25. 04.

Soumrak české levice

Jiří Pehe Přečteno 1671 krát Přidat komentář

Obě české levicové strany, které jsou zastoupeny v parlamentu, čelí vážným problémům, možná dokonce pádu pod hranici volitelnosti. Souvisí to jak s jevy, které stojí za oslabováním levice i v jiných západních zemích, ale najít lze i specifické domácí příčiny.

Pokud jde o obecnější příčiny, zdá se, že levicové strany se napříč Evropou staly tak trochu oběťmi svých úspěchů v druhé polovině minulého století. Ve svém úsilí humanizovat kapitalismus přispěly k vybudování silných sociálních států a byly hybnými silami v prosazování lidských práv.

Jenže nástup globalizace je zastihl nepřipravené. Sociální problémy, které vyvolávají nejrůznější aspekty globalizace, není už možné řešit jen na národní úrovni, jenže levice, která se pyšnila v minulosti tím, že je internacionalistická, zůstala vesměs uvězněná právě na národní úrovni. Národní stát, je přitom sám pod tlakem globalizace, a proti řadě globálních jevů bezmocný.

Potíže levice souvisí i s tím, že tradiční strany, včetně těch levicových, jsou těžkopádné, reagují na nově vznikající problémy pomalu, a jsou tak vytlačovány novými populistickými hnutími, která pružně kombinují nacionalismus, který byl v minulosti spojován spíše s pravicí, s de facto levicovou sociální a ekonomickou politikou.

Komunistická strana nová populistická hnutí v tomto ohledu předběhla s programem, který kombinoval nacionalismus s levicovou sociální politikou. K tomu, že úspěšně přežila pád komunistického režimu přispěla i skutečnost, že si pro sebe vytvořila obraz protestní strany, což je dnes další z charakteristik nových populistických hnutí.

Její potíže nastaly, když se jako houby po dešti začala vynořovat hnutí, která mají často též nacionalisticko-levicový program, ale jsou pružnější, mají mladší voliče i členy, a nikdo na ně neútočí kvůli jejich minulosti.

Zdá se, že KSČM neví, jak tomuto náporu čelit. Průměrný věk jejích členů je 75 let, a noví členové a voliči se k ní nehrnou, protože je příliš těžkopádná a svůj mocenský pragmatismus dál schovává za pozůstatky ideologie, která už dnes mezi mladšími voliči téměř nikoho neoslovuje.

Česká sociální demokracie se mohla osudu KSČM vyhnout, protože vznikla mimo ní. Nemusela se potýkat s nálepkou „postkomunistická levice“, jež přispěla k pádu stran demokratické levice, které vznikly z komunistických stran jinde v bývalých sovětských satelitech. Jenže personální vybavení ČSSD se nakonec ukázalo být též spíše „postkomunistické“ než autenticky sociálnědemokratické. Všechny pokusy o modernizaci selhaly.

Místo reforem, které by ČSSD přiblížily sice oslabujícím, ale leckde ještě silným sociálně demokratickým stranám v západní Evropě, se strana vydala v posledních letech na cestu k jakési verzi českého národního socialismu. Tím se ovšem programově přibližovala komunistům, a spolu s nimi pak těžko odrážela nástup hnutí, která nacionalismus, zneužívání různých reálných i domnělých hrozeb pro politické účely i levicovou sociální politiku, praktikují pružněji. A mají navíc charismatické lídry, kteří rovnou nabízejí vládu silné ruky.

Už vzhledem k tomu, jaký typ politiků dnes stojí v čele KSČM a ČSSD, obě strany jen těžko přesvědčí mladší voliče, že jim mají co nabídnout. Vlastně mezi nimi nemají téměř žádnou podporu. A nemají bohužel téměř žádnou šanci se modernizovat, k čemuž jsou občas vyzývány. Zbývá jim už jen technologie moci, což se pěkně vyjevuje v současných jednáních o vládní spolupráci s hnutím vedeným velkopodnikatelem. Skutečná demokratická levice tak u nás bude muset asi vzniknout zcela mimo KSČM a ČSSD.

ČRo Plus, 25.4.2018

17. 04.

Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Jiří Pehe Přečteno 4757 krát Přidat komentář

Velmi rád čtu texty Petra Fischera. Většinou jsou originální, přemýšlivé a poučené. Text v Salónu Práva, v němž kritizuje udělení hlavní ceny Magnesia Litera knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, ale míří dle mého soudu mimo terč.

Kdyby Fischer zůstal u kritiky výběru Taberyho knihy pro udělení ceny Magnesia Litera, šlo by o zajímavou úvahu, kterou by navíc bylo možné rozvinout. Kupříkladu pokusem odpovědět na otázku, jak fungují poroty různých cen u nás.

Nejsou jejich rozhodnutí o cenách v malé zemi, kde zná v relativně úzkém kruhu kulturních a intelektuálních elit každý každého, často determinována osobními vazbami či animozitami? Není těch cen příliš? Mají nějaký dopad?

Fischer by mohl právě o tomto zajímavě napsat, protože je koneckonců předsedou poroty Magnesie Litery. V textu, který ale začíná kritikou rozhodnutí poroty udělit cenu Taberymu, není o této jeho roli ani slovo. To je přinejmenším zvláštní. Bez uvedení této skutečnosti se Fischerův text může leckomu jevit jako jakýsi „publicistický konflikt zájmů“.

Kritika se ovšem od rozhodnutí poroty ihned stáčí k Taberymu. Napsal prý manifest nemyšlení, jehož možná jediná hodnota spočívá v tom, že v pravý čas odpověděl na poptávku liberální části společnosti. Jde prý jen o didaktické shrnutí, o jakousi středoškolskou učebnici, která se opírá o neotřesitelné autority minulosti—od Masaryka přes Peroutku až po Havla. Pravdy těchto morálních autorit mají být natolik přesvědčivé, že je už není třeba problematizovat.

Následně přichází z Fischerova pera skutečně těžká munice: „Cvičné problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.”

Fischera znepokojuje i následná míra identifikace s tímto „uzavřeným manifestem nemyšlení“, která jako by potvrzovala rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li prý tento manifest nyní nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě opuštěnější než dnes. “Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení. A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností, idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.”

Osobně si nemyslím, že Tabery napsal „manifest nemyšlení“, s nímž rezonuje jen „ideologicky předpřipravené publikum.“ Absenci myšlení bych hledal jinde, existuje u nás opravdu mnoho příkladů. Tabery napsal poučnou, přemýšlivou knihu, která patří do určitého žánru, který má svoji tradici i opodstatnění.

Není nic špatného na tom, že k zamyšlení nad stavem liberální demokracie u nás snesl „hotové a ověřené pravdy klasiků“, aniž by se s nimi pouštěl do kritického sporu. Jeho vlastní pozice se koneckonců vyjevuje právě v tom, jaké autory si vybírá. A jeho teze o „opuštěné společnosti“ není nepromyšlené dogma, ale námět pro diskuzi.

Sám Petr Fischer ve svých textech často hojně cituje „klasiky“ moderní filozofie. Většinou s pomocí jejich názorů jen dokládá svůj vlastní, aniž by se pouštěl s citovanými autory do kritického souboje. Je to běžná metoda esejistiky, za níž není třeba odsuzovat ani Taberyho, ani Fischera.

Když jsem se rozhodoval, které tři knihy budu nominovat v anketě Lidových novin na Knihu roku 2017, dal jsem v oboru politické publicistiky nakonec přednost knize Tomáše Klvani Možná přijde i diktátor před Taberym, protože Klvaňovy eseje mne oslovily jako originálnější. Jenže to je můj osobní pohled.

Vůbec to neznamená, že mnoho lidí nemůže vnímat podobně naopak Taberyho knihu. Je u nás nepochybně dost čtenářů, které jeho „manifest nepřemýšlení“ může přimět k myšlení o věcech, o kterých uceleněji dosud nepřemýšleli. To není vůbec málo.

Nemyslím si proto, že Taberyho kniha přispívá k jakési „absenci myšlení“, které podle Fischera rozkládá a ničí naši společnost. Mám spíše za to, že k absenci myšlení přispívá jistá kmenovost v našem intelektuálním životě, kdy je možné v podstatě cennou knihu takto odmítnout, aniž bychom se od kritika dozvěděli jediné slovo o tom, oč v knize vlastně jde.

Kdybych byl členem téže poroty, co Petr Fischer, pro Taberyho knihu bych nehlasoval, oslovilo mě osobně více několik jiných. Rozhodně bych si pak ale s autorem a jeho knihou nevyřizoval účty—možná jen proto, že jsem byl přehlasován. Kdybych si myslel, že porota svým rozhodnutím přispěla k něčemu tak obludnému, jako je „návrat ke konzervativní dogmatice, která dlouhodobě intelektuálně drtí tuto společnost“, raději bych se místa porotce nebo předsedy poroty ihned vzdal.

A s Taberyho knihou bych se utkal nikoliv z poněkud urážlivé obecné, a ne zcela vyargumentované pozice, že jde o manifest nepřemýšlení (což mimochodem zřejmě znamená, že i všichni, které oslovila, jsou nekritičtí, nepřemýšliví troubové), ale dal by si práci se zasvěcenou recenzí, která v podobě obecných odsudků jen neodráží kritikův vlastní (kupříkladu postmoderní či derridovsko dekonstruktivní) pohled na svět.

05. 04.

Komunisté jsou v Babišově pasti

Jiří Pehe Přečteno 2866 krát Přidat komentář

Je historickým paradoxem, že zatímco takzvané tradiční strany se po více než čtvrtstoletí marně snažily vymazat politickými prostředky komunistickou stranu z politické mapy České republiky, podaří se to nakonec možná šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Tedy politikovi, před jehož údajně antidemokratickými choutkami tradiční strany též varují, ale z poněkud jiných důvodů než v případě komunistů.

Analýzy volebních výsledků ukazují, že Babišovi se podařilo od voleb v roce 2013 přetáhnout do svého tábora nemalý počet komunistických voličů. Podpora pro KSČM se ve volbách v roce 2017 smrskla na polovinu, a strana se v posledních průzkumech potácí na hranici volitelnosti.

Zatímco moralizující antikomunismus, jakož i vzývání liberální demokracie, v podání tradičních stran na voliče KSČM příliš neúčinkovaly, Babišův příslib vlády silné ruky, opřený o morální relativismus ve vztahu k minulosti, a kombinovaný se sociální štědrostí vůči starší generaci, evidentně na voliče KSČM skvěle funguje.

Zdecimovaná KSČM se po volbách nakonec rozhodla, že hlavního strůjce svého politického úpadku podpoří v jeho snahách sestavit většinovou vládu. Neučinila tak rovnou při prvním Babišově pokusu o sestavení vlády, ale vyjádření lídrů strany nenechávala nikoho na pochybách, že komunisté chtějí využít skutečnosti, že tradiční strany odmítají jít s trestně stíhaným Babišem do vlády k tomu, aby si v druhém pokusu o sestavení vlády ukrojili po mnoha letech vynucené abstinence svůj krajíc z bochníku moci a vlivu na chod země.

Jenže Babiš jim v posledních týdnech tento plán nijak neusnadňuje. K možným výtkám ze strany skalních komunistů (kteří po odchodu těch vlažnějších do Babišova tábora, ve straně začínají převažovat), že strana, která založila svoji identitu na obraně proletariátu, je nyní ochotná dláždit cestu k většinové vládě miliardáři, se přidaly i rozpaky nad Babišovou zahraničně-politickou orientací.

Ten se totiž evidentně rozhodl, že jistý nedostatek demokratické legitimity doma, jakož i negativní dopady svého trestního stíhání, se pokusí neutralizovat silným příklonem k Evropské unii a Severoatlantické alianci. Symbolicky svoji prozápadní orientaci stvrdil nejprve souhlasem s vyhoštěním tří ruských diplomatů z České republiky coby aktu solidarity s Velkou Británií, kde byl ruským nervovým plynem otráven bývalý ruský agent. A následně pak souhlasem s vydáním ruského hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států.

Tradičně proruští a spíše protizápadní komunisté zuří, vyhrožují i stažením své podpory pro Babišovu druhou vládu, ale hrají se slabými kartami. Pokud by tak učinili, může zdecimovaná strana přijít o posty, které už získala kupříkladu v Poslanecké sněmovně, jakož i o posty v dozorčích radách státních podniků i dalších institucích, které je Babiš ochoten jejich mocenské věrchušce výměnou za podporu nabídnout.

Pokud by se KSČM nakonec odhodlala k radikálnímu gestu a Babišovu vstřícnost k USA, NATO a Evropské unii chtěla potrestat stažením podpory pro vládu, nedá se zaručit, že se k ní její voliči vrátí. Ba je dokonce možné, že v případných předčasných volbách strana ještě více ztratí a bude bojovat o holé parlamentní přežití, protože Babišova štědrost vůči důchodcům, kteří tvoří většinu komunistického členstva i elektorátu, může nakonec hrát ve volbách větší roli než ideologická dogmata.

KSČM je tedy v dokonalé pasti. Pokud bude pokračovat v podpoře Babiše, bude stále zřejmější, jak moc jde vůdcům strany především o to, aby si při pokračujícím úpadku strany zajistili nějaké prebendy. A pokud spolupráci s Babišem, kterého KSČM svoji ochotou podpořit jeho vládu legitimizovala, přeruší, nemá strana žádnou záruku, že se její voliči z ochranného náručí štědrého a silného vůdce, navíc bývalého komunisty, vrátí.

ČRo Plus, 4.4.2018

28. 03.

ČSSD ztrácí poslední zbytky důvěryhodnosti

Jiří Pehe Přečteno 2751 krát Přidat komentář

Když se sociální demokracie na svém sjezdu rozhodla, že bude vyjednávat s hnutím ANO o vytvoření koalice, visely ve vzduchu tři zásadní nezodpovězené otázky. Ta první zněla, jak se ČSSD, která údajně nechce být ve vládě vedené trestně stíhaným Andrejem Babišem, vypořádá se skutečností, že Babišovo hnutí ANO nemá v úmyslu v této otázce ustoupit.

Další otázkou bylo, co strana udělá s tzv. Bohumínským usnesením které ji zapovídá spolupráci s komunistickou stranou na vládní úrovni. Otázka to byla relevantní proto, že od začátku jednání s ANO bylo zřejmé, že se případná menšinová koalice ANO a ČSSD můře opřít v podstatě jen o podporu komunistů.

Třetí otázka se týkala podpory pro případnou koalici s ANO v samotné ČSSD. Tam totiž už v okamžiku, kdy sjezd vyjednávání odsouhlasil, existoval k vládní spolupráci s ANO poměrně siný odpor mezi významnými funkcionáři strany—od některých hejtmanů až po řadu sociálně demokratických zákonodárců z oboru komor parlamentu.

Odpovědi na zmíněné otázky zatím nejsou pro ČSSD příliš povzbudivé. Ačkoliv se vyjednávací tým vedený předsedou Janem Hamáčkem a prvním místopředsedou Jiřím Zimolou snažil v uplynulých týdnech vytvářet dojem, že ČSSD vyjednává velmi tvrdě a nekompromisně, bylo až příliš zřejmé, jak moc ČSSD tahá za kratší konec provazu.

Jednání nakonec dospěla až k nutnosti odpovědět na první ze tří zmíněných kardinálních otázek. Tedy, zda ČSSD půjde do vlády s trestně stíhaným premiérem, ačkoliv od počátku tvrdila, že je to problém.

ANO se v odpovědi na tuto otázku se sociálními demokraty nijak nemazlilo. Jeho kandidátem na premiéra zůstává i v příští vládě Babiš, a pokud se to ČSSD nelíbí, jednání o vládě mohou rovnou skončit. Sociální demokracii po tomto políčku trvalo jen několik hodin, než oznámila, že by do vlády vedené Babišem nakonec šla, ale pouze pod podmínkou, že by dostala k ministerstvům, o nichž se už jednalo, navíc také buď ministerstvo financí nebo ministerstvo vnitra.

Jinými slovy: ČSSD vzkázala veřejnosti, že otázku, kterou sama nastolila jako zásadní, lze vyřešit mocenským obchodem. Nedá se předpokládat, že větší část veřejnosti bude vnímat ochotu ČSSD tolerovat v čele vlády trestě stíhaného premiéra výměnou za jedno významné ministerstvo jako výraz principiálnosti.

Podobné tance lze sledovat v otázce bohumínského usnesení. Strana ho bude muset na sjezdu nějakým způsobem modifikovat. Kdyby tak učinila autonomně, bez tlaku konkrétních okolností, asi by jí to nikdo nevyčítal. Ale v daném kontextu se bude zrušení zákazu spolupráce s komunisty jevit veřejnosti jako obchod, který je stejně cynický jako ochota tolerovat trestně stíhaného premiéra výměnou za další ministerstvo pro ČSSD.

Brzy uvidíme, zda na požadavek ČSSD, že bude tolerovat Babiše v čele vlády výměnou za další ministerstvo, ANO vůbec přistoupí. Pokud ne, a vedení ČSSD by přesto začalo hledat nějaký další důvod, proč jí trestně stíhaný premiér v čele vlády už nevadí, je těžké si představit, kdo by ještě mohl brát naši nejstarší politickou stranu vážně.

Je každopádně jisté, že mocenské handly, které si ČSSD nechala na konec vyjednávání, překryjí to, co chtěla vydávat za úspěchy ve vyjednávání o programu vlády. Což bude komplikovat odpověď na poslední z již zmíněných tří zásadních otázek: tedy, zda se ve straně nakonec najde pro spolupráci s ANO podpora.

Mnozí významní politici z řad ČSSD, kteří byli proti spolupráci s ANO už na sjezdu, budou mít totiž nyní kromě již dříve nabídnutých argumentů, vedených z pozic hodnot, důvod též argumentovat, že dohoda strany s ANO, pokud se ji podaří dokončit, je pro ČSSD ponižující a nevyřeší žádný z vnitrostranických problémů. Vnitrostranické referendum, které má případnou koalici ANO schválit, tak nakonec může již rozhádanou stranu fatálně rozštěpit.

ČRo Plus, 28.3.2018

14. 03.

Skandální tance okolo Jevgenije Nikulina

Jiří Pehe Přečteno 3292 krát Přidat komentář

Případ ruského hackera Jevgenije Nikulina, který byl před časem zadržen v České republice, a o jehož vydání žádají Spojené státy i Rusko, svým významem už dalece přesáhl hranice zákona. Je z něho politikum, které má potenciál zhoršit vztahy České republiky jak se Spojenými státy, tak s Ruskem.

Poté, co soud rozhodl, že Nikulin může být vydán jak do USA, tak do Ruska, Nikulin už řadu měsíců čeká v pankrácké věznici na rozhodnutí českého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, kam bude vydán. Kdyby byla obvinění vznášená oběma zeměmi proti Nikulinovi stejná, asi by bylo logičtější, že Pelikán vydá Nikulina do země, jejímž je občanem, tedy do Ruska.

Jenže zatímco Američané žádají o vydání Nikulina kvůli krádeži desítek miliónů osobních dat Američanů, Rusové kvůli menšímu provinění, jímž údajně způsobil škodu v hodnotě několika desítek tisíc korun. Pelikánovo rozhodnutí by tedy mělo být zdánlivě jasné, pokud by vedle sebe dal na misku vah spravedlnosti závažnost Nikulinova kriminálního jednání v Rusku a závažnost jeho zločinů v USA.

Jenže do případu Nikulin vstoupila politika. V USA je v běhu rozsáhlé vyšetřování možného ruského zasahování do minulé prezidentské kampaně, včetně hackerských útoků. Nevydat Američanům Nikulina, který se podle nich nejen dopouštěl hackerských útoků proti občanům Spojených států, ale může mít i informace o dalších ruských hackerských operacích, by byla politická facka ještě o poznání větší, než když české úřady před časem nevydaly Spojeným státům Libabonce Alího Fajáda, podezřelého ze špionáže a nelegálního obchodu se zbraněmi.

Jak víme, Fajád byl nakonec vydán do Libanonu, z něhož se vrátila skupina pěti českých rukojmí. Prý to byla jen shoda okolností, nikoliv cynický výměnný obchod, jenže Američané to tak neviděli. Už samotné průtahy okolo Nikulinova vydání jsou tak pro USA bezpochyby iritující.

K tomu všemu se nyní ale přidává dimenze vskutku skandální, kterou je tlak prezidenta Miloše Zemana na Pelikána, aby Nikulina vydal do Ruska. Zeman se kvůli tomu prý s Pelikánem dvakrát sešel. A dokonce prý zvažoval i udělení milosti Nikulinovi, od čehož ustoupil, až když mu bylo vysvětleno, že v případě člověka, který v českých věznicích jen čeká na vydání jinam, milost použít nemůže.

To, že se prezident České republiky, jejímž jsou USA nejdůležitějším spojencem a bezpečnostní zárukou, angažuje v případu, který se může dotýkat americké národní bezpečnosti, zcela okatě ve prospěch Ruska, by mělo být předmětem mnohem většího zájmu jak parlamentních politiků., tak investigativních novinářů, než tomu zatím je. Nejde totiž v konečném důsledku o nic menšího než o hazardování s českou národní bezpečností.

Americký prezident Donald Trump opakuje, že členské státy NATO musejí přispívat do společného rozpočtu, tak jak je dohodnuto, což Česká republika momentálně nedělá. Po uvalení cel na dovoz oceli a hliníku do USA naznačuje, že tato cla promine mezi americkými spojenci těm zemím, které řádně přispívají na společnou obranu. Je možné, že se Česká republika v tomto případě nakonec takříkajíc schová za fasádou Evropské unie, podaří-li se dohodu o neuplatňování cel vyjednat na evropské úrovni.

Pokud ale budou jednotlivé země posuzovány individuálně, vstoupí do amerického posuzování nejen nedostatečné příspěvky naší země do rozpočtu NATO, ale nepochybně i jednání země v bezpečnostně citlivých případech, jako byl případ Fajád, a jakým je nyní případ Nikulin. Pelikán se samozřejmě musí řídit především právem, ale jelikož byla celá kauza už zpolitizována, nebude se moci vyhnout skutečnosti, že případné vydání Nikulina do Ruska může v konečných důsledcích mít pro Českou republiku vážné politické, bezpečnostní i ekonomické dopady.

ČRo Plus, 14.3.2018

28. 02.

Proč se nebude opakovat únor 1948

Jiří Pehe Přečteno 2580 krát Přidat komentář

Sedmdesáté výročí komunistického převratu v Československu se kromě poctivé historické reflexe stalo i příležitostí pro poněkud povrchní a hlavně nepravdivé srovnávání tehdejší a dnešní situace. Zatímco v roce 1948 se odehrál frontální útok na demokratický systém, na jehož konci byl systém totalitní, dnes jsme spíše svědky pokusů podvazovat některé pilíře liberální demokracie tak, aby fungovala podle představ mocných.

Teoretici definují liberální demokracii jako systém spočívající na dvou základních pilířích: na jedné straně jsou volební mechanismy, které umožňují pravidelné střídání vlád; na straně druhé komplikovaný systém liberálního konstitucionalismu, který zajišťuje relativní nezávislost řady klíčových institucí na politice, tedy na již zmíněném střídání vlád.

V roce 2003 publikoval americký politolog Fareed Zakaria knihu Budoucnost svobody, v níž jako první popsal relativně nový jev: vznik a fungování tzv. neliberálních demokracií.

To jsou podle něj systémy, které si drží formální rysy demokracie, zejména pokud jde o pravidelné konání formálně svobodných voleb, ale zároveň oslabují nezávislost institucí vytvořených liberálním konstitucionalismem. Kupříkladu ústavních soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, odpolitizované stání správy, či veřejnoprávních médií. Občas se takové neliberální režimy také snaží využít svojí momentální politické převahy k přepisování ústavy nebo volebních zákonů ve prospěch stran a hnutí, o které se opírají.

K frontálním útokům na demokracii s příslibem nastolení úplně nového systému dnes nedochází nejen proto, že s dvacátým stoletím skončila éra velkých utopií, ale také, a hlavně, proto, že jakýkoliv drastický, příliš viditelný pokus vytvořit zjevně nedemokratický systém v zemi, která demokracii už má (a je nejen ekonomicky, ale i politicky integrovaná do společenství demokratických států), vede k izolaci. V případě členských zemí Evropské unie, v níž je dodržování principů právního státu a liberální demokracie podmínkou plnohodnotného členství, pak dvojnásobně.

V zemích, kde mají s liberální demokracií problém, jakými jsou dnes v Evropě Polsko nebo Maďarsko, tak vidíme spíše opatrné pokusy podvázat nezávislost té či oné instituce, než frontální útok na základy demokratického systému. Ten by totiž mohl mít v prostředí, v němž jsou ekonomiky těchto zemí silně závislé na ostatních, a v němž tyto země dostávají nemalé unijní dotace, eventuálně fatální ekonomické dopady.

I politici reprezentující země, které bychom dnes mohli popsat s pomocí Zakariových definicí jako neliberální demokracie, musejí být tedy opatrní. Balancují neustále na hraně toho, co jim ještě při uspokojování jejich mocenského apetitu projde bez větších mezinárodních dopadů, a co už ne. Vědí dobře, že dokud se v jejich zemích konají volby a existuje jistá míra mediální svobody i nezávislosti občanské společnosti, mohl by drastický ekonomický propad, zapříčiněný mezinárodní izolací, vést k jejich porážce.

Nejrůznější pokřivení a omezení liberální demokracie ve jménu údajně efektivnějšího vládnutí samozřejmě po zásluze budí odpor. Ale na rozdíl od totalitního systému, který byl u nás nastolen v roce 1948, ponechávají neliberální demokracie prostor pro občanskou a politickou opozici, jakkoliv se může její situace jevit jako bezvýchodná. Na rozdíl od komunistického režimu, chráněného u nás mocným Sovětským svazem, mohou neliberální režimy Viktora Orbána v Maďarsku a Jaroslawa Kaczynského v Polsku, nebo případně neliberální režim Andreje Babiše u nás, skončit podobně jako svého času mečiarismus na Slovensku.

Ještě pořád záleží na občanech. Na tom, co si nechají líbit. Což bychom o režimu nastoleném v roce 1948 říci nemohli.

ČRo Plus, 28.2.2018

22. 02.

Z Nagana se stává české náboženství

Jiří Pehe Přečteno 4873 krát Přidat komentář

Novinář Josef Káninský napsal v Lidových novinách, že vítězství českých hokejistů na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998 má potenciál být přirozeně slaveným státním svátkem. Ve světle toho, jak se na Nagano vzpomíná, jaké emoce ono vítězství dodnes budí, není možná daleko od pravdy.

S Naganem se dnes zachází jako s náboženským mýtem svého druhu. Má svoje ikony a stokrát převyprávěné či odvysílané klíčové momenty (Haškovy zákroky, Svobodův gól proti Rusku, divoká cesta domů letadlem, setkání hokejistů s davem na Staroměstském náměstí). Jakýsi téměř náboženský charakter celé události, dodnes podtrhuje pocit, že šlo o cosi jako zázrak, který se stal, ač to bylo velmi nepravděpodobné.

Ve skutečnosti tím hlavním „zázrakem“, který je v podloží emocí pojících se s Naganem dodnes, bylo chvilkové sjednocení jinak rozhádaného národa.

Opojení z jednoty, z neuvěřitelnosti toho, že „jsme“ to „my“ (reprezentovaní „zlatými hochy“) dokázali, že jsme se zdánlivě stali na okamžik globálně slavnými. Otázkou tak je, zda hlavním důvodem, proč na Nagano dodnes vzpomínáme v téměř v náboženském duchu, není skutečnost, že nám umožnilo „se prožít“ alespoň dočasně jako národ, v němž všichni sdílíme stejné emoce.

Předčilo v tomto smyslu dokonce i sametovou revoluci, v níž přece jen byla na jedné straně vítězná většina národa a na druhé straně poražená menšina, takže prožívaná jednota a euforie nezasáhly každého. Jednota emocí vybuzených Naganem naopak dodnes nečiní rozdíly mezi tím, koho kdo volí, kdo patří k dnes vzývanému „lidu“ a kdo k očerňovaným elitám, kdo ke Kavárně a kdo k venkovské Hospodě. O onom vítězství se dá mluvit jazykem hospodským, i jazykem intelektuálním. Snese vše.

Jenže o čem to tady vlastně mluvíme? Co nám to za dvacet let vyrostlo do podoby téměř náboženského mýtu? Když onu oponu mýtu odhrneme, nemluvíme o ničem důležitějším než o hokeji, o sportovní hře populární v menší části severní polokoule, o fanouškovství.

Z tónu mnohých komentářů by přitom lehce šlo nabýt dojmu, že šlo o mnohem víc. A možná mají pravdu. Šlo ale o skutečnou historickou událost, srovnatelnou s jinými velkými historickými událostmi?

V tomto kontextu je otázkou, co toto zveličení hokejového úspěchu až na jakousi mytologickou úroveň o nás jako o národu vypovídá. Možná to, že jelikož se nedokážeme prožívat jako národ politický, a jelikož jsme tím, co Kundera nazval „národ nesamozřejmý“ hledáme v naganském úspěchu stvrzení vlastní existence a identity, jakož i ambicí, které bychom mohli a měli generovat jinak. Rodí se další české simulakrum.

17. 02.

Pisklouni, zavřete už konečně hubu!

Jiří Pehe Přečteno 10013 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman reagoval v TV Barrandov svým osobitým, šarmantním způsobem na dopis několika desítek křesťanů papeži Františkovi, v němž ho žádají, aby neprodlužoval setrvání Dominika Duky ve funkci kardinála,. Jsou to prý „pisklouni“, kteří jen piští.

Kdyby lito lidé byli prý alespoň osobnostmi, pan prezident by je snad mohl brát trochu vážně. Ale jsou to jen ne-osobnosti, neboli „no-names“, trpící komplexem méněcennosti vůči velké osobnosti, kterou je kardinál Duka. Přeloženo: jsou to jen jacísi obyčejní lidé, obyčejní věřící, kteří v životě neudělali nic tak významného jako skutečné osobnosti (protože naše největší osobnost, pan prezident, by se přeci neoklopoval neosobnostmi) typu kardinála Duky, prezidentova poradce Martina Nejedlého, mluvčího Jiřího Ovčáčka, nebo kancléře Vratislava Mynáře.

My bychom mohli dodat, že když dovedeme logiku pana prezidenta do důsledků, jsou ony pištící ne-osobnosti, které podepsaly zmíněný dopis, jen malá množina z velké množiny „dolních deseti miliónů“, které náš pan prezident vzývá, pokud potřebuje jejich hlasy. Teď už jejich hlasy ale nepotřebuje, takže ať laskavě přestanou pištět!

A to bez ohledu na to, zda patří ke Kavárně, která, jak zdůraznil pan prezident svým neobyčejně lidským způsobem po svém vítězství v prezidentské volbě, by měla už konečně v příštích pěti letech „shut up“. Tedy konečně zavřít hubu.

Pan prezident také soudí, že lidé, kteří poslali výše zmíněný „udavačský“ dopis do Vatikánu, patří k notorickým petentům. Neprozradil sice, jak k takovému názoru dospěl, ale pan prezident, jak víme z jeho mnoha vystoupení, se dokládáním pravdivosti svých tvrzení jen málokdy obtěžuje, protože vše, co řekne taková osobnost, je a priori pravdivé.

Každopádně ještě před tím, než se pustil do pisklounů, kteří piští na kardinála Duku, nabídl originální úvahu o tom, jak a proč má rád vulgarity, což spojil s úvahou o klimakterických frigidních starých pannách, které se nad podobnými projevy pohoršují. Právě ty podle pana prezidenta typicky patří mezi petenty. Jinými slovy: mnoho z pisklounů jsou evidentně frigidní klimakterické staré panny, které jen piští.

Pro dolních deset miliónů neosobností z toho vyplývá jisté poučení. Pokud budete chtít projevit svůj občanský názor na cokoliv, kupříkladu na pokračování kardinála Duky ve funkci, rozmyslete si dobře, zda jste skutečná osobnost. Nejlepší bude, když napíšete nejprve na Hrad, protože o tom, kdo je osobnost a kdo není, rozhoduje pan prezident, což nám pak sdělí za povzbuzování či návodného moderování Jaromíra Soukupa v TV Barrandov. Což je mimochodem jedno z posledních fór, kde ho můžeme v poslední době vidět živého, navíc sršícího svým neodolatelným vtipem.

A jelikož pan prezident miluje urážení neosobností, přidal tentokrát k pisklounům proti Dukovi i prezidentského kandidáta Pavla Fischera, ústavního experta Jana Kyselu, šéfa TOP 09 Jiřího Pospíšila, lidoveckého místopředsedu Mariana Jurečku, psychologa Slámu, a už tradičně i mojí maličkost.

O mojí politologické úvaze na téma vlivu demografických změn na českou politiku, prohlásil, že se těším na vymření půl miliónu lidí, což už je už prý na hranici trestného činu a je to svého druhu „genocidium“! Já bych mohl namítnout, že na hranici trestného činu pomluvy je tvrzení pana prezidenta, protože jsem ve skutečnosti napsal a řekl pouze tolik, že vzhledem k tomu, že většina voličů Miloše Zemana jsou starší lidé, kteří postupně odcházejí, zatímco většina mladých, kteří se stávají voliči, ho nevolí, zemanovský (a obecněji, s jistou generalizací, „postkomunistický“) tábor se zmenšuje, což bude mít nějaké politické důsledky.

Ani kdyby Jiří Ovčáček pátral usilovněji než po článku Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“, nenašel by žádný můj výrok, že si přeji co nejrychlejší vymření půl miliónů starších lidí. Ale to nevadí. Má údajná genocidní přání se prostě v hlavě našeho pana prezidenta, jehož moudrost je nad naše chápání, zařadí na pomyslnou stánku „vlevo dole“, kde navždy zůstanou.

Na závěr rada „dolním deseti miliónům“: raději se nenamáhejte proti čemukoliv, co neschválí předem Hrad,, protestovat, protože pak jste jen pisklouni s komplexem méněcennosti, kteří jen frigidně piští.

14. 02.

Obraz České republiky upadá. Proč?

Jiří Pehe Přečteno 3891 krát Přidat komentář

Obraz České republiky se v západních zemích neustále zhoršuje už od doby, kdy spolu s předčasným pádem vlády Mirka Topolánka zkolabovalo v roce 2009 její předsednictví Evropské unie.

Vláda Petra Nečase se z fiaska příliš nepoučila. Ještě ale pořád existovala naděje, že to, co staré členské země vnímaly jako český euroskepticismus a malou schopnost produktivně spolupracovat, souvisí hlavně s vládami vedenými euroskeptickou Občanskou demokratickou stranou a s prezidentem Václavem Klausem.

Jenže obrat k lepšímu po odchodu Nečasovy vlády nenastal. Prezident Miloš Zeman se sice po svém zvolení v roce 2013 prohlásil za eurofederalistu, ale v domácí politice se podle norem západních demokracií příliš nechoval, když se pokoušel obcházet v podobě svojí vlády odborníků parlament. Nezůstalo to pochopitelně bez povšimnutí.

Po ruské anexi Krymu se navíc stal tvrdým kritikem unijních sankcí vůči Rusku. Jako téměř jediný západní lídr opakovaně pronášel výroky jako vystřižené z kremelské propagandy. A ve své kritice unie pak ještě přitvrdil po vypuknutí uprchlické krize.

Nebyl navíc sám. I straničtí politici se předháněli, kdo bude v postojích k migraci tvrdší. Česká republika si spolu se zbytkem Visegrádu postupně vysloužila nálepku nesolidárního člena unie. Čeští politici se sice navzájem ujišťovali, že náš pohled na migraci je více realistický než na Západě, ale těm, kdo mluvili se západními diplomaty a četli prestižní západní deníky, se nabízel poněkud jiný obrázek. The Financial Times dokonce označil politiku Visegrádu za zpátečnickou.

Vše vyvrcholilo odmítnutím respektovat demokraticky přijaté rozhodnutí Unie o přerozdělování uprchlíků podle kvót, což nakonec vyústilo až v žalobu Evropské komise na Českou republiku, Maďarsko a Polsko u Evropského soudního dvora.
To, zda naše země sklouzne v očích evropského Západu na úroveň Polska a Maďarska, s nimiž Brusel vede sport kvůli porušování principů právního státu, nebylo ale plně rozhodnuto až do českých sněmovních a prezidentských voleb. Ba dokonce ještě poté, co titulky v západních médiích se skepsí oznamovaly vloni na podzim drtivou výhru trestně stíhaného oligarchy, existovala ještě naděje, že tento negativní dojem bude rozptýlen prezidentskými volbami.

Jenže poté, co svůj mandát obhájil prezident Zeman, o čemž většina západních médiích informovala jako o vítězství proruského politika sympatizujícího s proti-imigrantskou krajní pravicí, naděje na obrat pohasly. Mezitím ještě stačil tentýž prezident jmenovat trestně stíhaného Babiše premiérem s tím, že mu de facto dává volnou ruku, protože nezíská-li jeho vláda důvěru, jak se skutečně stalo, jmenuje ho znovu. A vůbec: v demisi může vládnout, jak dlouho bude chtít.

Posledními třešinkami na dortu jsou pak rozhodnutí slovenského soudu, kterým definitivně zamítl Babišovu žalobu, že byl evidován ve svazcích komunistické státní bezpečnosti neoprávněně, jakož i domácí, jakkoliv jen teoretické, diskuze o možnosti hlasovat u nás o vystoupení z unie.

Neměli bychom se utěšovat tím, že na Západě naší situace možná ne úplně nerozumějí a příliš jí dramatizují. Politika se řídí i percepcemi a obraz České republiky se silně zhoršil. Což může mít pro zemi, z níž 80 procent exportu směřuje do zemí EU, a která je ještě stále příjemcem velkých evropských dotací, časem nejen vážné ekonomické důsledky, ale může nás to opravdu zařadit v očích zbytku unie na roveň Maďarska a Polska, což může mít i celou řadu negativních dopadů dalších.

ČRo Plus, 14.2.2018

09. 02.

Zpráva od nejhloupějšího českého novináře

Jiří Pehe Přečteno 42225 krát Přidat komentář

Prezident Zeman mi v TV Barrandov udělil titul nejhloupějšího českého novináře a nazval mne hyenou. Europoslanec za sociální demokracii a duchovní vůdce českých lepenovců Jan Keller zase míní, že jsem mužíček, který poskakuje radostí nad smrtí voličů. Se svým osobitým smyslem pro jedovatou ironii mluví o „Pohřebním ústavu Pravda a Láska.“

Neomarxistická ekonomka Ilona Švihlíková pro změnu v Babišově MF Dnes napsala, že „prezidentská volba“ dává nahlédnout, že v určitých kruzích platí, že liberální demokracie v zemi může nastat jen tehdy, když budou voliči Miloše Zemana vyhubeni, popřípadě jim bude odebráno volební právo.“ Politolog Jiří Pehe se prý v této souvislosti projevil jako „humánní“ člověk, protože očekává, že se problém „vyřeší sám“. Voliči Zemana, kteří představují překážku nastolení té pravé liberální demokracie, prostě vymřou. Příroda si poradí sama, těší se prý Pehe.

Ve stoce české „žurnalistiky“ a národnické propagandy zvané Parlamentní listy zazněla i řada dalších „výživných“ komentářů na moji adresu ve stylu „zaprodanec a ztroskotanec“. Následovala vlna nenávistných mailů od čtenářů, kteří mě vybízejí, ať někam táhnu, ať s celou Kavárnou už konečně zmlknu, atd. Ještě chybějí petice pracovních kolektivů z celé naší vlasti.

Už okolo mého článku ze začátku roku publikovaném na Aktuálně.cz a nazvaném „Česko: montovna strachu a průměrnosti“ se rozjela kampaň jako ze starých časů, v níž se k mojí troufalosti označit Česko za ustrašenou zemi, která jen málo v čem dnes vyniká a vlastně si libuje ve svojí průměrnosti, vyjádřila nejen celá plejáda nejen českých národovců, ale dokonce i sám premiér Andrej Babiš. Tomio Okamura mi dokonce věnoval video, v němž mluví o urážce českého národa.

Následovala kampaň ohledně mého výroku v rozhovoru s internetovou verzí Respektu. Tam jsem zmínil, že posun od minulé prezidentské volby, v níž volilo Zemana o půl miliónů voličů více než jeho protikandidáta, zatímco nyní to už bylo jen o 150 tisíc více, naznačuje, že v české společnosti dochází k politické změně ve smyslu její modernizace, která souvisí i s demografií. Ona část společnosti, kterou označuji s jistou mírou zevšeobecnění za „postkomunistický“ tábor, a která stojí většinově za Zemanem, je složená převážně ze starších lidí. Ti postupně odcházejí, zatímco volební právo získávají mladí lidé, kteří většinově naopak politiky typu Zemana nevolí.

A nevolí kupříkladu ani sociální demokracii, která se po několika opatrných pokusech o „modernizaci“, rozhodla jít i za mohutného přispění rádců, jako je Keller, cestou národního socialismu, a svoji neschopnost zbavit se postkomunistického ducha nyní nejspíš završí zvolením předsedy, který vzejde ze tří favoritů, z nichž všichni obhajují užší spolupráci se Zemanem. Blahopřejeme!

Tento propad naší nejstarší strany do politické nicoty přitom nemá opravdu mnoho společného s krizí sociálně demokratické levice na Západě, jak si myslí Švihlíková. Je to úkaz mnohem více český, či obecněji postkomunistický. A propos: ti komentátoři a politici, kteří na každou připomínku o našich neduzích reagují tím, že stejné věci lze vidět i na Západě, prokazují medvědí službu informované diskuzi. Stačí se podívat, jak volilo v parlamentních volbách východní Německo versus západní Německo, abychom viděli, jak se komunismus podepsal a ještě stále podepisuje na mentalitě lidí, kteří tou érou prošli.

Vezmeme-li postkomunistickou mentalitu coby jakýsi pozůstatek mentálních stereotypů z dob bývalého režimu jako referenční rámec, není vlastně ani překvapivé, že lidé, kteří na mne útočí kvůli údajné povýšenosti, docela volně a povýšeně překrucují to, co jsem řekl nebo napsal. V duchu kampaně z dílny Parlamentních listů, které zřejmě všichni pravidelně čtou (!), tak kupříkladu míní, že si „přeji“ vymření Zemanových voličů, nebo že pohrdám českým národem.

Kdyby si přečetli kupříkladu můj původní text o Česku coby montovně strachu a průměrnosti, zjistili by, že text vyznívá tak, že si myslím, že máme přeci na víc, než na ustrašenost a spokojenost s průměrem. A že by politici měli vyšší ambice v lidech povzbuzovat, místo toho, aby je strašili a pak se stavěli do role jejich ochránců.

A kdyby četli pořádně moje slova o demografické změně, jistě by nevykládali nesmysly o tom, že obhajuji vymření půl miliónu starších voličů jako řešení dnešní neblahé politické situace. Pouze konstatuji, že taková demografická změna probíhá, a že nástup generace „mileniálů“ bude mít nějaké důsledky. Přitom se ani neodvážím tvrdit, že to nutně posílí liberální demokracii, jak mi podsouvá Švehlíková. Pouze konstatuji, že většině mladých voličů, kteří vyrostli v internetovém věku, se politici, jako je Zeman nebo dnešní politické vedení ČSSD, jeví jako muzeální záležitost.

Zeman mi titul nejhloupějšího českého novináře zřejmě udělil za sérii článků k němu kritických, čehož si vážím, protože evidentně ťaly do živého. Mnohem horší by bylo slyšet, že mi chce udělit státní vyznamenání. Někteří lidé, kterých si vážím, by se mi začali nepochybně vyhýbat.

Jak jeho, tak komentátorskou galérku i klientelu Parlamentních listů nepochybně popudil zejména text na Aktuálně.czZemanovské Česko skončí špatně.“ O vnímání naší země na Západě coby mající problémy s liberální demokracií (což většina západních médií spojuje se znovuzvolením proruského prezidenta a s vítězstvím trestně stíhaného oligarchy ve sněmovním volbách) se v jistých kruzích totiž nesmí mluvit. Jsme přeci hrdý národ, lid ve volbách promluvil, a tahle země je naše!

Už jen pouhý náznak toho, že by kvůli demografickým změnám velmi brzo mohlo toto "naše" představovat něco jiného (řekněme s určitou mmírou zjednodušení "modernějšího") než v minulosti uvízlou větší část oné většiny, která dopomohla Zemanovi k druhému prezidentskému mandátu, přivádí některé lidi k nepříčetnosti.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy