09. 08.

Karel Srp jako test právního státu

Jiří Pehe Přečteno 2329 krát Přidat komentář

Senátní volební komise se usnesla, že Karel Srp nesplňuje zákonné podmínky, aby mohl být členem rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle platného zákona nemůže být členem rady člověk, který byl v letech 1948 až 1990 členem komunistické strany. Srp jím byl v roce 1968.

V době totality byl ale také dlouholetým předsedou Jazzové sekce, jejíž členové byli pronásledováni komunistickým režimem. Sám Srp byl odsouzen k šestnácti měsícům ve vězení. Zároveň se ale po změně režimu v roce 1989 ukázalo, že byl registrován Státní bezpečností v letech 1979 až 1982 jako její agent a v roce 1983 jako důvěrník.

Městský soud v Praze sice v roce 2000 rozhodl, že byl Srp byl ve spisech komunistické StB evidován jako její spolupracovník neoprávněně, ovšem pouze na základě skutečnosti, že nelze ověřit autenticitu jeho podpisu. Jeho kritici namítají, že v době vydání rozsudku nebyla k dispozici další později zveřejněná rozsáhlá svazková agenda, která dle nich potvrzuje rozsáhlou vědomou agenturní činnost Karla Srpa pro Státní bezpečnost.

Když prezident Miloš Zeman chtěl jmenovat v lednu tohoto roku Srpa členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu pro komunismu, vyvolal jeho návrh kontroverzi. Premiér Bohuslav Sobotka nakonec odmítl jmenování spolupodepsat, přičemž on i další odpůrci prezidentova návrhu argumentovali převážně z etických hledisek. Uznávali, že soud sice rozhodl, že byl Srp jako spolupracovník StB veden neoprávněně, ale že existuje příliš mnoho indicií, že s režimem kolaboroval. Neměl by tak být členem komise, která má rozhodovat o tom, kdo bude oceněn jako člen protikomunistického odboje.

Když prezident Zeman a jeho spolupracovníci Sobotkovo rozhodnutí následně kritizovali, otevírali tak důležitou otázku, kde leží hranice právního státu, když argumentovali, že oficiálně je Srp takříkajíc „čistý“. Skutečností ale také je, že se jedná o kontrasignovanou pravomoc prezidenta a ústava nežádá po premiérovi, aby svoje odmítnutí podepsat prezidentův návrh dokládal složitou právní analýzou. Šlo o svého druhu politické rozhodnutí.

Když prezident v rozporu se zněním platného zákona nyní navrhuje Srpa do rady Ústavu pro studium totalitních režimů, je to také politika, ale už mnohem více ohrožující principy právního státu než lednová kauza. O klauzuli, která zakazuje členství v radě lidem s komunistickou minulostí, si můžeme myslet co chceme. V rovině „zdravého rozumu“ může leckdo souhlasit se slovy prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka, který v reakci na odmítnutí Srpovy kandidatury volební komisí Senátu napsal, že podle této optiky by neprošla většina bývalých disidentů, z nichž řada byla v 50. a 60. letech členy KSČ.

Jenže zákon mluví jasnou řečí. Prezident ho zná, a je tedy výsměchem právnímu státu, když Srpa vůbec jako člena rady ústavu navrhne.

Bohužel je to jen součást mnohem rozšířenějšího zlozvyku českých ústavních činitelů nerespektovat či velmi pružně vykládat platné zákony. Vždyť žijeme v zemi, jejíž parlament schválil už v roce 1993 zákon o protiprávnosti komunistického režimu, přičemž prohlásil komunistickou stranu a její ideologii za zločinnou. Přesto dodnes máme v parlamentu komunistickou stranu.

V lednu 2014 pro změnu designovaný premiér Sobotka navrhl prezidentovi Zemanovi jmenování ministrem financí Andreje Babiše podezřelého ze spolupráce s StB, který v té době nemohl doložit čisté lustrační osvědčení. Zeman ho nakonec jmenoval navzdory dohadům, zda má či musí mít minstr vlády čisté lustrační osvědčení.

V takovéto právní bramboračce, v níž se navíc morální výklad či zdravý rozum často sráží s literou zákona, je pak těžké argumentovat nějakými standardy. Čehož koneckonců využívá—a ne zcela bez podpory části veřejnosti-při své obhajobě Srpa i prezident.

ČRo Plus, 9.8.2017

03. 08.

Je Trump nebezpečím pro americkou demokracii?

Jiří Pehe Přečteno 2403 krát Přidat komentář

Po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem převážil názor, že americká demokracie--se svým důmyslným systémem ústavních pojistek a nemalou setrvačností celého systému--Trumpa takříkajíc semele. To se do jisté míry vskutku stalo, když americké soudy blokovaly imigrační výnosy nového prezidenta, nebo když Trump neuspěl s některými svými iniciativami v Kongresu, v němž má většiny v obou komorách Republikánská strana, která ho do úřadu prezidenta oficiálně nominovala.

Jenže jsme zároveň svědky rostoucího počtu skandálů prezidenta a sílícího chaosu v Bílém domě, k nimž republikánské většiny v Kongresu zatím spíše mlčí. Když Trump odvolal šéfa FBI Jamese Comeyho kvůli tomu, že se mu nezamlouvalo, že Comey pokračuje ve vyšetřování kontaktů lidí v okolí Trumpa s ruskými diplomaty během volební kampaně, někteří republikáni sice protestovali, byly ustaveny i vyšetřovací komise v obou komorách Kongresu, ale většina republikánů se proti Trumpovi nevzbouřila.

Představitelé Republikánské strany zřejmě usoudili, že jakkoliv je Trump kontroverzní a nevypočitatelný, může jim nakonec pomoci s prosazením některých jejich priorit. Otázkou je, do jaké míry tento názor změní nedávná prohra Bílého domu i republikánské většiny při snahách zrušit Obamovu zdravotní reformu. V podobě revolty některých čelných republikánů totiž ukázala, že zájmy Trumpa a strany, za níž kandidoval, se nemusejí v klíčových věcech překrývat.

Otázkou je, zda se jádro strany nakonec postaví spolu s demokraty některým krokům Trumpa, které mohou ohrozit samotnou americkou demokracii. Jak argumentoval ve svém nedávném komentáři v The New York Times harvardský profesor Yascha Mounk, Amerika je na cestě k rozsáhlé ústavní krizi, pokud se čelní republikáni včas neprobudí ze svých iluzí, že Trumpovi lze leccos prominout výměnou za naději, že jim spojenectví Bílého domu s Kongresem pomůže protlačit některé jejich legislativní návrhy. A pokud se mnozí republikánští zákonodárci nezbaví strachu, že by jim revolta proti Trumpovi ublížila u jeho skalních příznivců, na něž musejí spoléhat ve volbách.

Mounk navázal na varování známého amerického historika Timothy Snydera, který před časem napsal, že USA mají zhruba rok na to, aby Trumpovu útoku na demokracii postavily, jinak jim hrozí skluz k autoritářství. I Mounk upozorňuje, že stupňující se útoky Trumpa na speciálního vyšetřovatele Roberta Muellera, jakož i na ministra spravedlnosti Jeffa Sessionse, kterých by se chtěl zbavit stejně jako Comeyho, aby zastavil vyšetřování ruského vlivu na prezidentské volby, konstituují maření výkonu spravedlnosti a pohybují se na samotné hranici ústavnosti. Existují i náznaky, že Trump zvažuje udělení milosti některým z vyšetřovaných spolupracovníků, včetně svých příbuzných, nebo dokonce sám sobě.

Podle Mounka chování Trumpa připomíná jednání dnešních diktátorů v některých zemích, kteří též začínali svoji politickou dráhu sliby, že zásadně změní zkorumpovaný systém a rozmetají dosavadní establishment. Jeho oponenti a většina médií se sice utěšují tím, že jeho chaotické vládnutí skončí prohrou nebo dokonce jeho odvoláním, jenže pokud se republikánská většina zavčas nepřidá k demokratům ve snahách zastavit pokusy prezidenta mařit vyšetřování ruského vlivu na jeho kampaň i prezidentství, jakož i jeho další excesy, octnou se USA na cestě k tomu, co Mounk nazývá „demokratická de-konsolidace“. Tedy na cestě k postupnému, zprvu nenápadnému, podemílání pilířů právního státu a demokratických procedur, které se časem stanou normou.

ČRo Plus, 3.8.2017


28. 07.

Proč EU dál trestá Česko za kvóty

Jiří Pehe Přečteno 5778 krát Přidat komentář

Před tím, než se čeští politici i část komentátorské obce pustí do odsuzování údajné arogance Evropské komise, která posunula řízení s naší zemí ohledně neplnění evropské dohody o uprchlických kvótách do dalšího kola, možná by neuškodilo menší logické cvičení.

Představme si, že by skupiny majitelů restaurací reagovaly na nedávno přijatý zákon o zákazu kouření v restauracích tak, že tento zákaz je nesmyslný, neuznávají ho, a v jejich restauracích se tudíž bude dál kouřit. Budou ale místo respektování toho, co zákon předepisuje, prý dobrovolně přispívat na protikuřácké kampaně a do fondu na léčení lidí s rakovinou plic.

Reakce státní moci by byla jednoznačná. Jistě by majitele restaurací nekárala za jejich bohulibou snahu přispívat k potírání příčin a následků kouření v rámci občanských iniciativ nad rámec toho, co po nich žádá stát, ale zároveň by nekompromisně požadovala dodržování zákona. Jinak by přišly nejprve pokuty, později i zavření dotyčných restaurací.

Bohužel český stát se vůči Bruselu chová přesně takovým způsobem, jaký by při nedodržování domácích zákonů nemohl připustit, pokud nechce, aby úplně ztratil autoritu. Bylo samozřejmě možné, aby se stát obrátil na Evropský soudní dvůr s tím, že je podle něj pochybná samotná „ústavnost“ evropského zákona o uprchlických kvótách, jako to udělalo Maďarsko a Slovensko. Ostatně podobně se u nás v případě zmíněného protikuřáckého zákona zachovala část senátorů, která chce se zákazem kouření bojovat u našeho Ústavního soudu.

I když je velmi nepravděpodobné (jak ukazuje doporučení „evropského advokáta“ Evropskému soudnímu dvoru, aby slovenskou a maďarskou žalobu zamítnul), že by soud takové české žádosti vyhověl, neboť evropská legislativa o kvótách byla schválena potřebnou kvalifikovanou většinou v souladu s Lisabonskou smlouvou, bylo by to řešení, které je v souladu s „ústavním“ pořádkem EU.

Řešení, v němž česká vláda odmítla evropský zákon o kvótách plnit dokonce i svým oficiálním usnesením, přičemž dál argumentuje jako oni restauratéři ve výše zmíněné hypotetické situaci, ale v pořádku není. Není divu, že tento přístup nedokázala obhájit ani ve své odpovědi EK, když s ní zahájila před měsícem první kolo řízení pro porušení evropského práva.

Oficiální rozhodnutí české vlády porušit evropskou legislativu bylo přijato v předvolebním zápalu. Protiuprchlická hysterie u nás dosáhla rozměrů, kdy podle politiků už zřejmě nestačil ani příklad postupu Slovenska, které navzdory své žalobě zároveň uznává, že se evropským zákonem o kvótách musí řídit, dokud oficiálně platí, a tvrdí že se uprchlíky tudíž snaží přijímat.

Skutečnost, že jich zatím nepřijalo více než dosavadních šestnáct, je prý zapříčiněna objektivními potížemi. I proto proti němu EK nezahájila řízení pro porušování evropské legislativy. I když, pravda, Slovensku také pomáhá skutečnost, že má euro, a počítá se s ním tudíž zřejmě do tvrdého jádra v projektu dvourychlostní EU.

Mnozí mohou namítnout, že postoj české vlády je čestnější, když se kvótám, v něž nevěří, oficiálně vzepřela. Jenže v právním státě lze možná státní moc, která vymáhá plnění přijatých zákonů, na čas „ošulit“ tvrzením, že se zákon snažíme plnit, i když nám to moc nejde, ale rozhodně ji nelze vyzvat na souboj oficiální deklarací, že schválený zákon prostě nebudeme plnit, protože s ním nesouhlasíme.

Bohužel se zdá být skoro jisté, že nás odmítnutí evropské legislativy, učiněné v předvolební horečce, přijde, pokud EK podá na Česko žalobu u Evropského soudního dvora, na přinejmenším několik stovek miliónů korun v pokutách. Česko sice nyní dostalo měsíc na to, aby svůj postup napravilo, ale samo se zahnalo do tak hlubokého kouta, že to politici jen těžko budou chtít udělat.

Je to jen další zbytečný předvolební dáreček jisté části voličů za peníze všech daňových poplatníků. Navíc dáreček, který bude mít dlouhodobě nepříznivé dopady na naše postavení v EU.

26. 07.

Jaké budou důsledky konce spolupráce lidovců a STAN?

Jiří Pehe Přečteno 2602 krát Přidat komentář

Rozhodnutí hnutí Starostů a nezávislých, že nepřijme od lidovců nabídku kandidovat na jejich kandidátkách poté, co se lidovci rozhodli vypovědět formální koalici, může mít nemalé dopady na výsledek lidové strany v říjnových volbách a tím i na celkové rozložení politických sil po volbách.

Lidovci koalici vypověděli ze strachu, že ve světle průzkumů veřejného mínění nepřekoná potřebnou desetiprocentní hranici. To by nejen znamenalo, že oba subjekty budou chybět v příští Sněmovně, ale nahrálo by to významně zejména hnutí ANO Andreje Babiše, které coby pravděpodobný vítěz voleb by získalo při přerozdělování hlasů neúspěšné koalice ve prospěch subjektů, které se do Sněmovny dostaly, nejvíce jejích hlasů. Koalice byla lidovci vypovězena i s vysvětlením, že její neúspěch by mohl přispět k vytvoření vlády jedné strany.

Bohužel konec koalice a následné ukončení spolupráce mezi lidovci a STAN může ohrozit i šance lidovců získat pět procent voličských hlasů, které potřebují jako samostatně kandidující strana. Důvodů je několik.

Kupříkladu, že v myslích nemalého počtu voličů vycouvání lidovců z riskantního koaličního projektu jen potvrdí stereotypy, že v lidové straně nakonec vždy zvítězí opatrnost a přízemnost nad odvahou. A že stejná sebestředná pružnost, která stála za vytvořením i následným zrušením koalice se STAN, se může projevit po volbách třeba ochotou lidovců spolupracovat s hnutím ANO, jehož většímu vítězství chtěli prý předejít.

Ponechme stranou, do jaké míry je odmítnutí prominentních pozic na lidoveckých kandidátkách rozumné ze strany Starostů v situaci, kdy průzkumy ukazují, že hnutí má pramalou šanci se dostat do Sněmovny samo. Pro lidovce je ovšem rozhodnutí STAN po očekáváních, které spolupráce obou subjektů vzbudila, potenciálně devastující.

Spolupráce s liberálnějším hnutím STAN totiž mohla překrýt některé rysy lidovců, které odpuzují liberálnější voliče. Mnozí z těchto voličů sice i nadále ocení, že lidová strana je spíše středové a sama o sobě snad nadále proevropské uskupení, ale po ukončení spolupráce s hnutím STAN budou mnohem silněji konfrontováni s konzervativními prvky lidovecké politiky, zejména pokud jde o rodinu, genderovou politiku a rovnost sexuálních menšin.

Naneštěstí pro lidovce posílí konec spolupráce se STAN reálně i opticky vliv bývalého kontroverzního předsedy strany a nyní hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka, který reprezentuje svými postoji vše, co na lidovcích kritizují nejenom liberálové, ale co takříkajíc nemusejí ani méně tradiční lidovečtí voliči z velkých městských center v Čechách. A právě ztráta těchto voličů, obávajících se rostoucího vlivu Čunka a jeho křídla ve straně, může lidovcům ve volbách dost uškodit, pokud nebude naopak kompenzována nárůstem počtu moravských voličů, kteří stranu kvůli větší roli Čunka podpoří.

Nemá smysl hádat výsledky voleb z křišťálové koule, ale pokud se lidovci do Sněmovny i navzdory karambolu jejich spolupráce se Starosty dostanou, bude posílení pozice Čunka ve straně též znamenat otevřenější náruč vůči Babišovi, kterého Čunek vidí mnohem pozitivněji než současné vedení strany.

Shrneme-li, ukončení spolupráce lidovců s hnutím STAN, k němuž lidovci přispěli svým opatrnickým rozhodnutím nejít do koalice, vytváří nemalá rizika nová, o nichž možná lidovecké vedení úplně nepřemýšlelo, když koaliční spolupráci ukončilo. Rizika, která, naplní-li se černý scénář, mohou českou politiku za jistých okolností negativně ovlivnit na roky dopředu.

ČRo Plus, 26.7.2017

28. 06.

Kolik nás bude stát antibruselské předvolební třeštění?

Jiří Pehe Přečteno 2126 krát Přidat komentář

Je známo, že vládní politici, pokud mohou, před volbami rádi rozdávají voličům nejrůznější dárečky, kupříkladu v podobě nových sociálních dávek. Opoziční politici dárky voličům alespoň slibují, když už je nemohou dávat.

Tato populistická hra se hraje ve všech demokraciích. Nafukuje se tak obvykle zbytečně deficit státního rozpočtu, ale zároveň z takového rozdávání občané alespoň něco mají, i když to budou muset později zaplatit na daních buď ještě oni sami nebo jejich děti.

V České republice se ale nyní rozmohl nový druh předvolebního populismu, který nás všechny může stát dost peněz, aniž by z toho v konečných důsledcích čeští občané měli cokoliv. Řeč je o nejrůznějších odbojných gestech vůči Evropské unii.

Jako příklad lze uvést český postup v otázce uprchlických kvót. Politici se nejen ochotně přizpůsobili veřejnému mínění, které je vůči přijímání migrantů kritické, ale debatu sami ještě více zaplevelili celou řadou siláckých argumentů.

Česká republika se tak dostala do situace, kdy řádně schválenou evropskou legislativu o kvótách nejprve fakticky odmítala naplňovat. I tak část opozice i prezident vládu kárali za to, že se nepřipojila k maďarské a slovenské žalobě na Evropskou unii v této otázce, což by vládním stranám mohlo ubrat voličské hlasy.

Ministr vnitra Milan Chovanec tedy předložil návrh, že by vláda měla plnění kvót oficiálně odmítnout. Což se také stalo. Evropské komisi pak už opravdu nezbývalo nic jiného než zařadit naší zemi mezi tři, s nimiž pro naprosté odmítání uprchlíků podle kvót zahájí řízení, na jehož konci může být rozsudek Evropského soudního dvora, že máme platit stamiliónové pokuty.

Nebylo to přitom vůbec nutné. S naplňováním kvót má problém celá řada členských zemí EU, a většina se už dnes shodne na tom, že se tento systém neosvědčil. Ale jen visegrádské země se pustily do slovní války s Bruselem, s cílem vytvořit si alibi pro faktické odmítání téměř jakýchkoliv uprchlíků. Česká republika to pak korunovala oficiálním rozhodnutím vlády, že kvóty nebude respektovat.

Silácké gesto mělo ukázat veřejnosti před blížícími se volbami, že si nenecháme od Bruselu diktovat, a že je vláda ochrání od rizik migrace i za cenu střetu s Unií. Stačilo přitom, kdyby vláda přijala několik stovek uprchlíků a ujistila Brusel, stejně jako jiné země, že se snaží. Jenže pokušení udělat dojem na české voliče před volbami bylo příliš silné.

Podobný účel má i čerstvě schválený zákon o zpřísnění pobytu cizinců u nás. Navzdory opakovaným varováním podnikatelských komor, že pokud vláda neumožní větší příliv cizinců na český pracovní trh, český ekonomický růst brzy narazí kvůli nedostatku pracovních sil na svůj strop, politici se v anti-migračním zápalu, kterým chtějí udělat dojem na veřejnost, rozhodli naopak přitvrdit. Bude to mít časem skoro jistě stejně nepříznivé ekonomické dopady, jaké mohou mít pokuty Bruselu za porušování systému kvót.

Ještě více nepříznivé ekonomické dopady může mít skutečnost, že výše zmíněné kroky a další, jako je třeba momentálně politicky populární odmítání eura, nás směřují v projektu rýsující se dvourychlostní Unie na vedlejší evropskou kolej. Což může kromě odříznutí od fondů tvrdého jádra, které se má formovat okolo eurozóny, znamenat i vznik bariér pro náš obchod se západem EU. A to může mít hodně vysokou cenu.

Většina českých voličů možná ocení téměř „husitské“ postoje českých politiků ve stylu „sami za správnou věc proti celé Evropě.“ Bohužel jim nikdo nevysvětlil, že až se podtrhne a sečte účet za všechna předvolební silácká gesta vůči Bruselu, k nimž se nyní přidal i odpor proti evropské směrnici o zbraních, bude to české daňové poplatníky stát hodně peněz. A česká ekonomická situace za pár let nemusí vypadat zdaleka tak růžově jako dnes.

ČRo Plus, 28.6.2017

21. 06.

Euro je český domácí úkol

Jiří Pehe Přečteno 2298 krát Přidat komentář

Nový volební lídr sociální demokracie Lubomír Zaorálek vysvětlil nedávno absenci jakékoliv zmínky o přijetí eura Českou republikou ve volebním programu ČSSD slovy, že abychom euro mohli přijmout, musí si nejprve udělat domácí úkoly nejen Česká republika, ale i eurozóna.

To předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který ještě před několika lety zastával názor, že Česká republika by euro měla přijmout, argumentuje nyní proti přijetí eura ještě méně mlhavě než Zaorálek. V dobách krizí je prý dobré mít vlastní měnu. Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti přijetí eura. Komunisté míní, že by z nás přijetí eura udělalo satelit Německa.

Z ostatních významnějších stran v České republice se k přijetí eura otevřeně hlásí pouze TOP 09 a koalice lidovců s hnutím Starostů a nezávislých.

Zaorálkova nevstřícná slova o přijetí eura u nás jsou zajímavým dokladem zmatku v sociální demokracii, která se nyní zoufale snaží přitáhnout voliče. Nový tým v čele ČSSD evidentně došel k názoru, že přesvědčovat občany o nepopulárním kroku je příliš riskantní, takže Zaorálek vše zahalil do alibistických frází o domácích úkolech.

Jde o ostrý odklon od toho, co ještě před měsícem požadoval premiér Bohuslav Sobotka, který prohlásil, že pokud by ČSSD stála v čele příští vlády, měla by na konci jejího mandátu Česká republika platit eurem. Narážel tímto apelem zejména na skutečnost, že ze západu Evropské unie přicházely zprávy, že eurozóna se má stát základnou nového kola evropské integrace, což by mohlo odsunout země, které v eurozóně nebudou na evropskou periférii.

Pokud jde o Zaorálkem zmíněné domácí úkoly, Česká republika momentálně všechna maastrichstká kritéria pro přijetí eura plní. Úkol je tedy politický, nikoliv ekonomický. Jenže jsme v České republice, kde politici momentálně vládnou podle průzkumů nálad veřejnosti, nikoliv proti nim. Nikdo nemá odvahu jít proti proudu, jako to udělal nedávno ve Francii vítězný prezidentský kandidát Emannuel Macron, který navzdory sílící euroskepsi ve své zemi udělal z evropanství hlavní téma své volební kampaně.

Zaorálkova slova o domácím úkolu, který musí udělat eurozóna, aby nás jako člena získala, bohužel na rozdíl od toho, co jsme viděli ve Francii, jsou jen čirý populismus. Vycházejí především z obecně sdílených obav, abychom si snad neuškodili, kdybychom vstupem přijali odpovědnost za případné problémy zemí na jihu EU. A také z mylného přesvědčení, že mít vlastní měnovou politiku je jakási obrovská výhoda.

Slovensko už od roku 2009 platí eurem, a zatím se na Českou republiku ekonomicky jen dotahuje. Kdyby byl argument o výhodnosti vlastní měnové politiky v dnešní EU platný, měli bychom se Slovensku vzdalovat.

Hlavní potíž s odmítáním eura je ale politického rázu. Německá kancléřka Angela Merkeolvá před několika dny potvrdila, že se chce vážně zabývat Macronovými návrhy na vytvoření dvourychlostní EU, přičemž tvrdé integrační jádro by konstituovaly země eurozóny. Z České republiky zaznívají typicky bohorovná česká ujištění, že nic není tak horké, jak se vaří. Máme prý čas, protože než se Macronova vize případně prosadí, pokud vůbec, bude to trvat.

Možná by ale neuškodilo všimnout si nenápadného signálu, který k nám Brusel v tomto směru vyslal v minulých dnech. Zatímco plnit rozhodnutí o uprchlických kvótách odmítají všechny země Visegrádu, řízení pro porušování evropského práva zahájila EK pouze s Polskem, Maďarskem a Českou republiku. Slovensko bylo vynecháno. Proč? Nejspíš proto, že má euro a počítá se s ním v tvrdém integračním jádru. S námi momentálně evidentně nikoliv.

ČRo Plus, 21.6.2017

15. 06.

Jak si Česká republika pod sebou řeže unijní větev

Jiří Pehe Přečteno 2911 krát Přidat komentář

Vláda České republiky se pustila do otevřeného odboje vůči Evropské unii, když nedávno odhlasovala, že naše země už podle kvót nepřijme ani jednoho uprchlíka. Evropská komise nyní reagovala na české postoje k migraci zahájením řízení, na jehož konci může být rozsudek Evropského soudního dvora, že máme zaplatit nemalé pokuty.

Téměř jednolitý chorus českých politiků zní, že kvóty nechceme, protože nefungují. Téměř nikdo se neodváží připomenout, že řádně přijatý evropský zákon, jako je Evropskou radou schválené rozhodnutí o kvótách z roku 2015, prostě máme plnit, i když s ním nesouhlasíme.

Co málokdo vnímá, je širší kontext. Česká republika se totiž pustila do boje v době, kdy se v Evropské unii takříkajíc láme chleba. A aby to snad nevypadalo, že si nedáme líbit většinová rozhodnutí jen v případě uprchlických kvót, brání se vláda zuby nehty i nové unijní směrnicí o zbraních.

Někteří čeští komentátoři veřejnost utěšují, že rozhodnutí Evropské komise zahájit s naší zemí řízení pro porušení evropského práva v případě uprchlických kvót je jen takové bezzubé strašení. Stejně prý bude dohadování mezi Českou republikou a Bruselem trvat měsíce, možná roky, a i kdybychom nakonec dostali pokutu, není to nic, co bychom neustáli.

Že to bude trvat a že ani případné finanční sankce nebudou ničím, co bychom neustáli, je možná pravda, ale ironické poznámky o bezzubém strašení nejsou bohužel na místě. Česká vláda totiž zvolila otevřený odboj vůči Bruselu přesně v době, kdy francouzsko-německý tandem, posílený impozantním vítezstvím Emmanuela Macrona ve Francii, začíná pomalu ale jistě rozjíždět svůj projekt dvourychlostní Unie. Tvrdé jádro se má tvořit okolo zemí eurozóny.

Macron ještě ve volební kampani otevřeně vyjádřil nespojenost se zeměmi, které nechápou evropskou solidaritu jako dvousměrný proces. Mířil na země Visegrádu. Přitom ty visegrádské země, které nemají euro, jsou v horší pozici, což pěkně dokumentuje skutečnost, že ačkoliv žádné nebo téměř žádné uprchlíky nepřijaly všechny čtyři visegrádské země, a všechny zpochybňují kvóty, Evropská komise zahájila řízení pouze s Polskem, Maďarskem a Českou republikou, zatímco Slovensko, které má euro, bylo ponecháno stranou.

V Evropské unii je i několik dalších zemí, které příliš mnoho uprchlíků nepřijaly. Počínají si ale z politického hlediska chytřeji než česká vláda. Proti kvótám coby ne příliš funkčnímu systému mohou mít výhrady, ale nevykřikují stále dokola do Evropy, že je to celé nesmysl, kterým se nebudou řídit. Respektují, že jde o řádně přijatý evropský zákon, přičemž ne jen jejich vinou nefunguje vše tak, jak by mělo. Je možné se bavit v rámci Unie o lepším systému, ale zatím platí tento evropský zákon.

To česká vláda za mohutné podpory opozice přijala v předvolebním zápalu stanovisko přímo „husitské“—my proti všem. Bohužel stanovisko zjevně pokrytecké, protože navzdory všem řečem o nefunkčnosti kvót, kvóty neodmítáme, jak trefně poznamenal komentátor Petr Honzejk v Hospodářských novinách, proto, že nefungují, ale ze strachu, že by fungovat mohly. Prostě nechceme žádné uprchlíky a Brusel to dobře vidí.

Jisté je, že tato česká vláda, která se hned na začátku svého působení odmítla zabývat přijetím eura, ač naše země splňuje pro jeho přijetí základní podmínky, udělala svým oficiálním rozhodnutím, že se nebudeme řídit platnou evropskou legislativou o kvótách, České republice další medvědí službu.

Už podle toho, s kým Komise zahájila řízení, vidíme, které země mají být odeslány na periférii, až se začne EU dělit na integrační jádro a ty ostatní. Při našem chytračení okolo eura bohužel nemáme na rozdíl od Slovenska ani tento symbol integrace, který by nám mohl pomoci.

ČRo Plus, 14.6.2017

07. 06.

Euro je novou dělící čarou v české politice

Jiří Pehe Přečteno 2145 krát Přidat komentář

Krátce poté, co se předseda hnutí ANO Andrej Babiš nedávno znovu vymezil proti zavedení eura v České republice, ozvali se na debatě pořádané Hospodářskou komorou ekonomičtí experti sociální demokracie, lidovců, Hnutí Starostů a nezávislých a TOP 09, že Česká republika by měla urychleně stanovit termín pro přijetí eura. ČSSD dokonce tvrdí, že pokud zasedne v příští vládě ona, bude chtít ukončit svůj mandát už se zavedeným eurem. Občanská demokratická strana je podobně jako ANO proti přijetí eura.

Strany, které chtějí vstup do eurozóny urychlit, tvrdí, že tak máme po letech přešlapování učinit i proto, že velké země evropského západu, zejména Francie a Německo, vážně chystají projekt dvourychlostní Unie, jejímž tvrdým integračním jádrem by se stala eurozóna. Ta by měla mít časem svůj vlastní rozpočet na investice, společného ministra financí i zárodky společné fiskální politiky.

Důležitost eurozóny bude růst i proto, že Velká Británie, dosud druhá největší země Evropské unie, která euro nepřijala, z Unie odchází. To výrazně změní poměr sil v EU mezi zeměmi platícími eurem a zbytkem. České republice, která nemá euro, ale přitom 85 procent jejího exportu jde do eurozóny, by tedy mohl takříkajíc ujet vlak jak politicky, tak ekonomicky.

ODS míní, že naše absence v tvrdém integračním jádru by nebyl velký problém, navíc je euro prý projektem postaveným na špatných základech. Je prý dobré mít vlastní měnu, zejména v časech krizí. O tom, že vlastní měna je dobrým nástrojem pro zvládání krizí, mluvil nedávno i Andrej Babiš.

Leckomu by se mohlo zdát, že rozbíhající se diskuze, v níž proti sobě v otázce přijetí eura stojí nyní zřetelně lidovci, ČSSD, Starostové a TOP 09 na jedné straně, a ODS i ANO na straně druhé, je jen výměnou odborných názorů. Ve skutečnosti se ovšem stává novou zásadní dělící čarou v české politice, která může mít vliv na formování povolební vládní koalice.

S tím jak se bude projekt eurozóny politizovat do podoby tvrdého integračního jádra EU, nevystačí si ani české politické strany s ekonomickými argumenty. Jinými slovy: v otázce přijetí či nepřijetí eura začíná jít u nás o mnohem víc, než jen o to, zda je to pro nás dočasně ekonomicky výhodné.

Strany, které jsou proti přijetí eura, mají nyní v této otázce na své straně i většinu veřejnosti. Jenže ta zatím nemá všechny informace o tom, co jí může nepřijetí eura eventuálně stát. V rozbíhající se diskuzi ale mnoha občanům nejspíš dojde, že zůstat mimo eurozónu může už za pár let mít dopady, v jejichž důsledku se na mnoho let, či trvale, můžeme ocitnout na evropské periférii, což může mít značnou politickou a bezpečnostní cenu, jakož i přímé negativní dopady na peněženku každého z nás.

Pokud jde o naší domácí politiku, vynořuje se v podobě přijetí či nepřijetí eura téma tak závažné, že se podle postojů k této otázce může skutečně formovat příští vláda. Přijmout či nepřijmout euro jsou totiž rozhodnutí, která ovlivní budoucnost České republiky mnohem zásadněji, než momentální postoje politických stran k domácím ekonomicko-sociálním otázkám, podle nichž se strany u nás poněkud uměle dělí na levici a pravici.

ČSSD, lidovci, STAN i TOP 09 už nemusejí mluvit o koalici „Antibabiš“, což by se voličům možná špatně prodávalo. Pokud Babiš nezmění svůj názor na přijetí eura, vylučuje se ze spolupráce s těmito stranami sám. Podobnému dilematu bude čelit i ODS. A vynořuje se samozřejmě i otázka, zda nevraživý postoj k euru nakonec nebude tmelem, který navzdory veškeré kritice Babiše z útrob ODS, obě strany po volbách spojí.

ČRo Plus, 7.6.2017

31. 05.

Má být chátrající Zeman prezidentem dalších pět let?

Jiří Pehe Přečteno 10861 krát Přidat komentář

Ačkoliv hradní tým odpovídá na otázky o stavu zdraví prezidenta Miloše Zemana jako kolovrátek, že prezident má jen známé zdravotní problémy v podobě cukrovky a neuropatie, což nijak neohrožuje výkon prezidentské funkce, televizní záběry jsou neúprosné. Prezident Zeman nejen občas zavrávorá, nebo je stále častěji podpírán svými strážci (což by se dalo přičíst již zmíněné neuropatii nebo nějaké té viróze ve skutečném či obrazném smyslu), ale v některých svých projevech působí extrémně unaveně nebo přímo zmateně.

Už i lékaři z jeho okolí začínají apelovat na jeho tým, aby ho nepřetěžoval, měl by prý více relaxovat. Jenže bez nezávislého posouzení lékaři, kteří nepatří mezi jeho přátele, se veřejnost jen těžko dozví, zda relaxace jen onen lék, jenž prezidentovi, který viditelně chátrá, což některé starší lidi postihne dříve než jiné, může ještě výrazně pomoct.

Na předešlém popisu stavu prezidenta není nic zlomyslného, je to konstatování. Pokud bychom chtěli být ironičtí nebo zlomyslní, poskytuje k tomu Zeman svým kritikům mnoho jiných příležitostí v podobě stále nových kontroverzí.

Prezidentův viditelně se zhoršující stav je důvodem k obavám jiného druhu, než je kupříkladu jeho mstivost vůči oponentům či balancování na hraně Ústavy. Hlava státu zemi reprezentuje. Pokud je taková země podle ústavy konstituční monarchií, často se jaksi samo sebou rozumí, že monarcha odchází až v okamžiku svého skonu. Konstituční monarchie se ale jistí tím, že panovníci se omezují jen na ceremoniální povinnosti.

V parlamentní demokratické republice není ovšem žádný, takříkajíc „vyšší“ důvod, proč by měl být prezidentem nemocný člověk, který přestává zvládat i některé ceremoniální povinnosti, jako je včasný příjezd na společné focení světových státníků, nebo který na summitu NATO, kde je v čele české delegace, vynechá důležité body programu. A protože jeho okolí má takříkajíc v popisu práce předstírat, že je na tom hlava státu lépe, než tomu skutečně je, dostane se nám výmluvy, že místo poslouchání projevů amerického prezidenta dalších státníků, musel cosi prodiskutovat s českým ministrem zahraničí. To neměli v letadle nebo doma dost času?

Podobnou chybu, jaké se dopouští nyní Miloš Zeman, udělal i první polistopadový prezident Václav Havel, který měl na podzim roku 1997 vážné zdravotní problémy, ale rozhodl se přesto znovu kandidovat. Jeho posledním pěti letům ve funkci pak dominovaly vážné zdravotní problémy, které mu zabraňovaly, aby vykonával úřad takříkajíc na plno. Srovnáme-li ho se Zemanem, který, zdá se, chátrá celkově, to ovšem byly problémy zejména s fyzickou stránkou zdraví, které neovlivňovaly Havlovu mysl tak, jako se tomu zdá být v poslední době u Zemana.

Havel byl zvolen parlamentem, takže si dnes nemůžeme ověřit, zda by byl uspěl v přímé volbě, v níž by občané měli možnost vzít jeho zdravotní stav do úvahy. V případě Zemana tak učinit mohou. A ačkoliv většině lidí bude jistě líto, že má zdravotní potíže, mnoho z nich, i z řad jeho dlouhodobých příznivců, bude nejspíš zvažovat, zda to, co považují za Zemanův politický přínos ve funkci hlavy státu, nezačíná zcela neutralizovat nemožnost vykonávat úřad důstojně a s potřebnou ostrostí mysli.

Měl by to vážně zvážit i prezident Zeman. Průzkumy naznačují, že jeho obliba po nedávné vládní krizi a dalších politických přešlapech začala klesat, a jeho porážka, na níž by si před několika měsíci nikdo nevsadil, se nyní jeví jako reálná. Odvolání kandidatury ze zdravotních důvodů by bylo důstojným způsobem, jak se riziku historicky bezprecedentní porážky po prvním prezidentském období vyhnout a přitom zároveň ochránit to, co přinejmenším jeho příznivci vidí jako pozitivní historický odkaz.

ČRo Plus, 31.5.2017

24. 05.

Babišova hrozba žaloby na Sobotku je jen předvolební gesto

Jiří Pehe Přečteno 2289 krát Přidat komentář

Ministr financí Andrej Babiš zveřejnil takzvanou předžalobní výzvu, v níž hrozí žalobou na premiéra Bohuslava Sobotku, pokud nepřestane na veřejnosti s některými výroky. Kupříkladu, že se Babiš vyhýbal placení daní, zneužíval finanční správu, či že veřejně lže.

Podle Babiše takové výroky navozují dojem, že se dopouštěl nekalé činnosti, a přitom jsou prý nepravdivé. Sobotkova prohlášení tak mají podle Babiše povahu pomluvy.

Babišova výzva se jeví mnohem více jako jako gesto ze začínající předvolební kampaně, než jako seriózně míněná hrozba, že bude Sobotku opravdu hnát k soudu. Pokud by tak totiž učinil, octne se na hodně tenkém ledě.

Soud by nepochybně vyžadoval od Babiše důkazy, že Sobotka lhal, zatímco od Sobotky, že nelhal. Už první formulaci v Babišově předžalobní výzvě, tedy že se Babiš vyhýbal placení daní, by přitom Sobotka mohl smést se stolu poukazem na to, že se Babiš v podobě vydání korunových dluhopisů Agrofertu placení daní skutečně vyhnul.

Že to bylo podle platného zákona zřejmě legální, je jiná otázka. Sobotka nikdy netvrdil, že se Babiš dopustil daňového podvodu, tedy zločinu. Pouze upozorňoval, že Babiš se s pomocí dluhopisů vyhnul placení daní, které by jinak platil musel, což by bylo asi v pořádku, kdyby zůstal podnikatelem, ale přinejmenším z etických hledisek to v pořádku není, když se velkopodnikatel Babiš stal ministrem financí.

Je jisté, že toto by se u soudu přetřásalo. Pravděpodobné také je, že by si soud vyžádal od Agrofertu i Babiše dokumenty, o jejichž veřejné propírání nemusí mít Babiš zájem. Kupříkladu, kde přesně vzal peníze na nákup dluhopisů a před tím i samotného Agrofertu.

Babišovu další zásadní výhradu proti Sobotkovým výrokům, tedy že Babiš veřejně lže, by Sobotka mohl smést se stolu jen předložením videonahrávky z Babišova vystoupení během sněmovní schůze ke kauze Čapí hnízdo. Tam se ke lžím otevřeně přiznal s tím, že tak učinil kvůli svým dětem.

Nebo by Sobotka mohl nechat přehrát Babišovy výroky o tom, že nikdy nezneužije svoje média, přičemž byl ochoten přísahat na životy svých dětí. A následně nechat přehrát Babišovu konverzaci z tajně pořízených nahrávek se schůzek s novinářem Mafry Markem Přibilem. Pokud by soud takové nahrávky neuznal jako důkazní materiál, stačilo by předvolat některé novináře Mafry, kteří veřejně potvrdili, že Babiš svoje média ovlivňoval.

Třetí ze zásadních Babišových námitek se týká Sobotkových výroků o tom, že zneužíval finanční správu. I zde by měl Sobotka poměrně snadný úkol. To, že Babiš finanční správu přímo zneužíval nikdy neřekl, jen opakovaně upozorňoval, že finanční správa dle jeho mínění nevyšetřuje, jak by měla, Babišovy dluhopisy anebo vydává velké množství zajišťovacích příkazů, které jsou likvidační pro mnohé podnikatele. U soudu by se pak mohlo začít řešit, zda někteří z těchto podnikatelů, nebyli konkurencí pro Babišovo podnikání.

Sobotka tedy může zůstat v klidu. Možná by dokonce měl Babiše ponouknout, ať žalobou jen předvolebně nehrozí, ale ať ji skutečně podá. Příležitost k tomu Babišovi poskytnul, když v reakci na jeho předžalobní výzvu prohlásil, že zastrašování a lež jsou obvyklé metody miliardáře Babiše při přebírání firem. „Teď to praktikuje i v politice. Já se zastrašit nedám,“ napsal premiér.

ČRo Plus, 24.5.2017

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy