06. 11.

Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Jiří Pehe Přečteno 1737 krát Přidat komentář

Místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Stanislav Grospič se omluvil za svoje výroky o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Učinil tak poté, co jeho vyjádření z 25. října tohoto roku vyvolalo bouři kritiky.

Tehdy prohlásil, že vedení komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem „nezvládlo situaci“. Nejednalo se ale prý o okupaci, protože československá armáda a další ozbrojené složky nebyly odzbrojeny podobně jako při nacistické okupaci a státní moc nebyla likvidována. Šlo prý o vstup vojsk, který nebyl šťastný, o „tragický moment“, který nebyl správný. Oběti vstupu vojsk prý pocházely vesměs z dopravních nehod.

Vedení KSČM se po vlně kritiky Grospičovými výroky zabývalo, ale odmítlo se od nich nakonec distancovat s tím, že má právo na vlastní názor. Předseda strany Vojtěch Filip prohlásil, že kritika Gropiče je kampaň.

Grospičova omluva zní: „Dovolte, aby se omluvil za nešťastná vyjádření. Nikdy bych si nedovolil znevážit a hanobit poškození lidského zdraví včetně ztráty lidského života. Nebylo to tak myšleno. Můj výrok byl nešťastný. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že vstup vojsk byl špatný a tragický a zanechal hluboké rány. Mrzí mě, jak byla má slova vnímána a šířena a velice se za ně omlouvám.“

Někteří politici Grospičovu omluvu přivítali. Jenže není jasné proč. Grospič se totiž ve své takzvané omluvě vůbec neomluvil za to, za co byl kritizován.

I ve své omluvě mluví dál o vstupu vojsk, nikoliv o okupaci. Přitom, jak víme, označení „vstup“ pro ozbrojenou invazi vojsk Varšavského paktu a následnou více než dvě dekády trvající okupaci sovětskou armádou přijala komunistická propaganda v době normalizace právě proto, aby vytvořila zdání, že vojska Varšavského paktu k nám vstoupila, víceméně mírumilovně, na přání československého lidu, aby zachránila socialismus před silami reakce.

Je pěkné, že se Grospič posunul od normalizačního narativu natolik, že alespoň uzná, i ve své omluvě, že vstup byl špatný a tragický, jenže mluví-li nadále o „vstupu“, a nikoliv o okupaci či invazi, celou věc relativizuje. A evidentně tak zůstává věren svojí původní pozici, že nešlo o okupaci. Co na tom, že vojska Varšavského paktu do Československa vtrhla snad jen se souhlasem malé skupinky neostalinských kolaborantů ve vedení KSČ, a že vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy a potupně donuceni podepsat moskevské protokoly, na jejichž základě byla sovětská vojska, která k nám podle Grospiče jen vstoupila, na našem území až do roku 1991.

Grospič nikterak nepoopravil ani svoje vyjádření, že oběti pocházely vesměs z dopravních nehod. Mohl přitom svoje slova o obětech dát přinejmenším do příslušného kontextu s tím, že vedle lidí, kteří byli okupačními jednotkami přímo zabiti, jich mnoho také zemřelo při kolizích s okupačními tanky a další technikou. A že ani mnohé tragédie, které nebyly výsledkem přímého střetu s okupanty, by se nestaly, kdyby v zemi invazní armády nebyly.

Grospič končí svoji omluvu klasickým úhybným manévrem. Mrzí ho prý, jak byla jeho slova vnímána a šířena, z čehož plyne, že hlavním viníkem není zřejmě on sám, ale ti, co jeho slova špatně pochopili a tuto mylnou interpretaci dál šířili. Jenže i z jeho takzvané omluvy, když si ji pořádně rozebereme, vyplývá, že kritici pochopili jeho slova velmi dobře. A že Grospič se od svých původních vyjádření nijak zásadně nedistancoval, jen je zamlžil. Prostě taková omluva neomluva.

ČRo Plus, 6.11.2019

30. 10.

KSČM si sama dláždí už zřejmě definitivní cestu do propadliště dějin

Jiří Pehe Přečteno 24433 krát Přidat komentář

Komunistická strana Čech a Moravy se odmítla distancovat od prohlášení svého místopředsedy Stanislava Grospiče, že obsazení Československa v roce 1968 armádami Varšavského paktu nebyla okupace a lidé, kteří zahynuli, byli většinou oběťmi dopravních nehod. Podle předsedy strany Vojtěcha Filipa je kritika Grospiče, která se po jeho vyjádření rozpoutala, kampaň. Má prý právo na vlastní názor.

Je zřejmé, že KSČM nemá zájem prezentovat se voličům jako strana, která prošla po pádu komunistického režimu kritickou introspekcí. Od totalitní minulosti a zločinů komunismu se sice distancovala v obecné rovině, ale znovu a znovu v ní vybublávají na povrch neostalinské instinkty, ať už se týkají února 1948, hodnocení procesu s Miladou Horákovou, nebo Sovětským svazem vedené invaze v roce 1968. Stranické vedení by mohlo takové projevy některých svých předních členů rázně odsoudit, jejich šiřitele dokonce potrestat, a tím změnit obraz KSČM ve veřejnosti, ale nečiní tak.

Možným vysvětlením je nejen to, že navzdory fasádě regulérní demokratické strany, kterou se pokouší KSČM nabízet veřejnosti v posledních desetiletích, se toho v hodnocení minulosti v myslích většiny současných komunistů příliš nezměnilo, ale i taktická hra s voliči. Po odchodu značné části elektorátu KSČM mezi podporovatele Andreje Babiše, popřípadě krajně pravicových stran, totiž, zdá se, zůstává straně věrné už jen bývalé tvrdé jádro.

A jelikož si vedení strany dost zahrává i s těmito skalními komunisty, když podporuje vládu jednoho z nejbohatších českých podnikatelů, který by byl v minulosti označen za třídního nepřítele, musí svůj mocenský oportunismus vyvažovat jinde. Grospičova slova o roce 1968 přitom jistě rezonují u mnoha z těch dnešních členů strany, kteří se dívají s nostalgií na éru normalizace coby sovětskými tanky podpořené korekce liberálního poblouznění části strany v roce 1968.

Grospičova slova mnohým z nich budou konvenovat i proto, že vycházejí z nejlepších tradic komunistické demagogie. Hraje se v ní o slovíčka, zatímco se rozmazává obecnější pravda. Podle Grospiče a dalších prý totiž nešlo v roce 1968 o okupaci, protože sovětská vojska u nás pak zůstala na základě souhlasu československých komunistů. Co na tom, že mocná země přepadla o mnoho menší bezmocnou zemi, a pak už si jen diktovala, co má vedení země po invazi podepsat.

Nechutný významový posun nám Grospič nabízí i v případě obětí invaze. I kdyby skutečně většina z nich byla obětí dopravních nehod, což je samo o sobě fakticky sporné tvrzení, je dosti velký rozdíl mezi tím, srazíte-li se s protijedoucím vozidlem za normálních okolností nebo srazíte-li se s okupačním tankem. Anebo máte prostě nehodu proto, že jste v enormním stresu z toho, že vaše země je okupována.

Premiér Babiš, ač sám bývalý komunista, ukázal vedení KSČM, proč má za sebou okolo třiceti procent převážně levicových voličů, včetně bývalých komunistů, když na adresu Grospiče poznamenal: „Je to absolutní nesmysl a já ani nechci věřit, že to skutečně řekl ten pán. Pokud to myslel vážně, tak by se skutečně měl omluvit. Každý ví, že to byla invaze, že to byla okupace, a že nás to poznačilo.”

Když se vedení KSČM fakticky postavilo za Grospiče, ještě jasněji než dosud definovalo stranu jako pohrobka normalizačního post-stalinismu. Tím ovšem také dál redukuje svoji voličskou bázi. Ta sice možná ještě několik let udrží stranu nad pěti procenty, ale i kvůli vysokému věku dál upadá. A noví členové a voliči se, už kvůli nehoráznému zkreslování dějin, do strany nepohrnou. KSČM tak neodvratně míří do propadliště dějin, které měla kdysi přichystané pro své ideové soupeře.

ČRo Plus, 30.10.2019

10. 10.

Babiše porazí jen Babiš

Jiří Pehe Přečteno 2317 krát Přidat komentář

Průzkumy veřejného mínění po politicky turbulentním létě ukazují, že voličská podpora pro hnutí ANO Andreje Babiše ani výrazně nepoklesla, ani se výrazně nezvýšila. Navzdory dosti nedůstojnému, pasivnímu přihlížení tomu, jak prezident odmítá oficiální návrhy premiéra, aby odvolal z funkce ministra kultury a jmenoval nového, i naopak navzdory příznivému zvratu v kauze Čapí hnízdo, v níž se pražští státní zástupci rozhodli zastavit Babišovo trestní stíhání, drží se preference hnutí ANO okolo třiceti procent.

Jelikož jde o dlouhodobý trend, který vydržel i navzdory různým kontroverzím, je zřejmé, že voličským jádrem ANO hned tak něco neotřese. Pevnost Babišovy podpory evidentně souvisí s jinými faktory, než je ta či ona politická nebo dokonce trestně-právní zápletka. Jmenovat lze dobrou ekonomickou situaci, které využil k tomu, aby nabízel zejména starší „postkomunistické“ generaci ekonomickou stabilitu, vyšší penze a pocit bezpečí v prudce se měnícím světě.

Politická opozice je přitom nadále nejen slabá a roztříštěná, ale má ve srovnání s Babišem ještě další problém. S výjimkou Pirátů fungují opoziční politické subjekty s pomocí těžkopádných rozhodovacích struktur a mechanismů, které jsou spojovány s takzvanými tradičními stranami. Jinými slovy, Babišova opozice, se svými grémii, předsednictvy a místními organizacemi, jen těžko může u určitého typu voličů konkurovat hnutí, v němž se rozhoduje pružně. Navíc tyto voliče, kteří preferují jednoduchost a vládu pevné ruky, odpuzují vnitřní sváry a boje o moc v jednotlivých stranách.

Piráti, kteří se zdáli být pro Babiše největší výzvou, protože jsou novým, vnitřně pružným hnutím, zdá se, narazili se svou současnou politikou na strop svých preferencí. Prorazit by ho mohli snad jen v případě, že si jasně osvojí nějaké nové mobilizační téma, jako je boj proti klimatickým změnám. Jelikož převzali v českém politickém systému částečně roli Zelených, udělat by to mohli, ale zatím spíše jen přihlížejí, takže mladé voliče, kteří pomohli ke strmému růstu německým, rakouským i francouzským Zeleným zatím ve větším nesbírají.

Babiš tedy momentálně nemá soupeře. Nebude-li ale opatrný, může porazit sám sebe. Kupříkladu tím, jak decimuje svojí politikou obě levicové strany, s jejichž podporou vládne. Pokud bude v nastoleném trendu pokračovat, mohou se propadnout pod hranici volitelnosti, což by hnutí ANO vážně komplikovalo sestavování příští koaliční vlády. A pokud by ke spolupráci nakonec získal nějakou ze současných opozičních stran, nemohl by pro změnu dál provozovat populistickou levicovou politiku, která drží pohromadě jeho současné voličské jádro.

Babiš může porazit sám sebe i tím, jak se postaví k výsledkům auditu Evropské komise, který se týká jeho konfliktu zájmů. Pokud se konečná verze auditu nebude příliš lišit od té předběžné, podle níž se český premiér dostatečně neodstřihl od společnosti Agrofert, bude muset Babiš našlapovat opravdu opatrně, protože nepřiměřené reakce mohou poměrně stabilní české politické poměry hodně rozkolísat, znovu aktivizovat občanskou společnost, a navíc ohrozit evropské dotace nejen pro Agrofert. A to by mohlo mít vážné dopady na českou ekonomiku.

Její stav může ostatně ovlivnit nejen evropská dotační politika, ale i výrazné zpomalení růstu nebo recese, způsobené externími faktory, jako je brexit nebo vývoj v Německu. Jelikož se zdá, že Babišovu voličskou podporu vyztužuje především šlapající ekonomika, která mu dovoluje rozdávat, je zřejmé, že pokud chce dál slavit politické úspěchy, měl by jeho mozkový trust připravovat už teď strategii, jak na případný ekonomický pokles zareagovat. Právě tento úkol nezvládly pravicové vlády po krizi v roce 2008, a skončilo to jejich pádem.

ČRo Plus, 9.10.2019

02. 10.

Co říká českým politikům celoevropský průzkum o toleranci homosexuálů

Jiří Pehe Přečteno 2168 krát Přidat komentář

Evropská komise zveřejnila rozsáhlý celoevropský průzkum o postojích veřejností v jednotlivých členských státech ke komunitě LGBT. Lidové noviny sice uvodily článek o průzkumu titulkem „Češi zaostávají v toleranci gayů“, ale ve skutečnosti průzkum nedopadl pro Českou republiku špatně. Záleží na tom, z jakého úhlu se na jeho výsledky díváme.

Na ústřední otázku průzkumu, zda by gayové a lesby měli mít stejná práva jako heterosexuálové, odpovídá pozitivně 57 procent českých respondentů. To je sice o 19 procent méně, než je průměr Evropské unie, a o 42 procent méně než ve Švédsku (kde na tuto otázku odpovídá „ano“ 99 procent respondentů), ale nelze si nevšimnout, že pořadí zemí v průzkumu se kryje s jejich životní úrovní a délkou demokratické zkušenosti, jakož do jisté míry i s vlivem náboženství, a zejména pak s tím, zda jsou historicky převážně protestantské či katolické.

Česká republika je za všemi západními zeměmi, ale z postkomunistických zemí jsou před ní pouze Slovinsko a Litva. Češi jsou rozděleni na dvě poloviny v odpovědi na otázku, zda by mělo být povoleno osobám stejného pohlaví uzavírat manželství. Pro i proti je 48 procent z nich, zbytek neví. Evropský průměr je 69 procent, žebříček zemí vede Nizozemsko, kde s manželstvím gayů a leseb souhlasí 92 procent respondentů.

Nadpoloviční většina Čechů (konkrétně 53 procent) též odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby nejvyšší politickou funkci zastával gay nebo lesba, a 67 procent odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby byl kolega v práci gay nebo lesba. A Češi jsou rozděleni přesně napůl (48 procent pro a proti) v odpovědi na otázku, zda by se ve školní výuce měly objevovat informace o sexuální orientaci.

Výsledky průzkumu by měly zajímat především politiky. Vezmeme-li v úvahu, jaký je u nás momentálně přetlak rádoby konzervativních stran, bránících takzvané tradiční hodnoty, je pozoruhodné, že ve světle převažujících liberálních postojů veřejnosti k emancipaci komunity LGBT se tématu nechopí viditelněji, než to dosud činily, ty strany, které lze považovat za liberální. Měly by značnou část veřejnosti na své straně, ale ještě by mohly přispět k tomu, aby se Česká republika posunula blíže k evropskému průměru.

V opačném gardu je možné argumentovat, že strany, které vzývají tradiční rodinu a hodnoty, přičemž některé se vyznačují až otevřeným nepřátelstvím ke komunitě LGTB, hájí v otázce, zda dát gayům a lesbám možnost uzavírat manželství, názory, které nejenže nemají podporu ve většině české společnosti, ale budou ve stále větší menšině.

Jelikož, jak už bylo řečeno, z průzkumu jasně vyplývá, že tolerance gayů a leseb v té které zemi závisí na její životní úrovni a délce demokratické zkušenosti, Česká republika se bude posunovat blíže k západním zemím. Vezmeme-li v úvahu, že u nás tomu v cestě nestojí ani silné náboženské cítění většiny společnosti, je zřejmé, že radikální opozice vůči zrovnoprávňování gayů a leseb bude politicky stále více kontraproduktivní.

Jisté je, že kdyby politici u nás schválili manželství gayů a leseb, u veřejnosti by si zásadně neuškodili. I proto jsou politické tance okolo této otázky u nás spíše ukázkou toho, jak čeští politici ne vždy správně čtou nálady a vývojové trendy ve společnosti.

25. 09.

Prezident Zeman s abolicí přestřelil

Jiří Pehe Přečteno 2258 krát Přidat komentář

Mediální a politická pozornost, kterou na sebe strhl, je pro prezidenta Miloše Zemana prozatím jediným pozitivním efektem jeho oznámení, že by využil své ústavní pravomoci takzvané abolice a zastavil trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo v případě, že by Nejvyšší státní zástupce zvrátil rozhodnutí pražského státního zastupitelství, které stíhání zastavilo.

Více »

20. 09.

Zemanovy výroky o Kosovu hrají do karet Rusku

Jiří Pehe Přečteno 2155 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman spustil politickou ofenzívu, jejímž cílem je, aby Česká republika odstoupila od svého uznání nezávislosti Kosova z roku 2008. Nejprve přišel s tímto návrhem během své návštěvy Srbska, kterou už po příjezdu uvodil prohlášením, že má rád Srby, ale nemá rád Kosovo. Záměr tlačit na nejvyšší ústavní činitele naší země, aby uznání Kosova odvolali, po návratu do České republiky skutečně začal realizovat, takže se stal i předmětem jeho pravidelné schůzky s premiérem v Lánech.

Zemanova slova v Srbsku by mohl leckdo vidět jako promyšlenou sabotáž o den později začínajícího summitu lídrů visegrádské čtyřky s představiteli zemí západního Balkánu, jejímž jedním cílem bylo ujistit tyto země o podpoře Visegrádu pro jejich vstup do Evropské unie i dalších mezinárodních organizací. Kosovo nakonec svoji účast odvolalo.

Premiér Andrej Babiš pak na tiskové konferenci v přítomnosti ostatních lídrů V4 sice žehlil vzniklé rozpaky slovy, že Zeman se vyjadřuje o uznání kosovské samostatnosti Českou republikou negativně už od svého nástupu do funkce v roce 2013. Zároveň prohlásil, že Česká republika svoje postoje ke Kosovu měnit nebude, a že za zahraniční politiku země odpovídá vláda.

Jenže zásadový postoj mu dlouho nevydržel a o několik dní později se vynořil z již zmíněné lánské schůzky se Zemanem s tím, že chce řešit uznání Kosova s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem a předsedou koaliční sociální demokracie Janem Hamáčkem. Petříček reagoval, že se debatě nebrání, ale pro změnu českého postoje nevidí důvod.

A má pravdu. Neexistují totiž zřejmé důvody, proč by se český postoj měnit měl. A proč právě nyní. Vyvinula se snad v poslední době situace v Kosovu zásadně k horšímu v porovnání s rokem 2008, kdy Česká republika jeho nezávislost uznala?

Odpověď zní, že nikoliv. Naopak, věci se mění spíše k lepšímu, což měla podtrhnout i účast Kosova na zmíněném summitu V4, který měl potvrdit, že visegrádská čtyřka podporuje rozšíření EU o země západního Balkánu. Zatímco některé západoevropské země s integrací západního Balkánu do EU i NATO nechtějí spěchat, ale nejsou vehementně proti, v Evropě existuje země, které se tyto záměry zásadně nezamlouvají. A tou je Rusko.

To je nyní kupříkladu obviňováno, že se jeho agenti pokusili zavraždit premiéra Černé hory před volbami v roce 2017, které předcházely vstupu Černé hory do NATO. Jak moc Rusku vadí vstup některých bývalých komunistických zemí, které dle něj spadají do jeho sféry zájmu, do NATO či EU, Moskva ukázala už v roce 2008, když rozpoutala válečný konflikt s Gruzií ve východní Osetii poté, co se objevily úvahy o vstupu Gruzie do NATO. Ruskem organizovaná destabilizace Ukrajiny, která vyvrcholila okupací Krymu a nástupem separatistů na východní Ukrajině, se pro změnu spustila poté, co Ukrajina byla blízko podepsání asociační dohody s EU.

Je samozřejmě možné, že útoky prezidenta Zemana na Kosovo jsou vedeny jen špatným svědomím, protože to koneckonců byla jeho vláda, která v roce 1999 dala dva týdny po vstupu ČR do NATO souhlas s bombardováním Srbska kvůli obavám Západu z možné Srby organizované genocidy v Kosovu. Jenže byla-li hlavním důvodem Zemanových slov o Kosovu v Srbsku snaha se před Srby od české podpory pro bombardování distancovat, nezvážil dostatečně, že tím sabotuje pražský summit V4 s lídry balkánských zemí, přičemž jeho útok na Kosovo, už svým načasováním, zapadá do ruských záměrů Balkán destabilizovat v době, kdy další země v regionu míří do NATO a EU.

Bohužel ovšem nelze zároveň zcela vyloučit, že Zeman dobře věděl, co dělá, včetně toho, jaké jsou zájmy Ruska na Balkáně. Nebylo by to poprvé, kdy jednal v souladu s cíly ruské zahraniční politiky.

ČRo Plus, 19.9.2019

11. 09.

Opoziční reakce na evropské portfolio Jourové jsou pokrytecké

Jiří Pehe Přečteno 2157 krát Přidat komentář

Nastupující šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová oznámila, že staronová česká zástupkyně v komisi Věra Jourová dostane post místopředsedkyně komise, s odpovědností za dohled nad dodržováním evropských hodnot a transparentností.

Více »

06. 09.

Více dětí? Apely na zvyšování porodnosti tonou v ekonomizujících argumentech

Jiří Pehe Přečteno 2109 krát Přidat komentář

Pokud jde o populační růst v té které zemi, západní politici jsou chyceni v jisté logické pasti. Na jedné straně si mnozí stěžují, že planeta bude brzy na pokraji kolapsu, pokud bude pokračovat globální nárůst populace, ve svých zemích ale vybízejí občany k tomu, aby měli více dětí—alespoň prý tolik, aby se bez migrace nezmenšoval počet obyvatel té které země.

Jinými slovy: náš národ si zaslouží, aby se populačně zvětšoval, globálně je to ale problém. V některých zemích pak dokonce slyšíme, že úbytek „našich“ bychom neměli doplňovat importem lidí z těch částí světa, kde se ještě pořád rodí více dětí, než kolik lidí umírá.

V podobném duchu se nyní vyjádřil i český premiér Andrej Babiš na nedávné demografické konferenci v Budapešti. Pravil, že „dobrému státu“ stoupá počet obyvatel i bez migrace.

V tomto Babišově vyjádření, které je podbarveno jeho populistickým zneužíváním tématu migrace, se přitom skrývá několik logických a informačních lapsů.

Chtěl nám snad český premiér říci, že Česká republika není dobrá země, a proto se v ní rodí méně dětí, než kolik lidí umírá, a musí tedy nakonec spoléhat, jak se to děje, ve svém populačním růstu na migraci? Je tedy Babiš premiérem „dobrého státu“?

Vše, co Babiš o České republice říká, přitom naznačuje, že si myslí, že se u nás máme (přinejmenším od doby, kdy právě on vstoupil do vysoké politiky) skvěle, a že bude líp. Jak je tedy možné, že se v tak skvělé zemi rodí málo dětí? Jak je možné že zatím nedokázal „zařídit“, aby se jich rodilo víc?

Zavádějící je i podprahový argument, že právě v dobře fungujících, tedy vyspělých zemích, není třeba spoléhat na migraci. Statistiky i trendy jsou neúprosné: skoro všechny evropské země mají porodnost nižší než dvě děti na ženu, což by stačilo alespoň k udržování počtu obyvatel země i bez migrace. Ve většině z nich už vyzkoušeli, bez větších úspěchů, i celou řadu opatření (jako jsou různé úlevy a výhody pro rodiny s třemi a více dětmi), která na zmíněné konferenci „novátorsky“ navrhoval Babiš nebo maďarský premiér Viktor Orbán.

Navzdory tomu, co by leckdo mohl předpokládat, nefunguje ani míra religiozity v té které zemi. Ani nejvíce katolické země, jako jsou Polsko, Irsko nebo Itálie, na tom nejsou lépe než zbytek Evropy. Polsko v natalitě dokonce pokulhává za ne příliš religiózním Českem. I muslimská Albánie je hluboko pod českým průměrem, a i v Turecku se rodí tak akorát dvě děti na ženu, přičemž porodnost s rostoucí životní úrovní klesá i tam.

Spousta západních politiků bohužel mluví o porodnosti jako o jakémsi výrobním procesu, v němž se mají v dostatečných počtech doplňovat pracovníci pro národní hospodářství a zejména budoucí plátci sociálního pojištění. I v zemi, kde je momentálně zoufalý nedostatek pracovních sil, jako je ta naše, se přitom politici zuby nehty brání tomu, aby více otevřeli stavidla migraci.

Je zde naopak „samozřejmý“, podprahově nacionalistický předpoklad, že žádoucí je zvyšovat počet „nás“--Čechů, Maďarů, Slováků, atd. Jinak prý neobstojíme v konkurenci s jinými, naše kultura a hodnoty se rozpustí v globální polévce. Jako by o tom dnes ještě rozhodovalo, zda je „nás“ deset miliónů, nebo jen devět miliónů.

V Babišově argumentu během zmíněné demografické konference je podprahově přítomen názor, že z migrantů, nebo jejich dětí, není možné plnohodnotné Čechy „vyrobit“. Což je v podání migranta ze Slovenska, o němž se dnes zásadně mluví jako o „českém“ premiérovi či druhém nejbohatším „Čechovi“ argumentace vskutku pikantní.

Jisté je, že až na výjimky politické apely, jakož i vyšší natalitu údajně podporující sociální opatření, v zemích s vysokou životní úrovní nefungují. Nejenže zmizely ekonomické a sociální důvody, které v chudších poměrech vedly lidi k plození většího počtu dětí, ale také se zásadně mění přístup k životu.

Změnilo se i postavení žen nebo fungování rodiny, přičemž to vše není důsledkem jakési rostoucí západní dekadence, jak se to snaží portrétovat obránci tradičních hodnot. I země, které kombinují modernitu s tradiční kulturou, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, mají nízkou porodnost. O mnoho lépe na tom nejsou ani ekonomicky vyspělejší země Jižní Ameriky, jako je Brazílie a Argentina. A porodnost se začíná propadat i v ještě stále populačně rostoucích zemích, jako je Indie nebo Čína.

Je tak docela dobře možné, že migranti ze zemí, kde je ještě stále vysoká natalita, budou brzy nedostatkovým zbožím, ačkoliv jsme zásobování temnými předpověďmi o jejich invazi, která zničí naše kultury.

Ačkoliv je pravděpodobné, že robotizace sníží potřebu dovážet lidskou práci, v několika příštích dekádách nebude vyšší míra robotizace ve vyspělých ekonomikách ještě schopná migraci plně nahradit. Jisté se také zdá být, že díky robotizaci a dalším novým technologiím poroste dál celkové bohatství západních společností, takže temné předpovědi, že pokud nezvýšíme porodnost, nebude v tom a tom roce na důchody, jsou do jisté míry jen projekcemi dnešních znalostí do budoucí reality, která může být úplně jiná.

Obecně je též zajímavé, jak se volání politiků po větší porodnosti míjí s jejich poměrně malou starostí o existenční podmínky, do nichž se mají děti rodit. Odpověď na otázku, zda je existence v podmínkách, které dnes existují obecně ve světě i v jednotlivých zemích, smysluplná, je samozřejmě velmi individuální, jisté ale je, že ve svém volání po větší porodnosti politici nic takového většinou nezvažují. Nově narození jsou pro ně jen čísla, indikátory budoucího HDP. Přitom sami nadále většinově připívají k existenci světa plného rizik a globálních kalamit, protože je nejsou schopní řešit.

Není divu, že spoustu mladých párů nepřesvědčí o nutnosti plodit více dětí argumenty, že při současných demografických trendech nebude údajně v tom či onom roce na výplatu důchodů pro stárnoucí populaci. A pro spoustu mladších lidí, vyrostlých v globalizujícím se světe, není také příliš přesvědčivý ani „vlastenecký“ argument, že kupříkladu právě „nás“, Čechů, musí být nezbytně více než 10 miliónů.

02. 09.

Politický vývoj ve světle zastavení Babišova trestního stíhání

Jiří Pehe Přečteno 30444 krát Přidat komentář

Rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha navrhnout zastavení trestního stíhání premiéra Andreje Babiše musí být ještě potvrzeno a odůvodněno nadřízenými orgány, ale má už teď řadu možných politických dopadů. Zde je několik prvních postřehů.

Více »

28. 08.

Pravidla hry u nás zatím moc neznamenají

Jiří Pehe Přečteno 2500 krát Přidat komentář

Podle průzkumů veřejného mínění politická a ústavní krize, která Českou republikou zmítala v podobě prezidentova postupu v případě otálení s odvoláním ministra kultury a jmenováním ministra nového, zdá se, nijak neotřásla v očích veřejnosti ani postavením prezidenta, ani preferencemi hnutí ANO. Prezident si dokonce mírně polepšil, hnutí ANO dále podporuje zhruba 30 procent občanů.

Byl to přitom prezident, kdo nerespektoval Ústavu. A byl to premiér, kdo mu svým odmítáním kompetenční žaloby, popřípadě odmítáním podpořit ve Sněmovně Senátem již schválenou ústavní žalobu, takové jednání značně usnadnil.

Až se jednou budou psát historické práce o období postkomunistické transformace, bude politické a veřejné dění v létě 2019 dobrým měřítkem toho, kam se Česká republika na své cestě od autoritářského režimu k plnohodnotné demokracii za 30 let posunula. Historikům asi nezbude než konstatovat, že urazila tak nanejvýš polovinu cesty.

Na jedné straně sice značná část veřejnosti vyjadřovala nespokojenost s prezidentovým postupem, který většina ústavních expertů označovala za neústavní, a také s premiérovou oportunistickou nečinností. Přinejmenším stejně velká část veřejnosti ale krizi okolo odvolávání ministra kultury a jmenování nového vnímala, zdá se, jen jako politický spor, v němž hlavní díl viny nese sociální demokracie, jak naznačuje i její pokles preferencí v prvním průzkumu po skončení krize.

Při zdůvodňování toho, proč tomu tak je, lze slyšet ozvěny názorů prezidenta a premiéra. Tedy, že ČSSD nejprve nepodržela svého ministra kultury Staňka v souboji s kulturní obcí, a pak nominovala kulturou nepolíbeného Michala Šmardu. Navíc celou dobu hrozila odchodem z vlád kvůli jakýmsi abstraktním ústavním principům.. Krizi tedy vyvolala spíše ona, než postup prezidenta.

Je tedy zřejmé, že nemalé části české veřejnosti ještě pořád nijak nevadí, když se nehraje podle pravidel hry, která jsou v liberální demokracii jasně popsána v Ústavě. Prezident je vnímám touto částí veřejnosti jako moudrý monarcha, který v případě potřeby může ústavní pravidla hry poněkud ohnout nebo dokonce obejít. Popřípadě se v očích části veřejnosti žádného porušování ústavy ani nedopouští, činí-li tak proto, že chce zemi uchránit před špatnými politickými rozhodnutími stranické politiky.

Česká republika se prostě zatím za poslední tři dekády většinově neposunula k jasnému pochopení toto, že bez respektu pro pravidla hry, včetně těch nejvyšších, tedy ústavních, jakož i bez jejich vynucování, jsou-li porušována, se demokratický systém pohybuje na velmi tenkém ledě. Postup ČSSD okolo obsazení postu ministra kultury možná nebyl politicky prozíravý, ale prezident i premiér měli tento postup respektovat a postupovat podle Ústavy. Měli to být voliči, kteří by případně v příštích volbách ČSSD vystavili účet.

Pěknou ilustraci toho, jak se na skončenou politickou krizi dívá zřejmě nemalá část veřejnosti, dostal autor tohoto komentáře před několika dny, když se vracel po téměř měsíčním pobytu v zahraničí do České republiky. Hlas lidu, v podobě taxikáře na cestě z letiště, mu vysvětlil, že kdyby média nešťourala do údajně neústavního jednání prezidenta, žádná krize nemusela být. Ti nahoře, jak pravil, by si to mezi sebou všechno domluvili, vše mohlo být vyřešeno mnohem dříve. A byl by klid a pohoda.

Pokud snad někdo cítí v těchto slovech ozvěnu normalizačního bezčasí, v němž ti nahoře vládli a ti dole se starali o své, má asi pravdu. Vytvoření plnohodnotné demokracie, v níž vláda zákona stojí nad politikou, není u nás zdaleka ještě hotová věc.

ČRo Plus, 28.8.2019

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy