA má jen poražené

Jiří Pehe Přečteno 1130 krát Přidat komentář

Dlouho očekávaná debata prezidentských kandidátů ve Spojených státech nepřinesla téměř nic nového. Jak republikánský kandidát, stávající prezident Donald Trump, tak kandidát demokratů, bývalý viceprezident Joe Biden, neřekli nic, co by americká či světová veřejnost od nich už neslyšela. Obsahově tedy debata zůstala jen u pokusů formulovat před televizním publikem již známá stanoviska obou kandidátů.

Mluvíme-li o pouhých pokusech zformulovat stanoviska, je tomu tak proto, že způsob, jakým byla debata vedena, v podstatě neumožnil delší, koherentní prezentaci. Trump vsadil na přerušování svého oponenta, skákání do řeči, a když už ho nechal mluvit, mohli jsme sledovat jeho nejrůznější výsměšné grimasy. Biden se snažil, tak jak byl zřejmě instruován svým poradním týmem, nenechat se vyprovokovat.

Těžiště debaty tedy nespočívalo tolik v obsahu jako spíše ve formě. V té byl Biden se svým projevem mnohem více prezidentský než debatní pravidla porušující Trump. Otázkou ovšem je, do jaké míry může relativně klidné vystupování, doprovozené občasnou ironickou poznámkou na adresu Trumpa, Bidenovi pomoci u voličů. Skalní voliči Trumpa jistě svůj názor nezmění. V roce 2016 ho koneckonců volili nejen kvůli jeho názorům, ale i neochotě respektovat v debatách se soupeři základní pravidla slušnosti.

Důležitější bude, jak Trumpovo vystupování zapůsobilo na nerozhodnuté voliče. Ti ovšem budou na druhou misku vah nejspíš klást i občasné Bidenovovo přeříkávání a menší množství energie, než s jakou se prezentoval v debatě Trump.

Pokud jde o obsah debaty, americká média i Trumpovi oponenti začali hned po skončení debaty upozorňovat, že Trump se tváří v tvář přímé otázce moderátora odmítl distancovat od ozbrojených milic a zastánců nadvlády bílých. Snažil se jasnu odpověď zamlžit tvrzením, že hlavním nebezpečím v USA je radikální levice. Jeho neochota jasně odsoudit rasisticky laděné radikály může ještě více mobilizovat voliče z řad menšin, zejména afroamerické komunity.

Možná nejdůležitějším poselstvím debaty byla skutečnost, že Trump na jejím konci znovu mluvil o údajně obrovském falšování korespondenčních hlasů, které dle něj už začalo, a tvrdil, že výsledek voleb tak nemusí být jasný. Ignoroval poznámky Bidena i moderátora, že i jím jmenovaný ředitel FBI a někteří další vysocí představitelé jeho administrativy opakují, že v minulosti se nepodařilo prokázat, že korespondenční hlasování by bylo spojeno s podvody.

I po první debatě tak visí ve vzduchu možnost, na kterou upozorňují jak demokraté, tak někteří bývalí Trumpovi spolupracovníci, že si připravuje půdu pro to, aby výsledky voleb neuznal a USA uvrhl do povolební nejistoty, kterou nejen budou možná muset řešit soudy, ale která může též vyvolat vlnu násilí.

Debata se vyznačovala i několika nevyužitými možnostmi dostat protivníka do úzkých. Zatímco Trump opakovaně útočil na Bidenova syna Huntera s tím, že údajně vydělal peníze v Moskvě, Biden překvapivě nezvedl téma, které hýbe americkými médii i bezpečnostními složkami od doby, kdy před několika dny The New York Times zveřejnil informace, že Trump dluží více než 400 miliónů dolarů neznámým věřitelům. Oba kandidáti mají debatovat celkem třikrát, takže je možné, že si Biden toto výbušné téma nechává až debaty, které se budou konat blíže dni voleb.

Jisté je, že pokud se režisérům příští debaty nepodaří donutit s pomocí pevně stanovených pravidel Trumpa k tomu, aby dodržoval alespoň elementární pravidla slušné diskuze, veřejnost se téměř nic nového znovu nedozví. Trumpovou taktikou bylo debatu rozbít, a vyhnout se tak souvislým prezentacím, v nichž by oba kandidáti mohli prezentovat svoje vize. To se mu bohužel podařilo.

ČRo Plus, 30.9.2020

24. 09.

O co se hraje v souboji o Nejvyšší soud USA

Jiří Pehe Přečteno 1738 krát Přidat komentář

Skon liberální soudkyně Nejvyššího soudu Spojených států Ruth Bader Ginsburgové otevřel novou bitevní linii v souboji o Bílý dům. Prezident Donald Trump se s podporou republikánské většiny v Senátu amerického Kongresu rozhodl uvolněné místo obsadit ještě do voleb, které se konají 3. listopadu popřípadě do konce roku, kdy bude Senát ještě fungovat v současném složení.

Toto rozhodnutí dává americké konzervativní pravici šanci, aby v Ústavním soudu získala rozhodující většinu, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky. Nejvyšší soud má kupříkladu brzy rozhodnout o osudu zdravotnické reformy Barracka Obamy nebo o právu na potraty, které se zatím řídilo podle slavného případu Roe versus Wade roku 1973, který má Nejvyšší soud také znovu posoudit. A je možné, že se soudní cestou pokusí konzervativci zvrátit i další liberální reformy, jejichž byla Ginsburgová symbolem.

Trumpův spěch obsadit uvolněné místo je ale pro republikány riskantní politicky. Trump už oznámil, že nominuje ženu, což je chytrý tah. Bílý dům i republikánská většina v Senátu doufají, že nominace a příslib rychlého schválení konzervativní soudkyně Trumpovi, který zatím ztrácí ve průzkumech před prezidentskou volbou s demokratickým kandidátem Joe Bidenem, pomůže k tomu, aby ho znovu podpořili tradiční konzervativci v Republikánské straně, kteří se od něj začali odtahovat. A také ženy s předměstí velkých měst, jejichž hlasy mu v roce 2016 nejvíce pomohly ke zvolení, ale které podle průzkumů už Trumpa znovu volit nechtějí.

Republikáni ovšem v podobě této taktiky hodně riskují. Jen den po oznámení úmrtí Ginsburgové přibylo do pokladny Demokratické strany a Bidena 100 miliónů dolarů v příspěvcích od potenciálních voličů, což ukazuje na volební mobilizaci v demokratickém táboře. Pro Trumpa je přitom důležité, aby co nejvíce Bidenových voličů zůstalo doma.

Demokratická strana i Biden ovšem poukazují nejenom na možnost, že konzervativní většina v Nejvyšším soudu může zvrátit mnohé z reforem, které liberálnější část Ameriky vybojovala v desetiletí trvajícím politickém boji, ale také na porušené základních principů fair play. Bylo by pode nich správné počkat až na výsledek voleb, a nechat o tom, kdo zaplní místi po Ginsburgové rozhodnout nový Senát.

Když v roce 2016 zemřel před volbami konzervativní soudce Antonin Scallia, republikánský předseda Senátu Mitch McConnell odmítl hlasování o Obamově kandidátovi na uvolněné místo Merricku Garlandovi. Mezi jiným argumentoval tím, že o zaplnění volného místa by se mělo rozhodnout až po volbách. Obama přitom navrhl Garlanda už v únoru, tedy devět měsíců před volbami. Nyní McConnell argumentuje šest týdnů před volbami, že je situace jiná, protože republikáni mají jak většinu v Senátu tak prezidenta, což mohou považovat za pokrytectví i mnozí voliči.

Biden se zatím omezil na to, že republikánské senátory vyzval k dodržování pravidel fair play a respektu pro ducha ústavy, ale příliš neuspěl. Dokonce i republikánský senátor Mitt Romney, který hlasoval spolu s demokraty v řízení o impeachementu Trumpa, už oznámil, že podpoří rychlé schválení nové soudkyně.

Trump se chce rozhodnout do konce týdne. Oznámil, že má pět kandidátek, ale zdá se, že reálně uvažuje jen o dvou: konzervativní soudkyni odvolacího soudu z Chicaga Amy Coney Barrettové a soudkyni kubánského původu z odvolacího soudu v Atlantě, Barbaře Lagoaové, která vyrostla a působila na Floridě. I toto rozhodnutí bude pro Trumpa riskantní: je totiž zřejmé, že o Lagoavové uvažuje zejména kvůli tomu, že nutně potřebuje v prezidentské volbě získat Floridu. Tato taktická volba ovšem může popudit konzervativce, kteří preferují Barrettovou.

Demokraté nemají příliš mnoho zbraní, jak obsazení uvolněného místa v Nejvyšším soudu Trumpem a jeho spojenci zabránit. Objevily se tak už názory, že na to, co považují za zlovůli republikánů, zareagují po volbách, pokud získají Bílý dům i většinu v Senátu, rozšířením počtu míst v Nejvyšším soudu z devíti na jedenáct. V příštích měsících se tedy bude hrát v USA opravdu o hodně.

ČRo Plus, 24.9.2020

03. 09.

Svět čeká období značné nestability

Jiří Pehe Přečteno 2271 krát Přidat komentář

V příštích měsících budeme svědky značné nestability, k níž přispěje několik faktorů. Tím prvním je skutečnost, že zatímco v prvním půlroce pandemie nového koronaviru byla řada států schopná mírnit její ekonomické dopady s pomocí různých záchranných balíků financovaných na dluh, na podzim vypukne v řadě zemí naplno ekonomická krize.

Dalším faktorem jsou americké prezidentské volby, které mohou vyústit v chaos. Evropa se bude k tomu všemu ještě muset vypořádat s tím, že se zřejmě nepodaří najít dohodu s Velkou Británii na ekonomických a dalších podmínkách brexitu. A pokud na čas kvůli vnitřnímu chaosu, ekonomické krizi nebo dalším faktorům oslabí země, které představují pilíře západní civilizace, je téměř jisté, že se toho pokusí využít Rusko a Čína.

Začínající ekonomická krize je specifická tím, že kvůli globálnímu rozsahu pandemie postihla fakticky celý svět. Všechny vyspělé ekonomiky už zaznamenaly pokles výroby, spotřeby i obchodu, přičemž až dosud byly dopady pandemie na světové hospodářství mírněny nejrůznějšími finančními injekcemi a programy mírnících nárůst nezaměstnanosti či neschopnost lidí i firem splácet půjčky.

To se v příštích měsících změní, protože řada zemí už nebude mít takříkajíc odkud brát. Navíc i bohaté země, jako jsou Spojené státy, nebo společenství bohatých zemí, jako je Evropská unie, začnou i navzdory tomu, že se mohou ještě více zadlužit, pociťovat strukturální dopady krize. Nezaměstnanost v USA se už vyšplhala na úroveň Velké hospodářské krize z třicátých let minulého století, a snahy americké vlády nastartovat plně ekonomiku i navzdory tomu, že se virus nepodařilo zdaleka dostat pod kontrolu, nejsou zatím úspěšné. Navíc tento postup otevírá dveře druhé vlně pandemie. V Evropě se mezitím další vlna epidemie už začíná rozbíhat, což bude mít další hospodářské dopady.

Vysoce rizikovým faktorem se stávají i americké prezidentské volby. Polarizace americké společnosti dosáhla bodu, v němž hrozí, že vítězství kteréhokoliv ze dvou kandidátů povede k občanským nepokojům. Současný prezident Donald Trump se ve světle pro něj nepříznivých volebních preferencí rozhodl pojmout volební kampaň jako boj o právo a pořádek proti chaosu, který údajně působí protesty v řadě mest, a který naplno vypukne, zvítězí-li jeho demokratický soupeř Joe Biden. Protesty a násilnosti, které vypukly v amerických městech po brutálních zákrocích policie proti Afroameričanům, svými prohlášeními záměrně přiživuje s tím, že jen on dokáže s pomocí síly nastolit pořádek.

Navíc Trump opakovaně tvrdí, že pokud prohraje, bude to prý jen zásluhou volebních podvodů, a řada expertů tak už začíná spekulovat, že odmítne uznat výsledky voleb. K násilí a chaosu může ale vést i jeho vítězství, protože demokraté i přední američtí intelektuálové varují, že další čtyři roky jeho vlády mohou vážně poškodit americkou demokracii i dosavadní světový pořádek. Navíc kvůli Trumpovým škrtům ve financování americké poštovní služby hrozí, že se nepodaří doručit hlasy, které milióny Američanů, převážně demokratů, pošlou prostřednictvím korespondenční volby, což může způsobit v případě jeho vítězství nemalou vlnu odporu.

Je zřejmé, že povolební chaos v USA by byl vodou na mlýn zejména Rusku Vladimíra Putina, které se podle posledních zpráv amerických tajných služeb už opět snaží předvolební situaci v USA ovlivňovat. Je otázkou, do jaké míry by byly oslabené USA schopné reagovat, pokud by se Putin pokusil v některých částech světa, zejména pak v postsovětském prostoru, o akce podobné těm, kterých jsme byli před několika lety svědky na Ukrajině nebo v Sýrii.

Ani Evropa není na případný nárůst ruské agresivity připravená. Navíc, jak už bylo řečeno, už beztak špatnou hospodářskou situaci v zemích Evropské unie může zhoršit brexit bez dohody.

Není třeba snad ani dodávat, že případné slabosti Evropy i povolebního chaosu v ekonomicky již beztak oslabených USA se vedle Ruska pokusí využít i Čína, která má stále zřetelněji globální ambice. Příští zhruba rok tak může zásadně změnit geopolitickou situaci ve světě.

ČRo Plus, 3.9.2020

20. 08.

Zemanovo odcházení

Jiří Pehe Přečteno 4102 krát Přidat komentář


Prezident Miloš Zeman se postupně vytrácí z veřejného prostoru. Počet jeho veřejných vystoupení se tenčí, většinu času pobývá na zámku v Lánech, přičemž už od jeho znovuzvolení v roce 2018 není velký rozdíl mezi obdobími, kdy takříkajíc pracuje na plný úvazek a kdy je na dovolené.

Je samozřejmě možné argumentovat, že prezidentem je politik zvolený do této funkce 24 hodin denně. A pokud není zdravotně indisponován natolik, že by za něj podle ústavy museli převzít některé jeho povinnosti jiní nejvyšší ústavní činitelé, nedává velký smysl jeho pracovní tempo posuzovat. I když nehýří aktivitou, musí si plnit základní ústavní povinnosti, jako je třeba jmenování soudců nebo podepisování zákonů.

Jenže prezidentská funkce má v sobě něco víc, než je jen výkon základních povinností. Prezident je nejvyšším ústavním činitelem, který tradičně vnáší do veřejného prostoru důležitá témata a celkový výkon jeho funkce ovlivňuje, jak se jeví navenek i dovnitř celý stát.

Zeman byl zatím prezidentem polarizujícím, experimentoval s vlastními výklady ústavy, dopouštěl se různých přešlapů, dělal za benevolentního přihlížení vlády vlastní zahraniční politiku. To vše mu Senát spočítal v podobě ústavní žaloby, která nakonec nedoputovala k Ústavnímu soudu, protože ji neschválila Sněmovna, kde mají převahu Zemanovi političtí spojenci.

Jinými slovy: Zeman byl sice už od svého prvního zvolení prezidentem kontroverzním, ale také viditelným. Jenže se zdá, že mu se postupně nedostává sil už ani na udržování určitého politického napětí, které produkoval.

V posledních měsících, zejména od začátku koronakrize, téměř zmizel za zdmi lánského zámku, a v řídnoucím počtu veřejných projevů obvykle už ničím nezaujme. Největší kontroverze se mu daří vyvolávat spíše tím, co nedělá, než tím, co dělá. Jako když se odmítl, údajně kvůli pobytu na dovolené, vyjádřit k dění v Bělorusku. Tyto kontroverze jeho pozici ale, zdá se neposilují, spíše oslabují.

A nově ho oslabuje i několik pravomocných soudních rozhodnutí, podle kterých porušil zákon, když odmítl jmenovat profesory jemu nemilé osobnosti, nebo podle kterých nemluvil pravdu, když tvrdil, že prvorepublikový novinář Ferdinand Peroutka napsal text Hitler je gentleman. Stát se za něj má nyní prostřednictvím ministerstva financí omluvit. Hrad se ale i v této situaci snaží rozsudky zpochybňovat.

V centru kritické pozornosti médií a veřejnosti jsou také stále více někteří prezidentovi spolupracovníci. Zejména kancléř Vratislav Mynář, jehož jméno se objevuje v jedné kontroverzní kauze za druhou. Na sociálních sítích kolují dohady o tom, jak moc je slábnoucí prezident ve vleku svého okolí.

Server německé veřejnoprávní stanice ARD nedávno zveřejnil text pražského korespondenta Petera Langeho, který vykreslil Zemana jako svéhlavého, starého a nemocného muže s patologickým sklonem k cynismu a provokaci. O své příznivce kvůli tomu ale nepřichází, tvrdí Lange.

Jenže se zdá, že i to se mění. Podle posledních průzkumů popularity ústavních institucí z dílny agentury CVVM, důvěra v prezidenta postupně klesá. V posledním průzkumu klesla na 43 procent.

V minulosti Zeman získával svoji popularitu zpět tím, že využíval některé specifické situace k tomu, aby na čas ovládl českou politiku. Jenže je otázkou, zda k tomu má ještě sílu. A zda koronakrize nevytvořila situaci, kdy se oči veřejnosti upínají k vládě, nikoliv k prezidentovi. Obecně se zdá, že Zeman je jako politik na viditelně sestupné trajektorii, a ač se jistě o nějaké nové kontroverze postará, jsme svědky prezidentského odcházení v přímém přenosu.

ČRo Plus, 20.8,2020

16. 07.

V boji s pandemií selhávají mužští populisté. Země v čele se ženami zatím ne jedničku

Jiří Pehe Přečteno 3687 krát Přidat komentář

Na sociálních sítích koluje tablo, které ve své horní části nabízí fotografie sedmi politiků, jejichž země neslavně vynikly nad zbytkem světa tím, že nezvládly boj s nemocí Covid-19. Všichni tito politici jsou muži: americký prezident Donald Trump, brazilský prezident Jair Bolsonaro, ruský prezident Vladimír Putin, francouzský prezident Emmanuel Macron, španělský premiér Pedro Sanchéz, italský premiér Giuseppe Conti, a britský premiér Boris Johnson.

V dolní části tabla jsou podobenky političek, jejichž země naopak zvládly boj s koronavirem na výbornou: německá kancléřka Angela Merkelová, tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, dánská premiérka Mette Frederiksenová, finská premiérka, Sanna Marinová, norská premiérka Erna Solbergová a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttirová.

Leckdo může namítnout, že jde o nemístné zjednodušení. A v několika ohledech se o zjednodušení opravdu jedná.

Existuje kupříkladu i řada zemí, které zvládly zdravotnickou fázi boje s koronavirem velmi dobře, a v jejichž čele přitom stojí muži. Lze také namítnout, že nejméně tři politici na zmíněném tablu—francouzský prezident a premiéři Itálie a Španělska—sice stojí v čele zemí, které nezachytily nástup pandemie, ale později si počínali kompetentně, takže pandemie je v jejich zemích momentálně pod kontrolou.

Společným jmenovatelem zemí, kde se koronavirem nakazily velké počty lidí a mnoho jich zemřelo, a v nichž pandemie ještě zdaleka není pod kontrolou ani nyní, tedy není, že v jejich čele stojí muži, ale že je vedou populisté a diktátoři s rozměrnými egy. K zamyšlení se spíše nabízí, proč všichni tito populisté a diktátoři jsou muži.

To, že špatně si v krizi počínají zejména země, v jejichž čele stojí populisté a autokraté podtrhuje i skutečnost, že existuje ještě několik dalších zemí, v nichž je situace špatná až katastrofální, přičemž v jejich čele stojí populisté uhnětení z podobného těsta jako třeba Trump nebo Bolsonaro. Jejich obrázky se na zmíněné tablo nevešly, ale lze zmínit třeba mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, indického premiéra Narenda Moriho nebo filipínského prezidenta Rodriga Duerteho. Anebo některé diktatury, jako je Irán, který řídí ajatolláhové. Na samotném počátku krize selhala i komunistická Čína, která svým utajováním informací a pomalou reakcí notně napomohla k rozšíření viru do celého světa.

Navzdory těmto upřesněním je nicméně zřejmé, že zmíněné tablo nemíří úplně vedle. Žádná země, v jejímž čele stojí politička, totiž v boji s koronavirem neselhala. Všechny tyto země daly na rady expertů a uměřenost, nebouchalo se zbytečně pěstí do stolu, jejich vlády nezpochybňovaly vážnost nákazy, ani přijatá expertní řešení. Bojovalo se o zdraví a životy obyvatel, spíše než o politické body.

Jak už bylo řečeno, v obecnější rovině stojí spíše za zamyšlení, proč jsou nacionálně-populističtí lídři po celém světě dnes jen muži. Jedinou světově známou nacionalistickou populistkou je Francouzka Marine le Penová, která ale zatím nedosáhla na nejvyšší posty v zemi.

Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že všechny zmíněné političky, jejichž země v boji s koronavirem uspěly, vládnou v zemích s obecně vysokou mírou důvěry v instituce, a vyspělými kulturami právního státu i demokratického vládnutí, což ke zvládnutí krize jistě přispělo.

Ale i když zevšeobecňování je vždy riskantní, nelze si zároveň nevšimnout, že všichni nacionální populisté, od Trumpa až po Bolsonara, jakož i různí diktátoři, se vyznačují nemalou dávkou arogance, zálibou v silových řešeních, jakož i nadměrnými egy. A nelze si nevšimnout, že u ženských političek je tyto charakteristiky těžké hledat, což se v krizi, jakou je pandemie nemoci Covid-19, osvědčilo.

Asi tak není úplně od věci nápis, jímž je zmíněné tablo uvozeno: Možná svět potřebuje více žen ve vedení.

ČRo Plus, 16.7.2020

10. 07.

Kontroverze okolo prezidenta neutichají. Ani na dovolené

Jiří Pehe Přečteno 5750 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman odešel před několika dny na dovolenou, kterou prý stráví odpočíváním převážně na zámku v Lánech. Vzhledem k tomu, že na zámku pobývá už delší dobu v režimu, který se jen těžko dá nazvat pracovním výkonem na plný úvazek, na sociálních sítích se okamžitě vyrojily na adresu Zemanovy dovolené ironické komentáře.

Mnohem závažnější než to, jak moc tomuto prezidentovi dovolí jeho zdraví pracovat, je ale bohužel výčet kontroverzí, které před odchodem na dovolenou stihl způsobit. Stává se z toho už jakási tradice.

Vloni Zeman kupříkladu odmítl před dovolenou odvolat ministra kultury Antonína Staňka, aby pak během dovolené držel vládu i veřejnost v napětí, zda kdy ho odvolá. Zdálo se, že účelem bylo mimo jiné udržet si mediální viditelnost. Vyvolal tím ovšem ústavní a vládní krizi, která jen zesílila, když odmítl jmenovat ministrem Michala Šmardu.

Senát schválil v září minulého roku podání ústavní žaloby na Zemana i kvůli prezidentovým ústavním přešlapům staršího data, jenže Sněmovna nakonec ústavní žalobu nepodpořila. Zeman tedy fakticky dostal zelenou kupit další kontroverze při výkonu své funkce.

Hrad se tak už na začátku roku ocitl ve středu pozornosti kvůli obviněním, že kancléř Mynář spolupracoval s čínskou ambasádou v nátlaku na předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, aby odvolal svoje plány navštívit Tchaj-wan. A také kvůli prezidentovým postojům v kontroverzi okolo odstranění sochy maršála Koněva v Praze 6.

Produkci hradních přešlapů neutlumila úplně ani koronakrize. Nejenže si prezident během svého prvního projevu k národu během krize spíše vyřizoval účty s oponenty, než aby poděkoval lidem bojujícím s epidemií v první linii, ale zorganizoval i setkání poradců v Lánech, vyvolávajícím otázky, zda Hrad dodržuje hygienická opatření. Zeman následně zlehčoval i porušení těchto opatření svým kancléřem Mynářem, který uspořádal domácí zabijačku.

Těsně před dovolenou utrpěl Zeman dvě soudní porážky. Soudy mu nařídily jmenovat profesorem Ivana Ošťádala, kterého odmítá jmenovat již několik let, a omluvit se prostřednictvím ministerstva financí rodině Ferdinanda Peroutky za nepravdivé obvinění, že tento slavný prvorepublikový novinář publikoval článek nazvaný Hitler je gentleman. Nebyl by to Zeman, aby místo toho, aby udělal, co po něm tyto pravomocné rozsudky žádají, nenechal svoje právníky napadnout rozsudky s pomocí kasačních stížností u nejvyšších soudních instancí.

Těsně před nástupem na dovolenou se Zeman rozhodl zviditelnit při oslavě amerického Dne nezávislosti výrokem, že americké hnutí Black Lives Matter je rasistické, a poskytl záštitu kontroverznímu Vlasteneckému setkání, na němž na zámečku Příčovy budou opět debatovat představitelé radikálních nacionalistických skupin.

I když necháme stranou všechny Zemanovy kontroverzní kroky staršího data, už jen předchozí výčet jeho nedávných činů znovu nastoluje otázku, zda je opravdu nutné, aby se výkon prezidentského úřadu u nás stával opakovaně jakousi nášlapnou minou v samotných základech české demokracie. Parlament by udělal české demokracii velkou službu, kdyby (když už se Sněmovna a Senát nedokážou shodnout na ústavní žalobě na prezidenta) společným úsilím obou jeho komor došlo v otázce prezidentských pravomocí k zpřesnění Ústavy.

Odbývání prezidentských excesů tím, že prezident je prostě takový, jaký je, a nic s tím nenaděláme, české demokracii nijak neprospívá. Liberální demokracie stojí a padá s pravidly hry a jejich dodržováním. Jsou-li některá z těchto pravidel pro výkon prezidentské funkce u nás formulována v Ústavě i dalších zákonech natolik nejasně, že je prezident, který se vyznačuje pohrdáním pro nepsaná pravidla i ducha Ústavy, může ohýbat nebo obcházet, měl by parlament s pomocí ústavních expertů sjednat nápravu.

ČRo Plus, 9.7.2020

02. 07.

Česko přeci jen v něčem vyniká. Produkuje špičkovou politickou neomalenost

Jiří Pehe Přečteno 4036 krát Přidat komentář

Česká republika je v posledních letech v mnoha ohledech průměrnou zemí,
v níž neexistují propastné sociální a ekonomické rozdíly, a v níž se většině lidí nežije špatně, ale která zbytek světa jen zřídka zaujme nějakým svým výkonem. Čeští umělci—od spisovatelů až po filmaře--nesbírají v posledních desetiletích významné mezinárodní ceny, čeští vědci jen málokdy zazáří na stránkách prestižních vědeckých časopisů, nejlepší česká univerzita je podle posledních hodnocení až ve třetí stovce v žebříčku světových univerzit. Výjimkou z prostřednosti jsou snad jen některá sportovní odvětví.

A pak jsou zde vrcholní čeští politici. Ti jsou ovšem výjimeční bohužel nikoliv v pozitivním slova smyslu. Posledním světově uznávaným politikem byl Václav Havel. Ti, kteří jsou na špičce politické pyramidy dnes, jsou výjimeční, a už i mezinárodně známí, pro svou politickou pokleslost, porušování pravidel hry, nebo sabotování spojeneckých vztahů, na nichž závisí bezpečnost země.

V čele státu stojí prezident Miloš Zeman, který je dnes, i mezinárodně, znám především kvůli podkopávání společného postupu západních zemí proti Rusku po jeho anexi Krymu a podpoře povstalců na východní Ukrajině. Do jisté míry bizarní je i jeho politika vůči Číně, která svoji pro-čínskou angažovaností dalece překračuje snahy většiny západních politiků nastolit jistou rovnováhu mezi dobrými ekonomickými vztahy s komunistickou velmocí a obranou demokratických hodnot.

Zeman se dnes už vyznamenává převážně jen občasnými domácími excentrickými výroky, protože na zahraniční cesty do demokratických zemí už skoro nejezdí, a státníci z těchto zemí k nám na jeho pozvání též už jen málokdy zavítají. Pokud chce udělat nějaký rozruch na mezinárodní scéně, musí tedy využívat i takových příležitostí, jako je třeba oslava Dne nezávislosti USA na americké ambasádě. Tam nyní prohlásil, že americké antirasistické hnutí Black Lives Matter je rasistické, protože prý záleží na každém životě, nejenom tedy Afroameričanů,

Kdybychom chtěli být sarkastičtí, mohli bychom říci, že starý bílý muž na pár chvil opustil svoji lánskou pevnost, aby pronesl nehoráznost, která je zcela vytržena z kontextu toho, oč v hnutí Black Lives Matter principiálně jde. Tedy nikoliv o to, že snad mají životy Afroameričanů mít větší hodnotu než zbytku společnosti (což by rasistické bylo), ale o vzpouru proti skutečnosti, že pokud jste Američan černé či snědé pleti, máte mnohonásobně větší šanci než jiní lidé stát se obětí policejní brutality, žít v nuzných sociálních podmínkách, nebo se v posledních měsících stát obětí nemoci Covid-19. Je trapné, když se k tak komplexnímu fenoménu, kterým hnutí Black Lives Matter je, vyjádří způsobem, jakým to učinil Zeman, politik z malé etnicky homogenní země, který evidentně americké realitě vůbec nerozumí.

O politickou výstřednost, hraničí s mezinárodní ostudou, se stará i premiér Andrej Babiš. Poté, co Evropský parlament schválil nedávno rezoluci o tom, že je ve střetu zájmů a upozornil na problémy s rozdělováním evropských peněz u nás, Babišova vláda reagovala prohlášením, že se europarlament vměšuje do našich vnitřních záležitostí. Stalo se jen několik měsíců poté, co Babiš urazil členy rozpočtového výboru EP, kteří přijeli do naší země zjistit, jak se věci mají. České členy mise nazval vlastizrádci, předsedkyni výboru Moniku Hohlmeirevou označil za pomatenou.

Předseda EP David Sissoli nyní poslal Babišovi ostrý dopis, v němž uvádí, že europarlament schvaluje evropský rozpočet a podle evropských smluv plní i kontrolní funkci ve vztahu k tomu, jak se s evropskými penězi nakládá. Ohradil se i proti Baišovým urážkám.

Je trapné, když předseda EP musí českému premiérovi připomínat, že nejvyšší volená evropská instituce má podle evropských smluv plný mandát starat se o to, jak se kde utrácejí evropské peníze z daní evropských daňových poplatníků. Za Babišovými osobními útoky na evropské politiky a úředníky, stejně jako za reakcí jeho vlády na rezoluci EP se skrývá neomalenost, která se v konečných důsledcích může České republice vymstít. Stejně jako neomalenost prezidenta Zemana v hodnocení situace ve Spojených státech.

Skoro se nechce věřit, že by v případě těchto dvou vrcholných českých politiků mělo platit heslo, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží.

ČRo Plus, 2.7.2020

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy