14. 03.

ANO má problém s korupcí. A bude hůř

Jiří Pehe Přečteno 3218 krát Přidat komentář

Hnutí ANO vzniklo pod praporem boje s korupcí, s nímž přišel v roce 2011 charismatický miliardář Andrej Babiš. Část české veřejnosti Babišovi uvěřila, ačkoliv jeho kritici už tehdy upozorňovali, že existuje zjevný rozpor mezi jeho plamennou kritikou dřívějších poměrů, včetně rozsáhlé korupce svázané údajně s tzv. tradičními stranami, a skutečností, že právě v oněch poměrech se stal jedním z nejbohatších podnikatelů.

A rozporů, které veřejnost očarovaná údernými protikorupčními slogany a populistickými sliby odmítala vidět, bylo víc. Kupříkladu ten, že očistu české politiky od korupce mělo vést hnutí, o jehož členech toho veřejnost moc nevěděla. Vše se točilo okolo Babiše, a byl to on, kdo v očích veřejnosti takříkajíc ručil za bezúhonnost lidí, kteří se pod jeho záštitou hodlali ucházet o přízeň voličů.

Nemalé části veřejnosti tudíž nevadilo, že do ANO přicházeli nejen lidé, kteří skutečně uvěřili Babišově protikorupční rétorice, ale i lidé, kteří prostě jen vycítili, že Babiš má potenciál stát se nejnovějším politickým výtahem k vlivu a moci. Mnozí už byli přitom v minulosti členy jiných politických stran, včetně těch, v nichž podle Babiše kvetla korupce. A řada z těch nejvlivnějších už dříve pracovala s Babišem v jeho firmě Agrofert.

Jaroslav Faltýnek, Babišova pravá ruka jak v jeho firmě Agrofert, tak později v ANO, byl dlouholetým regionálním politikem sociální demokracie, z níž vystoupil až v roce 2012, kdy vstoupil do ANO. Nebyl přitom mezi novými politiky ANO, kteří byli až do svého vstupu do ANO členy tradičních, údajně zkorumpovaných stran, zdaleka sám.

Problémem nově vznikajícího hnutí byla i jeho ideová rozplizlost. Jeho členové a politici tak nebyli kromě obecných hesel boje s předešlými poměry a deklarovanou loajalitou k Babišovi spojeni sdílenými idejemi. Navíc v hnutí organizovaném nejprve takříkajíc v centru, okolo Babiše, a teprve pak si hledajícím svoje struktury na nižších úrovních (to vše bez jasných struktur vnitrostranické demokracie) existovalo značné nebezpečí, že čím více budou noví politici ANO vzdáleni přímému dohledu vůdce, tím více budou využívat svého politického postavení pro vlastní ekonomické výhody.

Začalo se to projevovat hned poté, co ANO vyhrálo v roce 2014 komunální volby v řadě velkých měst. Mezi různými frakcemi hnutí v městech jako Praha, České Budějovice, Ústí nad Labem nebo Karviná, vypukly tvrdé boje. Nebyl to boj o ideje, ale o politickou moc, která byla—ještě více než dříve v tzv. tradičních stranách—zejména cestou k ekonomickému vlivu. Na rozdíl od tradičních stran ovšem v ANO neexistoval transparentní vnitrostranický mechanismus pro řešení takových problémů, pořádek musel nakonec sjednávat sám Babiš.

Nikdo by se tedy neměl nyní divit, že policie vyšetřuje šest politiků ANO z Brna-střed kvůli korupci, a že v jejím hledáčku je i první místopředseda hnutí Faltýnek. Nebo, že se stala před několika měsíci terčem jejího zájmu i ministryně pro místní rozvoj za ANO Klára Dostálová.

Koneckonců hlavním symbolem naprosté schizofrenie, která charakterizuje údajně protikorupční hnutí ANO, je skutečnost, že sám jeho předseda dosud čelí policejnímu vyšetřování kvůli kauze Čapí hnízdo, a že jeho možný konflikt zájmů při čerpání evropských dotací Agrofertem vyšetřuje Evropská komise.

Jinými slovy: ANO je už kvůli své struktuře a personálnímu vybavení ve velkém nebezpečí, že dosavadní policejní akce kvůli podezření z korupce mezi jeho politiky, nezůstanou ojedinělými případy. Pod praporem boje s korupcí totiž vznikl politický subjekt ke korupci mnohem náchylnější než jím vysmívané tradiční strany. Cynik by mohl říct: Ano, bude hůř.

ČRo Plus, 13.3.2019

14. 02.

Babiš nechce konfrontaci s ulicí

Jiří Pehe Přečteno 2841 krát Přidat komentář

Andrej Babiš často opakuje, že jeho hnutí ANO je pro všechny. Není ani pravicové, ani levicové, chce prý prostě dělat politiku pro všechny lidi.
Ponecháme-li stranou, že ve vnitřně strukturované společnosti, v níž mají různé sociální skupiny různé zájmy, je ambice jednoho jediného politického subjektu uspokojit všechny, nesmysl, je toto Babišovo ujišťování především nejen snahou o rozšíření voličské báze ANO, ale i snahou ukázat těm, kdo s jeho politikou nesouhlasí, že není jejich nepřítelem.

Vždyť ve státě, který by rád řídil jako rodinnou firmu, dělá politiku přeci i pro ně. A co je to za rodinnou firmu, v níž si různé části rodiny nemohou vzájemně přijít na jméno?

Zatímco ty, kteří mu oponují politicky, třeba na půdě parlamentu, může pojmenovat a jejich sílu kvantifikovat (kupříkladu počtem křesel v parlamentu), a pak se s vědomím vlastní převahy pouštět do často ostrých slovních soubojů i útoků, s opozicí, která se přelije do ulic a nehlásí se explicitně k nějaké politické straně, je to horší. Populisté, kteří tak rádi mluví o lidu, jehož zájmy prý reprezentují, mívají z ulice strach. Tedy přinejmenším do doby, než se jim podaří získat takovou míru politické kontroly, že se na pouliční protesty nemusejí už příliš ohlížet.

Situace v České republice zatím nedospěla tak daleko jako v Maďarsku, kde Viktor Orbán získal i s pomocí antiliberálního ústavního inženýrství takovou politickou moc, že si s masovými protesty proti svojí politice nemusí dělat velkou hlavu. Babiš naopak na případnou nevoli ulice citlivě reaguje a dokonce studuje, kdo se protestů účastní. Předvedl to kupříkladu po demonstraci, která se konala před budovou Českého rozhlasu, když tam přednesl u příležitosti 50. výročí invaze vojsk Varšavského paktu, která ukončila Pražské jaro, demonstranty přerušovaný projev.

Babiše zjevně znervóznily i dřívější protesty, které se konaly proti ohýbání Ústavy prezidentem Zemanem a jím v podobě prodlužování mandátu Babišovy první vlády, která vládla měsíce v demisi, nebo, když byl společnými silami hnutí ANO, komunistů a okamurovců zvolen do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů komunistický poslanec Zdeněk Ondráček, který se jako člen pohotovostního pluku komunistické policie účastnil potlačování demonstrací v lednu 1989. Ondráčka nakonec Babiš raději obětoval, stejně jako se snažil vyhnout tomu, aby byl zatlačen do vládní spolupráce s KSČM a SPD, což by nepochybně vyvolalo protesty ještě větší.

Ve světle snah Babiše navigovat politicky tak, aby se vyhnul masovějším pouličním protestům, není tedy překvapující, že právě on nakonec vycouval z pokusů vedených KSČM a SPD, a podporovaných prezidentem Zemanem, dosáhnout s pomocí neschválení výročních zpráv o hospodaření České televize odvolání Rady ČT, a vyměnit s pomocí nové rady vedení ČT. Bylo totiž jisté, že útok na ČT by vyvolal masové demonstrace podobné těm, které se konaly v roce 2000, když se lídři stran opoziční smlouvy pokusili vedení televize ovládnout.

Zdá se tedy, že vůči politicky dominantnímu Babišovi přeci jen existuje jakási pojistka. Zatímco politická opozice, snad jen s výjimkou Pirátů, vůči němu nenašla zbraně, občanská společnost je pro něj méně zmapovaným územím. Coby dobrý mocenský počtář ví, že jeho hnutí má podporu zhruba třiceti procent české veřejnosti, což je hodně, ale ne většina. A že v oněch zbývajících sedmdesáti procentech veřejnosti, která jeho hnutí nevolila, existuje vůči jeho politice poměrně silný protestní potenciál.

ČRo Plus, 13.2.2019

06. 02.

Eurovolby: pravicová opozice umetá Babišovi cestu

Jiří Pehe Přečteno 2227 krát Přidat komentář

Pravicové strany, které u nás tvoří páteř parlamentní opozice, utrácejí většinu své energie na boj s Andrejem Babišem. A to do té míry, že přitom často zanikají jejich vlastní programové priority. I proto je mnozí komentátoři vyzývají k tomu, aby se soustředily více na vlastní program, a méně na Babiše.

Nadcházející evropské volby jsou šancí spojit obojí: vlastní program ve vztahu k Evropské unii, který je odlišný od toho, jaký prezentuje Babišovo hnutí ANO, a zároveň vytvoření jasné anti-babišovské alternativy na personální úrovni. Jenže pravicová opozice, zdá se, i tuto dosti ojedinělou příležitost, jak se Babišovi účinně postavit, promarní.

Ač totiž mohly pravicové strany při troše dobré vůle vytvořit společnou kandidátku, budou nakonec, zdá se, kandidovat odděleně. To je do jisté míry pochopitelné v případě Občanské demokratické strany, jejíž euroskpetický program a dosavadní přináležitost k europarlamentní frakci konzervativců a reformistů, ji v podstatě diskvalifikují coby volebního partnera lidovců, TOP 09 a STAN, protože tyto tři strany jsou jasně proevropské a patří k lidovecké frakci v Evropském parlamentu.

A právě proto, že v Evropském parlamentu působí v rámci jednoho politického uskupení, je jejich neochota domluvit se na společné kandidátce doma, jasným politickým selháním. Měly přitom jedinečnou šanci vymezit se proti Babišovi i programově. Hnutí ANO, ač je členem europarlamentní skupiny liberálů, kteří jsou výrazně proevropští, je totiž poznamenáno Babišovou ambivalencí ve vztahu k EU: v obecné rovině vystupuje k EU vstřícně, ale svojí politikou na poli migrace a svojí podporou pro evropská pravidla-porušující Maďarsko i Polsko, se jeví spíše jako typická středoevropská populisticko-nacionální strana.

Lidovci, TOP 09 i STAN mohli tedy docela snadno nabídnout srozumitelnou proevropskou alternativu. A i když ještě probíhají jednání mezi STAN a TOP 09, zdá se, že už tím, co zatím tyto subjekty při přípravách na evropské volby předvedly, svoji šanci ztratily.

Politické sektářství a neschopnost dohodnout se v pravé části politického spektra dokresluje i oznámení dvou prominentních odpadlíků od hnutí ANO, Pavla Teličky a Petra Ježka, že zakládají hnutí Hlas, které půjde do eruovoleb samostatně. A samostatně bude kandidovat v čele nového subjektu i doposud výrazná tvář TOP 09 Jaromír Štětina, který založil hnutí Evropa společně.

Babiš si musí při pohledu na politickou fragmentaci proevropské liberální a konzervativní pravice mnout ruce. Jeho hlavními soupeři, zdá se, tak nakonec budou Piráti, kteří sice nejsou zatím ve vztahu k Evropě tak čitelní, jako pravicová opozice, ale zato se rychle naučili využívat evropské instituce pro boj s Babišem. Jsou to totiž oni, kvůli nimž nyní Babiš čelí auditu ze strany Evropské komise kvůli tomu, zda podnikatelské impérium, které stvořil a před časem převedl do svěřeneckého fondu, nevyužívá jeho politického vlivu k pobírání evropských dotací.

Jinými slovy: pokud snad chtěla pravicová opozice skórovat u voličů s programem „anti-Babiš“, nechala si i tuto taktiku vyvlastnit Piráty, kteří navíc boj s Babišem pojímají důsledně neideologicky—tedy jako starost o dodržování pravidel hry, k čemuž se právě evropské instituce dobře hodí. Dá se předpokládat, že neschopnost pravicové opozice sjednotit se nakonec přihraje nejvíc hlasů proevropských voličů nakonec právě Pirátům. Už je proto, že nebudou chtít riskovat, že jejich hlasy propadnou.

ČRo Plus, 6.2.2019

25. 01.

Klady a zápory vládního angažmá ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 2002 krát Přidat komentář

Sociální demokracie šla do vlády s Andrejem Babišem i proto, aby byla na očích veřejnosti a mohla prosazovat některé ze svých programových priorit. Z pěti ministrů, které má ve vládě, ale zatím naplňují tento cíl jen ministři dva—ministr zahraničí Tomáš Petříček a ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

Částečně se jim to jistě daří i proto, že jsou prostě jiní—mladí, věcní, vzdělaní na západní univerzitách. Především ale proto, že oba dělají to, co zdobí sociální demokracii v těch západních zemích, kde sice možná sociálně demokratické strany posledních letech oslabily, ale mají ještě pořád relativně slušné výsledky a aktivně hledají cestu zpět k voličům skrze modernizaci svých programů, nikoliv pustý populismus.

Petříček se v kontrastu ke svému někdejšímu předchůdci ve vládě Bohuslava Sobotky, Lubomíru Zaorálkovi, který rozmlžil dřívější poměrně jasné, dalo by se říci „havlovské“ postoje sociální demokracie k zahraniční politice, vrátil k idejím lidských práv a jasné prozápadní orientaci.

Maláčová je úkaz sám o sobě. Lze samozřejmě vést debatu nad meritem a finanční únosností některých návrhů na změny v sociální politice, které překládá, ale má tah na branku a svoje návrhy nehalí do zbytečných ideologických řečí. Z jeviště sociální politiky úspěšně vytlačila Babiše, jemuž se dařilo v minulosti ČSSD zastiňovat svým populismem.

Bohužel totéž se zatím nedaří dalším třem ministrům za ČSSD. Ministr kultury Antonín Staněk je neviditelný do té míry, že si s ním většina veřejnosti nedokáže spojit--v dobrém či zlém—dokonce ani veřejností hýbající snahy o zdanění náhrad za církevní restituce, ač církve spadají do gesce jeho ministerstva.

Ministr zemědělství Miroslav Toman by ve vládě klidně mohl sedět za ANO. Ačkoliv v oblasti zemědělství je obtížné dělat cosi jako sociálně demokratickou politiku, nevidíme dokonce ani nic, co by z něj alespoň činilo jakéhosi sociálně demokratického „hlídače“ dotační politiky v sektoru, v němž má zájmy podnikatelské impérium vytvořené Babišem.

Ani místopředseda vlády a šéf ČSSD Jan Hamáček nedokázal zatím na ministerstvu vnitra, které vede, zanechat výraznější sociálně demokratickou stopu.

Mohl se přitom pustit třeba do komplexnější reformy zákonů o pobytu cizinců u nás, která by celou tuto oblast—na níž závisí i český pracovní trh a studentské výměny--učinila pružnější a „lidštější“ bez toho, že by pootevírala dveře ilegální migraci. Hamáček nedokázal obhájit ani svůj původně vstřícnější postoj ke globálnímu migračnímu paktu a poslušně se připojil k populistickému křepčení Babiše, který migrace především jen účelově zneužívá.

Dalším cílem obsazení ministra vnitra sociální demokracií bylo prý zajistit, aby nedošlo k ovlivňování vyšetřování kauzy Čapí hnízdo. Co v tomto směru Hamáček činí, nevíme. Víme ale, že GIBS se pustil pod novým vedením, které si prosadil Babiš, do vyšetřování kriminalisty Nevtípila, který kauzu Čapí hnízdo vyšetřuje.

Stejně tak nevíme, proč právě ČSSD sehrála roli komplice ANO při změnách v zákoně o státní službě, které umožní snadnější odvolávání státních tajemníků a nejspíš dostanou Českou republiku do sporu s Evropskou komisí.

Pokud tedy ČSSD opravdu čeká, že voliči její vládní angažmá ocení, je už teď jasné, kde má slabiny. Je to na těch ministerstvech, kde by si případné výměny ministrů za ČSSD nikdo ani nevšiml.

09. 01.

Začala generační změna v české politice

Jiří Pehe Přečteno 3419 krát Přidat komentář

V lamentování nemalé části komentátorské obce nad Andrejem Babišem a Milošem Zemanem, jakož i nad malou schopností většiny takzvaných tradičních stran mocenskému tandemu Babiš-Zeman čelit, poněkud zaniká, že v české politice konečně dochází k dlouho očekávané generační výměně, která bude mít pozitivní důsledky.

O potřebě generační změny začal kdysi mluvit už prezident Václav Havel, který si od jmenování některých mladých politiků do vlády Josefa Tošovského sliboval, že se tím změní postkomunistický styl české politiky, kterou měli tehdy pevně v rukou politici zformovaní mentálně obdobím normalizace. Havel ovšem podcenil, že ani mladší politici, jako byli Vladimír Mlynář nebo Michal Lobkowitz, nemohli pouhých deset let po pádu komunistického režimu, z kontextu postkomunistického marasmu vykročit.

I jiné mladé hvězdy české politiky než ty, které propagoval Havel (kupříkladu Stanislav Gross, Karel Březina, Ivan Langer nebo Vladimír Dlouhý) se přizpůsobily systému, který byl prolezlý korupcí, umělou ideologičností a dalšími nešvary politického postkomunismu. Jedním z důsledků jejich selhání nakonec bylo, že si politickou moc bez problémů udržovali matadoři politstopadové politiky, jako byli Václav Klaus a Miloš Zeman, protože ač si z hlediska cynického přístupu k politice se zmíněnými mladšími politiky v ničem nezadali, značná část společnosti je uznávala alespoň jako silné autority.

Už v devadesátých letech, kdy se první pokusy o infúzi „nové krve“ do české politiky odehrály, upozorňovali někteří komentátoři, že politici jiného ražení, než jsou ti, kteří byli zformováni bývalým režimem, se mohou začít vynořovat teprve v kontextu skutečné generační změny. A ta obvykle přichází po dvaceti až třiceti letech.

V našem případě bylo zejména důležité, aby nové tváře české politiky, ač se ještě narodily krátce před rokem 1989, strávily většinu života už v demokratických poměrech (jakkoliv ještě pokřivených postkomunistickou politikou první polistopadové generace), něco profesně či občansky před vstupem do politiky dokázaly, a pokud možno získaly zkušenosti i vzdělání v západním světě.

V tomto kontextu je vzestup mladých sociálně demokratických politiků, jako je ministr zahraničí Tomáš Petříček nebo ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, mnohem důležitější politickou událostí, než se může na první pohled zdát. Ať už s jejich konkrétní politikou souhlasíme nebo ne, reprezentují nový politický étos a styl práce, a i proto je politici starší generace, zejména ti, kteří stojí u kormidel moci, nemají v lásce.

Výrazem generační změny jsou i Piráti. Právě tato strana je první, která u nás skutečně vzešla z občanské společnosti. Nevytvořili si ji takříkajíc seshora politici zakořenění v odcházející postkomunistické éře.

I proto se styl komunikace politiků z řad Pirátů tak výrazně na první pohled liší od tradičních stran, nebo od stylu Andreje Babiše. Ten si sice také vytvořil nové hnutí, ale jelikož je dokonalým produktem postkomunistické éry, vytvořil ho zcela v intencích této končící éry. Není divu, že po počátečním flirtu s mladšími pravicovými voliči, opírá nyní svoje úspěchy o starší voliče, kterým po jejich traumatických zkušenostech s postkomunistickou transformací nabízí jistoty a bezpečí.

Je samozřejmě možné, že politiky, jako jsou Petříček a Maláčová v ČSSD, nakonec ještě starší generace takříkajíc zašlape do země. Ale je jisté, že časy se začínají pozvolna měnit. Bude přicházet stále více mladších lidí, kteří si politické ostruhy vysloužili v občanské společnosti, nebojí se světa za českými hranicemi a jsou doma ve světě technologických a dalších výzev, které nám připravuje globalizace.

ČRo Plus, 9.1.2019

27. 12.

Lepšolidé, co nic nedokázali

Jiří Pehe Přečteno 20882 krát Přidat komentář

V projevech prezidenta Miloše Zemana, včetně jeho posledního vánočního poselství, se už několik let opakuje, vedle několika dalších, stejné téma: ve sdělovacích prostředcích prý působí komentátoři, kteří ničemu nerozumějí, ale ke všemu se vyjadřují, přičemž v životě nic nedokázali. V minulosti o novinářích mluvil jako o negativní deviaci, v rozhovoru s Vladimírem Putinem utrousil bonmot o jejich likvidaci, v jednom projevu si přál, aby vyhynuli jako blboun nejapný, neboť je jejich inteligence s vyhynulým opeřencem srovnatelná. Atd.

Ve vánočním poselství se zaměřil na komentátory a zařadil je nově do obecnější množiny tzv. lepšolidí, kteří se prý považují za něco lepšího než „my ostatní“, protože nám neustále radí, co máme dělat. Své názory prý považují za nadřazené názorům těch ostatních. Patří tam prý i neúspěšní politici.

Významně tak po své slavné úvaze o „pražské kavárně“ rozšířil svůj příspěvek do politicko-analytické pokladnice našeho národa. To vše poté, co už slovníček politické analýzy obohatil nezapomenutelnými výrazy, jako jsou „passy“ (což je podle něj prý „kunda“), „zmrdi“ nebo „čučkaři“.

Páně prezidentův vánoční projev, stejně jako jeho ostatní projevy, byl plný „dobrých“ rad a silných soudů, včetně toho, že si se ne-lepšolidé nemají nechat od lepšolidí radit a mají si takříjkajíc prověřit, co tito „radílkové“ v životě dokázali. Potíž je v tom, že k posouzení toho, zda ten či onen “něco v životě dokázal“, pan prezident nenabízí žádná kritéria, snad kromě toho, že mezi lidi, kteří něco dokázali, lze dle něj automaticky počítat úspěšné politiky jako je on, zatímco ti neúspěšní tam nepatří.

Bohužel i tento jediný návod poskytnutý panem prezidentem k identifikaci lidí, kteří „něco dokázali“, je poněkud mlhavý. Víme kupříkladu totiž, že pan prezident považuje za úspěšného politika sebe nebo v současnosti Andreje Babiše, ale nikoliv Babišova předchůdce v čele vlády Bohuslava Sobotku nebo svého někdejšího nástupce v čele vlády Vladimíra Špidlu.

Jenže leckdo může namítnout, že už to, že zmínění politici vyhráli volby a stanuli v čele nikoliv neúspěšných vlád (pokud budeme úspěšnost měřit kupříkladu ekonomickým růstem), názor pana prezidenta na ně problematizuje. Prezident naopak v poslední době velmi chválí šéfa komunistů Vojtěcha Filipa za to, že umožnil vznik vlády, a zřejmě ho nepovažuje za neúspěšného politika navzdory skutečnosti, že přivedl svoji stranu z pozice třetí nejsilnější politické síly v roce 2013 na hranu volitelnosti.

V tomto poněkud matoucím výčtu politiků, které pan prezident považuje za úspěšné a neúspěšné, by bylo možné pokračovat, ale je to naštěstí možné odbýt konstatováním, že se pan prezident prostě řídí svými subjektivními pocity, které jsou zcela závislé na tom, kdo mu šlápl na kuří oko, a kdo mu pro změnu podkuřuje. Takový Tomio Okamura je tudíž evidentní ne-lepšočlověk, který může „nám ostatním“ radit, protože něco v životě dokázal.

Ještě více matoucí je pohled pana prezidenta na komentátory. Když se totiž podíváme kupříkladu na vzdělání některých z nich, je často o poznání kvalitnější než samotného pana prezidenta. O takovém zaručeném ne-lepšočlověku, jakým je někomu něco neustále radící mluvčí Jiří Ovčáček, který nemá ani vysokoškolský diplom, ani nemluvě.

Mnozí komentátoři jsou navíc autory úspěšných knih, někteří řídí časopisy, vydavatelství, nebo důležité sekce novin. Řada z nich přednáší na vysokých školách. Veřejných debat s nimi se účastní často více lidí, než kolik jich lze napočítat na výjezdech pana prezidenta do krajů. Leckdo by tak mohl propadnout podezření, že prezidentovým skutečným kritériem pro posuzování kvality komentátorů není to, čeho reálně "dosáhli", ale stupeň jejich (ne)kritičnosti k němu.

Podíváme-li se na "lepšolidi" obecněji, pak je prezidentovo ujišťování, že jde o radílky, kteří nic nedokázali, ještě více matoucí. Kupříkladu na demonstracích, o kterých prezident mluvil jako o jakési hysterické vlně, mluvili lidé, kteří v (přinejmenším v západním) zahraničí požívají většího respektu než pan náš prezident. A díla některých z nich budou obecně známá ještě v době, kdy bude muset každý, kdo bude chtít znát jméno současného prezidenta České republiky, hledat odpověď v nějaké obdobě budoucí Wikipedie.

Ve svých proslovech na náměstích, nebo občasných textech a dalších vystoupeních v médiích, se navíc chovají tito údajní "lepšolidé" docela uměřeně, jen jim prostě často vadí, že v čele země stojí ústavu porušující vulgární a proruský populista, a že vládu vede trestně stíhaný politik. Nikdo z nich nevolal po „svržení“ vlády, jak tvrdí pan prezident. Mnozí se pouze kriticky vymezili proti premiérovi, (jehož rezignaci někteří žádali, protože je obtížen četnými skandály a trestním stíháním) a proti žvanivému prezidentovi utrženému z ústavního řetězu. Nikdo nechtěl revidovat výsledky voleb, jak tvrdí pan prezident, protože volby nevyhrál Andrej Babiš, ale hnutí ANO, jehož právo vést vládu nikdo nezpochybňuje.

Možná by nám jako návod k určení toho, kdo jsou ne-lepšolidé, kteří v životě něco dokázali, a proto mají právo radit „nám ostatním“, mohlo posloužit složení prezidentova okolí nebo některá jména těch, které prezident vyznamenává. Vždyť prezident by se přeci neobklopil „radílky“, kteří v životě nic nedokázali, a ani by nedával podobným lidem státní vyznamenání.

A opravdu: už jen při letmé inventuře zjistíme, že mnozí z těchto prezidentovi milých ne-lepšodilí toho dokázali opravdu hodně. Někteří pracovali jako včeličky už pro bývalý režim, včetně jeho státostrany a tajných služeb. Mnozí v novém režimu úctyhodně zbohatli. A to, že někteří, zřejmě i kvůli svým ekonomickým aktivitám, nedosáhnou na bezpečnostní prověrku, je jen náhoda.

Možná by tedy při posuzování toho, kdo toho v životě dosáhl opravdu tolik, aby mohl „nám ostatním“ radit nebo něco komentovat, stačilo si uvědomit, že mnoho lidí, kterým důvěřuje náš pan prezident, včetně svého předchůdce, jsou lidé opravdu, ale opravdu schopní. A to do té míry, že jsou často všehoschopní.

20. 12.

Komunisté odcházejí ze scény v objetí třídního nepřítele

Jiří Pehe Přečteno 6699 krát Přidat komentář

Je skutečným historickým paradoxem, že Komunistická strana Čech a Moravy, která si při svém vzniku před téměř sto lety zakládala na tom, že je předvojem dělnické třídy v boji s kapitalismem, dnes postupně odchází z politické scény v družném objetí s nejmocnějším českým oligarchou.

Ačkoliv KSČM tvrdí, že vládu Andreje Babiše jen toleruje, přičemž prosazuje vlastní agendu, ve skutečnosti je dnes po Babišově hnutí ANO nejaktivnější politickou silou u nás v obhajobě Babiše pokaždé, když je kvůli svým různým skandálům nebo možnému střetu zájmů kritizován domácí opozicí nebo evropskými institucemi.

Když Babišův syn nedávno v televizním rozhovoru prohlásil, že byl unesen na Krym, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, předáci komunistické strany byli nejaktivnější mezi politiky mimo Babišovo hnutí ANO v obraně českého premiéra. Při projednávání možného konfliktu zájmů Babiše při čerpání dotací pro Agrofert v Evropském parlamentu se europoslankyním za ANO mohla ve snahách relativizovat celou záležitost rovnat jen eurospolankyně za KSČM Kateřina Konečná.

I v jakékoliv domácí televizní debatě dnes stojí komunisté pevně na straně Babiše proti opozičním politikům. Jsou v tomto směru dokonce aktivnější a viditelnější než politici ČSSD, která je s hnutím ANO v koalici.

Chování komunistů lze vysvětlit různými způsoby. Tím nejprozaičtějším je skutečnost, že předáci strany, v níž průměrný věk členů přesahuje sedmdesát let, a do níž se kvůli její minulosti i programu nehrnou mladí lidé, vsadili vše na ekonomicky slušné politické dožití. Už v minulosti analytici upozorňovali, že KSČM je vedle toho, že je jakýmsi klubem nostalgiků nesmířených s novými poměry, především výdělečný politický podnik. Její předáci dobře vědí, že se strana už nemá šanci vrátit na politické výsluní. Státní příspěvky politickým stranám, které získají křesla v parlamentu a překročí určité procentní hranice, jsou ovšem dobrý byznys.

Jiným důvodem pro komunistickou podporu Babiše může být paradoxně ideologie. Miliardář Babiš sice stojí v ostrém protikladu vůči již zmíněnému kdysi hlavnímu bodu komunistického programu, jimž byl třídní boj s cílem svrhnout kapitalismus, ale v situaci, kdy si komunisté mohou o takových cílech už jen nechat zdát, lze si do něj dobře projektovat komunistickou nechuť k institucím liberální demokracie, vyztužovanou obdivem k vládě silné ruky.

Babišův posun od pravicového liberalismu v časech, kdy v politice v roce 2013 začínal, k levicovému populismu též komunistům vyhovuje. Tímto posunem sice straně odlákal určitý počet voličů, ale předáci KSČM mohou před těmi voliči, kteří jim zůstávají věrní, tvrdit, že se ve světle Babišovy levicově populistické agendy nezpronevěřují svému sociálnímu programu. Ba dokonce tvrdit, že právě s Babišem se jim daří některé programové cíle naplňovat.

Někteří prominentní komunisté naznačují, že podpora pro Babiše je jen okolnostmi vynucená taktika. Straně pomáhá zůstat viditelnou, aniž by se zcela zpronevěřila svému sociálnímu programu, a může si tak prý počkat, až začne mít Babiš problémy. A ty podle nich přijdou s první ekonomickou krizí. Mnozí voliči, které Babiš odlákal levici, se pak mohou začít vracet.

Potíž s tímto předpokladem je, že KSČM dnes nepředstavuje k Babišovi žádnou viditelnou alternativu. Je jen jakýmsi naprosto loajálním béčkem ANO, a případné problémy tak budou voliči připisovat i jí.

Komunističtí předáci jsou si toho nejspíš vědomi, ale zdá se, že dnes je jejich hlavním cílem opravdu jen udržet volební výsledky strany v číslech, které ještě zaručují státní podporu a jistý vliv. KSČM to umožňuje zůstat relativně výnosným podnikem pro stranické funkcionáře, kterým to zároveň poskytuje dostatek vlivu k tomu, aby mohli v duchu toho, co zbylo z komunismu, házet písek do soukolí liberálně-demokratického režimu a prozápadní orientace České republiky.

ČRo Plus, 19.12.2018

12. 12.

Pro Babišovy problémy je Česká republika příliš malá

Jiří Pehe Přečteno 3299 krát Přidat komentář

Premiér Andrej Babiš se považuje za politika evropského formátu. Často cestuje do zahraničí a dělá mu dobře, když ho kamery zabírají v přítomnosti jiných evropských politiků. Svými ambicemi být vnímán na rozdíl od svých předchůdců jako evropský politik se ostatně ani netají: opakovaně zdůrazňuje, s kterými politiky se setkal, a jak blízké vztahy si s nimi vytvořil.

Těžko říct, jak českého premiéra skutečně vnímají ti západní politici, kteří se s ním setkávají. Tedy zda skutečně respektují oligarchu z postkomunistické země, který ke svému bohatství přišel v éře poněkud divoké privatizace, kdy se příliš nerespektovala pravidla hry běžná na Západě, a který doma čelí trestnímu stíhání. Pokud tyto skutečnosti snad někteří ignorovali s tím, že jde o české domácí záležitosti, museli v poslední době zbystřit. Babišovy problémy totiž překročily hranice české kotliny a začínají mít vpravdě panevropský rozměr.

Kauzy a skandály, které se s ním pojí, jsou sice už nějakou dobu předmětem zájmu zahraničních médií, ale nyní jsou už i v centru pozornosti evropských institucí, jakož i orgánů některých států. Výčet lze začít nedávným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který odmítl Babišovu žalobu na Slovensko za to, že je tam evidován ve svazcích tajné policie komunistického režimu jako spolupracovník Státní bezpečnosti.

Český premiér, který je původem Slovák, se prý hodlá dál soudit na Slovensku, kde už se soudil i v minulosti. Budeme tedy dál svědky sporu českého premiéra, který přesahuje hranice české kotliny. Bohužel ale ne jediného.

V minulých dnech Evropský parlament debatoval o Babišově možném konfliktu zájmů. Konkrétně o tom, zda se podle nových evropských směrnic dostatečně odstřihl od svých podnikatelských aktivit. A zda skutečnost, že jím vybudovaný Agrofert pobírá nemalé dotace, není porušením evropských pravidel, pokud zároveň zastává funkci premiéra, který může mít na dotační politiku vliv. Europarlament se chystá schválit rezoluci vyzývající Evropskou komisi, aby ve věci možného střetu zájmů českého premiéra konala. Ta mezitím už poslala české vládě dopis, žádající o objasnění premiérových možných vazeb na Agrofert.

Pokud by nám nestačilo, že českého premiéra řeší v Bratislavě, Bruselu, i Štrasburku, lze přidat ještě Švýcarsko, Ukrajinu a Rusko. V těchto třech zemích se totiž tak či onak zabývají kauzou Babišova syna, který nedávno prohlásil na kameru, že byl unesen na Krym a Ukrajinu, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Zatímco z Ruska zaznívá, že jde jen o kampaň proti českému premiérovi, Ukrajina, která neuznala—stejně jako západní země—ruskou anexi Krymu, celou věc vyšetřuje a je rozhořčena.

Jelikož je Babišův syn švýcarským občanem, donutil skandál českou polici, aby se konečně vážně pokusila získat výpověď Babiše juniora, který nyní sídlí v Ženevě. Do Švýcarska zatím odešla žádost, aby byl mentální stav Babiše juniora, o němž otec tvrdí, že je psychicky nemocný, posouzen švýcarskými psychiatry.

Andrej Babiš se tak už stal skutečným Evropanem. Jeho problémy se propírají v nejvyšších instancích EU, na Slovensku, jakož i ve třech evropských zemích, které nejsou členy EU. Nenašli bychom v Evropě příliš mnoho politiků, kteří si zajistili takovou pozornost napříč kontinentem. Jistým kazem je, že ti z nás, kterým leží na srdci dobrá pověst naší země, si dozajista nepřejí, aby byla vnímána jako banánová republika. K tomu ovšem bizarní aféry premiéra bohužel dost přispívají.

ČRo Plus, 12.12.2018

05. 12.

Čeští demonstranti nechtějí měnit výsledky voleb

Jiří Pehe Přečteno 3657 krát Přidat komentář

V České republice se už mnoho let vede podivná diskuze o občanské společnosti. Když rodící se občanská společnost zhruba deset let po pádu komunistického režimu získala tolik sebevědomí, že se začala aktivně bouřit proti opoziční smlouvě, nebo proti pokusům omezovat nezávislost veřejnoprávní televize, Václav Klaus a Miloš Zeman, lídři opozičně-smluvních stran—občanských demokratů a sociálních demokratů--reagovali pohrdlivě: pokud prý chtějí občanské inciativy a demonstranti dělat politiku, mají si založit politickou stranu a soutěžit ve volbách. Klaus už tehdy mluvil o nikým nevolených elitách.

Přední politici si cestu k občanské společnosti nenašli ani později. Když různé občanské skupiny upozorňovaly na systémovou korupci, která zužovala českou politiku zejména v prvním desetiletí tohoto století, odbývali je lídři ODS a ČSSD s pomocí argumentů velmi podobných těm, které vnesli do české politiky v 90. letech Klaus a Zeman.

Chytře toho nakonec využil Andrej Babiš, jenž ve svém protikorupčním tažení, které ho vyneslo až do nejvyšších pater politiky, sliboval spolupráci s organizacemi, jako je Rekonstrukce státu. Jenže když se dostal k moci, splnil jen některé protikorupční návrhy vzešlé z občanské společnosti, a začal ve světle občanských protestů proti jeho minulosti nebo kauze Čapí hnízdo používat proti občanským iniciativám argumenty velmi podobné těm, s nimiž přišli kdysi lídři jim kritizovaných tradičních stran. Ba co hůř, začal hrozit, že přiškrtí státní podporu nejrůznějším nevládním organizacím.

Mocného spojence našel zejména v prezidentu Zemanovi. Ten se opakovaně vyjadřuje urážlivě nejen o občanských iniciativách, ale útočí i na účastníky demonstrací a protestů. Mohli jsme si tak vyslechnout slova o neandrtálcích, řvoucím stádu, a podobně. Zeman tvrdí, že se demonstranti proti Babišovi i jemu snaží zvrátit výsledky voleb. Jinými slovy, prezident se snaží vytvořit dojem, že se naši občanští aktivisté pokoušejí o jakousi obdobu ukrajinského Majdanu.

Klaus a někteří komentátoři pro změnu v polední době oprášili teorie o nikým nevolených elitách, které si prý usurpují právo mluvit za všechny. Vědí, že v současné vlně populistického anti-elitářství tento argument v nemalé části společnosti rezonuje. Zase tedy slyšíme, že samotné demonstrace jsou prý projevem útoku „ulice“ na parlamentní demokracii.

Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí.

Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana.

Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bylo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele.

Zeman, Babiš i další politici, kteří demonstrace kritizují, by navíc měli být vděční za to, že se s výjimkou protestů krajní pravice a levice u nás protestuje vesměs civilizovaným způsobem. Zatím se tu neobjevilo nic z toho, co jsme viděli třeba nedávno při demonstracích žlutých vest ve Francii. Ony „nikým nevolené elity“, které na demonstracích mluví, a na které někteří politici tak nenávistně útočí, jsou v našem případě natolik demokratické, že by se proti jakémukoliv takovému násilí postavily.

ČRo Plus, 5.12.2018

28. 11.

Prezident utržený z ústavního řetězu

Jiří Pehe Přečteno 2882 krát Přidat komentář

Ve svém projevu v izraelském parlamentu navrhl prezident Miloš Zeman přesun české ambasády do Jeruzaléma, ačkoliv to zatím není oficiální stanovisko české vlády, která za kroky ústavně neodpovědného prezidenta ručí. A doplnil to bonmotem, že naneštěstí není diktátor.

Zaujal ho také sankční systém izraelského parlamentu, na jehož základě se poslancům, kteří mají nadměrný počet absencí, krátí plat. Podpořil by to prý i u nás.

Až z Izraele také poučil Sněmovnu, že marnila čas nedávným hlasováním o nedůvěře vládě Andreje Babiše, a že mohla místo toho přijímat zákony. Možná při rozdávání těchto dobrých rad zapomněl, že on sám některé svoje zákonné a ústavní funkce odmítá plnit a v poslední době tráví více času odpočíváním v Lánech než na Hradě.

Prezident jistě může mít názory i na věci, které nepatří do jeho působnosti. Jenže Zeman se vyslovuje k takovým záležitostem opakovaně a autoritativně--jako bychom měli prezidentskou republiku, a nikoliv parlamentní demokracii. A občas je dokonce v těžkém konfliktu zájmů. Kupříkladu když doporučuje zrušit Senát, což je instituce, která má vůči němu kontrolní pravomoci.

Prezident se snaží ovlivňovat i chod vlády. Vůči vládě má sice jisté ústavní pravomoci i on, ale ty končí tím, že vládu za jistých ústavně předepsaných okolností jmenuje a odvolává, anebo na návrh premiéra jmenuje a odvolává jednotlivé ministry.

Tyto ústavní mantinely jsou Zemanovi ale zjevně příliš úzké. V minulosti se tudíž nejenom vzpíral žádosti premiéra odvolat nebo jmenovat konkrétního ministra, ale také třeba jmenoval vládu takzvaných expertů bez souhlasu Sněmovny. Anebo nechal vládu, která nezískala důvěru Sněmovny, neúměrně dlouho vládnou v demisi.

Vloni po volbách pro změnu oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem znovu, i když jeho první vláda nezíská důvěru. Nebyl to sice neústavní krok, ale bylo to gesto jdoucí proti duchu Ústavy. A když Zeman před nedávným hlasováním o nedůvěře Babišově vládě už dopředu prohlásil, že Babiše jmenuje v případě pádu vlády znovu, hraničilo to s výsměchem Ústavě a Poslanecké sněmovně.

Nejnověji se prezident plete i do složení již jmenované vlády, když navrhuje, aby byl odvolán ministr zahraničí Tomáš Petříček, protože je prý jen loutkou Miroslava Pocheho, kterého Zeman v rozporu se svými ústavními povinnostmi odmítl jmenovat, když se vláda formovala. V obecnější rovině pak prezident i jeho okolí vyvíjejí nad rámec prezidentských kompetencí tlak na vládu ohledně určitých strategických rozhodnutí, jako je dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech.

Zeman občas zmiňuje jako zdroj své legitimity k určitým krokům přímou volbu prezidenta. Což o to, ta jistě zvýšila vliv hlavu státu, ale nebyla doprovozena posílením jeho ústavních pravomocí, takže
odpovědnost za jeho kroky dál nese vláda.

Ta Babišova bohužel Zemanovo šlapání po ústavě toleruje. A složení parlamentu, který by teoreticky mohl odkázat Zemana do patřičných mezí s pomocí ústavní žaloby, je bohužel takové, že ani on se k ničemu neodhodlá. Zeman jako zdatný technolog moci to ví, takže s postupujícím časem bude jeho excesů bude spíš přibývat. A bohužel to zanechá hluboké šrámy na české politické i ústavní kultuře.

ČRo Plus, 28.11.2018

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy