05. 12.

Čeští demonstranti nechtějí měnit výsledky voleb

Jiří Pehe Přečteno 3179 krát Přidat komentář

V České republice se už mnoho let vede podivná diskuze o občanské společnosti. Když rodící se občanská společnost zhruba deset let po pádu komunistického režimu získala tolik sebevědomí, že se začala aktivně bouřit proti opoziční smlouvě, nebo proti pokusům omezovat nezávislost veřejnoprávní televize, Václav Klaus a Miloš Zeman, lídři opozičně-smluvních stran—občanských demokratů a sociálních demokratů--reagovali pohrdlivě: pokud prý chtějí občanské inciativy a demonstranti dělat politiku, mají si založit politickou stranu a soutěžit ve volbách. Klaus už tehdy mluvil o nikým nevolených elitách.

Přední politici si cestu k občanské společnosti nenašli ani později. Když různé občanské skupiny upozorňovaly na systémovou korupci, která zužovala českou politiku zejména v prvním desetiletí tohoto století, odbývali je lídři ODS a ČSSD s pomocí argumentů velmi podobných těm, které vnesli do české politiky v 90. letech Klaus a Zeman.

Chytře toho nakonec využil Andrej Babiš, jenž ve svém protikorupčním tažení, které ho vyneslo až do nejvyšších pater politiky, sliboval spolupráci s organizacemi, jako je Rekonstrukce státu. Jenže když se dostal k moci, splnil jen některé protikorupční návrhy vzešlé z občanské společnosti, a začal ve světle občanských protestů proti jeho minulosti nebo kauze Čapí hnízdo používat proti občanským iniciativám argumenty velmi podobné těm, s nimiž přišli kdysi lídři jim kritizovaných tradičních stran. Ba co hůř, začal hrozit, že přiškrtí státní podporu nejrůznějším nevládním organizacím.

Mocného spojence našel zejména v prezidentu Zemanovi. Ten se opakovaně vyjadřuje urážlivě nejen o občanských iniciativách, ale útočí i na účastníky demonstrací a protestů. Mohli jsme si tak vyslechnout slova o neandrtálcích, řvoucím stádu, a podobně. Zeman tvrdí, že se demonstranti proti Babišovi i jemu snaží zvrátit výsledky voleb. Jinými slovy, prezident se snaží vytvořit dojem, že se naši občanští aktivisté pokoušejí o jakousi obdobu ukrajinského Majdanu.

Klaus a někteří komentátoři pro změnu v polední době oprášili teorie o nikým nevolených elitách, které si prý usurpují právo mluvit za všechny. Vědí, že v současné vlně populistického anti-elitářství tento argument v nemalé části společnosti rezonuje. Zase tedy slyšíme, že samotné demonstrace jsou prý projevem útoku „ulice“ na parlamentní demokracii.

Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí.

Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana.

Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bylo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele.

Zeman, Babiš i další politici, kteří demonstrace kritizují, by navíc měli být vděční za to, že se s výjimkou protestů krajní pravice a levice u nás protestuje vesměs civilizovaným způsobem. Zatím se tu neobjevilo nic z toho, co jsme viděli třeba nedávno při demonstracích žlutých vest ve Francii. Ony „nikým nevolené elity“, které na demonstracích mluví, a na které někteří politici tak nenávistně útočí, jsou v našem případě natolik demokratické, že by se proti jakémukoliv takovému násilí postavily.

ČRo Plus, 5.12.2018

28. 11.

Prezident utržený z ústavního řetězu

Jiří Pehe Přečteno 2473 krát Přidat komentář

Ve svém projevu v izraelském parlamentu navrhl prezident Miloš Zeman přesun české ambasády do Jeruzaléma, ačkoliv to zatím není oficiální stanovisko české vlády, která za kroky ústavně neodpovědného prezidenta ručí. A doplnil to bonmotem, že naneštěstí není diktátor.

Zaujal ho také sankční systém izraelského parlamentu, na jehož základě se poslancům, kteří mají nadměrný počet absencí, krátí plat. Podpořil by to prý i u nás.

Až z Izraele také poučil Sněmovnu, že marnila čas nedávným hlasováním o nedůvěře vládě Andreje Babiše, a že mohla místo toho přijímat zákony. Možná při rozdávání těchto dobrých rad zapomněl, že on sám některé svoje zákonné a ústavní funkce odmítá plnit a v poslední době tráví více času odpočíváním v Lánech než na Hradě.

Prezident jistě může mít názory i na věci, které nepatří do jeho působnosti. Jenže Zeman se vyslovuje k takovým záležitostem opakovaně a autoritativně--jako bychom měli prezidentskou republiku, a nikoliv parlamentní demokracii. A občas je dokonce v těžkém konfliktu zájmů. Kupříkladu když doporučuje zrušit Senát, což je instituce, která má vůči němu kontrolní pravomoci.

Prezident se snaží ovlivňovat i chod vlády. Vůči vládě má sice jisté ústavní pravomoci i on, ale ty končí tím, že vládu za jistých ústavně předepsaných okolností jmenuje a odvolává, anebo na návrh premiéra jmenuje a odvolává jednotlivé ministry.

Tyto ústavní mantinely jsou Zemanovi ale zjevně příliš úzké. V minulosti se tudíž nejenom vzpíral žádosti premiéra odvolat nebo jmenovat konkrétního ministra, ale také třeba jmenoval vládu takzvaných expertů bez souhlasu Sněmovny. Anebo nechal vládu, která nezískala důvěru Sněmovny, neúměrně dlouho vládnou v demisi.

Vloni po volbách pro změnu oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem znovu, i když jeho první vláda nezíská důvěru. Nebyl to sice neústavní krok, ale bylo to gesto jdoucí proti duchu Ústavy. A když Zeman před nedávným hlasováním o nedůvěře Babišově vládě už dopředu prohlásil, že Babiše jmenuje v případě pádu vlády znovu, hraničilo to s výsměchem Ústavě a Poslanecké sněmovně.

Nejnověji se prezident plete i do složení již jmenované vlády, když navrhuje, aby byl odvolán ministr zahraničí Tomáš Petříček, protože je prý jen loutkou Miroslava Pocheho, kterého Zeman v rozporu se svými ústavními povinnostmi odmítl jmenovat, když se vláda formovala. V obecnější rovině pak prezident i jeho okolí vyvíjejí nad rámec prezidentských kompetencí tlak na vládu ohledně určitých strategických rozhodnutí, jako je dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech.

Zeman občas zmiňuje jako zdroj své legitimity k určitým krokům přímou volbu prezidenta. Což o to, ta jistě zvýšila vliv hlavu státu, ale nebyla doprovozena posílením jeho ústavních pravomocí, takže
odpovědnost za jeho kroky dál nese vláda.

Ta Babišova bohužel Zemanovo šlapání po ústavě toleruje. A složení parlamentu, který by teoreticky mohl odkázat Zemana do patřičných mezí s pomocí ústavní žaloby, je bohužel takové, že ani on se k ničemu neodhodlá. Zeman jako zdatný technolog moci to ví, takže s postupujícím časem bude jeho excesů bude spíš přibývat. A bohužel to zanechá hluboké šrámy na české politické i ústavní kultuře.

ČRo Plus, 28.11.2018

22. 11.

Jaká může být role tajných služeb v kauze Babiš mladší

Jiří Pehe Přečteno 8353 krát Přidat komentář

Po odvysílání reportáže TV Seznam, v níž syn premiéra Andreje Babiše tvrdí, že byl zavlečen na Krym a Ukrajinu, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, se začaly rojit spekulace o roli zpravodajských služeb. Ti, kdo o této roli spekulují, se ale nedokážou shodnout, které služby by to měly být, a co by mohlo být jejich zájmem.

Nejblíž pravdě bývá obvykle vysvětlení nejjednodušší, které zní, že tajné služby nehrály žádnou roli v samotném zprostředkování výpovědi Babiše mladšího. Ten se nejspíš rozhodl mluvit, protože se cítil zrazený vlastním otcem.

Netřeba dodávat, že ti, kdo o roli tajných služeb v tom, že Babiš mladší promluvil na kameru, spekulují, nejsou samozřejmě schopní odpovědět na otázku, zda nějaká tajná služba, pokud se dle jejich názoru v celé věci angažovala, dala novinářům jen tip, kde Babiš mladší pobývá bez toho, že by věděla, co Babiš mladší řekne. Anebo zda naopak dopředu věděla, že Babiš mladší mluvit chce a co chce veřejnosti sdělit.

Na co ale odpovědět lze, je to, na co upozorňují bezpečnostní experti: podle nich je nemyslitelné, že by syn druhého nejbohatšího českého podnikatele a významného politika mohl pobývat na okupovaném Krymu, který ještě stále podléhá speciálnímu režimu (a pak odcestovat na Ukrajinu), aniž by jeho pobyt na Krymu pečlivě monitorovaly ruské tajné služby. A aniž by si jeho pobytu na Krymu a pak na Ukrajině všimly i ty ukrajinské.

Otázkami je v této souvislosti obestřena zejména role Petra Protopopova, ruského občana dlouhodobě žijícího v České republice, který pracoval v minulosti v Agrofertu jako řidič a je manželem psychiatričky Dity Protopopové, v jejíž péči údajně duševně nemocný Babiš mladší byl. Není totiž jasné, jak by mohl takový běžný ruský občan žijící trvale v ČR zařídit výjezd švýcarského občana Babiše mladšího na Krym, kam není vstup cizincům zatím běžně povolen.

České tajné služby to jistě zajímá, stejně jako je asi zajímá role dívky, která se podle Protopopova stala na Krymu přítelkyní Babiše mladšího. Tuto „slečnu“, jak o ní mluví Protopopov, prý Protopopovi doporučil dobrý známý, a slečna si Babiše mladšího prý hned velmi oblíbila a rozuměla mu. Dokonce do té míry, že v péči o údajně mentálně nestabilního Babiše mladšího na čas nahradila Protopopova, který odjel zpět do České republiky.

Jinými slovy: otázkou podle bezpečnostních expertů není, zda ruské tajné služby Babiše mladšího „vytěžily“, ale spíše co vše--a prostřednictvím jakých technik a koho--se ruské (popřípadě ukrajinské) tajné služby dozvěděly o Babišově byznysu, rodině a dalších věcech. A zda to činí českého premiéra vydíratelným. Tímto prizmatem teď bohužel bude leckdo na jeho jednání nahlížet při každém strategickém rozhodování, které se týká bezpečnosti České republiky nebo třeba stavby nových jaderných reaktorů.

21. 11.

Co je opravdu znepokojující v případu Andreje Babiše mladšího

Jiří Pehe Přečteno 3682 krát Přidat komentář

Skandál okolo Andreje Babiše mladšího začal televizní reportáží, v níž tvrdí, že byl unesen na Krym, aby nevypovídal v kauze Čapí hnízdo. Jeho otec, český premiér, vzápětí označil zmíněnou televizní reportáž za hnus a manipulaci. Reportéři prý zneužili duševně nemocného člověka, kterým Babiš mladší údajně je.

Jenže útoky na metody práce novinářů, kteří reportáž natočili, nemohou zakrýt několik velmi znepokojivých faktů. Tak především k nám skrze televizní obrazovku promlouvá přímo Babiš junior. Jeho slova nejsou nijak zprostředkována. A jakkoliv se jeho otec snaží zpochybňovat jeho výpověď odkazy na jeho údajnou duševní nemoc, evidentně si Babiš mladší alespoň v něčem nevymýšlí.

Kupříkladu v tom, že byl svěřen do péče řidiče Agrofertu, Petra Protopopova, který ho na Krym skutečně odvezl. To totiž potvrdil Protopopov i premiér Babiš.

Jinými slovy: zatímco se lze přít o to, zda premiérův syn odjel na Krym dobrovolně nebo pod nátlakem, a jestli se ho tedy Babiš senior opravdu pokoušel odklidit mimo dosah české policie, nikdo, ani premiér, nepopírá, že Babiš mladší skutečně na Krym odjel—a to s otcovým vědomím a v doprovodu ruského občana, který pracoval pro Agrofert.

Kauzu Čapí hnízdo už poměrně dlouhou dobu vyšetřuje česká policie, a nejnovější informace týkající se Babiše mladšího se netýkají samotného meritu této kauzy, kterým je možný dotační podvod. Zato se otevírá několik nových kauz, které jsou hodny důkladného prošetření.

Policie už oznámila, že se bude zabývat možným zavlečením, neboli únosem Babiše mladšího do Ruska a na Ukrajinu. Pokud by se to podařilo prokázat, jde o vážný trestný čin, který by byl ještě vážnější, pokud by se prokázalo, že se udál s vědomím současného premiéra.

Jenže ještě více znepokojivé jsou mezinárodně bezpečnostní aspekty pobytu Babiše mladšího v Rusku, a to bez ohledu na to, zda tam jel dobrovolně, nebo tam byl zavlečen. Když premiér odbývá pobyt svého syna na Krymu s tím, že tam je pěkně a svítí tam sluníčko, a že se tam jeho syn cítil šťastný (zejména prý poté, co se tam seznámil s ukrajinskou dívkou), měl by se spustit alarm ve všech českých tajných službách.

Jak už upozornila řada expertů, na okupovaný Krym není možné cestovat bez bedlivé pozornosti ruských tajných služeb, zvlášť když se někdo jmenuje Andrej Babiš a je synem významného českého politika a podnikatele. Otázkou také je, jak mohl někdo, kdo je nevýznamným řidičem v Agrofertu, vůbec cestu na Krym s cizím státním příslušníkem v doprovodu zařídit? Máme věřit, že ruské úřady povolily něco takového panu Protopopovi jen proto, že je původem Rus?

A kdo je ona přítelkyně, k níž Babiš mladší tak rychle zahořel silnými city? Protopopov tvrdí, že Babiše mladšího s ní seznámil on na základě doporučení svého kamaráda. Slečna prý hned pochopila, jak zvláštní Babiš junior je. Dokonce ho chápala tak dobře, že Protopopov nechal Babiše juniora v její péči a vrátil se na čas do České republiky.

Premiér Babiš nyní přiznal, že o tom všem věděl. Jinými slovy: Babiš, jenž byl v době pobytu svého syna na Krymu místopředsedou vlády státu, který je členskou zemí NATO a Evropské unie, kterážto na Rusko uvalila kvůli okupaci Krymu sankce, věděl o tom, že se jeho syn pohybuje na území Rusy okupovaného Krymu pod dohledem ruského občana a pak v péči jakési slečny, kterou jeho synovi tento ruský občan, dříve zaměstnanec Agrofertu, dohodil.

Tyto nové skutečnosti jsou v lecčems více znepokojující než celá kauza Čapí hnízdo. Až se opozice bude mít šanci při jednání Sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě ptát premiéra na konkrétní věci, možná by se měla mnohem více věnovat pobytu Babiše mladšího v Rusku a na Krymu než samotné kauze Čapí hnízdo.

ČRo Plus, 21.11.2018

Korekce: JJak mě upozornil čtenář, údaj, že Babiš byl místopředsedou vlády v době, kdy byl jeho syn na Krymu, není přesný, protože Babiš byl vicepremiérem do do 24.5.2017, zatímco Babiš junior byl na Krymu podle různých informací v létě 2017. Babiš byl v době pobytu svého syna na Krymu tedy jen poslancem a předsedou hnutí ANO.

15. 11.

Proč je odmítnutí globálního paktu o migraci chyba

Jiří Pehe Přečteno 2921 krát Přidat komentář

Vláda rozhodla, že se Česká republika nepřipojí ke globálnímu paktu o migraci, který se chystá přijmout více než 190 zemí celého světa v Maroku na začátku prosince.

Toto rozhodnutí bude nejspíš přijato většinou české veřejnosti bez reptání. Týká se koneckonců mezinárodní úmluvy, kterou si naprostá většina českých občanů nikdy nepřečte. Navíc v jejím názvu je ono dnes politicky magické slůvko „migrace“, okolo kterého politici visegrádských zemí už dlouhou dobu populisticky křepčí.

Nepřistoupení k této úmluvě tedy může přinést vládě politické body, což je, zdá se, hlavní důvod, proč úmluvu odmítla. To, že se zase jednou jedná především o populistické gesto, správně vystihl i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když suše poznamenal, že by si politici ve visegrádských zemích měli úmluvu nejprve přečíst.

Kdyby si ji přečetli, zjistili by, že naší zemi i ostatní členy Visegrádu v podstatě ničím neohrožuje, ale naopak může být pro ně docela užitečným nástrojem. Ti čeští politici, kteří proti úmluvě nejvíc brojili, mají sice pravdu v tom, že pakt explicitně nerozlišuje mezi legální a nelegální migrací, ale to činí jiné mezinárodní dokumenty, které tento právně nezávazný pakt nenahrazuje. Jeho primárním cílem také není ustavit migraci jako lidské právo, jak tvrdí český premiér, protože i to je už zakotveno v jiných smlouvách Organizace spojených národů, včetně Všeobecné deklarace lidských práv.

Pakt se spíše soustředí na to, že i migranti mají lidská práva. Má se s nimi zacházet slušně a lidsky. Ale hlavně nabízí nástroje pro globální spolupráci zemí v oblasti migrace a umožňuje jim jejich aktivity v této oblasti lépe koordinovat. Cílem i tohoto paktu je vytvořit rámec pro globální správu jevů, které jsou svojí povahou globální, a žádný stát je nemůže dnes řešit úspěšně sám.

Obhájci vládního rozhodnutí mohou argumentovat, že nepřijetí paktu nás nic nestojí, protože je příliš obecný, a navíc, zemi, jako je ta naše, která zůstává ušetřena většího přílivu migrantů, zejména těch nelegálních, nepřijetí nijak negativně neovlivní. Potíž je v tom, že Česká republika sice není cílovou zemí pro migraci, ale je zemí, z níž mnoho lidí migruje. A že nepřistoupením k paktu oslabujeme svoji pozici při možné ochraně vlastních lidí.

V zahraničí žije podle střízlivých odhadů více než půl miliónu Čechů, pravděpodobně ale mnohem víc, kteří tam většinou pracují nebo studují. Ti, kteří jsou v zemích Evropské unie, mají práva vyplývající z evropských smluv a nepřistoupení České republiky k migračnímu paktu je ovlivní snad jen v tom, že se na ně v zemích západní Evropy bude nahlížet ještě více než dosud, jako na občany jedné z visegrádských zemí, které nedokážou v poslední době produktivně spolupracovat ani se zbytkem EU, ani se světovým společenstvím.

Ti Češi, kteří jsou mimo EU, mohou ale časem zjistit, že jim svým nepřistoupením k migračnímu paktu česká vláda ztížila pozici. Až premiér Babiš bude po příštím setkání s britskými politiky opět vyhlašovat, že jedním z jeho cílů je zajistit, aby práva desetitisíců Čechů pracujících a studujících ve Velké Británii byla respektována i po brexitu, je na místě se ho zeptat, proč tedy jeho vláda nepřijala globální migrační pakt, který by srozumění s Velkou Británií (která pakt přijme) usnadnil.

Jinými slovy: nepřijetí paktu je zbytečné populistické gesto. Odmítnutí nás nijak více neochrání před případnou migrační vlnou, ale zato ztíží pozici České republiky při ochraně vlastních občanů migrujících jinam. Otázkou je zda to vše stojí za těch několik málo případných bodů v žebříčcích popularity, které vládní strany doufají získat tím, že se budou veřejnosti mylně jevit jako nekompromisní ochránkyně našich národních zájmů v oblasti migrace.

ČRo Plus, 14.11.2018

07. 11.

Pět zásadních závěrů z amerických voleb

Jiří Pehe Přečteno 3062 krát Přidat komentář

Výsledky voleb do Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu amerického Kongresu, jakož i výsledky volebních klání o pozice guvernérů ve 36 státech americké unie, zásadně ovlivní fungovaní americké politické scény v příštích dvou letech. Podrobné analýzy výsledků jistě nabídnou celou řadu závěrů a predikcí, ale pět zásadních postřehů lze učinit už nyní.

Tím nejdůležitějším je, že Demokratická strana bude mít na rozdíl od předešlých let většinu ve Sněmovně reprezentantů, což je značná komplikace pro prezidenta Donalda Trumpa a jeho Bílý dům. Nejenže pro Tumpa bude složité, ne-li nemožné, prosadit až do prezidentských voleb za dva roky jakékoliv nové zákony, ale Sněmovna reprezentantů má vůči prezidentovi i některé důležité pravomoci, které zatím měli v rukou většinoví republikáni.

Tou nejdůležitější je možnost jednotlivých sněmovních výborů vyžadovat předložení určitých dokumentů, a to nejen od Bílého domu. Je tudíž téměř jisté, že jedním z prvních kroků nové Sněmovny bude žádost o vydání daňových přiznání Trumpa, která odmítal zveřejnit jak během prezidentské kampaně, tak v prvních dvou letech svého působení ve funkci. Jelikož se zdá, že Trump měl k tomu, aby zveřejnění svých daňových přiznání odmítal, vážné důvody, je možnost, že se jeho daňová přiznání dostanou do rukou demokratů a pak na veřejnost, nepříjemná nejen kvůli tomu, jaký to může mít dopad na jeho obhajobu prezidentského mandátu, ale i kvůli vyšetřování, které vede zvláštní vyšetřovatel amerického ministerstva spravedlnosti Robert Mueller ohledně možných vazeb Trumpa na Rusko.

Dalším důležitým výsledkem voleb je, že republikánská strana nejen udržela, ale dokonce zvětšila svoji většinu v Senátu. V praktické politice to znamená, že pokud bude Senát rokovat o některých dalších důležitých nominacích Trumpa, jako jsou ty na pozice soudců Nejvyššího soudu, velvyslanců či ministrů, nebudou demokraté v podstatě schopni tyto nominace blokovat či zdržovat.

Zdá se, že ve volbách do Senátu demokraté doplatili zejména na způsob, jakým postupovali při nominaci Bretta Kavanaugha na pozici soudce Nejvyššího soudu. Před senátním slyšením, které se v souvislosti s touto nominací konalo, průzkumy sice neukazovaly, že by demokraté v Senátu, kde obhajovali mnohem více křesel než republikáni, mohli získat většinu, ale zdálo se, že republikánská většina bude jen těsná, což se nakonec nestalo a republikáni budou mít více než pohodnou většinu.

Třetí závěr ohledně výsledků voleb se týká guvernérských klání. Republikáni si sice udrželi většinu těchto postů napříč Spojenými státy, ale pro Trumpa je varováním, že demokraté zvítězili ve třech státech, v nichž slavil úspěch v prezidentských volbách: v Pensylvánii, ve Wisconsinu a v Michiganu. Ty přitom patří tradičně mezi státy, v nichž se rozhoduje, kdo se stane prezidentem.

Čtvrtým důležitým poselstvím voleb je, že se zásadně proměnila skladba vítězů voleb do Sněmovny reprezentantů. Výrazné úspěchy slavily ženy, a celkově naroste počet zástupců různých menšin. To je do jisté míry porážka Trumpových útoků na některé menšiny i jeho postojů k ženám. Příští volby ukážou, zda šlo jen o reakci na Trumpovu politiku, nebo zda nástup žen a menšin odráží dlouhodobé demografické změny, jakož i další posun americké společnosti směrem k politice větší diversity a inkluze navzdory tomu, co reprezentuje současná administrativa.

Poslední důležitou zprávou voleb je, že mezi republikány ve volbách do Kongresu uspěli spíše politici loajální k Trumpovi než umírnění republikáni, kteří si od něj drželi odstup. To je pro Trumpa dvojsečný signál: na jedné straně znamená, že si Trump, který byl před svým zvolením vnímán republikánským establishmentem jako cizí těleso, upevní kontrolu nad stranou, na straně druhé tato konsolidace vlivu nad částí strany ale může vést k celkovému zmenšení jeho volební báze mezi republikánskými voliči, což může mít nepříznivý dopad na jeho volební šance v roce 2020.

ČRo Plus, 7.11.2018

22. 10.

Neumíme si vládnout

Jiří Pehe Přečteno 13883 krát Přidat komentář

Ze zpětného pohledu na 100 let, které uplynuly od obnovení české státnosti v roce 1918, se vynořuje i jeden velmi nelichotivý závěr, který je možné shrnout slovy „neumíme si vládnout.“ Platí to dokonce i o první republice, která byla zmítána po celou dobu své existence přebujelým partajnictvím, jež nakonec vyústilo do mimoparlamentního rozhodovacího mechanismu zvaného Velká pětka.

Jakkoliv byla první republika prodchnuta demokratickým republikánským étosem, vzývajícím údajné tradice českého humanismu, nedokázala nakonec „demokraticky“ a racionálně zpracovat největší výzvy, kterým čelila: smysluplnou integraci národnostních menšin, především sudetských Němců; skutečnou rovnoprávnost Slovenska s českým zeměmi; a fungující mezinárodně-bezpečnostní zakotvení Československa.

Sen o české výjimečnosti

Příběhem první republiky se vine jako červená nit přesvědčení o jakési národní výjimečnosti, které se vracelo v různých podobách i později a které možná nejprecizněji formuloval v roce 1968 Milan Kundera ve své polemice s Václavem Havlem. Kundera argumentoval, že socialismus s lidskou tváří je dějinotvorný experiment, který se mohl zrodit pouze zásluhou výjimečných humanistických tradic českého národa a jeho historického příběhu.

První republika přitom na převládající přesvědčení politické elity, že jsme historicky výjimeční, a že nám tudíž jen málokdo může rozumět, nemálo doplatila tím, že nebyla schopná budovat rovnoprávná spojenectví a neměla ve svém okolí skutečné přátele. Mnichov byl pak vnímán nikoliv jako geopolitická prohra bezpečnostně a mezinárodně politicky nepřipraveného státu, ale jako spiknutí proti naší jedinečnosti.

I rok 1968 byl vnímán jako projev české jedinečnosti. Světu jsme chtěli nabídnout humanizaci komunismu v podobě experimentu s jakousi „třetí cestou“. Spor mezi Kunderou a Havlem se týkal právě představy o české výjimečnosti. Kundera ve svém eseji mluvil ve spojení se socialismem s lidskou tváří o „svobodě, jakou svět ještě neviděl“. Havel naopak realisticky – podle mnohých ale prý „přízemně“ – upozorňoval, že by možná úplně stačilo, kdybychom se nepokoušeli vymyslet nový model politického vládnutí, ale přijali to, co funguje na Západě, tedy liberální demokracii.

Paradoxně i Havel později propadl v disidentských kruzích poněkud nerealistickým představám o „nepolitické politice“ coby modelu, který by se mohl stát po znovuobnovení svobody u nás jakousi alternativou k systému politických stran. I po roce 1989 se tak vedly dlouhé diskuze o tom, zda jsme nepromeškali jakousi historickou příležitost, když jsme se nakonec zcela „přízemně“ vydali cestou přijetí západního politického systému liberální demokracie, založeném na stranictví.

Havel nakonec svoje představy o politických stranách korigoval a občanskou společnost, která v konceptu nepolitické politiky měla hrát ústřední roli, hájil spíše coby jednu z nezbytných dimenzí fungující demokracie. Jenže do politické arény už mezitím vtrhli další čeští poličtí a ekonomičtí mesianisté, jako byl Václav Klaus, kteří sice formálně vzývali „standardní postupy“, ale ideologicky chtěli být neoliberálnější než samotní zakladatelé neoliberalismu na Západě. A věřili, že jimi navrhované transformační postupy, jako byla kupónová privatizace, nám dávají punc výjimečnosti – přinejmenším v kontextu postkomunistického světa.

Blouznění o tom, že víme, jak dělat věci lépe a rozumněji než ostatní země (jakkoliv dlouhá může být jejich demokratická tradice), zůstalo součástí české politické kultury dodnes a přeneslo se především do postojů k Evropské unii. Významnou součástí českého politického diskurzu tak dodnes zůstává přesvědčení, že kdyby nám ostatní více naslouchali, bylo by na světě, přinejmenším v Evropě, lépe.

Tento postoj se přitom úzce pojí s přesvědčením, že historické kalamity či selhání, jako byl Mnichov, nástup komunistů, či rychlá rezignace po sovětské invazi v roce 1968, jsme si nezpůsobili převážně sami, ale byli jsme jako národ obětí jiných. Kundera ve svém projevu na sjezdu československých spisovatelů v roce 1967, a pak ve své polemice s Havlem, dal tomuto postoji i jakési ideové zastřešení v podobě nelehkého údělu „nesamozřejmého národa.“

Slabost elit

Znovu a znovu se vynořující přesvědčení o národní výjimečnosti, kterou ostatní národy nenechají vykvést, protože nás buď nechápou, nebo přímo utlačují, je jakousi náhražkou za poměrně malou schopnost si rozumně vládnout. A ta se pro změnu pojí se slabostí politických elit.

V zemi, která v posledních 400 letech byla zhruba 350 let provincií jiných, během kteréžto doby byla ovládána z Vídně, Berlína a Moskvy, to není možná překvapující. Domácí politické elity neměly možnost skutečně vyrůst, částečně i proto, že když se v 19. století rodila moderní politika, převládla v českých zemích silná národovecká ideologie, která místo budování silných strategických pozic v rámci Rakousko-Uherska vídeňskou politiku spíše bojkotovala a snila svůj provinční sen.

V ideologii národní výjimečnosti byla přetvořena dokonce i amputace českých elit po Bílé hoře. Dalo to prý postupem času vzniknout unikátnímu českému plebejství, které je vnitřně demokratické a humanistické. Jenže, jak si později všiml i Tomáš G. Masaryk, toho plebejství mělo v sobě zabudováno i poměrně destruktivní rys, pokud jde o schopnost si vládnout: těm „nahoře“ se nemá důvěřovat, jsou nejspíš někým dosazeni nebo nám „dole“ nerozumějí.

Jak to v návaznosti na Masarykovy postřehy pěkně vystihl Václav Bělohradský, místo strukturované politické opozice se u nás opakovaně formuje opozice k politice. Jinými slovy, politika je elitářský, odcizený a namáhavý projekt a ti, kteří ji provozují, nerozumějí už z podstaty věci „lidu“. Ten má naopak zdravý rozum.

Potíž s tímto poněkud anarchistickým postojem k politice spočívá v tom, že je v takovém prostředí velmi těžké vládnout. Diskuze se nevede věcně, ale s pomocí populistických výkřiků, popřípadě s pomocí ideologických šablon. A jak už bylo zmíněno, hlavní politické strany v první republice nakonec raději přijaly mechanismus Velké pětky, která obcházela složitý parlamentní provoz a namísto toho rozhodovala o důležitých věcech zákulisně.

Tento mechanismus se v české politice opakuje. Na konci 2. světové války byla stranická a parlamentní pluralita podvázána pro změnu institucí Národní fronty, přičemž některé strany byly pro jistotu s poukazem na jejich údajnou dřívější kolaboraci s nacisty zakázány. Vydláždilo to cestu ke komunistickému puči. A i samotný komunistický režim byl pak založen na předstírání, že zemi vládne Národní fronta, v níž hlavní roli hraje komunistická strana coby jakýsi předvoj.

Na principu podvázání parlamentu byla založena také opoziční smlouva mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1998. Obě dříve tvrdě soupeřící strany se domluvily, že ČSSD bude vládnout, zatímco ODS ji výměnou za nejrůznější výhody bude držet u moci a nepodpoří hlasování o nedůvěře.

Současná vláda Andreje Babiše na tyto tradice navazuje. Parlament je podle Babiše jen žvanírna, je třeba „makat“. Prezident Miloš Zeman se projektu podvazování parlamentu aktivně účastní.

Nejprve si v roce 2013 stvořil vlastní vládu „odborníků“ bez důvěry Sněmovny, po volbách v roce 2017 zase spolupracoval s Babišem na udržování menšinové vlády hnutí ANO, která nedostala důvěru Sněmovny. Oba přitom mají v těchto mimoústavních aktivitách podporu nemalé části veřejnosti, která politikou pohrdá a „vlády odborníků“ jsou ji sympatické.

Vládnutí jako permanentní krize

Českou politickou historii od získání samostatnosti v roce 1918 lze s jistou mírou zevšeobecnění popsat buď jako permanentní krizi vládnutí (v obdobích formálně existující demokracie) anebo jako znásilnění většiny menšinou pod praporem ideologie. Zůstaneme-li u tří období formální demokracie (1918–1938, 1945–1948, 1989 do současnosti), lze si povšimnout zejména neschopnosti hledat mezi politickými elitami (ale i společenskými elitami obecně) společné zájmy, založené na konsensu.

Jak už bylo řečeno, česká historická mytologie sice portrétuje české plebejství pozitivně jako zdroj jakési lidové demokracie, skutečností ale je, že plebejství je vnitřně svárlivé, kmenové. Pokud není svazováno nejen pevnými ústavně-právními pravidly, ale také jakousi přirozenou hierarchií hodnot, je zásadní překážkou pro hledání racionálních řešení prospěšných pro celou společnost.

V takovém prostředí nakonec většinou vítězí partikulární zájmy nad obecnými. Česko je tak dnes jakýmsi muzeem nedokončených či do země zadupaných projektů všeho druhu – od dálnic až po velká architektonická díla. V prostředí slabých pravidel hry a celkově slabé racionality politického i úředního jednání dokážou totiž partikulární zájmy účinně mařit cokoliv, co jim nevyhovuje.

Všimněme si, že velká část diskuze o té či oné modernizaci země se odehrává v opozici proti čemukoliv novému, stal se z toho skoro jakýsi sport nejrůznějších spolků hájících zájmy jednotlivých skupin. Tento partikularismus, ať už je ideologicky zdůvodňován jakkoliv, existuje i v politice, která též není schopná hledat racionální průsečíky. I proto většina vlád od roku 1993 nedokončila svůj mandát.

Ostatně také odpor vůči Evropské unii nemálo souvisí s tím, že partikularismus české politiky se jen nerad podřizuje nějakému sdílenému zájmu a racionalitě. Zvlášť když jsou taková rozhodnutí činěna za našimi hranicemi.

Má-li se tedy Česká republika posunout dál, bude muset projít bolestivým procesem racionalizace svojí politiky, protože politická (a od ní odvozená byrokratická) racionalita je cosi, čeho se českým zemím v posledních sto letech zoufale nedostávalo. Dosavadní relativní ekonomická úspěšnost po roce 1989 souvisí s politikou jen nepřímo, hospodářství řídí spíše jakýsi „autopilot.“

Jenže má-li země vykročit z postkomunistické éry, kdy zásluhou levné práce, zeměpisné polohy a tradice industrialismu relativně prosperovala v podobě jakési montovny pro nadnárodní korporace, bude potřebovat vizi, modernizaci infrastruktury a rozumnou investiční i vzdělávací politiku, což bez rozumně fungujícího vládnutí není možné. A pokud by Česká republika byla ponechána jen sama sobě, po čemž volají nacionalisté, je dost pravděpodobné, že ve světle výše zmíněných tradic by se patologická neschopnost rozumně si vládnout ještě prohloubila.

Nadějí je větší integrace České republiky do Evropské unie a dalších mezinárodních struktur. Dalo by se dokonce argumentovat, že naděje, že se podaří přeměnit naší zemi v moderní západní stát, je o to větší, oč více se rozhodovací procesy přesunou směrem do Bruselu a čím méně budou ovlivňovány domácí řevnivostí, potažmo malou schopností si rozumně vládnout.

Esej byl napsán pro výroční číslo Revue Prostor "Osmičky"

13. 10.

Senátní volby jako líheň prezidentských kandidátů

Jiří Pehe Přečteno 2233 krát Přidat komentář

Právě skončené senátní volby byly výjimečné i tím, že v nich uspělo několik silných osobností, které možná v uvidíme v příští prezidentské volbě. Senátní volby sice mají být--jaksi z definice--soutěží osobností, ale přinejmenším v posledních deseti letech získávali senátní křesla celostátně ne příliš výrazní kandidáti svázaní s politickými stranami.

To se v těchto senátních volbách změnilo, částečně zřejmě i proto, že se na začátku roku konaly prezidentské volby, v nichž si několik kandidátů udělalo jméno. Někteří z nich si zřejmě uvědomili, že mohli být v prezidentském klání úspěšnější, kdyby měli potřebné politické zkušenosti.

Čeští voliči jsou totiž v posuzování prezidentských kandidátů dosti ambivalentní. Na jedné straně mezi nimi panuje poměrně rozšířená nedůvěra k politikům a politickým stranám, na straně druhé se od konce prezidentství Václava Havla (který se stal hlavou státu v revoluční době bez předchozích politických zkušeností) ukazuje, že voliči pro úřad hlavy státu nakonec preferují politika.

V první přímé volbě tak proti sobě stáli bývalý premiér Miloš Zeman a ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. V té druhé voliči neposlali do druhého kola proti stávajícímu prezidentovi politicky nejzkušenějšího kandidáta expremiéra Mirka Topolánka nakonec nejspíš zejména proto, že Topolánkovo působení ve funkci premiéra bylo až obestřeno skandály, které měla veřejnost ještě v živé paměti.

Lze argumentovat, že Zemanův protikandidát Jiří Drahoš nakonec poměrně těsně prohrál částečně i proto, že neměl předchozí politické zkušenosti. Byl to hendikep jak v očích voličů, tak ve volebních debatách se Zemanem.

Zdá se, že hned několik z neúspěšných kandidátů z minulé prezidentské volby tak kandidovalo so Senátu právě s cílem získat potřebné politické ostruhy pro příští prezidentskou volbu. A hned několik dosáhlo impozantních výsledků, které jim v případné další kandidatuře pomohou stejně jako fakt, že se stanou senátory, a budou tak získávat politické zkušenosti.

K těm, kteří takto uspěli patří Jiří Drahoš, který byl zvolen už v prvním kole, Pavel Fischer a Marek Hilšer. Jako možný prezidentský kandidát je také zmiňován rektor Masarykovy university Mikuláš Bek, který stejně jako výše jmenovaní porazil svého soupeře ve druhém kole s velkým rozdílem.

ODS, která byla nejúspěšnější stranou v těchto senátních volbách, nemá—s výjimkou Jaroslava Kubery--mezi zvolenými senátory žádnou celostátně uznávanou osobnost, srovnatelnou s výše zmíněnými jmény. Jediný další senátor, který byl (znovu)zvolen a má celostátní renomé je Jiří Čunek, který by ovšem v případě, že bych chtěl kandidovat na prezidenta, musel překročit svoje poněkud provinční zakotvení na Moravě.

Pro úspěch případné prezidentské kandidatury bude samozřejmě důležité, jak se budou výše zmíněné celostátně známé osobnosti v Senátu profilovat. Velkým bonusem by bezpochyby byla vysoká pozice v Senátu, nejlépe ta předsedy Senátu, který je druhým nejvyšším ústavním činitelem u nás.

Ve světle skutečnosti, že ODS v těchto senátních volbách zvítězila a bude mít zřejmě nejsilnější stranický klub, by k této pozici měl mít nejblíže Kubera. Jenže bude hodně záležet na tom, kolik nezávislých kandidátů se připojí buď k lidoveckému senátnímu klubu nebo klubu STAN. V takovém případě není bez šance kupříkladu ani Jiří Drahoš.

ČRo Plus, 13.10.2018

11. 10.

V KSČM vzplála poslední bitva. O přežití

Jiří Pehe Přečteno 4535 krát Přidat komentář

Tristní výsledky Komunistické strany Čech a Moravy v obecních a senátních volbách, které jen potvrdily dlouhodobý sestupný trend, rozpoutaly mezi předními politiky strany ostrý konflikt. Bývalý místopředseda a zastánce tvrdé linie Josef Skála, který na minulém sjezdu prohrál těsně souboj o předsednickou funkci s dlouholetým předsedou Vojtěchem Filipem, vyzval Filipa k odstoupení.

Ten odpověděl, že vedení strany zvolené na dubnovém sjezdu nebude reagovat na „rozvracečské úvahy“. Skála prý mohl kandidovat do Senátu nebo pražského zastupitelstva, ale odmítl. Bojí se prý voličů.

Víme, že když v komunistické straně před rokem 1989 začala padat obvinění o rozvracečských pokusech, končilo to v lepším případě čistkami, v horším kriminalizací oponentů. Nyní je tato rétorika ovšem jen tragikomickým koloritem postupného odchodu kdysi mocné a obávané strany do propadliště dějin, které měla kdysi nachystané pro svoje ideologické soupeře.

Důvodů pro sešup KSČM je celá řada, ale možná dva nejdůležitější lze nejlépe vystihnout bonmotem, který se nedávno objevil na sociálních sítích: „Komunisté hromadně odcházejí dvěma směry: za Andrejem Babišem a na věčnost.“

Babiš se stal alternativou pro mnoho členů KSČM i její voliče zejména proto, že nabízí mix toho, co komunistům vždy konvenovalo. Tedy zvyšování výdajů na sociální politiku, kterou cílí zejména na starší voliče, a vládu pevné ruky. Není to žádný přítel parlamentní demokracie, a jeho představám o tom, že stát má být cosi jako centrálně řízená firma, komunisté dobře rozumí. Byl to přeci kdysi jejich vlastní model.

Mluvit o zrychlujícím se odchodu mnoha komunistů na věčnost se může jevit jako cynismus, ale ve straně, v níž se věkový průměr členů blíží průměrné délce dožití u nás, je to bohužel demografická zákonitost, kterou ani není třeba dál komentovat.

KSČM má ovšem smůlu i v tom, že se v posledních letech u nás objevily poměrně úspěšné krajně pravicové a protestní subjekty. Jelikož mezi krajní levicí a pravicí není, pokud jde o nedostatek tolerance k jinakosti i míru nacionalismu, zase až tak velký rozdíl, hrála KSČM poté, co Republikáni Miroslava Sládka vyklidili v druhé polovině 90. let svoje pozice, roli jakéhosi sběrače hlasů všech nespokojených i kritiků demokratického zřízení. Jenže nástup stran, jako je Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie, tuto její roli značně oslabil.

Nové voliče nemá odkud brát. Pro mladé je zoufale nepřitažlivá nejen kvůli svému programu, ale i coby model tradiční strany, založené na těžkopádném rozhodování a aparátu. Těm starším zase nemůže nabídnout dost, aby se vrátili. Její možná poslední šancí na jisté oživení by byla nějaká pořádná ekonomická krize, která by politikům, jako je Babiš, znemožnila další uplácení jejích bývalých voličů. Jenže úpadek strany nabral velkou rychlost a čas se krátí.

Pro českou občanskou pravici, která se pokoušela po mnoho let oslabit komunisty morálně podbarveným antikomunismem, musí být hořkou pilulkou, že k úpadku KSČM nakonec nejvíc přispěl bývalý komunista, dodnes žádný velký přítel demokracie, který dokázal využít svých kontaktů z dob komunismu k vybudování podnikatelského impéria. A pro komunisty samotné je hořkou ironií, že za postupnou eutanázií strany stojí člověk, kterého by v dobách svého nástupu k moci nemilosrdně zlikvidovali coby kapitalistického třídního nepřítele.

ČRo Plus, 10.10.2018

08. 10.

Je ODS skutečně na vzestupu?

Jiří Pehe Přečteno 8857 krát Přidat komentář

Vítězství Občanské demokratické strany v Praze a postup jedenácti jejích kandidátů do druhého kola senátních voleb, což je nejvíc ze všech stran, vypadají na první pohled jako probuzení naší kdysi nejmocnější pravicové strany z několikaletého spánku. Někteří analytici tvrdí, že si voliči jako alternativu k hnutí ANO definitivně vybrali z opozičních stran právě ODS, která bude nyní už jen posilovat.

Jenže bližší pohled na volební výsledky zatím takový optimismus nepotvrzuje. Jak už si všimla některá média, napříč zemí posílila ODS ve srovnání s rokem 2014 jen o 69 mandátů, přičemž právě v roce 2014 jich ztratila ve srovnání s rokem 2010 skoro tři tisíce. Jinými slovy ODS zatím spíše stagnuje, a rozhodně se nepřibližuje svým největším úspěchům.

Vítězství v Praze je pro ni bezesporu důležité. Jenže Praha je ve srovnání se zbytkem země politická anomálie. Navíc kdysi v ní ODS vyhrávala s podstatně větším náskokem. Podíváme-li se na trendy, ODS sice v Praze posílila oproti roku 2014 o zhruba 7 procent hlasů, na téměř 18 procent, jenže to je ještě pořád o tři procenta méně, než byl její výsledek v roce 2010, kdy skončila až druhá za TOP 09. Navíc piráti, kteří s ODS soutěží o pozici nejvlivnější opoziční strany na celostátní úrovni, posílili v Praze oproti roku 2014 o 12 procent hlasů.

Důležité také bude sledovat, jaký má ODS nyní koaliční potenciál, protože býval dosti nízký a ODS občas bránil ve zúročení volebních výsledků. I nyní se hned po volbách objevily náznaky, že subjekty, které se umístily v pražských volbách až za ODS, by obešly jak ji, tak hnutí ANO. Lídři ODS možná udělali chybu, když už před volbami naznačovali, že by jim nevadila koalice s ANO.

Koaliční potenciál ODS bude hrát důležitou roli i ve druhém kole senátních voleb. V minulosti se v druhém kole proti ODS spojovali voliči všech ostatních stran. Nyní je situace, zdá se přeci je o trochu lepší, protože politickým subjektem, proti němuž se ostatní budou především spojovat, je hnutí ANO.

ODS z toho může do jisté míry profitovat v těch obvodech, v nichž její kandidáti stojí právě proti kandidátům ANO. Jelikož v druhém kole zvítězí několik tradičně populárních politiků ODS, jako je Jaroslav Kubera, ODS může získat možná až osm senátorských křesel. To by z ní za určitých okolností mohlo učinit nejsilnější stranu v Senátu, a jeden z jejích politiků by se mohl stát předsedou Senátu.

Jenže jak víme z minulosti, úspěchy různých stran v senátních volbách ne vždy odrážejí míru skutečného vzestupu té které strany v celostátní politice. Vyprávět by mohli lidovci, kteří jsou v Senátu dlouhodobě velmi úspěšní, a měli v osobě Petra Pitharta dlouho i svého předsedu Senátu. Přesto bude mít posílení ODS v Senátu nepochybně důležitou symbolickou rovinu.

S odpovědí na otázku, do jaké míry mírný vzestup ODS v obecních volbách a solidní úspěch v těch senátních značí novou dynamiku, tedy budeme muset počkat. Nezdá se totiž, že voliči v celostátním měřítku překonali svoji nechuť k tradičním stranám, a z tohoto úhlu pohledu mají ještě pořád větší šance na růst popularity u voličů piráti, kteří v obecních volbách s ODS prohráli zejména kvůli své prozatím málo rozvinuté síti místních organizací.

Otázkou také je, do jaké míry je jistý vzestup ODS důsledkem pokračujícího posunu hnutí ANO do politických vod levice, spíše než výsledkem atraktivity programu ODS. Více autoritativní odpověď na tyto otázky než proběhlé obecní a senátní volby nabídnou spíše až ty evropské na jaře příštího roku, a zejména pak ty krajské v roce 2020.

ČRo Plus, 8.10.2018

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy