16. 07.

V boji s pandemií selhávají mužští populisté. Země v čele se ženami zatím ne jedničku

Jiří Pehe Přečteno 3426 krát Přidat komentář

Na sociálních sítích koluje tablo, které ve své horní části nabízí fotografie sedmi politiků, jejichž země neslavně vynikly nad zbytkem světa tím, že nezvládly boj s nemocí Covid-19. Všichni tito politici jsou muži: americký prezident Donald Trump, brazilský prezident Jair Bolsonaro, ruský prezident Vladimír Putin, francouzský prezident Emmanuel Macron, španělský premiér Pedro Sanchéz, italský premiér Giuseppe Conti, a britský premiér Boris Johnson.

V dolní části tabla jsou podobenky političek, jejichž země naopak zvládly boj s koronavirem na výbornou: německá kancléřka Angela Merkelová, tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, dánská premiérka Mette Frederiksenová, finská premiérka, Sanna Marinová, norská premiérka Erna Solbergová a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttirová.

Leckdo může namítnout, že jde o nemístné zjednodušení. A v několika ohledech se o zjednodušení opravdu jedná.

Existuje kupříkladu i řada zemí, které zvládly zdravotnickou fázi boje s koronavirem velmi dobře, a v jejichž čele přitom stojí muži. Lze také namítnout, že nejméně tři politici na zmíněném tablu—francouzský prezident a premiéři Itálie a Španělska—sice stojí v čele zemí, které nezachytily nástup pandemie, ale později si počínali kompetentně, takže pandemie je v jejich zemích momentálně pod kontrolou.

Společným jmenovatelem zemí, kde se koronavirem nakazily velké počty lidí a mnoho jich zemřelo, a v nichž pandemie ještě zdaleka není pod kontrolou ani nyní, tedy není, že v jejich čele stojí muži, ale že je vedou populisté a diktátoři s rozměrnými egy. K zamyšlení se spíše nabízí, proč všichni tito populisté a diktátoři jsou muži.

To, že špatně si v krizi počínají zejména země, v jejichž čele stojí populisté a autokraté podtrhuje i skutečnost, že existuje ještě několik dalších zemí, v nichž je situace špatná až katastrofální, přičemž v jejich čele stojí populisté uhnětení z podobného těsta jako třeba Trump nebo Bolsonaro. Jejich obrázky se na zmíněné tablo nevešly, ale lze zmínit třeba mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, indického premiéra Narenda Moriho nebo filipínského prezidenta Rodriga Duerteho. Anebo některé diktatury, jako je Irán, který řídí ajatolláhové. Na samotném počátku krize selhala i komunistická Čína, která svým utajováním informací a pomalou reakcí notně napomohla k rozšíření viru do celého světa.

Navzdory těmto upřesněním je nicméně zřejmé, že zmíněné tablo nemíří úplně vedle. Žádná země, v jejímž čele stojí politička, totiž v boji s koronavirem neselhala. Všechny tyto země daly na rady expertů a uměřenost, nebouchalo se zbytečně pěstí do stolu, jejich vlády nezpochybňovaly vážnost nákazy, ani přijatá expertní řešení. Bojovalo se o zdraví a životy obyvatel, spíše než o politické body.

Jak už bylo řečeno, v obecnější rovině stojí spíše za zamyšlení, proč jsou nacionálně-populističtí lídři po celém světě dnes jen muži. Jedinou světově známou nacionalistickou populistkou je Francouzka Marine le Penová, která ale zatím nedosáhla na nejvyšší posty v zemi.

Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že všechny zmíněné političky, jejichž země v boji s koronavirem uspěly, vládnou v zemích s obecně vysokou mírou důvěry v instituce, a vyspělými kulturami právního státu i demokratického vládnutí, což ke zvládnutí krize jistě přispělo.

Ale i když zevšeobecňování je vždy riskantní, nelze si zároveň nevšimnout, že všichni nacionální populisté, od Trumpa až po Bolsonara, jakož i různí diktátoři, se vyznačují nemalou dávkou arogance, zálibou v silových řešeních, jakož i nadměrnými egy. A nelze si nevšimnout, že u ženských političek je tyto charakteristiky těžké hledat, což se v krizi, jakou je pandemie nemoci Covid-19, osvědčilo.

Asi tak není úplně od věci nápis, jímž je zmíněné tablo uvozeno: Možná svět potřebuje více žen ve vedení.

ČRo Plus, 16.7.2020

10. 07.

Kontroverze okolo prezidenta neutichají. Ani na dovolené

Jiří Pehe Přečteno 5441 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman odešel před několika dny na dovolenou, kterou prý stráví odpočíváním převážně na zámku v Lánech. Vzhledem k tomu, že na zámku pobývá už delší dobu v režimu, který se jen těžko dá nazvat pracovním výkonem na plný úvazek, na sociálních sítích se okamžitě vyrojily na adresu Zemanovy dovolené ironické komentáře.

Mnohem závažnější než to, jak moc tomuto prezidentovi dovolí jeho zdraví pracovat, je ale bohužel výčet kontroverzí, které před odchodem na dovolenou stihl způsobit. Stává se z toho už jakási tradice.

Vloni Zeman kupříkladu odmítl před dovolenou odvolat ministra kultury Antonína Staňka, aby pak během dovolené držel vládu i veřejnost v napětí, zda kdy ho odvolá. Zdálo se, že účelem bylo mimo jiné udržet si mediální viditelnost. Vyvolal tím ovšem ústavní a vládní krizi, která jen zesílila, když odmítl jmenovat ministrem Michala Šmardu.

Senát schválil v září minulého roku podání ústavní žaloby na Zemana i kvůli prezidentovým ústavním přešlapům staršího data, jenže Sněmovna nakonec ústavní žalobu nepodpořila. Zeman tedy fakticky dostal zelenou kupit další kontroverze při výkonu své funkce.

Hrad se tak už na začátku roku ocitl ve středu pozornosti kvůli obviněním, že kancléř Mynář spolupracoval s čínskou ambasádou v nátlaku na předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, aby odvolal svoje plány navštívit Tchaj-wan. A také kvůli prezidentovým postojům v kontroverzi okolo odstranění sochy maršála Koněva v Praze 6.

Produkci hradních přešlapů neutlumila úplně ani koronakrize. Nejenže si prezident během svého prvního projevu k národu během krize spíše vyřizoval účty s oponenty, než aby poděkoval lidem bojujícím s epidemií v první linii, ale zorganizoval i setkání poradců v Lánech, vyvolávajícím otázky, zda Hrad dodržuje hygienická opatření. Zeman následně zlehčoval i porušení těchto opatření svým kancléřem Mynářem, který uspořádal domácí zabijačku.

Těsně před dovolenou utrpěl Zeman dvě soudní porážky. Soudy mu nařídily jmenovat profesorem Ivana Ošťádala, kterého odmítá jmenovat již několik let, a omluvit se prostřednictvím ministerstva financí rodině Ferdinanda Peroutky za nepravdivé obvinění, že tento slavný prvorepublikový novinář publikoval článek nazvaný Hitler je gentleman. Nebyl by to Zeman, aby místo toho, aby udělal, co po něm tyto pravomocné rozsudky žádají, nenechal svoje právníky napadnout rozsudky s pomocí kasačních stížností u nejvyšších soudních instancí.

Těsně před nástupem na dovolenou se Zeman rozhodl zviditelnit při oslavě amerického Dne nezávislosti výrokem, že americké hnutí Black Lives Matter je rasistické, a poskytl záštitu kontroverznímu Vlasteneckému setkání, na němž na zámečku Příčovy budou opět debatovat představitelé radikálních nacionalistických skupin.

I když necháme stranou všechny Zemanovy kontroverzní kroky staršího data, už jen předchozí výčet jeho nedávných činů znovu nastoluje otázku, zda je opravdu nutné, aby se výkon prezidentského úřadu u nás stával opakovaně jakousi nášlapnou minou v samotných základech české demokracie. Parlament by udělal české demokracii velkou službu, kdyby (když už se Sněmovna a Senát nedokážou shodnout na ústavní žalobě na prezidenta) společným úsilím obou jeho komor došlo v otázce prezidentských pravomocí k zpřesnění Ústavy.

Odbývání prezidentských excesů tím, že prezident je prostě takový, jaký je, a nic s tím nenaděláme, české demokracii nijak neprospívá. Liberální demokracie stojí a padá s pravidly hry a jejich dodržováním. Jsou-li některá z těchto pravidel pro výkon prezidentské funkce u nás formulována v Ústavě i dalších zákonech natolik nejasně, že je prezident, který se vyznačuje pohrdáním pro nepsaná pravidla i ducha Ústavy, může ohýbat nebo obcházet, měl by parlament s pomocí ústavních expertů sjednat nápravu.

ČRo Plus, 9.7.2020

02. 07.

Česko přeci jen v něčem vyniká. Produkuje špičkovou politickou neomalenost

Jiří Pehe Přečteno 3735 krát Přidat komentář

Česká republika je v posledních letech v mnoha ohledech průměrnou zemí,
v níž neexistují propastné sociální a ekonomické rozdíly, a v níž se většině lidí nežije špatně, ale která zbytek světa jen zřídka zaujme nějakým svým výkonem. Čeští umělci—od spisovatelů až po filmaře--nesbírají v posledních desetiletích významné mezinárodní ceny, čeští vědci jen málokdy zazáří na stránkách prestižních vědeckých časopisů, nejlepší česká univerzita je podle posledních hodnocení až ve třetí stovce v žebříčku světových univerzit. Výjimkou z prostřednosti jsou snad jen některá sportovní odvětví.

A pak jsou zde vrcholní čeští politici. Ti jsou ovšem výjimeční bohužel nikoliv v pozitivním slova smyslu. Posledním světově uznávaným politikem byl Václav Havel. Ti, kteří jsou na špičce politické pyramidy dnes, jsou výjimeční, a už i mezinárodně známí, pro svou politickou pokleslost, porušování pravidel hry, nebo sabotování spojeneckých vztahů, na nichž závisí bezpečnost země.

V čele státu stojí prezident Miloš Zeman, který je dnes, i mezinárodně, znám především kvůli podkopávání společného postupu západních zemí proti Rusku po jeho anexi Krymu a podpoře povstalců na východní Ukrajině. Do jisté míry bizarní je i jeho politika vůči Číně, která svoji pro-čínskou angažovaností dalece překračuje snahy většiny západních politiků nastolit jistou rovnováhu mezi dobrými ekonomickými vztahy s komunistickou velmocí a obranou demokratických hodnot.

Zeman se dnes už vyznamenává převážně jen občasnými domácími excentrickými výroky, protože na zahraniční cesty do demokratických zemí už skoro nejezdí, a státníci z těchto zemí k nám na jeho pozvání též už jen málokdy zavítají. Pokud chce udělat nějaký rozruch na mezinárodní scéně, musí tedy využívat i takových příležitostí, jako je třeba oslava Dne nezávislosti USA na americké ambasádě. Tam nyní prohlásil, že americké antirasistické hnutí Black Lives Matter je rasistické, protože prý záleží na každém životě, nejenom tedy Afroameričanů,

Kdybychom chtěli být sarkastičtí, mohli bychom říci, že starý bílý muž na pár chvil opustil svoji lánskou pevnost, aby pronesl nehoráznost, která je zcela vytržena z kontextu toho, oč v hnutí Black Lives Matter principiálně jde. Tedy nikoliv o to, že snad mají životy Afroameričanů mít větší hodnotu než zbytku společnosti (což by rasistické bylo), ale o vzpouru proti skutečnosti, že pokud jste Američan černé či snědé pleti, máte mnohonásobně větší šanci než jiní lidé stát se obětí policejní brutality, žít v nuzných sociálních podmínkách, nebo se v posledních měsících stát obětí nemoci Covid-19. Je trapné, když se k tak komplexnímu fenoménu, kterým hnutí Black Lives Matter je, vyjádří způsobem, jakým to učinil Zeman, politik z malé etnicky homogenní země, který evidentně americké realitě vůbec nerozumí.

O politickou výstřednost, hraničí s mezinárodní ostudou, se stará i premiér Andrej Babiš. Poté, co Evropský parlament schválil nedávno rezoluci o tom, že je ve střetu zájmů a upozornil na problémy s rozdělováním evropských peněz u nás, Babišova vláda reagovala prohlášením, že se europarlament vměšuje do našich vnitřních záležitostí. Stalo se jen několik měsíců poté, co Babiš urazil členy rozpočtového výboru EP, kteří přijeli do naší země zjistit, jak se věci mají. České členy mise nazval vlastizrádci, předsedkyni výboru Moniku Hohlmeirevou označil za pomatenou.

Předseda EP David Sissoli nyní poslal Babišovi ostrý dopis, v němž uvádí, že europarlament schvaluje evropský rozpočet a podle evropských smluv plní i kontrolní funkci ve vztahu k tomu, jak se s evropskými penězi nakládá. Ohradil se i proti Baišovým urážkám.

Je trapné, když předseda EP musí českému premiérovi připomínat, že nejvyšší volená evropská instituce má podle evropských smluv plný mandát starat se o to, jak se kde utrácejí evropské peníze z daní evropských daňových poplatníků. Za Babišovými osobními útoky na evropské politiky a úředníky, stejně jako za reakcí jeho vlády na rezoluci EP se skrývá neomalenost, která se v konečných důsledcích může České republice vymstít. Stejně jako neomalenost prezidenta Zemana v hodnocení situace ve Spojených státech.

Skoro se nechce věřit, že by v případě těchto dvou vrcholných českých politiků mělo platit heslo, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží.

ČRo Plus, 2.7.2020

18. 06.

Komunisté hrají o samotnou existenci

Jiří Pehe Přečteno 2844 krát Přidat komentář

Trvalo více než třicet let, než se komunistická strana přiblížila k tomu, co ji mnozí předpovídali už před prvními svobodnými volbami v roce 1990—tedy odchodu do propadliště dějin, kam komunističtí ideologové s vervou posílali své ideové odpůrce během komunistické diktatury. V roce 1990, jak známo, převážil názor, že komunistickou stranu není třeba zakazovat, je jí prý třeba porazit v demokratickém politickém klání, a pak počkat, až sama zmizí.

Jenže se ukázalo, že na přežití komunistické strany mělo zájem nejen mnoho lidí z bývalé nomenklatury a jejich rodinných členů, ale též mnoho lidí, kteří byli zásadně proti přeměně postátněného hospodářství v tržní a diktatury v liberální demokracii.

Hlavním důvodem, proč ale komunistická strana, která se v České republice transformovala z dřívější Komunistické strany Československa v Komunistickou stranu Čech a Moravy, přežila mnohem déle, než se očekávalo, byla skutečnost, že chytře přijala roli protestního politického subjektu, hájícího během transformace poražené a nespokojené.

KSČM sice musela v první polovině 90. let bojovat o tyto voliče s Republikány Miroslava Sládka, ale ti z politické scény nakonec zmizeli. Když pak komunisté postupně přijali nacionalistickou a protievropskou rétoriku sládkovců, stali se na mnoho let politickým domovem nejen pro lidi nostalgické po bývalé éře, ale také pro ty, kdo by jinak volili extrémní pravici. Strana těžila z toho, že na rozdíl od nových krajně pravicových subjektů měla jistou účast v parlamentu.

Zdálo se , že KSČM zůstane součástí českého parlamentního spektra po mnoho desetiletí, jenže její podpora v posledních letech začala upadat. Existují pro to tři hlavní důvody.

Tím prvním je skutečnost, že komunisté nedokázali ve větším počtu přilákat mladší voliče. Volili je sice po určitou dobu i mladší, s novým režimem nespokojení lidé, ale do samotné strany ve větších počtech nevstupovali. Průměrný věk členské základny se tak postupně zvyšoval, a dnes se pohybuje nad sedmdesáti lety. Strana má tedy takříkajíc demografický problém.

Druhým důvodem byl nástup nových krajně pravicových stran po hospodářské krizi v roce 2008 a uprchlické krizi v roce 2015, které se staly přirozenějším domovem pro protestní voliče. Zejména v uprchlické krizi se ukázalo, že KSČM nemůže soutěžit v radikálnosti proti-migrantské rétoriky se subjekty, jako byl Okamurův Úsvit a později Strana přímé demokracie. A nedokáže s nimi soutěžit ani v prvoplánovém odmítání Evropské unie.

Nejhůře ovšem KSČM poznamenalo rozhodnutí Andreje Babiše změnit svoje hnutí ANO z liberálně-pravicového na levicově populistické. Babiš se zaměřil zejména na starší, sociálně nejisté voliče, z nichž mnozí dosud podporovali KSČM, a odčerpal straně značné množství voličů.

Dílo zkázy dokonala skutečnost, že se zdecimovaná strana z taktických důvodů přimkla právě k Babišovi. Spojenectvím s miliardářem, jehož by v minulosti považovala za třídního nepřítele, se stala nesrozumitelnou i pro mnohé skalní komunisty. Výsledkem je, že se v posledních průzkumech pohybuje těsně nad nebo těsně pod pětiprocentním prahem, který ji zaručuje křesla ve Sněmovně.

Lídři KSČM se sice pokoušejí tento vývoj v posledních týdnech zvrátit radikálními výroky v česko-ruském sporu o sochu maršála Koněva, nebo opatrným politickým vydíráním Babiše, ale zdá se, že to nestačí. Jejich největší nadějí na jisté oživení je paradoxně krach politiky jejich spojence Babiše, nejlépe způsobený ekonomickou krizí. V takovém případě by se snad část bývalých voličů mohla vrátit. Jenže ani to stranu by dlouhodobě zřejmě už nespasilo, protože jde vesměs o důchodce. KSČM prostě postupně mizí z české politické scény jako relikt minulosti.

ČRo Plus, 18.6.2020

05. 06.

Poděkování Tchaj-wanu

Jiří Pehe Přečteno 2360 krát Přidat komentář

Tchaj-wan poskytl během vrcholu koronakrize České republice pomoc v podobě daru ochranných pomůcek a pětadvaceti ventilátorů. Bezplatně, na rozdíl od komunistické Číny, která si za většinu dodaného materiálu nechala dobře zaplatit.

Přesto čeští poslanci odmítli rezoluci, jejímž prostřednictvím by Sněmovna ČR Tchaj-wanu poděkovala. Je to výraz zbabělosti a mnichovanství, protože hlavním důvodem byl strach z čínské reakce. Zřejmě aby nebyly ohroženy ekonomické vztahy s Čínou, neprůhledné zájmy současného Hradu, a podnikatelské zájmy některých finančních skupin, které ani nejsou v ČR oficiálně registrovány.

V tomto kontextu se sluší dodat, že tchajwanské firmy u nás investují mnohem více než ty čínské. Tchajwanská firma Foxconn patří mezi největší vývozce z ČR a zaměstnává přímo i nepřímo téměř dvacet tisíc lidí.

Když už nedokáží Tchaj-wanu poděkovat čeští poslanci, činím tak alespoň sám jako občan i jako někdejší šéf Politického odboru prezidentské kanceláře Václava Havla, který s Tchaj-wanem udržoval přátelské vztahy, Čínou se nenechal vydírat, a v jehož zastoupení jsem Tchaj-wan v roce 1998 navštívil. Rád na tuto cestu vzpomínám jako na misi do přátelské a demokratické země.

Reputaci České republiky, pošramocenou zbabělým odmítnutím Sněmovny dokonce jen slušně poděkovat za nezištnou pomoc, by snad alespoň částečně mohla napravit cesta nového předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Doufejme, že nepodlehne tlaku a Tchaj-wan navštíví.

28. 05.

Česko se vrací do Evropy ve staré zbroji

Jiří Pehe Přečteno 1303 krát Přidat komentář

Česká republika stejně jako mnoho dalších zemí během koronakrize fakticky zmrazila svoje členství v Evropské unii. Byl suspendován volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru a restrikce přispěly i ke značnému omezení pohybu zboží a služeb. Brusel se zdál být několik měsíců daleko, a spolu s ním nejrůznější třecí plochy mezi Prahou a EU.

Nyní ale bariéry v EU začínají postupně mizet, a i česká vláda se z krizového vládnutí, v němž bez většího zasahování Bruselu rozdávala karty doma jen ona, musí vrátit zpět k evropské politice. A není to pěkný pohled.

Ti, kdo si mysleli, že vláda využije několikaměsíčního upozadění evropské politiky k přehodnocení svých postojů k evropské spolupráci, budou bohužel zklamáni. Už první reakce premiéra Babiše na některé návrhy Evropské komise, aby v rámci nového rozpočtu byla nabídnuta větší pomoc nejvíce zasaženým zemím, se nesla v duchu toho, jak se česká vláda chovala před krizí.

Český premiér prý nevidí důvod, proč bychom měli být penalizováni za úspěšné zvládnutí krize. Slovo solidarita se ani teď v jeho slovníku nevyskytuje.

Nelíbí se mu ani společný návrh Německa a Francie na vytvoření záchranného fondu ve výši 500 miliard eur, a to nejen proto, že i ten chce upřednostnit pomoc nejvíce zasaženým zemím, ale i proto, že by byl financován s pomocí společného zadlužení EU. Česká republika by se tak stala jedním z ručitelů společného dluhu, a to přeci po nás nikdo nemůže chtít.

Naše země vtrhla zpět na evropskou scénu i se svojí zmatenou, kakofonní zahraniční politikou. Když současný ministr zahraničí Tomáš Petříček a jeho dva předchůdci, Karel Schwarzenberg a Lubomír Zaorálek, zaujali ve společném článku rezervovaný postoj k plánům současné izraelské vlády anektovat časti palestinských území, stali se terčem nevybíravé kritiky prezidenta, premiéra i řady dalších současných a bývalých politiků. Co na tom, že jen fakticky podpořili stanovisko, které zastává EU jako celek.

Náš návrat do Evropy po krizi komplikuje i nevyřešený konflikt zájmů Babiše. Toho ještě během vrcholící pandemie kritizoval rozpočtový výbor Evropského parlamentu. Konkrétně za to, že ve funkci premiéra má vliv na rozdělování evropských dotací u nás, z nichž část plyne do podnikatelského impéria Agrofert, které vybudoval, a od nějž se podle zmíněného výboru dostatečně neodstřihl ani poté, co ho formálně převedl do svěřeneckého fondu.

A na svoji finální verzi čekají dva audity EK, které vyznívají podobně, a mohou eventuálně vyústit do nemalých finančních sankcí. Babišova vláda je ale v bojovné náladě, takže odsouhlasila podání žaloby na EK za to, že ještě během samotného auditního řízení pozastavila vyplácení dotací Agrofertu na jeden konkrétní projekt.

Jen tím ovšem zcela zbytečně vyostřila spor, který Česká republika nemůže vyhrát. Pokud chtěla naznačit, že u Evropského soudního dvora napadne i konečné znění auditů, je to jen hra o čas. Vzhledem k tomu, jaká shoda panuje na evropské úrovni ohledně Babišova střetu zájmů, naše země takový spor nejen prohraje, ale koleduje si v konečném součtu o ještě vyšší sankce.

Český návrat do Evropy po koronakrizi se navíc znovu koná v těsné spolupráci se zeměmi Visegrádu, z nichž Maďarsko a Polsko jsou na evropském pranýři pro porušování principů právního státu. Koronakrize přitom už teď vyvolává velký tlak na to, aby se EU začala chovat v řadě oblastí rázněji. Místopředsedkyně EK Věra Jourová, se kupříkladu nedávno vyjádřila, že země, které nedodržují principy právního státu, by měly přijít o evropské peníze.

Jinými slovy: Evropská unie se i kvůli koronakrizi promění, začínají se hledat řešení, která byla dosud tabu, ale Česká republika se vrací ve staré zbroji. Včetně zatvrzelého odmítání společné evropské měny, vůči níž česká koruna v krizi značně oslabila. Chce se říct, že naši vrcholní politici ani během koronakrize nic nepochopili, z ničeho se nepoučili, a přitom se v důsledku pandemie blíží hospodářská krize, kterou bez co největší spolupráce v rámci EU budeme jen těžko zvládat.

ČRo Plus, 28.5.2020

21. 05.

Kancléř Mynář se vysmívá pravidlům liberální demokracie a právnímu státu

Jiří Pehe Přečteno 3727 krát Přidat komentář

Počet kontroverzí obklopujících prezidentova kancléře Vratislava Mynáře se dál rozrůstá. Není divu, protože Mynářův šéf, prezident Miloš Zeman, zatím vždy kryl hradnímu kancléři záda.

Mynářovo jméno se pojí s neúspěšnou žádostí o bezpečnostní prověrku, podivně levnou koupí vily v pražských Střešovicích, podezřelými zakázkami v oboře Lány, porušením dotačních podmínek při čerpání dotací pro Mynářův penzion v Osvětimanech, úřady nepovolenou stavbu rybníka využívaného k zasněžování sjezdovky tamtéž, nátlakem na soudce, nebo nedávnou zabijačkou v Osvětimanech, při níž kancléř porušil pravidla platící během nouzového stavu vyhlášenému kvůli pandemii nového koronaviru.

Nejnovější kauza se týká dopisu, v němž čínská ambasáda varovala Českou republiku před cestou nedávno zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery na Tchaj-wan. V médiích se objevily zprávy, že si Mynář tento dopis objednal, či na jeho údajně výhrůžném znění s čínskou ambasádou dokonce spolupracoval. Kancléř tvrdí, že to není pravda, a hrozí právními kroky proti DeníkuN, který s touto zprávou přišel jako první.

Skutečnost, že Kubera kopii dopisu obdržel během oběda ústavních činitelů na Hradě, nikoliv přímo od ambasády, vysvětluje kancléř tak, že dokument čínská ambasáda doručila na podatelnu Pražského hradu. Dokument Kuberovi prý ani nebyl přímo adresován. Dopis ovšem Hrad odmítá zveřejnit.

Stejně tak odmítá zveřejnit zápis ze zmíněné schůzky. Hrad nejprve tvrdil, že žádný nebyl pořízen. A když Mynář sám přiznal, že pořízen byl, odmítl jeho zveřejnění s tím, že jde jen o pracovní dokument, a takové se zveřejňují jen v případě silného veřejného zájmu, který prý neexistuje. Podle některých právních expertů ovšem Hrad odmítáním zápis zveřejnit porušuje zákon.
Mynář byl kvůli dopisu i možným podivným okolnostem jeho vzniku pozván na jednání sněmovního výboru pro zahraničí. Po týdnech mlčení pozvání nakonec odmítl ve videu zveřejněném Hradem s tím, že výbor nemá právo, aby si ho "zval na kobereček", protože spadá výhradně do pravomoci prezidenta, který představuje moc výkonnou, zatímco Sněmovna moc zákonodárnou.

I toto vysvětlení kancléře je sporné. Je pravda, že Mynářova pozice vysokého státního úředníka je odvozena od prezidenta, jenže obě komory parlamentu-- Sněmovna i Senát--mají vůči prezidentovi, i když je přímo volen, významné kontrolní pravomoci. Svědčí o tom i nedávná ústavní žaloba na Zemana, která úspěšně prošla Senátem, ale nakonec nezískala potřebný počet hlasů ve Sněmovně. Senát schvaluje prezidentovy kandidáty na pozice v Ústavním soudu, Sněmovna zase hradní rozpočet.

V obecnější rovině prezident a jeho kancelář hrají významnou roli v zahraniční politice státu. Za tu je sice ústavně odpovědná v prvé řadě vláda, ale vůči té má kontrolní pravomoci právě Sněmovna. I proto existuje zmíněný sněmovní výbor pro zahraniční politiku. Prezidenta a jeho lidi nelze z tohoto systému ústavních pojistek vyjmout.

Mynář by si měl možná po sedmi letech na Hradě konečně přečíst ústavu. Dozvěděl by se něco o dělbě moci, a konkrétně o tom, že Sněmovna má vedle zákonodárných pravomocí též pravomoci kontrolní.

Bohužel Sněmovna ve svém současném složení, jakož i ve vztahu k prezidentovi slabý premiér, proti Hradu utrženému z řetězu nic nedělají. Když Mynář nedávno požádal rozpočtový výbor Sněmovny o navýšení hradního rozpočtu o 18 miliónů korun, výbor navzdory Mynářovu pohrdání Sněmovnou i začínající ekonomické krizi navýšení schválil. Sněmovna tak opět promeškala příležitost připomenout ústavně neodpovědnému prezidentovi a jeho úředníkům, že u nás existuje dělba moci, a že si nemohou dělat, co chtějí.

ČRo Plus, 21.5.2020

23. 04.

Když politici kážou vodu, ale sami pijí víno

Jiří Pehe Přečteno 2940 krát Přidat komentář

Omezení volného pohybu osob a další opatření, která česká vláda zavedla v rámci nouzového stavu v boji s epidemií koronaviru mohou být účinná, jen když je dodržují opravdu všichni. Za porušování některých z nich i proto hrozí finanční sankce či dokonce trestní postihy. A k dodržování restrikcí se veřejnost snaží vést příkladem i známé osobnosti a politici.

Stejně je tomu i v jiných zemích. A politici, kteří v některých zemích porušili dočasná omezení volného pohybu a sdružování, jakož i přísná hygienická nařízení, museli z takového jednání vyvodit politickou odpovědnost.

Hlavní skotská hygienička Catherine Calderwoodová navzdory vlastním výzvám, aby občané dodržovali v rámci nouzového stavu zákaz cestování, podnikla dvě cesty do svého venkovského sídla. Když to novináři odhalili, omluvila se a okamžitě rezignovala.

Australský ministr kultury Don Harwin měl podobný problém. Když vešlo ve známost, že navzdory vládním omezením cestoval do svého letního sídla na pobřeží oceánu, musel rezignovat. I on se omluvil.

A co u nás? Sám šéf krizového štábu a ministr vnitra v jedné osobě Jan Hamáček byl nejprve vyfocen spolu s několika dalšími spolupracovníky bez roušky při pracovní poradě. Blatantní porušení pravidel, k jejichž dodržování sám občany pravidelně silnými slovy nabádá, vyřešil omluvou a darem ve výší deset tisíc korun korun charitě.

Hamáček se alespoň omluvil, ale nic podobného nenásledovalo, když při poradě v Lánech byl vyfotografován prezident a dvanáct hostí, jak sedí okolo stolu s talíři s jídlem. Všichni sice měli roušky, ale nebyly dodrženy požadované odstupy. A prezident následně vysvětlil, že přítomní dopravovali jídlo do úst pod rouškami. Jediný z přítomných, který se následně omluvil a dokonce dal k dispozici svoji funkci šéfa Svazu měst a obcí, byl František Lukl. Prezident reagoval útokem na novináře.

Vyznamenávají se i prezidentovi spolupracovníci. Poradce Martin Nejedlý porušil pravidla karantény po návratu z Číny. Kancléř Vratislav Mynář si rovnou uspořádal bez povolení hygienických orgánů zabijačku za účasti dalších pěti lidí ve svém penzionu v Osvětimanech. Vše vysvětlil tak, že prase bylo nemocné, bylo ho prý třeba porazit. Zastal se ho i prezident. A jako by toto několikanásobné porušení pravidel nouzového stavu a arogance nestačily, Mynář prozradil, že přítomným nechal udělat před zabijačkou rychlotesty, na které obyčejný občan stojí ve frontě nebo se jich vůbec nedočká.

Ministryně Alena Schillerová zase udivuje veřejnost novými účesy, ač jsou oficiálně kadeřnictví zavřena, a kadeřník nesmí zákazníka navštívit ani doma. Prý si přeliv i nový účes vyrábí sama, protože je z generace, která se naučila být soběstačná.

Premiér Andrej Babiš, který v projevech k národu vyzývá všechny k dodržování pravidel, a nevybíravě se v jednom z nich pustil do jakési skupinky mužů, kteří prý v rozporu s pravidly byli přistiženi při konzumaci piva, k excesům vlastních ministrů i prezidenta a jeho spolupracovníků mlčí. Je pak těžké se pohoršovat nad tím, že během Velikonoc nemálo občanů porušilo vládní restrikce.

Když čelní politici kážou vodu, ale pijí víno, a ještě se veřejnosti fakticky vysmívají v podobě hloupých vysvětlení nebo odmítáním třeba se jen omluvit, nelze se divit, když průměrný občan ztrácí motivaci hrát podle vládních not.

ČRo Plus, 23.4.2020

18. 04.

Češi jsou mistři v přežívání. Jenže co potom?

Jiří Pehe Přečteno 10716 krát Přidat komentář

Česká republika má ve srovnání s většinou zemí menší počet nakažených koronavirem i jeho obětí. Hlavní zásluhu na tom, zdá se, má neobyčejná ochota lidí podřídit se disciplinovaně drastickým opatřením přijatým vládou.

A to dokonce i těm absurdním, takže roušky nosili zpočátku i řidiči aut, ač v nich byli sami. A moderátoři televizních pořadů i televizní reportéři, nebo politici na tiskovkách, na nás i teď huhlají přes roušky, ač by je kamera mohla jako v jiných zemích zabírat z potřebné vzdálenosti, třeba i bez přítomnosti kameramana--tedy bez nebezpečí nákazy kohokoliv jiného.

Prý se tak dává příklad ostatním. Otázka je, zda jde o příklad v účinném boji s nákazou, jak o tom nás i svět neustále přesvědčuje premiér, nebo o příklad bezmyšlenkovité ochoty následovat v politických a společenských kalamitách ty vzorce chování, které národu pomáhají přežít „za každou cenu.“

Táhne se to už přinejmenším od Bílé hory. Vznikla celá národní mytologie o umění přežít nadvládu cizáků i další kalamity. Přežili jsme „lépe“ než většina ostatních i většinu evropských válečných konfliktů od dob třicetileté války.

Nejkratší odpovědí na zvědavé otázky cizinců ohledně relativní netknutosti Prahy je, že jsme jako národ nikdy nebojovali. Legionáři, jejichž odvaha pomohla Masarykovi vybojovat nezávislý stát, čeští piloti v Anglii za 2. světové války, nebo účastníci Pražského povstání jsou spíš výjimky. A mnohé z nich příští režimy „po zásluze“ potrestaly.

I roce 1938 převážil navzdory odhodlání mnoha vojáků bojovat politický instinkt přežít, když se rozhodovalo, zda válčit s Německem. Umění přežití se pak znamenitě osvědčilo v době protektorátu, který přišel o zhruba půl roku později.

Do módu přežití se nemalá část populace uchýlila i po nástupu komunismu. Byl nám prý koneckonců vnucen Sovětským svazem, takže co se dalo dělat. To samé po invazi v roce 1968. Éra normalizace byla přímo esencí umění přežít. A mnoha lidem se to ponížení dokonce líbilo, protože ani nevěděli, že jsou ponižováni. Je logické, že v současné krizi okamžitě vznikl televizní kanál pro seniory, který je vrací ke kultuře z dob normalizace.

Jistým specifikem českého přežívání za každých okolností je i to, že se vždy vynoří spousta lidí, kteří v zájmu režimu či mimořádných opatření, kterým se Češi spořádaně podřídili, dokážou vytvářet složité myšlenkové konstrukce, proč je to tak dobře: proč nám nic jiného nezbylo, a jací jsme vlastně mistři světa. Poradíme rádi i ostatním. Kdyby špatně vyzbrojení Poláci nešli v roce 1939 proti německým tankům a poslušně se jako my podřídili, mohli mít o několik miliónů méně mrtvých a pěkně zachovalou Varšavu.

Epidemie koronaviru je pro národ tak dokonale vytrénovaný v přežívání ve srovnání s jinými učiněná brnkačka. Vláda nám zase jednou říká, co dělat, a ačkoliv to kolikrát nedává smysl, protestovat prý nemá cenu. Když zazní, že hranice můžou zůstat zavřené až dva roky, nebo že se rozvolní to, ale ne něco jiného (co by dávalo smysl „rozvolnit“ dříve, popřípadě to vůbec nemuselo být omezeno), kromě věčných reptalů z pražské kavárny je ticho po pěšině.

Většina národa podle průzkumů soudí, že zůstat takto zalezlí za národními hranicemi zvládneme třeba i dlouhou dobu. Jaképak riskování, přežili jsme Hitlera i komunismus, přežijeme i koronavirus. Zdá se, že jsme touto filozofií nakazili i Slováky, kteří jsou jediným národem v Evropě, který se s námi může v organizovaném přežívání měřit.

Otázkou je, kolik lidí si uvědomuje, že se jejich zatím poklidné, disciplinované přežívání pod taktovkou vlády může brzy změnit v existenční boj, protože drastická opatření, kterým se všichni tak ochotně podřídili, zásadně poškodí české hospodářství. A otázkou také je, jaké škody tenhle disciplinovaný skluz zpátky ke zvykům normalizačního bezčasí, způsobí české demokracii, která i třicet let po sametové revoluci dost pokulhávala za těmi západními.

Jisté je, že současné organizované a obecně sdílené přežívání, jehož různé aspekty kromě rýpalů nikdo ani příliš nerozporuje, povzbudí přesně onen druh lidí, kteří v minulosti obhajovali druhou republiku, pak protektorát, pak komunismus. Jak říkával soudruh Husák: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!“ A ve svých projevech obvykle dodával, že se nám dobře daří.

Normalizační režim padl, teprve když si lidé začali uvědomovat, že disciplinované přežívání v něm se jich začíná ekonomicky dost nepříjemně dotýkat. I s poslušným přežíváním v čase koronaviru to bude podobné. Bohužel mezitím ztratíme spoustu času.

16. 04.

Pandemie je zřejmě za vrcholem, ale to nejhorší teprve přijde

Jiří Pehe Přečteno 2602 krát Přidat komentář

Česká vláda zveřejnila harmonogram pro postupné rozvolňování přísných omezení, která přijala v boji s epidemií koronaviru. Je to důležitý milník zejména z psychologického hlediska a částečně i z hlediska ekonomického. Budou moci znovu začít fungovat nejrůznější řemeslníci, poskytovatelé služeb i řada průmyslových firem, které buď utlumily nebo úplně přerušily provoz.

Celkově ale zůstane společenský provoz nadále významně ochromen. V nedohlednu je obnovení sportovních, kulturních a politických akcí, na nichž se scházejí větší počty lidí, a až na povolené výjimky zůstanou zavřené hranice.

Česká republika je přitom jednou z nejvíce exportně orientovaných zemí v Evropě. Mezinárodní finanční instituce i proto předpovídají pro naši zemi v tomto roce hlubší propad ekonomiky než pro ostatní visegrádské země. Mezinárodní měnový fondu předpovídá pro Českou republiku pokles až o 6,5 procenta. Podle téže organizace se po mnoha letech propadne jako celek i světová ekonomika, a to až o 3 procenta. Hospodářská krize, která po vlně omezení hospodářských aktivit, pohybu osob a zavírání hranic v jednotlivých státech téměř jistě po celém světě přijde, bude podle MMF srovnatelná s tou, kterou spustil krach na newyorské burze v roce 1929.

Zejména pro exportně orientované země, jako je Česká republika, bude návrat k normálu, o němž se nyní mluví jako o kýžené metě, velmi složitý. Tím, že se světová ekonomika na několik měsíců v podstatě zastavila, byly na mnoha různých úrovních zpřetrhány odběratelské a dodavatelské toky.

Navzdory masivní podpoře národních vlád krizí zasaženým podnikatelům v podobě levných půjček, skupování dluhů nebo financování programů, jako je kurzarbeit, desetitisíce firem v Evropě i jinde několikaměsíční výpadek nepřežijí. Velké nadnárodní společnosti, které snad mají dostatek rezerv, aby je krize nepoložila, tak ztratí mnohé subdodavatele. A mnohé menší firmy, jejichž úspěch je založen na vývozu za národní hranice, budou v podobě uzavřených hranic ještě dlouho čelit překážkám, nemluvě o tom, že mohou ztratit svoje odběratele úplně. Mnohé firmy i jednotlivci se dostanou do dluhové pasti.

Omezení, která teď národní vlády začínají uvolňovat, poškodila složité předivo světové ekonomiky a narušila toky zboží v míře, kterou zatím není nikdo schopný zmapovat. Tento globální ekonomický organismus se tvořil po desetiletí, a napravit škody, které vznikly a ještě stále vznikají, nepůjde během několika měsíců. Po měsících omezení spotřeby lze sice v jednotlivých státech očekávat po ukončení všech omezení nárůst domácí poptávky, jenže je otázkou, jak se na ní podepíše očekávaná zvýšená nezaměstnanost i zadlužení domácností.

Jak už upozornili někteří ekonomové, obrovské sumy peněz, které státy ve snahách utlumit dopady krize lijí do svých ekonomik, jsou financovány zadlužováním, nebo prostě takříkajíc tisknutím peněz. Rostoucí zadlužení některých států může skončit jejich bankrotem, tištění peněz s sebou zase nese nemalou hrozbu inflace. Ta, pokud se vyšplhá do vysokých čísel, znehodnocuje platy, jakož i sociální a důchodové dávky, což sráží poptávku po zboží a službách.

Můžeme se tedy snadno ocitnout v začarovaném kruhu. I proto mohou být předpovědi některých finančních institucí, že po dočasném poklesu začnou ekonomiky národních států příští rok prudce růst, přehnaně optimistické.

Jinými slovy: skutečná krize nás teprve čeká. Vládní omezení sice už teď ekonomicky poškodila některé skupiny obyvatelstva, zatím se ale většině veřejnosti mohlo vše jevit jako vynucená delší dovolená, během níž, až na omezení pohybu, lidé výrazně nestrádali. Skutečné problémy přijdou teprve v okamžiku, až lidé začnou pociťovat dopady globální hospodářské krize, která vypukne. Vláda i její poradní ekonomické orgány by měly už teď připravovat krizové scénáře.

ČRo Plus, 16.4.2020

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy