13. 12.

Jak se Babiš může zapsat do historie

Jiří Pehe Přečteno 8513 krát Přidat komentář

Nový český premiér Andrej Babiš, zdá se, velmi stojí o to, aby byl vnímán jako reformátor, který dokáže Českou republiku zmodernizovat. Na domácí scéně to ovšem nebude mít lehké, protože jeho hnutí ANO je zatím izolované, a Babiš jen těžko bude shánět většinu pro svojí vládu. A bude-li vládnout menšinově, bude pro změnu těžko shánět většiny pro zákony, kterými by zemi posunul vpřed.

Babiš přitom navíc čelí obvinění v kauze Čapí hnízdo, což je stín, který ho bude až do případného osvobozujícího soudního rozsudku nebo odložení jeho případu orgány činnými v trestním řízení doprovázet, i kdyby ho nová Sněmovna na rozdíl od té předchozí nevydala k trestnímu stíhání. To mu bude doma dál nepochybně svazovat ruce.

Přesto je jedna oblast, v níž by se Babiš mohl jako reformátor svého druhu prosadit téměř okamžitě—bez ohledu na to, jak silná bude jeho vláda. Tou oblastí jsou zamrzlé české vztahy s Evropskou unií.

Česká republika si totiž svými opakovanými „ne“ v reakcích na nejrůznější evropské reformy a iniciativy vytvořila ve zbytku EU pro sebe obraz problematického člena, který je v unii jen z nedostatku jiných alternativ. Pokud by měl opravdu vzniknout projekt dvourychlostní unie, naše země v tomto okamžiku nepatří k adeptům na účast v tvrdém integračním jádru.

Češi prostě neumějí v EU vyjednávat. Ani odpor české politické reprezentace proti uprchlickým kvótám nemusel dojít až k hrozbě žalobou na Českou republiku u Evropského soudního dvora, kdyby byli čeští politici schopní rozlišovat mezi svými možná oprávněnými pochybnostmi o smyslu systému kvót na jedné straně, a nutností řídit se demokraticky přijatými rozhodnutími EU na straně druhé.

Mohli se poučit na Slovensku. To sice protestovalo proti kvótám a snažilo se vysvětlit proč, ale zároveň neodmítlo tak radikálním způsobem jako Česká republika nutnost řídit se rozhodnutím EU o kvótách. Česká vláda rovnou přijala v předvolební horečce vládní usnesení, že tuto evropskou legislativu nebude respektovat.

Ve výčtu poněkud trucovitých českých reakcí na iniciativy Bruselu bychom mohli pokračovat. Čeští politici si ještě ani pořádně nepřečetli navrhované znění nové evropské azylové politiky, kterou schválil Evropský parlament, a už proti ní protestují. Nebo se pokoušeli změnami vlastní ústavy obejít evropskou směrnici o zbraních.

Příkladem z jiného soudku je český postoj k euru. Česká republika plní maastrichtská kritéria pro jeho přijetí, ale čeští politici téměř unisono odmítají euro přijmout, protože to pro nás prý není momentálně výhodné. Co na tom, že k přijetí eura jsme se zavázali v přístupové smlouvě bez toho, že budeme okolo přijetí eura takto chytračit.

A právě zde se nabízí Babišovi možnost, jak takříkajíc vypálit rybník zbytku české politické scény i vůči němu skeptickému Bruselu. Kdyby zaujal aktivnější a vstřícnější postoj plánovaným reformám EU (od azylové politiky až po návrhy z dílny francouzského prezidenta Macrona) a oznámil, že naši zemi začne právě on připravovat na přechod na euro, téměř okamžitě by se mu podařilo změnit svůj obraz politika, který je rizikem pro demokracii a zemi táhne do izolace.

Se svou dosavadní schopností strhnout na svou stranu nemalou část české veřejnosti by přitom mezi českými politiky, kteří se svým negativismem vůči všemu evropskému zahnali do kouta, měl nejlepší šance udělat takový překvapivý politický tah. I proto budou první Babišovy kroky v Evropě velkou zkouškou. Jisté je, že bude-li pokračovat v evropské politice, která žene Českou republiku do izolace, oslabí svoji pozici i doma, protože kromě vlastních mocenských ambicí nebude mít nic, čím by se výrazně odlišil od zbytku české politické scény.

ČRo Plus, 13.12.2017

06. 12.

Skutečnou výzvou pro Babiše bude Evropa

Jiří Pehe Přečteno 3042 krát Přidat komentář

Téměř všichni zahraniční novináři, kteří se v posledních týdnech sjížděli do Prahy, aby napsali o politické situaci u nás, položili nakonec obligátní otázku: Vznikne mezi Českou republikou a Evropskou unií pod vedením Andreje Babiše stejný příkop, jaký vidíme ve vztazích mezi Unii a Polskem i Maďarskem?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Babiš není uhněten ze stejného ideologického či prvoplánově nacionalistického těsta jako Jaroslaw Kaczynski v Polsku nebo Viktor Orbán v Maďarsku. Firmy jeho podnikatelského impéria, které dočasně vložil do svěřeneckého fondu, podnikají i v několika zemích západní Evropy. A i kvůli skutečnosti, že nemalá část jeho podnikání se týká zemědělství, profituje Agrofert, který Babiš, pracně léta budoval, i z nemalých evropských dotací.

Během volební kampaně byla Babišova rétorika spíše euroskeptická. Unii kritizoval zejména kvůli její migrační politice, ale také kvůli tomu, jakým způsobem probíhala jednání ministrů financí. Opakovaně odmítl zavedení eura u nás v dohledné době, protože by se prý Česká republika stala spoluzodpovědnou za případné další finanční problémy jižního křídla eurozóny.

To vše bude ale muset znovu promyslet. Den po jmenování jeho menšinové vlády má vyrazit na summit Evropské rady. Podle zpráv v médiích se tam prý hodlá uvést jako tvrdý kritik evropské migrační politiky. „Upozorním, že pokud chceme mluvit o reformě Evropské unie, tak musíme mluvit o reformě imigrační politiky,“ řekl Babiš.

Takové plány se ale jeví spíše jako pokračování domácí volební kampaně, než jako užitečný příspěvek do evropské diskuze. Vystoupí-li s tvrdou kritikou evropské migrační politiky, aniž by nabídl taková řešení, která západní politiky ještě nenapadla, a která se tudíž už tak či onak neuskutečňují, bude jen za dalšího visegrádského křiklouna, kterých má evropský západ bohužel už plné zuby.

Doufejme tedy, že se Babiš před summitem kupříkladu důkladně seznámí s návrhem na novou evropskou azylovou politiku, kterou schválil Evropský parlament, a která obsahuje nejen návrhy na omezení migrace, ale také na pan-unijní sdílení břemene azylových řízení s těmi migranty, kteří se do Evropy přeci jen dostanou. Pokud nový český premiér bude argumentovat pouze potřebou ještě více utěsnit vnější hranice EU a nelegální migranty vracet tam, odkud přišli bez toho, že by zbytku EU nabídl alespoň nějakou formu solidarity v péči o uprchlíky, kteří v Evropě už jsou, bude automaticky zařazen k Orbánovi a Kaczynskému.

To samé platí o jeho případných reakcích na reformy Evropské unie, zejména eurozóny, které Evropská komise—inspirována částečně návrhy francouzského prezidenta Macrona—v těchto dnech předkládá. Babiš se během volební kampaně do Macrona i jeho návrhů několikrát ostře pustil a nešetřil ani německou kancléřku Merkelovou. Pokud v tom bude pokračovat i jako premiér, dozajista nevytvoří pro Českou republiku dobrou výchozí pozici pro složitá jednání o evropských reformách.

Babiš je přitom zranitelnější než Kaczynski nebo Orbán, protože jeho politická legitimita není, jako v jejich případě, odvozena od prvoplánového nacionalismu, který může i případné negativní ekonomické dopady euroskeptické politiky zúročit ve svůj prospěch, ale na slibech ekonomické prosperity a modernizace země. A na vztazích s EU, jak už bylo řečeno, závisí do jisté míry i jeho podnikání.

Měl by tedy v roli premiéra ve vztahu k EU opatrně našlapovat a nabídnout přívětivější tvář než polští a maďarští politici, spíše než pokračovat ve své předvolební rétorice, která i ve vztahu k EU občas připomínala slona v porcelánu. Evropští lídři jsou jiná liga, než domácí političtí oponenti, které hravě vyřídil. A v podobě evropských dotací i plánů na vytvoření dvourychlostní Unie mají v rukou nástroje, jejichž případné využití může Českou republiku nejen dost bolet, ale také vykolejit Babišovy plány na ekonomickou modernizaci země.

ČRo Plus, 6.12.2017

30. 11.

Prezidentské volby mohou mít soudní dohru

Jiří Pehe Přečteno 4669 krát Přidat komentář

Nebylo by divu, kdybychom na jméno nového prezidenta museli čekat ještě týdny po skončení druhého kola prezidentských voleb u nás, protože poslední slovo může mít soud, a to možná až ten ústavní. Ve způsobu, jakým mohou kandidáti na prezidenta získávat nominace i ve způsobu, jakým je vedena volební kampaň, totiž existuje z právního hlediska několik slabých míst.

Stát se oficiálně prezidentským kandidátem může občan třemi různými způsoby. Buď tak, že nasbírá nejméně 50 tisíc platných podpisů na svoji podporu, nebo tak, že ho podpoří deset senátorů. Anebo 20 poslanců. Zákon ale nestanoví, zda tentýž poslanec či senátor může svým podpisem podpořit více než jednoho kandidáta. Ministerstvo vnitra tvrdí, že ano, řada ústavních expertů ovšem tvrdí, že taková možnost jde proti duchu zákona.

Jelikož někteří zákonodárci nakonec podpořili svým podpisem více než jednoho kandidáta, není překvapivé, že bývalá místostarostka Prahy 8 Holovská se u Nejvyššího správního soudu domáhá zrušení registrace pěti kandidátů kvůli tomu, že někteří poslanci a senátoři podpořili více uchazečů.

Nelze předvídat, jak soud rozhodne. Pokud by ale ve shodě s ústavními experty rozhodl, že tentýž zákonodárce nemůže svým podpisem podpořit několik prezidentských kandidátů, mohlo by v lepším případě být výsledkem být jen doporučení změnit zákon, v horším ale zneplatnění voleb.

V případě, že postoupí do druhého kola nebo v prezidentských volbách celkově zvítězí současný prezident Miloš Zeman, někteří neúspěšní kandidáti také mohou napadnout způsob, jakým vede svoji prezidentskou kampaň. Varoval před tím už před několika měsíci politolog Stanislav Outlý, který stojí v čele nově zřízeného Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ten nabádal prezidenta, aby během volební kampaně zvážil, zda má podnikat pravidelné výjezdy do jednotlivých krajů, kde se setkává na veřejných shromážděních s občany. Tyto výjezdy jsou přitom financovány ze státních peněz.

Outlý upozornil prezidentskou kancelář, která jeho doporučení odmítla, že některý z prezidentských kandidátů může tato prezidentova vystoupení na veřejných shromážděních napadnout jako formu kampaně, která porušuje pravidla financování kampaní. Možná by podobná žaloba byla dokonce žádoucí, protože by soudní rozhodnutí vyjasnilo pro budoucnost pravidla, která jsou momentálně dosti rozmlžená. V případě znovuzvolení Zemana mohou vést k řadě pochyb o férovosti prezidentského klání.

Problémy může způsobit také rozhodnutí uspořádat případné druhé kolo doplňkových voleb do Senátu na trutnovsku souběžně s prvním kolem voleb prezidentských s tím, že voliči mají vkládat svoje hlasovací lístky pro senátní i prezidentskou volbu do stejné obálky. Odborníci varují, že to může vést k podvodům. Někteří voliči by se mohli vrátit do volební místnosti a hlasovat po druhé, když budou tvrdit, že poprvé volili jen prezidenta nebo jen senátora. Navíc by při volbě senátora mohli teoreticky hlasovat i lidé s volebními průkazy pro prezidentské volby z jiných částí Česka.

Ministerstvo vnitra odmítá i tyto obavy jako neopodstatněné, jenže už to, že se vynořily, s velkou pravděpodobností povede k soudní při. Pravděpodobnost, že prezidentské volby budou mít tentokrát soudní dohru, která může zaměstnat jak Nejvyšší správní soud, tak možná i Ústavní soud je tedy poměrně vysoká. A dojde-li k soudním přím, bude to zase jednou jen výsledek legislativního šlendriánu, který bylo možné před volbami odstranit.

Aktualizovaný komentář, odvisílaný původně ČRo Plus, 29.11.2017

22. 11.

Jak se sestavuje vláda: Německo versus Česko

Jiří Pehe Přečteno 2571 krát Přidat komentář

Část českého komentátorského spektra reaguje na neúspěch šéfky německých křesťanských demokratů Angely Merkelové sestavit vládní koalici se zelenými a liberály škodolibě. Neúspěch Merkelové se prý dal předvídat, už když coby úřadující kancléřka vpustila do země milión uprchlíků. Problémy se sestavováním vlády v Německu prý navíc ukazují, že velké země západní Evropy, která rády poučují evropský Východ, nejsou v politické kultuře zase tak daleko před námi.

Takové srovnávání naší a německé situace ale bohužel ignoruje některé zásadní rozdíly. Pomineme-li, že vzestup extrémistů na Západě je i reakcí na reálné problémy s masovou migrací, zatímco u nás je reakcí na převážně virtuální hrozby, lze začít tím, že jak v Německu, tak před časem v Nizozemí (kde skládání nové vlády trvalo půl roku) si vítězné strany odmítly ve vládě i parlamentu zadat s extrémisty. To sice vzhledem k volebním výsledkům komplikuje sestavování vlády, ale když je nakonec vláda bez podpory extrémistů sestavena, vysílá to jasnou zprávu, že demokratické strany jsou připraveny hájit jisté hodnoty.

V tom se německá a nizozemská povolební situace poněkud liší kupříkladu od té rakouské, kde vítězní lidovci jednají o vládě s populistickými Svobodnými. Ale ani v rakouském případě bychom neměli ignorovat skutečnost, že Svobodní se od časů svých prvních politických úspěchů proměnili. Česká média o nich sice jaksi automaticky referují jako o extrémistech, ale pomíjejí, že když srovnáme jejich program a vyjádření s tím, co jsme slyšeli před volbami od některých stran hlavního proudu u nás, nebo s vyjádřeními českého prezidenta, jsou ještě docela umírnění.

Což nás přivádí k české povolební situaci. Vítězné hnutí ANO mělo jedinečnou šanci přesvědčit nejen naší, ale i západní veřejnost, že se mnohé řeči o jeho nedemokratické podstatě nezakládají na pravdě, kdyby odmítlo, stejně jako Merkelová v Německu, jakoukoliv spolupráci s extrémisty. Stejně jako Merkelové by se mu vláda sestavovala hůř, ale vyslalo by tím zbytku Evropské unie důležité poselství.

Mohlo přitom navázat na minulé zvyklosti. Podíl komunistů ve vysokých sněmovních funkcích legitimizovaly už před časem tradiční demokratické strany. Vyhnuly se ale zatím podpoře vlády ze strany KSČM nebo dokonce účasti komunistů ve vládě. A to nikoliv snad kvůli tomu, že dnešní KSČM by byla extrémistická strana, ale protože má jistou minulost, s níž se ne úplně vypořádala. Ze stejných důvodů v Německu ostatní strany vylučují spolupráci s postkomunistickou Die Linke.

Podstatnější je symbolika spolupráce s pravicovými extrémisty. S těmi se v časech, kdy byli v podobě Republikánů Miroslava Sládka ve Sněmovně nikdo příliš nebavil. Demokratické strany tím dávaly najevo, že taková strana do demokratické politiky prostě nepatří. V Německu Merkelová podobně přistupuje dnes k Alternativě pro Německo.

U nás vítězné ANO naopak nejen vyjednává s extrémistickým hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury o rozdělení pozic ve vedení Sněmovny a důležitých výborů, ale nevyloučilo úplně ani, že by se mohlo případně opřít o podporu SPD při sestavování vlády.

Čeští komentátoři, kteří se dnes posmívají Merkelové, by tedy možná měli brát v úvahu přinejmenším lekci z demokratické politické kultury, kterou Merkelová dává nejen nám, ale částečně třeba i Rakousku. Říká nám, že v demokracii coby systému odrážejícímu celé spektrum názorů ve společnosti, sice mohou ve volbách uspět i extrémistické strany, ale to neznamená, že demokratické strany si s nimi mají zadat.

To, že tuto roli vítězné hnutí ANO u nás zatím nezvládlo, nejen stojí v ostrém rozporu s ujišťováním Andreje Babiše, že jeho ANO je standardní politický subjekt, jehož cílem není ohrozit demokracii u nás, ale jen zemi zbavit korupce a přitom ji ekonomicky modernizovat. Probíhající legitimizace okamurovců je také pořádná kaňka pro obraz České republiky v Evropské unii.

ČRo Plus, 22.11.2017

15. 11.

Babiš má demokratickou opozici na lopatkách

Jiří Pehe Přečteno 10454 krát Přidat komentář

Vzhledem k neochotě ostatních politických stran vstoupit do koalice s hnutím ANO sestavuje šéf hnutí Andrej Babiš vládu menšinovou. Ta, jak se zatím zdá, nedostane důvěru Poslanecké sněmovny, což může vytvářet mylný dojem, že Babiš bude zahnán do defenzívy.

Jenže i vláda bez důvěry může provádět celou řadu změn, které dál výrazně zvýší Babišův vliv. Jeho lidé mohou obsadit dozorčí rady důležitých státních podniků. Vláda bez důvěry může spustit čistku v systému státního zastupitelství, na jejímž konci může být zastavení trestního stíhání Babiše v kauze Čapí hnízdo, či dokonce kriminalizace jeho oponentů.

Nebo ANO může s pomocí vlády bez důvěry dosadit svoje lidi do vedoucích pozic ve zpravodajských a bezpečnostních složkách, popřípadě využít některých ustanovení služebního zákona k obsazení klíčových postů ve státní správě. S komunisty a hnutím Svoboda a přímá demokracie zase může ANO ovládnout rady veřejnoprávních médií, či rovnou přepsat současný zákon, který upravuje jejich činnost.

Pokud by Babišův kabinet nedostal důvěru ani na podruhé, může Babiše v třetím kole pověřit sestavením vlády předseda Sněmovny, jímž se skoro jistě stane Radek Vondráček z ANO. Jisté je, že kdyby Babišova vláda nedostala důvěru ani na potřetí, mohou s pomocí prezidentova natahování lhůt pro jmenování nové vlády v druhém pokusu či rozpuštění Sněmovny po třetím neúspěšném pokusu, vlády bez důvěry vládnout hodně dlouho.

Pochmurný výčet kroků, které může i vláda bez důvěry učinit, naznačuje, že Babiš může vystavit strany, které s ním odmítají spolupracovat, velkému tlaku. Občanští demokraté si to již uvědomili a navrhují urychlené přijetí zákona, který by vládě bez důvěry znemožnil činit zásadní rozhodnutí, zejména v personální oblasti. Jenže je to jen plané gesto. Není na něj ani dostatek času, ani dostatek vůle v roztříštěném ne-babišovském táboře.

Zase se jednou ukazuje, jak krátkozraké naše takzvané tradiční politické strany, které se rády zaštiťují obranou demokracie a právního státu, jsou. V minulých čtyřech letech měly dost času na to, aby upravily ústavu, včetně stanovení lhůt pro některé kroky prezidenta. Anebo aby omezily zákonem působnost vlády bez důvěry ve světle zkušeností se Zemanovou vládou tzv. odborníků v roce 2013, jejímž jmenováním obešel Sněmovnu. Věnovaly se ovšem, jak u nás bývá zvykem, často jen bezobsažnému hašteření. Teď budou sklízet plody svojí impotence.

Jejich nejlepší šancí na jakési přibrzdění Babiše je porážka Miloše Zemana v prezidentské volbě, protože Babiš potřebuje prezidentovu součinnost nejen při natahování lhůt, ale i k provedení některých personálních změn. Jenže i zde se vyjevuje stranická krátkozrakost. Již zmíněná ODS kupříkladu opatrně podpořila překvapivou kandidaturu svého bývalého předsedy Mirka Topolánka, který, ač sám nemá vzhledem ke své problematické minulosti šanci na zvolení, oslabí Jiřího Drahoše. Ten má podle průzkumů zatím jako jediný šanci Zemana v případném druhém kole porazit.

Jelikož má Babiš v ruce opravdu silné karty, podaří se mu nakonec nejspíš buď dostat důvěru pro menšinovou vládu, anebo dokonce získat potřebné koaliční partnery. A kdyby ne, má v záloze předčasné volby, před nimiž by pro jeho hnutí jako možná pro jediný subjekt nebyly problémem peníze, přičemž by jeho marketingová mašinérie nejspíš úspěšně líčila jeho stranické konkurenty jako nestátotvorné a neodpovědné.

ČRo Plus, 15.11.2017

08. 11.

Přímá volba má i pozitiva

Jiří Pehe Přečteno 4260 krát Přidat komentář

Mnoho českých politických komentátorů a politologů i ústavních expertů lamentuje nad tím, že u nás byla zavedena přímá volba prezidenta. Nabízejí přitom širokou škálu argumentů proti přímé volbě.

Je to prý nesystémový prvek, který při faktickém zachování těch pravomocí, které měl prezident volený parlamentem, vytváří v celém ústavním systému nerovnováhy. Někteří experti proto argumentují, že když už byla zavedena přímá volba, měly se prezidentské pravomoci zvýšit.

Na tento argument ale lze odpovědět tak, že existuje hned několik zemí, kde je prezident volen přímo, a jeho pravomoci odpovídají zhruba tomu, jaké má ten český. Třeba Slovensko, abychom nechodili pro příklady daleko. Jinde je má větší, ale nevyužívá je. Kupříkladu Rakousko.

Což nás dostává k otázce politické kultury. Jedna skupina námitek proti přímé volbě totiž souvisí s tím, že by sama o sobě možná nebyla problémem, ale v nezralé české politické kultuře se přímo volený prezident bude snažit svého mandátu „od lidu“ využít k faktickému posílení svého vlivu. Což se v případě prvního přímo zvoleného prezidenta opravdu děje.

Dalším zdrojem kritiky je samotná povaha přímé prezidentské volby. Zbytečně prý polarizuje společnost a je pozvánkou pro demagogy. Stačí se vrátit k minulé volbě, která rozštěpila společnost na dva nesmiřitelné tábory, což svým způsobem trvá dodnes.

Jenže celou věc lze nahlížet takříkajíc i z druhé strany. První přímá volba prezidenta v roce 2013 jistě společnost polarizovala, ale zároveň ji vybudila k nemalé míře politického aktivismu, který nevidíme v případě jiných voleb. Argument, že nakonec vyhrál podle jedněch demagog nad kandidátem slušnějším, je možná pravda, ale je to také užitečná výpověď o české společnosti.

Ta se v druhém kole ostře rozdělila na dva tábory, přičemž většina lidí se rozhodovala podle mnohem základnějších politických a společenských priorit, než když volí kupříkladu do parlamentu. Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg reprezentovali dva velmi odlišné pohledy na to, jak by u nás měla vypadat politika, pohled na minulost i naše mezinárodní orientace. To, že nakonec vyhrál poměrně těsně pohled na svět i politický styl reprezentovaný Zemanem, je nejen důležitou výpovědí o české společnosti ale i výzvou pro ty, kdo byli poraženi.

Právě přímá volba jim totiž nabízí cosi, co z podstaty věci nenabízí ta parlamentní, která by mimochodem ve světle výsledků nedávných voleb do Sněmovny nemusela též dopadnout podle jejich představ. Tedy možnost aktivizovat se a přesvědčovat zejména nerozhodnuté voliče o tom, že jejich volba je správná.

Poučit bychom se mohli na Slovensku, kde v poslední prezidentské volbě zvítězil překvapivě kandidát občanské společnosti Andrej Kiska nad zdánlivě neporazitelným premiérem Robertem Ficem. Vyžadovalo to velké nasazení i přesvědčovací schopnosti občanských aktivistů. A celkově se zdá, že to slovenskou společnost posílilo, spíše než oslabilo, jakkoliv následné parlamentní volby byly pro demokraty spíše zklamáním.

Dnes ale existuje i zásluhou zvolení Kisky ve slovenských politických kruzích silný proevropský konsensus a Slovensko se po právu vykresluje jako proevropský a stabilní ostrov mezi zeměmi Visegrádu. Česká společnost má stejnou šanci. Pokud ji znovu nevyužije, neměli by možná proevropští zastánci liberální demokracie svádět opět vše jen na přímou volbu. Důvody bude nutné hledat i jinde.

ČRo Plus, 8.11.2017

03. 11.

Babišovo podivuhodné sestavování vlády

Jiří Pehe Přečteno 16827 krát Přidat komentář

Andrej Babiš, jenž sebe vykresluje jako úspěšného podnikatele a manažerského profesionála, sestavuje menšinovou vládu naprosto amatérským způsobem, který budí rozpaky. Oznamuje každý den médiím, na kterou pozici hledá a ještě nenašel ministra, přičemž zároveň varuje, že případní členové jeho kabinetu riskují, protože jeho vláda asi nedostane důvěru.

ANO i s Babišovou zákulisní pomocí by přitom mohlo klidně sestavovat vládu většinovou, kdyby byl oligarcha ochotný uznat, že coby politik obviněný v kauze Čapí hnízdo, by měl přenechat pozici premiéra vlády někomu jinému z hnutí ANO—přinejmenším do doby, než očistí svoje jméno. Jenže podle Babiše je obvinění v kauze Čapí hnízdo jen účelovka a hon na čarodějnice, což bude zřejmě platit, i když ho Sněmovna vydá k policejnímu stíhání i napodruhé.

Vraťme se ale k pozoruhodné Babišově technice sestavování menšinové vlády. Jeden by si po jeho výrocích o tom, jak dokáže řídit dokonce i stát jako firmu, mohl myslet, že má vše promyšlené. Tedy že byl připraven ve světle předvolebních výroků všech ostatních stran, že s ním do vlády nepůjdou, pokud bude právě on v pozici premiéra, i na eventualitu, že bude sestavovat vládu menšinovou.

Připravený politik by tedy věděl, že bude nutné pro takovou vládu vyjednat alespoň podporu v PS. A měl by také po ruce seznam vhodných ministrů. Babiš ale na vyjednání podpory po pár dnech vyjednávání rezignoval s tím, že připouští, že jeho vláda nedostane důvěru. A o obsazování ministerských pozic se vyjadřuje ležérně tak, že na tu či onu pozici ještě někoho shání, brzy snad sežene. Uvidíme. Nechme se překvapit.

Je sice jasné, že když se už rozhodl jít hlavou proti zdi, bude jen těžko shánět politiky a odborníky zvučných jmen, pokud nejsou zrovna součástí jeho politického komparsu z ANO. Vždyť kdo by si chtěl kazit renomé tím, že přijme pozici ve vládě, která má i podle Babiše jen mizivou šanci získat důvěru?

Členové takové vlády budou vlastně jen politickými rukojmími miliardáře, který odmítá uznat, že trestně obviněný politik by opravdu, ale opravdu neměl stát v čele vlády. A který chce zřejmě použít pád své první vlády v podstatě jen ke zvyšování nátlaku na ostatní politické strany. Vždyť až nedostane důvěru, uslyšíme jistě spoustu řečí o odpovědnosti za stát a potřebě stability.

Přesvědčit ale ostatní strany, aby se tlaku řečí o státotvornosti podvolily, bude těžké. Kterákoliv by to udělala, nejen předvede občanům těžko pochopitelné názorové salto, ale legitimizovala by také Babišův výklad kauzy Čapí hnízdo. Tedy že u nás nemáme vládu zákona, protože trestní stíhání je jen účelový hon na pana Babiše.

01. 11.

Proč ve volbách prohrála levice

Jiří Pehe Přečteno 1798 krát Přidat komentář

Obě české levicové strany—Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy--utrpěly ve volbách zdrcující porážky. Jejich lídři reagovali, tak jak je to u nás zvykem. Tedy v podobě neurčitých prohlášení o potřebě provést důkladnou analýzu a na základě takové analýzy vyvodit důsledky.

Jako příspěvek ke slibované analýze lze oběma stranám nabídnout několik postřehů. Začít lze tím, že politické strany obecně doplácejí na to, když zradí v reakci na nové výzvy svojí identitu. Na Západě se to už před lety přihodilo sociálně demokratickým stranám, když na nástup globalizace, a s ní spojené ideologie ekonomického neoliberalismu, reagovaly v některých zemích nabídkou tzv. třetích cest, což byly pokusy sloučit neoliberalismus se sociáldemokratismem. Z počátku to fungovalo, později se ale voliči od těchto stran začali odvracet, protože proč koneckonců volit levici hájící ekonomické a sociální recepty, které pravice nabízí v mnohem čistější podobě.

Obě české levicové strany se dopustily něčeho podobného ve vztahu k řešení výzev, které hýbaly světem v posledních letech. Když se začal na pravici stávat módním nacionalismus coby reakce na různé výzvy ekonomické globalizace a masovou migraci či mezinárodní terorismus, rozhodly se nabídnout své verze nacionalismu a volání po bezpečnosti. Jenže v podání stran, které původně vyšly z internacionalismu, a které ve své rétorice nemohou už z podstaty věci zajít tak daleko jako nejrůznější pravicoví extrémisté či nacionalističtí populisté, takový příklon k tématům nacionalistické pravice působí nevěrohodně.

Týká se to přitom více sociální demokracie než komunistů, kteří přeci jen dokázali slavit se svým protiněmeckým nacionalismem, mírným euroskepticismem a stavěním se do role protestní strany jisté úspěchy už v minulosti. Jejich hlavním problémem je, že na scénu nyní přišla populistická hnutí, která dělají tytéž věci s větší energií a přímočařeji, přičemž dokážou oslovit na rozdíl od KSČM i mladší lidi. Ukázalo se ale, že když se zjevili polici, kteří nabízeli vládu silné ruky přesvědčivěji než konzervativně a zároveň rádoby levicově působící politici KSČM, následovali tyto autoritářské politiky z nových hnutí i mnozí starší voliči komunistů.

Sociální demokracie zradila svojí identitu hned nadvakrát. Nejen svým jistým příklonem k nacionalismu, bojem proti migraci ve stylu pravicových stran a opatrnictvím vůči Evropské unii, který z ní opticky činil spíše novodobou verzi národních socialistů, ale i neschopností nabízet témata, která přeci jen činí ze západních sociálně demokratických stran—i navzdory jejich oslabování v posledních letech--ještě stále rozpoznatelnou alternativu k pravici. Tedy otevřenost k jinakosti, toleranci k menšinám nebo diskuzi na tématy tzv. kulturní levice.

ČSSD se nepoučila z minulých regionálních a komunálních voleb, které ukázaly, že začíná silně ztrácet mezi mladšími a vzdělanějšími voliči. Pokusy o modernizaci ztroskotaly ještě před tím, než se o nich vůbec začalo vážně diskutovat. Strana se rozhodla zůstat jakousi odborovou organizací pro postarší voliče z malých města venkova, nabízející bezpečí, což hezky ilustroval zbraněmi opásaný ministr vnitra za ČSSD. Jenže se ukázalo, že nová populistická hnutí dokážou některými levicovými recepty v sociální oblasti šermovat stejně dobře, přičemž jsou jejich autoritářští vůdci důvěryhodnější při slibování ochrany před údajnými hrozbami i ve své nacionalistické rétorice.

Otázkou je, zda skluz české levice směrem národnímu socialismu a populismu lze ještě zvrátit. A pokud ne, zda to neznamená, že obě strany úplně nezmizí coby relikty postkomunismu. Bohužel se zdá, že nejen u nejspíš nereformovatelných komunistů, ale i v ČSSD, neexistuje potenciál pro obrat směrem k modernějšímu typu levice. Ta tak bude u nás muset možná vzniknout nezávisle na obou zmírajících odnožích českého levicového postkomunismu.

ČRo Plus, 1.11.2017

26. 10.

Proč se nepodaří zrušit Senát

Jiří Pehe Přečteno 8777 krát Přidat komentář

Ve světle volebního vítězství hnutí ANO Andreje Babiše a solidního výsledku Strany přímé demokracie Tomia Okamury se v médiích rozproudily diskuze o tom, že by mohlo dojít na jeden ze snů, který se Babišovi zdá, když náhodou spí. Tím snem je zrušení Senátu.

Je s podivem, že se nad tímto tématem vážně jalo uvažovat hned několik respektovaných politologů. Argumentují, že pokud by se Babiš a Okamura, kteří se jinak na máločem shodnou, spojili přinejmenším k prosazení obecného zákona o referendu (a získali nějakého spojence, protože dohromady mají oba subjekty je sto křesel ve Sněmovně), mohlo by pak být referendum využito i ke zrušení Senátu.

Autoři těchto úvah ale evidentně vůbec neberou v potaz roli samotného Senátu v celé věci. Aby mohl být schválen zákon o obecném referendu, bylo by zapotřebí jeho souhlasu. Ústava přitom jasně říká, že v případech, kdy jde o ústavní dodatky nebo změny volebních zákonů, nemůže být Senát přehlasován Sněmovnou.

V českých poměrech si samozřejmě lze představit, že by se Poslanecká sněmovna, pokud by hnutí ANO a Okamurova SPD našli ještě nějakou další stranu, mohla pokusit o nějaký trik. Kupříkladu schválit zákon o obecném referendu bez toho, že by potřeboval ústavní většinu, anebo dokonce jen jako prostý zákon, v jehož případě může Sněmovna Senát přehlasovat.

Jenže je jisté, že jakýkoliv takový pokus by narazil u Ústavního soudu. A v obecnější rovině by u něj také zcela jistě narazil pokus schválit prostými většinami v obou komorách takový zákon o obecném referendu, který by umožnil občanům hlasovat o zásadních ústavních změnách, kupříkladu právě o zrušení Senátu. Jinými slovy, obecný zákon, přijatý prostou většinou, jen těžko může stanovit, že ho lze použít k ústavním změnám.

Pokud by se případný zákon o obecném referendu schvaloval v obou komorách parlamentu řádnou cestou, pak bude stát v cestě samotný Senát. Opravdu si komentátoři, kteří vážně dumají nad ústavně-inženýrskými sny Babiše a Okamury, myslí, že Senát odhlasuje zákon o referendu, který by pak umožnil lidové hlasování o jeho zrušení? Něco takového by bylo snad možné pouze v případě, že by ANO a SPD, popřípadě nějaký další jejich spojenec, získali v Senátu potřebnou většinu. Jenže Senátu zatím dominují tzv. tradiční strany, a i kdyby v příštích volbách ANO a SPD získaly všech 27 křesel, o které se bude soutěžit, nebudou potřebnou většinu mít.

Už proto, že ke zrušení Senátu je zapotřebí bez použití nějakého ústavního puče jeho souhlasu, jsou úvahy o jeho zrušení jen politická science-fiction. Právě proto, že horní komoru nelze v takovém rozhodování obejít, podařilo se v nedávné historii v liberálních demokraciích Senát zrušit jen ve Švédsku, Dánsku a na Novém Zélandu.

V posledně jmenované zemi se to podařilo v roce1950, když pravicová opozice pod dlouhém období vlády labouristů získala potřebnou většinu v obou komorách parlamentu. V Dánsku byl Senát zrušen v rámci přijetí zcela nové ústavy v roce 1953. Ve Švédsku byl za tímto účelem v roce 1970 přijat zvláštní ústavní zákon, který oběma komorami prošel jen proto, že senátorům byla slíbena tučná doživotní renta. Takové řešení si ale může dovolit jen velmi bohatý stát.

Všimněme si, že v žádné z těchto zemí nebyl Senát zrušen v referendu. A to nás přivádí zpátky i k českému snění o referendu, které by Senát zrušilo: ani Senát, ani Ústavní soud by takové referendum téměř jistě neschválili. Politologové tak nad Babišovým a Okmaruovým sněním zbytečně utrácejí energii.

ČRo Plus, 26.10.2017

11. 10.

Mezi referendy o odtržení je třeba rozlišovat

Jiří Pehe Přečteno 10460 krát Přidat komentář

Na evropském kontinentu jsme byli v nedávné minulosti svědky tří referend o odtržení některých regiónů od států, jejichž součástí dosud byly. I když zdánlivě všechna usilovala o stejnou věc, byla legalita i legitimita každého z těchto referend dosti odlišná.

Začněme tím nejméně problematickým—tedy referendem ve Skotsku o odtržení od Velké Británie. Podmínky konání tohoto referenda byly předem jasně dojednány mezi skotskou politickou reprezentací a Londýnem. Pomohla i skutečnost, že Velká Británie nemá psanou ústavu, a že vznikla jako unie Anglie, Walesu a Skotska.

I tak mohl Londýn obstruovat, protože konání skotského referenda muselo být schváleno britskou politickou reprezentací. Tím, že Londýn na skotské referendum demokraticky přistoupil, nejenže upustil páru z kotle nacionalistických vášní ve Skotsku, ale vyhnul se i konfliktu mezi legalitou a legitimností referenda, s nímž se nyní potýká Španělsko.

Tam si počíná Madrid ve vztahu ke Katalánsku mnohem rigidněji. Španělská ústava v podstatě odtržení znemožňuje a Katalánsko nemá politickou sílu tuto ústavu změnit. Jeho politická reprezentace mohla, stejně jako se to už v minulosti stalo, vyhlásit referendum o nezávislosti jako nezávazné, aby pak v případě většinově projevené vůle po nezávislosti mohla argumentovat, že snahy o odtržení možná nejsou sice legální podle rigidní španělské ústavy, ale jsou legitimní.

To, že se nakonec odhodlala k referendu, které mělo v případě většinového souhlasu s odtržením automaticky vést k vyhlášení nezávislosti, rozpor se španělskou ústavou samozřejmě zbytečně vyhrotila. I tak ale Madrid mohl takové referendum nechat v klidu proběhnout jako jakýsi průzkum skutečných nálad mezi Katalánci s tím, že případné vyhlášení nezávislosti na základě referenda nemůže podle platné ústavy respektovat. Tím, že se pokusil silou hlasování zmařit, jen zbytečně podtrhl, že Katalánci jsou se svými snahami o nezávislost v de facto neřešitelné situaci, a že ne všechnu vinu lze připisovat jen jim.

Názory některých komentátorů a evropských politiků, že by Madrid měl brát na možnou legitimitu katalánských požadavků ohledy, jakkoliv nejsou podle současné španělské ústavy legální, povzbudil některé české příznivce ruské anexe Krymu Ruskem. Ti tvrdí, že i referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině lze nahlížet podobnou optikou jako separatistické snahy Katalánců.

Tato argumentace je zcela zavádějící. Referendum na Krymu bylo zorganizováno teprve po okupaci tohoto regiónu státem, k němuž se pak región—údajně na základě svobodného referenda—připojil. Je sice pravděpodobné, že by i ve skutečně svobodném referendu většina obyvatel Krymu hlasovala pro odtržení a následné připojení k Rusku, ale hlasování před hlavněmi pušek okupační mocnosti, která už region de facto anektovala, činí z jakéhokoliv referenda jen nedemokratickou frašku a jeho výsledky činí nejen nelegálními, ale i nelegitimními.

Kdyby se Krym pokusil o vlastní referendum v rámci Ukrajiny, jemuž by se snažil Kyjev nedemokraticky bránit, mohli bychom snad o nějaké podobnosti s katalánským referendem mluvit. I když i pak by zde byl zásadní rozdíl v tom, že Katalánsko se nepokouší připojit k sousednímu mocnému nedemokratickému státu, který by obdobně jako kdysi hitlerovské Německo v případě snah Sudet odtrhnout se Československa odtržení všemožně podporoval. Jinými slovy: pokud chceme o separatistických snahách v dnešní Evropě vést seriózní diskuzi, bylo by třeba brát rozdíly mezi jejich jednotlivými projevy v úvahu.

ČRo Plus, 11.10.2017

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy