17. 05.

Stojí USA na prahu nové Watergate?

Jiří Pehe Přečteno 2674 krát Přidat komentář

Tvrdit dnes, že ten či onen nejnovější skandál už nejspíš definitivně zlomí vaz americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, je riskantní, protože Trump má zvláštní schopnost přežít politicky i takové kontroverze, které by jiné politiky už dávno poslaly do politického důchodu. Ba co víc, některé jeho skandální výroky a činy už během volební kampaně, které by jiné politiky zničily, Trumpa naopak v očích jeho voličů posílily.

Ani po nástupu do funkce prezidenta se Trumpovi skandály a kontroverze nevyhýbaly. Nejzranitelnější byl v otázce možného ruského ovlivňování americké prezidentské kampaně, zejména pak v otázce, zda někteří členové jeho volebního týmu, z nichž se následně stali vysoce postavení členové jeho administrativy, s Rusy na ovlivňování prezidentské kampaně přímo nespolupracovali.

Jenže vyšetřování možného ruského vlivu se vleklo--částečně i proto, že na něm neměli velký zájem představitelé Republikánské strany. Ti se po vzájemných přestřelkách během volební kampaně s Trumpem smířili, protože se zdálo, že republikánské většiny v obou komorách kongresu mohou, pokud budou republikáni spolupracovat s Bílým domem, prosadit některé z dlouhodobých republikánských priorit.

Zdálo se, že jedinou významnou obětí aféry okolo ruského vlivu bude nakonec Trumpův poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn, který musel odstoupit poté, co se ukázalo že lhal viceprezidentovi Penceovi o svých kontaktech s ruským velvyslancem. Kdyby Trump nechal vyšetřování pokračovat bez vměšování Bílého domu, možná by nakonec celá aféra takříkajíc vyšuměla.

Jenže různé snahy Bílého domu vyšetřování ruského vlivu zastavit či rozmělnit, pokračovaly, což samozřejmě budilo a vzbuzuje nová podezření, že Trump a jeho tým opravdu něco závažného skrývají. Obrovský rozruch vzbudilo zejména překvapivé odvolání šéfa FBI Jamese Comeyho, kterého Trump na konci své volební kampaně chválil za to, že nařídil několik dní před volbami prověření tisíců emailů Trumpovy protikandidátky Hillary Clintonové. Oficiálním důvodem pro odvolání respektovaného šéfa FBI bylo přitom tvrzení, že prý FBI Clintonovou řádně nevyšetřovala. Není divu, že americká média spekulovala, že hlavní důvodem pro odvolání Comeyho je ve skutečnosti snaha zastavit či zpomalit vyšetřování kontaktů Trumpova týmu s Rusy.

Trump si hrál s ohněm, už když se na začátku svého prezidentství pustil do boje s americkou výzvědnou službou CIA. Spekulovalo se, že některé pro něj škodlivé informace mohou coby odplata za jeho chování mít svůj původ právě tam.

Propuštěním Comeyho si ale vzal sousto ještě větší, možná pro něj fatální. Do médií proniklo soukromé memorandum Comeyho, shrnující únorovou schůzku s Trumpem, během které se ho prezident údajně snažil přesvědčit, aby zastavil vyšetřování Flynna. Pokud se tato informace potvrdí, máme co do činění se skandálem, který by Trumpovi opravdu mohl zlomit vaz. I přední republikáni budou mít problém hájit prezidenta, který protiústavně zneužívá svůj vliv k tomu, aby za každou cenu zastavil vyšetřování ruského vlivu na jeho zvolení a jeho administrativu.

Je možné, že Trump nakonec ustojí i tuto aféru, ale jeho pozice je stále více otřesena. Nejen demokrati, ale i někteří republikánští odpůrci Trumpa mohou nyní přesvědčivě argumentovat, že v čele nejmocnější země světa stojí muž, který nejen šlape po ústavě země, ale je pro USA skutečným bezpečnostním rizikem.

ČRo Plus, 17.5.2017

10. 05.

Infantilita v české politice, aneb Jak se u nás politicky trucuje

Jiří Pehe Přečteno 5026 krát Přidat komentář

Kvalitu demokracie v té které zemi lze měřit různými způsoby, ale kritériem, které určuje kvalitu a stabilitu demokratického systému všude, kde je praktikován, je úcta k institucím a zákonům—obecně k pravidlům hry. Platí to přitom jak pro běžné občany, tak pro politiky.

O tom, do jaké míry se pravidla hry v té které zemi respektují, svědčí kupříkladu míra korupce, vymahatelnost práva, transparentnost rozhodování a mnoho dalších faktorů, které dnes sleduje řada mezinárodních organizací. Existují dokonce nejrůznější žebříčky.

Politici v tom všem hrají důležitou roli. Často se připomíná, že kvalitu demokracie určuje nejen to, jak dobře jsou v té které zemi napsané zákony a ústavy, ale také, jakou má země politickou kulturu. Ta se vyjevuje mnoha způsoby, ale nejviditelněji, když je nutné řešit nějakou politickou krizi.

Neúcta k pravidlům hry a nadřazování vlastních zájmů zájmům státu i veřejnosti mohou z politické krize udělat krizi ústavní a v podstatě paralyzovat celý stát. A naopak, tam kde politici pravidla hry respektují a ctí obecné zájmy více než ty vlastní, je politické krize, jakou jsou kupříkladu odchody ministrů, pády vlád a podobně, možné řešit bez velkých dramat.

To, co se děje nyní u nás okolo snah premiéra odvolat ministra financí, je jen smutnou připomínkou skutečnosti, že ačkoliv mnozí naší politici a komentátoři rádi tvrdí, že Česká republika je už standardní demokracií, ve skutečnosti máme ke standardům dobře fungujících demokracií ještě pořád dost daleko.

Máme prezidenta, který se kvůli vlastní ješitnosti a pomstychtivosti odmítá řídit ústavou. V tak jednoduché věci, jakou je vyhovění žádosti premiéra o odvolání ministra financí, obstruuje, mlží a vykládá si pravidla hry po svém. Máme ministra financí, který místo toho, aby když ho premiér ve funkci dál nechce, ze své pozice jednoduše odešel, kope okolo sebe jako malé dítě a spolu s prezidentem vymýšlí, jak ještě více ohnout pravidla hry, aby se premiérovým rozhodnutím nemusel řídit.

Když pak ministryně školství sama podá demisi kvůli tomu, že se cítí být politicky odpovědná za činy svých podřízených, které vyšetřuje kvůli podezření z korupce policie, působí to v českém kontextu jako skoro něco nepatřičného. Podle našich norem by přeci měla i ona zatloukat, obstruovat, bránit se tím, že za chování své trestně stíhaní náměstkyně nenese žádnou odpovědnost.

Malé děti často trucují. I naši politici často trucují. Pan prezident trucuje, když se po něm premiér odváží žádat podle ústavy, aby vykonal to či ono. Ministr financí trucuje, protože se mu prý ubližuje, místo toho, aby z funkce, kde ho premiér dál nechce, jednoduše odstoupil a pustil se do volebního boje, v němž by mohl voliče přesvědčit, že pravdu má on.

Nedospělost demokracie se projevuje nejjasněji právě takovým infantilním politickým chováním. Ne že by se takové chování v případě významných politiků nevloudilo občas i do jinak dobře fungujících zavedených demokracií, jak to vidíme na příkladu současného amerického prezidenta.

Jenže v takových demokraciích nakonec fungující „systém“ takové projevy infantility obrousí a politiky si takříkajíc přizpůsobí sám sobě. U nás je tomu zatím naopak. Politická infantilita vítězí nad systémem, což má řadu nepříznivých dopadů.

ČRo Plus, 10.5.2017

03. 05.

Hraje se především o ministerstvo financí

Jiří Pehe Přečteno 22641 krát Přidat komentář

Demise současné vlády, kterou chce podle svého vyjádření podat premiér Bohuslav Sobotka, je řešením současných kontroverzí okolo ministra financí Andreje Babiše, které skoro všechny zaskočilo. Sobotkovu strategii se okamžitě snažili rozšifrovat analytici i politici, přičemž se vyjádření nesla ve dvou základních polohách.

Podle jedněch se Sobotka zachoval zbaběle, když nabízí demisi celé vlády místo toho, aby jednoduše odvolal Babiše. Je to prý neodpovědné jednání, které vytvoří v České republice zbytečnou nestabilitu. Podle druhých Sobotka jen odevzdá řešení celé situace prezidentu Miloši Zemanovi, který je nejen spojencem Babiše, ale je také už z minulosti znám zálibou v neortodoxních řešeních.

Sobotka po oznámení svého kroku poskytl rozhovor deníku Právo, v němž upřesnil, v co doufá. Shrneme-li, doufá, že ať už nechá prezident dovládnout současnou vládu v demisi, nebo bude chtít vytvořit nějakou vládu novou, nebude v takové vládě Babiš na postu ministra financí. Odvolat Babiše sám prý nechtěl proto, že by se z něj stal mučedník. My můžeme dodat, že také neměl žádnou jistotu, že by prezident neprotahoval odvolání Babiše až do voleb.

Sobotka po své tiskové konferenci, na níž svůj plán podat demisi oznámil, nešel s demisí rovnou k prezidentovi, ale oznámil, že se nejprve sejde s představiteli koaličních stran. Evidentně doufá, že současná koalice bude schopná prezidentovi nabídnout řešení, které by ji umožnilo vládnout až do voleb—i když třeba bez Sobotky v čele vlády a zejména Babiše ve funkci ministra financí.

Odstranit Babiše z funkce ministra financí za téměř jakoukoliv cenu je pro Sobotku klíčové. Souboj s Babišem a jeho hnutím ANO totiž Sobotka a jeho sociální demokracie, která momentálně za ANO výrazně zaostává v průzkumech stranických preferencí, nemohou vyhrát, pokud se nepodaří na ministerstvo financí dostat ministra, který se okamžitě pustí do hloubkové kontroly Babišova hospodaření na ministerstvu a bude motivovat Finanční správu, aby skutečně vyšetřila Babišovy machinace s korunovými dluhopisy.

Potíž se Sobotkovou strategií spočívá v tom, že Babiš i prezident dobře vědí, že by bylo pro ně velmi riskantní odevzdat ministerstvo financí na několik posledních měsíců před volbami novému ministrovi, který by mohl spustit hloubkovou kontrolu Babišových aktivit. Politické šachy se tedy budou hrát o to, jak buď v současné vládě v demisi anebo nějaké nové vládě ponechat ministerstvo přímo či nepřímo v Babišových rukou.

Sám Babiš opakuje jako kolovrátek, že z ministerstva nechce odejít, má prý rozdělanou práci. Ví dobře, proč to říká. A dobře to ví i prezident, jenž nepochybně půjde Babišovi na ruku.

Sobotka, zdá se, spoléhá na to, že politické strany ve Sněmovně mohou prezidenta donutit, aby se neuchyloval k nějakému vlastnímu řešení—kupříkladu v podobě vlády expertů, v níž by ministerstvo financí až do voleb kontroloval nějaký spojenec Babiše nebo dokonce sám Babiš. Sobotka počítá možná také s tím, že prezident, který sám usiluje o znovuzvolení, se bude snažit postupovat standardněji než při vládní krizi v roce 2013, kdy vytvořil vládu bez podpory Sněmovny, která sestávala z jeho přátel a spojenců.

Otázkou je, zda Sobotka Zemana nepodceňuje. Prezident má mnoho slabin, ale neschopnost hrát skvěle politické šachy v situacích, kterou Sobotka svým rozhodnutím vytvořil, k nim nepatří. Bude proto jistě vědět, že ať už je jeho konkrétní řešení nastalé situace jakékoliv, nesmí dopustit, aby zejména na ministerstvu financí usedl do křesla ministra někdo, kdo by mohl do voleb s pomocí vyšetřování Babišových finančních aktivit zapříčinit to, v co evidentně doufá Sobotka—tedy dramatický pokles preferencí hnutí ANO.

ČRo Plus, 3.5.2017

26. 04.

Ze Zemanovy návštěvy Bílého domu je fraška

Jiří Pehe Přečteno 13580 krát Přidat komentář

Ze zdánlivě jednoduchého příběhu údajně již dávno dohodnuté návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě se stává fraška.

V posledním dílu nekonečného seriálu různých prohlášení Hradu a lidí s ním spojených vystoupil po předání svých pověřovacích listin americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi bývalý Zemanův poradce pro zahraniční otázky a nyní velvyslanec České republiky ve Spojených státech Hynek Kmoníček s tvrzením, že Zemanovu návštěvu prý odsunula severokorejská krize, jejímž řešením Trump tráví hodně času.

Potíž s tímto vysvětlením spočívá v tom, že o návštěvě se mluvilo jako o víceméně hotové věci hned po telefonátu Zemana s Trumpem v polovině prosince minulého roku. Sám pan Kmoníček rozdával rozhovory, v nichž na otázky po přesném datu a průběhu návštěvy poněkud rozšafně, jak je jeho zvykem, vysvětloval, že se dohadují s příslušnými činiteli Trumpovy administrativy a amerického ministerstva zahraničí už jen detaily, přičemž se tato jednání poněkud vlečou jen proto, že po nástupu nové administrativy je ve Washingtonu trochu zmatek.

Sám prezident rozehrál okolo návštěvy i jakousi domácí politickou hru, kdy svým oblíbencům, jako je ministr financí Andrej Babiš, slíbil, že je na návštěvu Bílého domu vezme coby členy své delegace. Tím veřejnosti podprahově vlastně sděloval, že nepůjde jen o nějaké krátké setkání s Trumpem, možná jen výměnu zdvořilostí a společnou fotku, ale o návštěvu, během které obě země budou jednat o zásadních otázkách.

Z Bílého domu za celou tuto dobu, kdy Hrad, zdá se balamutil českou veřejnost zprávami o již dohodnuté návštěvě a její důležitosti, nepřicházelo přitom žádné potvrzení. Nyní podle týdeníku Respekt měl dokonce zástupce americké ambasády v Praze říct bývalému českému premiérovi Vladimíru Špidlovi, že si Američané nejsou jistí, že se návštěva vůbec bude konat.

Vzhledem k tichu, které panovalo ve Washingtonu okolo návštěvy po celou dobu, kdy o ní Hrad mluvil jako a jisté věci, jakož i vzhledem k vyjádření představitele americké ambasády, které v podstatě znamená, že ambasáda o žádné návštěvě nic neví, je dost nehorázné, když nyní pan Kmoníček tvrdí, že návštěva se nekoná jen proto, že Trump musí řešit severokorejskou krizi. Ta navíc vypukla až pár měsíců po tom, co Hrad vyhlašoval, že návštěva je hotovou věcí.

Peripetie okolo Zemanovy návštěvy v Bílém domě bychom mohli ignorovat jako prostě prozatím nezdařený, ale zcela legitimní pokus českého prezidenta sejít se s novým americkým prezidentem, kdyby ovšem většina toho, co se z české strany okolo návštěvy děje, nevypadalo stále více jen jako kouřová clona či prostě výmysly.

Co ale vypouštěním zavádějících informací okolo prý dohodnuté návštěvy, jakož i nafukováním důležitosti tohoto setkání, Hrad vlastně sledoval a sleduje?

Má to snad být jakási nepříliš obratná snaha vytvořit tlak na americkou stranu, aby setkání, o které Zeman velmi stojí, zorganizovala, protože by přeci neměla nechat na holičkách "českého Trumpa" , který jen "nepřesně" pochopil pouhou zdvořilostní frázi amerického Trumpa, že si při Zemanově případné cestě do Washingtonu mohou potřást rukama a udělat společnou fotku? (Což tvrdí o "pozvání" pro Zemana kupříkladu bývalý český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář na základě vlastních informací.)

Anebo je to vše jen součást Zemanovy volební kampaně, kdy se již údajně dohodnutou, ale kvůli té či oné mezinárodní krizi odkládanou návštěvou bude dál šermovat jako s důkazem, že současný český prezident má otevřené dveře do nejvyšších míst nejen v Moskvě a v Pekingu, ale i ve Washingtonu?

Těžko říct. Jisté je, že celá záležitost je poněkud nedůstojná. A je s podivem, že vláda, která za cesty i zahraniční politiku prezidenta zodpovídá, nechá Hrad tímto způsobem mlžit. Vrhá to totiž špatné světlo na celou zemi a z české veřejnosti to dělá hlupáky.

ČRo Plus, 26.4.2017

25. 04.

Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Jiří Pehe Přečteno 2974 krát Přidat komentář

Ještě před několika lety převládal v české politice názor, že pokud se Evropská unie začne dělit podle rychlosti a hloubky integrace, měla by Česká republika být v takzvaném tvrdém integračním jádru. Už třeba jen proto, že Německo, které by bylo tahounem tvrdého integračního jádra, je životně důležité pro zdraví české ekonomiky.

Postupně se začaly objevovat názory, nejprve jen mezi českými euroskeptiky, že jelikož Evropská unie už v režimu několika rozdílných stupňů integrace prý tak jako tak funguje, nestalo by se zase nic tak strašného, kdyby se podle odlišných stupňů integrace dělila dál, přičemž Česká republika nemusí být nutně v tom nejtvrdším integračním jádru. Jako příklady byly opakovaně uváděny země, které mají euro, a země, které zůstávají mimo eurozónu. Anebo země, které jsou součástí schengenského prostoru, a země, které nejsou.

Už v těchto příkladech se ale odrážela určitá míra nepochopení toho, co se skutečně míní vícerychlostní Unií, o níž se čas od času mluvilo. Do schengenského prostoru o své vlastní vůli nepatří v osmadvacítce jen Velká Británie, a ke vstupu do eurozóny se zavázaly všechny země, které byly přijaty za členy od roku 2004. Ač některé z nich v eurozóně dodnes nejsou a neúčastní se tedy určitých rozhodovacích procesů eurozóny, ve skutečnosti jsou s eurozónou zcela svázány.

Vícerychlostní Evropská unie, o které se mluví nyní, by ale mohla rozdíly mezi členy a nečleny tvrdého integračního jádra posunout na zcela jinou úroveň. Pokud by se země tvrdého jádra integrovaly v politickou unii a vytvořily by společně kupříkladu fiskální unii, společnou migrační politiku, popřípadě i společnou obranu, mělo by to na země mimo toto jádro zásadní dopady.

Jakýkoliv vyšší stupeň integrace vytváří i nová společná pravidla a standardy, které by eventuálně mohly začít fungovat jako bariéry svého druhu mezi zeměmi v integračním jádru a mimo něj. Jedním z velmi praktických dopadů by mohlo být ztížení vývozu zboží ze zemí mimo integrační jádro do zemí, které se vyššího stupně integrace účastní.

Netřeba dodávat, že existence takových bariér by hrála roli v rozhodování velkých nadnárodních firem o tom, kde investovat. Mnoho z nich u nás dnes investuje proto, že u nás vyrábí levněji než na západ od nás, ale mohou svoje zboží pak v podstatě bez překážek vyvážet do celé Unie.

Když se tedy nyní někteří čeští politici, jako je ministr financí Andrej Babiš, nechávají slyšet, že bychom se mohli ve vícerychlostní unii účastnit jen některých projektů a sami se tak odsunout na periférii mimo tvrdé integrační jádro, zapomínají občanům nastínit možné dopady. To, že prý nemusíme přijímat euro a můžeme si i celou řadu věcí dělat takříkajíc po svém, zní pěkně jako slogan při hraní na národovecké sentimenty, ale mohlo by to mít postupem času docela nepěkné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Je s podivem, že premiér Bohuslav Sobotka, který vícerychlostní Evropu nechce, a pokud by už vznikla, přeje si, abychom zůstali v tvrdém integračním jádru, proti takovým názorům politika, který ho po příštích volbách může v premiérském křesle nahradit, razantněji nevystoupí. Možná proto, že i on mluví sice o potřebě zůstat v hlavním proudu evropské integrace, ale v praktické rovině dál utužuje spolupráci se zeměmi Visegrádu, které se především zásluhou nacionalismu v Polsku a v Maďarsku, jakož i společné odbojné politiky vůči zbytku EU v oblasti migrace postupně samovolně z další evropské integrace vylučují.

ČRo Plus, 25.4.2017

22. 04.

Pozor, na obzoru je Superinteligence

Jiří Pehe Přečteno 2980 krát Přidat komentář

Některé z nejpronikavějších myslí dneška, od Elona Muska až po Stephena Hawkinga, vidí v nástupu člověkem vytvořené superinteligence nejen velkou příležitost pro lidstvo, ale i velké nebezpečí pro jeho další přežití. Už proto je důležitým počinem, že nakladatelství Prostor vydalo v češtině knihu Superinteligence švédského filozofa a futurologa, působícího na Oxfordské univerzitě, Nicka Bostroma, která vyšla v anglickém originálu v roce 2014. Od vydání neznámějších knih Raye Kurzweila na téma umělé inteligence vzbudila na Západě největší ohlas.

Superinteligence je dnes nevšední čtení už proto, že ve věku, v němž je Západ v sevření nejrůznějších úzkostí jen proto, že si nedokáže politicky poradit s výzvami globalizace, a hněv i bezmoc mas se obracejí proti politikům, staví nás Bostrom před horizont, za nímž je potenciálně v sázce osud celého lidského druhu. Klade otázky, zda umělá inteligence překoná v dohledné budoucnosti tu lidskou a, pokud ano, jaké to bude mít důsledky.

Budeme schopni umělou inteligenci, která si bude vědoma sebe sama, ještě kontrolovat? Bude naším spojencem? Nebo nás nebude už potřebovat, a může nás tudíž chtít zničit? Vznikne nový „živočišný“ druh, který bude kombinací člověka a jím vyvinuté umělé inteligence?

Žádná z těchto otázek nepatří do oblasti science-fiction, upozorňuje Bostrom. Nabízí proto nejprve zajímavý historický přehled různých kroků, které vedly ke vzniku zárodků umělé inteligence, jakož i přehled toho, kde se vývoj umělé inteligence nachází dnes. I kdyby už v dalších pasážích knihy nenabídl Bostrom úvahy o tom, kam může vést další kvalitativní skok ve vývoji umělé inteligence, jednalo by o zajímavou knihu, kterou stojí zato číst.

Bostrom se zabývá jednotlivými druhy umělé inteligence—od počítačů až po nové formy, které by mohly kombinovat stroje s biologickou matérií. Nabízí i zajímavý přehled názorů odborníků na to, jakým směrem se bude vývoj umělé inteligence ubírat. V centru jeho pozornosti stojí otázka, zda může umělá inteligence—buď ve formě stroje nebo v kombinaci s biologickými formami rozumu—napodobit fungování lidského mozku. Dokud umělá inteligence nebude schopná emulovat lidský mozek v jeho komplexnosti, bude z podstaty věci omezená.

Lidský mozek má podle něj určité schopnosti, které postrádají ostatní formy nám známého biologického života. Na planetě Zemi to lidem dává dominantní postavení, které jim umožňuje mít převahu nad ostatními formami života, včetně těch vysoce inteligentních, jako jsou lidoopi.

Bostrom ale varuje, že podobně jako přežití lidoopů nyní kvůli v podstatě jen malé genetické výhodě, kterou nad nimi mají lidé, závisí na vůli lidí, může se stát, že pokud vytvoříme superinteligenci, která bude podobným způsobem nadřazena nám, stane se naše vlastní přežití závislé na ní.

Naší výhodou je, že to, zda učiníme krok k vyšší formě inteligence, než je ta naše, závisí na nás. To, že lidstvo dojde k bodu, kdy bude schopno uvést superinteligenci v život, je dle něj nevyhnutelné. Otázka zní, jak tuto „denotaci“ superinteligence provést tak, aby nás v krátkém čase nezahubila.

Bostrom nabízí různé scénáře možného vývoje. Upozorňuje přitom, že vývoj superinteligence je projekt natolik komplexní, že se jen těžko uskuteční náhodou v nějaké malé laboratoři. Bude zapotřebí rozsáhlé mezinárodní spolupráce a financování, což je do určité míry také záruka, že celý proces bude pod kontrolou.
Nedá se ale úplně vyloučit ani možnost, že se tak stane „náhodou“, kdy nějaký algoritmus spustí proces, v němž si superinteligence bude schopná nejen uvědomit sebe sama, ale také se dál sama zdokonalovat. Příchod této Singularity, jak tento okamžik nazval už Kurzweil, nemusíme mít tedy nutně pod kontrolou, stejně jako vše, co se bude dít potom.

Bostrom se proto logicky zabývá různými možnými aspekty fungování superinteligence, které mohou určit, jakým způsobem se bude vyvíjet její vztah k člověku. Klade si otázku, jakou bude mít superinteligence „motivaci“ pro svá rozhodnutí. V centru lidského chování stojí morální dilemata. Bude možné trvalé morální sebeomezení naprogramovat nějakým způsobem do umělé inteligence, která se bude schopna sama vylepšovat?

Jelikož si Bostrom není odpovědí na tuto otázku úplně jistý, nabízí několik možností, jak by se lidstvo mohlo proti ztrátě kontroly nad umělou superinteligencí bránit. I zde ale naráží na dilemata, protože inteligence převyšující tu lidskou může být schopná takové naprogramované kontroly či mechanismy k jejímu sebezničení odhalit a obejít.

Jisté je, že podle něj stojíme na prahu nového věku, možná vzdáleného jen pár desítek let. Jeví se jako nanejvýš užitečné poměřovat naše současné politické problémy tímto kontextem.

12. 04.

Podivné české prezidentské klání

Jiří Pehe Přečteno 2608 krát Přidat komentář

Vezmeme-li v úvahu, jak kritická je většina českých politických stran k prezidentu Miloši Zemanovi, je zarážející, že žádná z nich zatím nenabídla vlastního kandidáta pro prezidentskou volbu v lednu příštího roku. Anebo že se alespoň některé z nich nebyly schopné dohodnout s ostatními stranami na podpoře nějakého kandidáta, který nemusí nutně mít stranický dres.

Že české politické strany přímou prezidentskou volbu takříkajíc neumějí, bylo zřejmé už při té první, v roce 2013. Některé strany svoje kandidáty sice nabídly, ale často tak činily až na poslední chvíli a bez jasné strategie či analytického rozmyslu. Sociální demokracie tak například postavila do prezidentského klání Jiřího Dienstbiera, pro něhož neměla dostatečnou podporu ani ve vlastních řadách, v nichž měla navrch spíše podpora pro Miloše Zemana.

Občanští demokraté nabídli dlouholetého předsedu Senátu Přemysla Sobotku, ačkoliv průzkumy jasně ukazovaly, že tento vysloužilý straník nevzbuzuje u voličů žádné nadšení. Lidovci pro změnu postavili do prezidentské volby Zuzanu Roithovou, což je jistě úctyhodná osobnost, ale nikoliv někdo, kdo by byl schopen přilákat větší podporu.

Jediná větší strana, která prezidentskou volbu takříkajíc promyslela, byla TOP 09, která postavila populárního Karla Schwarzenberga. Ačkoliv byl úzce spjat s tehdy velmi nepopulární vládou, nescházelo mnoho, aby nakonec uspěl. Jeho šance by byly ještě větší, kdyby se za ním seřadily od počátku všechny pravicové strany.

Dalo by se očekávat, že se politické strany z fiaska, které v roce 2013 utrpěly v podobě zvolení Zemana, podporovaného v prvním kole jen vlastní ministranou, poučí. Jenže sebereflexe je v českých politických stranách nedostatkové zboží.

ČSSD, která stojí v čele vlády a má aspirace vyhrát příští volby, tentokrát vlastního kandidáta dokonce ani nepostaví. Je pochopitelné, že se vedení strany bojí, že by značná část straníků nakonec stejně podpořila Miloše Zemana. I tak je ale pozoruhodné, jak málo odvahy má současné vedení strany jít do souboje se současným prezidentem po tom, co vše si od Miloše Zemana muselo nechat líbit. Nakonec zvolilo alibistické řešení, v němž ČSSD uspořádá vnitrostranické referendum o tom, kterého z kandidátů, kteří budou na podzim k dispozici, podpoří.

Ani pravicové strany, které nenechaly na Zemanovi nitku suchou kvůli jeho pokusům oslabovat parlamentní demokracii a kvůli jeho proruské zahraniční politice, nebyly schopné vygenerovat buď vlastní kandidáty, anebo, ještě lépe, společného kandidáta. I ony nakonec zřejmě podpoří některého z těch kandidátů, kteří se nominovali takříkajíc sami.

Zdrženlivost politických stran ve věci vlastních prezidentských kandidátů je do jisté míry pochopitelná, protože kandidát svázaný jen s jednou politickou stranou má malé šance uspět—zejména pokud by byl sám členem strany. Méně pochopitelné je, proč kupříkladu středopravé politické strany nemohly dát hlavy dohromady a přijít se společným nadstranickým kandidátem, který by s nimi názorově souzněl.

Anebo ještě lépe, proč se nemohli sejít lídři všech velkých stan napříč politickým spektrem a přijít se společným kandidátem, který by byl alternativou k mocenskému duu Zeman-Andrej Babiš, o němž mnozí mluví jako o hrozbě pro českou demokracii. Je možné, že Zemana nakonec porazí jeden z nestranických kandidátů, kteří se postupně objevují. Jisté ale je, že neschopnost českých politických stran nabídnout alternativu, pomáhá ke znovuzvolení právě Zemanovi.

ČRo Plus, 12.4.2017

05. 04.

Babišův chytrý tah Středoevropskou univerzitou

Jiří Pehe Přečteno 6353 krát Přidat komentář

Čeští politici projevili jen malý zájem o snahy maďarské vlády vypudit z Maďarska Středoevropskou univerzitu, kterou založil a primárně financuje americký miliardář maďarsko-židovského původu George Soros, jenž je pro stále více nacionalistickou vládu Viktora Orbána symbolem liberalismu a kosmopolitismu.

Nezájem českých politiků o tuto kauzu byl v ostrém kontrastu s pozdvižením, které tlak na Středoevropskou univerzitu ze strany Orbánovy vlády způsobil na Západě, kde proti němu protestovaly přední mediální organizace, špičkové univerzity i mnozí politici.

Český politický nezájem o tuto kauzu, která je dalším krokem v tažení Orbánovy vlády proti základním principům liberální demokracie, je pozoruhodný zejména proto, že Česká republika patří spolu s Polskem, Slovenskem a Maďarskem k visegrádské skupině, která funguje v rámci Evropské unie jako regionální uskupení, jehož členové chtějí spolupracovat dokonce i nad rámec toho, co je běžné v rámci celé Unie.

Když vrcholil boj o osud Středoevropské univerzity, český premiér Bohuslav Sobotka a slovenský premiér Robert Fico, navštívili v Berlíně německou kancléřku Angelu Merkelovou. Na dotaz německého novináře, jak je to vzhledem k vývoji v Maďarsku a Polsku se soudržností v rámci Visegrádu, Sobotka odpověděl: „Byť spolu spolupracujeme, všechny státy nejsou stejné, máme na spoustu věcí rozdílné úhly pohledu. Musíme tu odlišnost chápat a mít schopnost domluvit se.“

Pěkná šalamounská odpověď, dalo by se říct. Leckdo se ale může po právu otázat, proč premiér České republiky, která z jakéhosi těžko vysvětlitelného důvodu nadále udržuje nadstandardní vztahy se stále více autokratickým a evropská pravidla hry porušujícím Maďarskem, nemůže visegrádské kolegy z Maďarska místo diplomatických frází, přátelsky vyzvat, aby přestali s hony na čarodějnice. A proč totéž neudělá z pozic visegrádské spolupráce ve vztahu k Polsku, které škrtí liberální demokracii stejně jako Maďarsko, a pořádá pro změnu konspiračně laděný hon na svého bývalého premiéra Donalda Tuska.

Sobotka tak zase jednou promarnil šanci, aby Západu i českým voličům ukázal, že navzdory snahám o regionální spolupráci jsme kritičtí k maďarskému a polskému zaškrcování liberální demokracie a mýcení institucí, které stojí v cestě rostoucímu nacionalismu v obou zemích. Není divu, že si téma Středoevropské univerzity okamžitě chytře přivlastnil lídr hnutí ANO Andrej Babiš.

Ten hned po schválení zákona, kterým maďarský parlament de facto znemožňuje další působení Středoevropské univerzity v Budapešti, prohlásil, že je připraven jednat o přesunu univerzity do České republiky. Víc říkat nemusel. Je to symbolické gesto, které mohl udělat i český premiér, ale neudělal.

Babišova vstřícnost vůči liberální a kosmopolitní univerzitě, která i kvůli penězům Sorose patří k nejlepším v Evropě, může zviklat leckteré naše liberály, kteří Babiše jinak takříkajíc nemusejí. V jeho gestu se totiž skrývá podprahové poselství, že navzdory tomu, že je obviňován z autokratických a nedemokratických tendencí, je ještě stále o několik pater liberálnější a demokratičtější než Orbán nebo šedá eminence současného polského režimu Jaroslaw Kaczynski. A že má rozum.

Skutečnost, že se k tomuto tématu ozývá právě Babiš, zatímco v české sociální demokracii, která by o voliče, na něž Babiš svým gestem cílí, měla mít zájem, panuje ve vztahu k počínání Orbána hrobové ticho, je tak jen dalším barevným a viditelným střípkem, který nejspíš přispěje do mozaiky porážky ČSSD z rukou Babiše v podzimních volbách.

ČRo Plus, 5.4.2017

23. 03.

Co je střet zájmů podle Prahy a co podle Bruselu

Jiří Pehe Přečteno 3666 krát Přidat komentář

Evropská komise che, aby Česká republika zaplatila pokutu ve výši 22 miliónů korun za to, co Komise vnímá jako střet zájmů členů dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu, který rozděluje zemědělské dotace. Možný střet zájmů se týká členů dozorčí rady fondu ze tří českých politických stran, ale hlavní pozornost se upírá na místopředsedu hnutí ANO Jaroslava Faltýnka.
Bruselu vadí, že Faltýnek byl členem dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu a zároveň členem představenstva Agrofertu. Ten přitom vyinkasoval na evropských dotacích 1,5 miliardy korun.

Se zatím nepravomocným rozhodnutím Evropské komise Česká republika nesouhlasí a bude podle slov ředitele fondu Martina Sebestyána usilovat o zvrácení verdiktu ve smírčím řízení. Bude se prý Komisi snažit přesvědčit, že vzhledem ke kompetencím rady Státního zemědělského a intervenčního fondu k žádnému střetu zájmů v podobě členství v radě těch politiků, kteří zároveň zastávají funkce ve firmách či institucích, které dotace obdržely, nedošlo.

Sám Faltýnek prohlásil, že je to ze strany Bruselu nesmyslná konstrukce. Prý sice abdikoval vloni na křeslo v dozorčí radě Státního zemědělského a intervenčního fondu, aby se vyhnul podezření ze střetu zájmů, ale trvá dál na tom, že jelikož rada primárně dohlíží na hospodaření fondu a na samotné rozdělování dotací nemá vliv, o střet zájmů nešlo.

Tento střet České republiky s Evropskou komisí docela pěkně osvětluje rozdíly, které panují v chápání střetu zájmů ve vyspělých západních demokraciích a sdílí je i Evropská komise, a které panují u nás. Čeští politici a veřejnost ani po více než čtvrtstoletí budování demokracie, zdá se, ne vždy chápou, že demokratický systém opírající se o vládu zákona, musí důsledně předcházet už samotnému vzniku situací, kupříkladu v podobě kumulace jistých funkcí jednou osobou, které mohou vzbuzovat podezření ze střetu zájmů a nepřípustného ovlivňování rozdělování peněz.

Jinými slovy: i kdyby pan Faltýnek ve své funkci v radě Státního zemědělského a intervenčního fondu o rozdělování dotací skutečně vůbec nerozhodoval, už samotná skutečnost, že sedí v radě orgánu, který pak přiklepne firmě, v jejímž je představenstvu, 1,5 miliardy korun na dotacích, budí podezření.

Čeští politici často v takových situacích argumentují, že o střet zájmů nemůže jít, protože oni sami se prý z rozhodování o tom či onom vyloučí, pokud by střet zájmů hrozil, a svůj vliv v daném orgánu rozhodně nezneužívají. Nejkřiklavějším příkladem tohoto uvažování je Faltýnkův šéf Andrej Babiš, který opakovaně argumentuje, že buď není ve střetu zájmů, protože se zdržuje ve vládě hlasování o věcech, z nichž by mohly profitovat jeho firmy, anebo připouští, že ve střetu zájmů v jistých věcech je, ale prý svého postavení nezneužívá!

Jenže demokracie, vláda zákona, a tedy i samotná konstrukce toho, co konstituuje střet zájmů, nestojí a nemohou stát na víře, že ten či onen konkrétní člověk je dobrý, a proto nezneužije situaci, kterou by zneužil člověk špatný. Ani Evropská komise se nemůže zabývat tím, zda je pan Faltýnek férový muž, který by svého vlivu v dozorčí radě instituce, která rozděluje evropské dotace, nikdy nezneužil.

Komisi zajímají holá, takříkajíc instituční fakta. A ta ukazují, že člen představenstva firmy Agrofert byl členem dozorčí rady Fondu, který Agrofertu schválil 1,5 miliardy korun na dotacích. Tečka.
To je z hlediska Bruselu závažný problém, a česká obhajoba, že Faltýnek nemohl sám o dotacích rozhodovat, jen těžko obstojí. Coby člen dozorčí rady fondu měl nepochybně na činnost fondu vliv, což je z hlediska Komise nepřípustné. Je zajímavé, že tuto logiku nechápou i příslušné české instituce.

Možná to ale není tak překvapivé. Když totiž vezmeme v úvahu, že ve funkci ministra financí je v České republice člověk, jehož firmy profitovaly z nemalých státních dotací, a to vše se odbývalo tím, že se v daných věcech ve vládě prostě zdrží hlasování, je zřejmé, že práh toho, co je nepřípustným konfliktem zájmů, leží v České republice podstatně níže než v demokraciích na západ od nás.

ČRo Plus, 24.3.2017

16. 03.

České třeštění okolo evropské směrnice o zbraních

Jiří Pehe Přečteno 8027 krát Přidat komentář

Evropský parlament schválil velkou většinou novou evropskou směrnici o kontrole prodeje a držení jistých typů zbraní a v České republice se roztrhl pytel s odsudky všeho druhu. Je samozřejmě přirozené, když na to či ono opatření Bruselu existují různé názory. Je ale podivné, když při tak velké podpoře napříč Evropskou unií, jakou má nová směrnice, jedna menší evropská země reaguje nejen tak, jako by měla patent na pravdu, ale navíc oznamuje, že najde způsoby, jak nové opatření obejít.

O skutečných motivech téměř jednotného odporu mnohých českých politiků vůči nové směrnici můžeme jen spekulovat. Argumenty, že Česká republika má už teď vynikající zákon o kontrole zbraní, nebo že zákaz prodeje některých typů zbraní a zásobníků, popřípadě povinnost registrovat nově některé vyřazené zbraně, přinese zbytečná omezení pro poměrně početnou komunitu legálních držitelů zbraní u nás, lze pochopit.

Kdo zná českou politiku ale ví, že politici se napříč politickým spektrem sjednotí tak ukázkově, jako se to děje v odporu vůči nové směrnici, tak zřídka, že když se tak stane, je to téměř a priori podezřelé. Už proto že manifestovaná jednota je v ostrém kontrastu se skutečností, že žádný český politik nebyl zatím schopen jasně vysvětlit, v čem je Česká republika v rámci Evropské unie v tomto ohledu tak specifická, že právě pro ní má být nová směrnice nepřijatelná.

Skeptik by mohl naopak argumentovat, že jedním ze specifik Česka je jeho velmi silná myslivecká a zbrojařská lobby, a že leckterému politikovi tudíž možná jde mnohem více o přízeň těchto uskupení, než o obecné zájmy, které tak vzletně a občas poněkud absurdně hájí.

Příkladem může být, když čeští politici vysvětlují, že když občané nebudou mít přístup k legálnímu držení určitých typů zbraní, prý to oslabí naši schopnost bránit se teroristům. Podle některých českých politiků směrnice prý dokonce sníží celkovou obranyschopnost země.

Ponecháme-li stranou, že neexistují žádné příklady v naší historii, kdy přítomnost legálně držených zbraní mezi lidem zvýšila obranyschopnost země, měli bychom právo očekávat, že alespoň svoje ostatní argumenty, mají politici podloženy nějakými tvrdými fakty. Kupříkladu výčtem teroristických útoků, které byly zastaveny či zmařeny prostými občany držícími legálně zbraně. Politici takové příklady nenabízejí možná i proto, že de facto neexistují.

Nejvíce problematickým aspektem české kampaně proti nové směrnici jsou ale postoje zpochybňující pravidla hry v Evropské unii. Česká republika je jejím členem dobrovolně a i ona pomohla schválit pravidla, podle kterých se v Unii rozhoduje. Když nová směrnice byla schválena Evropským parlamentem drtivou většinou, nebylo by na místě jednoduše uznat politickou porážku úplně stejně, jako ji musí uznat domácí politická opozice, když ji přehlasuje v nějakém případě většina?

Je samozřejmě legitimní, když chtějí čeští politici nechat směrnici posoudit Evropským soudním dvorem, ale když dopředu vyhlašují, že budou hledat nejrůznější způsoby, jak ji obejít, je to na pováženou. Nápady jako je zakotvení práva použít zbraně proti teroristům do ústavy, vytváření domobrany či branných spolků v podstatě jen proto, aby se Česká republika nemusela řídit tím, na čem se shodla většinově Evropská unie, jsou pro naše partnery v Evropské unii bohužel především jen dalším dokladem toho, že solidárním a pravidla respektujícím členem Unie jsme, jen když nám to přináší výhody.

V Evropské unii se mluví stále více o tom, že ji bude třeba rozdělit na země, které se chtějí integrovat a ty, které to nechtějí nebo neumějí. Veřejná prohlášení českých politiků na téma, jak obejít demokraticky schválenou směrnici o kontrole zbraní, jen posilují jíž existující názory na západě Evropské unie, že rozšíření Unie směrem na východ byla chyba, a že Česko a další země Visegrádu je třeba odsunout na druhou kolej.

ČRo Plus, 15.3.2017

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy