17. 06.

Prvních sto dnů Zemanova druhého mandátu jako fraška

Jiří Pehe Přečteno 6915 krát Přidat komentář

Prvních sto dnů druhého prezidentského období Miloše Zemana charakterizuje nedostatek viditelné produktivní činnosti. Ne že by prezident neprovedl několik od něj ústavou vyžadovaných formálních ústavních aktů. Většinou ale dlí v Lánech, a na Hradě ho není příliš vidět.

Kvůli únavě omezil svoje zahraniční cesty. A v plánech těch dalších se škrtá.

Mediálně nejviditelnější činy druhého prezidentského období jsou tak zatím spíše jako útržky z nějaké frašky: vyslání trojice hradních spolupracovníků do Číny, kde hledali zmizelého šéfa CEFC Jie-Ťien-mimga; jmenování trestně stíhaného Andreje Babiše napodruhé premiérem; vehementní odpor ke jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí; a demonstrativní spálení červených trenýrek během údajného happeningu na Hradě.

Mluvčí Jiří Ovčáček namítá, že se prezident věnoval moderování vzniku vlády, což je nemálo práce. S tím by se dalo souhlasit, kdyby Zeman opravdu cokoliv moderoval. Ve skutečnosti hned po volbách oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem i napodruhé, pokud nezíská důvěru jeho první vláda, což také po svém znovuzvolení skutečně udělal.

Skutečné moderování by zahrnulo kupříkladu vysvětlení Babišovi, že svoji šanci coby vítěz voleb v prvním pokusu dostal, a nevyužil ji, protože s trestně stíhaným premiérem všechny ostatní strany odmítly spolupracovat. A že ke stabilní většinové vládě vedené hnutím ANO může Česká republika dojít jen tak, že trestně stíhaný Babiš nebude stát v čele vlády.

Jenže Zeman evidentně chce trestně stíhaného politika v čele vlády, protože mu to zaručuje vliv na její chod i složení. Ta, která by po referendu ČSSD mohla vzniknout, by byla nikoliv dvojkoalicí ANO a ČSSD, opírající se o KSČM, ale trojkoalicí ANO, ČSSD a Hradu.

Zemanovi by ale nevadila ani vláda opírající se o KSČM a SPD, protože na ní by měl ještě větší vliv. I to může být jeden z důvodů (kromě dětinské pomstychtivosti za to, že ho Poche nepodpořil v prezidentských volbách) pro blokování kandidáta Pocheho na post ministra zahraničí.

Oficiálně Zemanovi vadí Pocheho údajně vstřícné postoje k migraci, což zakládá na jednom jediném blogu Pocheho, v němž se v roce 2015 přimlouval za to, aby ČR v symbolickém gestu solidarity se zbytkem EU přijala nějakých 500 uprchlíků.

Nevadí mu ale, že vládu, v níž Pocheho kvůli tomuto „prohřešku“ nechce, vede trestně stíhaný premiér. Navíc premiér, který nyní kvůli tomu, že je evidován na Slovensku jako bývalý agent státní bezpečnosti, podal na Slovensko, našeho nejbližšího spojence, žalobu u Evropského soudu pro lidská práva.

Prezident se sice pravidelně objevuje v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, ale ten se vedle poněkud rozšafného mudrování nad různými tématy, vyznačuje především tím, že Zeman uráží svoje oponenty.

Je možné, že se leccos děje takříkajíc za scénou, a veřejnost o tom tedy příliš neví. Prezident se kupříkladu zdá být velmi angažován v budoucnosti jaderné energetiky, ač jaderná energetika vůbec nepatří do jeho portfolia.

Budoucnost společnosti ČEZ a výstavba nových jaderných bloků ale evidentně velmi zajímá některé jeho spolupracovníky s vazbami na Rusko. Lze se obávat, že jejich zájmy, pokud bude Zemanova aktivita dál slábnout, nakonec budou tvořit páteř prezidentské agendy v druhém období.

15. 06.

Jak to skutečně myslí Merkelová s uprchlickými kvótami

Jiří Pehe Přečteno 2069 krát Přidat komentář

Německá kancléřka Angela Merkelová před několika dny prohlásila, že ve zpětném pohledu nepřispělo ke smíru v Evropské unii rozhodnutí z roku 2015, na jehož základě mělo být rozděleno podle kvót do jednotlivých zemí EU 120 000 žadatelů o azyl, nacházejících se v Řecku a Itálii. Problematická byla podle ní skutečnost, že rozhodnutí bylo přijato navzdory odporu několika zemí.

Česká republika byla jednou ze čtyřech zemí, která byla v roce 2015 přehlasována. Od té doby přijímání uprchlíků de facto sabotovala, a čeští politici systém kvót opakovaně kritizovali jako nefunkční. Kritická slova Merkelové na adresu systému kvót z roku 2015 se tak u nás okamžitě stala příležitostí pro řadu politiků, aby s jistým sebeuspokojením konstatovali, že jsme zase jednou měli pravdu. Podle většiny je nyní systém kvót mrtvý.

Možná by si ale měli nejprve prostudovat vyjádření Merkelové v kontextu jejích dalších prohlášení. Tak především německá kancléřka zůstává dál nazlobená na země, které neprokázaly v uprchlické krizi dostatek solidarity s ostatními, a její prst míří zejména na země Visegrádu.

Zmást by nás nemělo ani to, že Merkelová nově podpořila systém takzvané flexibilní solidarity, což je strategie, s níž přišly právě země Visegrádu. V jejich pojetí měla znamenat, že země, které nechtějí přijímat uprchlíky, mohou pomáhat řešit migrační krizi podle své úvahy -kupříkladu větší ekonomickou pomocí v zemích, odkud migranti přicházejí, nasazováním svých policistů při ochraně vnějších hranic EU, a podobně.

Jenže německá kancléřka zjevně rozumí flexibilní solidaritou spíše opatření, které se objevilo v návrhu nové evropské azylové politiky, známém jako Dublin IV. Podle něj by se v případě, že o to požádá země, která je zaplavena migranty, měl spustit systém přerozdělování žadatelů o azyl. Země, které by i v tomto nouzovém systému odmítaly uprchlíky přijmout, by v rámci evropské solidarity finančně kompenzovaly ty země, které uprchlíky ze země postižené migrační vlnou přijmou. A to až částkou 200 000 eura za osobu.

Český premiér Andrej Babiš ovšem tento druh „flexibilní solidarity“ odmítl. Podle něj by si každá členská země měla v otázce migrace zachovat svrchovanost a má být solidární podle svého uvážení. Finanční kompenzace zemím, které uprchlíky přijmou, odmítá.

Je tedy jasné, že spor o evropskou azylovou politiku není ani po kritických vyjádřeních Merkelové na adresu jednorázových kvót z roku 2015 zdaleka u konce. Její vize flexibilní solidarity je o dost jiná, než je vize visegrádských politiků.

A není to snadno řešitelný problém, protože zde jde o samotnou podstatu toho, co má integrovaná Evropa být. Pokud totiž některé země, jako je Česká republika, společnou azylovou politiku zablokují s tím, že nechtějí dokonce ani kompenzovat země, které uprchlíky přijímají, může se konflikt vyhrotit i tak, že společnou azylovou politiku přijme na základě mechanismu posílené spolupráce jen skupina zemí. Takové návrhy už zazněly.

Otázkou je, zda pak ale mohou země, které se projektu nebudou účastnit, a chtějí mít absolutní kontrolu nad tím, koho na své území vpustí, zůstat součástí schengenského prostoru, zaručujícího volný pohyb osob po EU. Netřeba dodávat, že obnovení hranic mezi Českou republikou a ostatními zeměmi EU by mělo na českou ekonomiku v důsledku mnohem větší dopady, než placení kompenzací za nepřijaté uprchlíky.

ČRo Plus, 15.6.2018

06. 06.

Proč nemohou populisté spolupracovat

Jiří Pehe Přečteno 4835 krát Přidat komentář

V poslední době často slýcháme, že pojem populismus nemá prý žádný reálný obsah, je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí. Naposledy nás o tom přesvědčoval bývalý prezident Václav Klaus. Podobě se vyjadřuje i současný český prezident Miloš Zeman.

Ve skutečnosti je populismus v politické teorii velmi dobře popsán už od doby, kdy se poprvé objevil na sklonku 19. století ve Spojených státech. Vyznačuje se kritikou prý zkorumpovaných nebo od lidu odtržených elit ve jménu lidu. Reprezentace lidu se řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech, nikoliv jen jedné voličské skupiny. Což samozřejmě znamená, že populistická hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí společnosti.

Nestrukturovaný lid, na který se populisté odvolávají, a pro nějž prý pracují, je definován národními teritorii. I proto je většina moderních populistických hnutí nacionalistická, protievropská či antiglobalistická. Nadnárodní struktury a jevy, jako je globalizace, jsou velmi často populisty považovány za hlavní viníky potíží, kterým jejich „lid“ čelí.

Z tohoto krátkého popisu populismu vyplývá, že různá populistická hnutí mohou jen těžko trvale spolupracovat, což je pravda jak v národním rámci, tak nadnárodně. Pokud jde o národní rámec, konkurují si populisté už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid—samozřejmě s výjimkou elit.

Na nadnárodní úrovni se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné. Již zmíněný Václav Klaus kupříkladu vyzdvihuje Alternativu pro Německo nebo maďarský Fidesz kvůli jejich protievropské rétorice a útokům na liberálně demokratický establishment, přičemž ignoruje skutečnost, že obě tyto politické síly kritizují z nacionalistických pozic poválečné vysídlení Němců a Maďarů z Československa, jehož je Klaus obhájcem. Pokud by se Alternativa pro Německo kdy dostala moci, docela jistě by nastolila otázku revize Benešových dekretů.

Podobné dilema nyní řeší lídr populistického hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ten se zúčastnil již několika setkání evropských nacionalisticko-populistických stran, jimž opakovaně vyjadřuje svoje sympatie. Jedním z nich je i lídr italského hnutí Liga severu Matteo Salvini, který se stal v nové italské vládě, zformované jeho Ligou severu a hnutím Pět hvězd, ministrem vnitra.

Salvini začal po nástupu do funkce okamžitě požadovat nejen omezení migrace do Evropy, v čemž si s Okamurou jistě porozumí, ale trvá zároveň na důsledném přerozdělování migrantů, podle kvót, které by ulehčilo Itálii. Přerozdělování ale Okamura zásadně odmítá a postavil na tom část svého programu.

Jinými slovy: zájem italských populistů je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté, ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii.

Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam, kde s to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné. Evropa s tím má ostatně vlastní tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí.

ČRo Plus, 6.6.2018

30. 05.

Polské a české prokletí

Jiří Pehe Přečteno 5065 krát Přidat komentář

Vloni na podzim jsem viděl v Divadle na Palmovce, v rámci festivalu PalmOff Fest, divadelní hru Prokletí v produkci varšavského divadelního souboru Teatr Powszechny. Režíroval ji chorvatský režisér Oliver Frljič, který se inspiroval dramatem polského klasika Stanislawa Wyspiańského.

Hra, kritizující nevybíravým způsobem některé jevy v katolické církvi, zejména pedofilii, vyvolala v Polsku velké kontroverze. Zřejmě nejskandálnější je scéna felace se ztopořeným penisem sochy Jana Pavla II. Na něj pak pověsí tabulku „Ochránce pedofilů“.

Po představení jsem se zúčastnil na jevišti debaty se členy divadelního souboru. Herci vyprávěli o tom, jak silné emoce hra v katolickém Polsku vyvolala. V některých městech byla představení pod různými záminkami zmařena, jinde herce musela ochranka dopravit z divadla přímo do hotelu, kde je strážila.

Divadlo je vyšetřováno pro urážku náboženského cítění a dokonce pro nabádání k vraždě kvůli scéně, v níž jedna z hereček vypráví v rámci scénáře (tedy fiktivně), že si chtěla přes internet objednat vraždu Jaroslawa Kaczyńského a uspořádat na ni sbírku.

V debatě jsem uvedl, že mě zaujala nejen nesmlouvavá přímočarost zúčtování s patologickými jevy v církvi, ale i vážnost, jdoucí až na dřeň a hranici snesitelného, s jakou se to v polské hře děje. V Česku, mínil jsem, by vyhroceně kritické divadelní představení, mířící na politiku nebo náboženství, mělo spíše rysy frašky či ironického humoru.

I proto jsem byl poněkud skeptický k následujícím slovům dramaturga Prokletí Gorana Injace : "Před dvěma roky jsme si v Polsku podobnou situaci vůbec neuměli představit. Přišlo to velmi nenápadně, buďte pozorní."

A hle: neuplynul skoro ani půl rok a na festivalu v Brně, při představení jiné Frljičovy hry Naše násilí a vaše násilí, vtrhla na jeviště skupina nazývající se Slušní lidé a zmařila pokračování hry. Byli údajně rozhořčení scénou, v niž Ježíš znásilňuje muslimku, jakož i scénou v níž si herečka vytáhne z vagíny státní vlajku. Padla trestní oznámení na obou stranách, k celé věci se vyjadřuje kdekdo—od divadelních kritiků, přes obránce i kritiky demokracie, až po kardinála Duku či hradního mluvčího.

Mně ale vrtají dál hlavou rozdíly mezi Polskem a Českem. Je docela pochopitelné, že v Polsku, kde se většina občanů hlásí ke katolické církvi, může hra jako Prokletí vyvolat rozhořčení. Ne možná tolik kvůli poukazování na patologické jevy v církvi, ale způsobu, kterým to činí. Není divu, že ne všichni konzervativní katolíci, kterých je v Polsku dost, včetně polského kléru, dokážou akceptovat uměleckou provokaci, která může v lecčems zraňovat jejich identitu.

V Česku ale nevtrhli na scénu rozhořčení katolíci, i když ve skupině Slušní lidé prý nějací jsou. Obrázky, které zaplavily internet, ukazují v první řadě několik holých lebek v modrých tričkách. Jejich mohutné bicepsy působí nápadněji než jejich oholené mozkovny, které by u „slušných lidí“ měly hrát jakousi roli.

Ze všeho nejvíc tito „slušní lidé“ připomínají ty, kdo před časem pořádali pochody romskými ghetty. Tedy nařvané mladé muže, jejichž život se dělí mezi posilovnu, výčep, knedlo vepřo zelo, fotbalová utkání, koncerty Ortelu a trestné výpravy.

Na fotbale lze podobné zjevy občas slyšet, jak vykřikují rasistická hesla, doprovázená sloganem „Kdo neskáče, není Čech.“ Občas mávají českými vlajkami počmáranými názvy jejich obcí a klubů. Evidentně jde dle nich o menší znesvěcování státní vlajky, než když si herečka vytáhne její atrapu z vagíny.

Jaký je tedy rozdíl mezi Polskem a Českem? Zdá se, že především ten, že polský fašismus se nabaluje na konzervativní okraje polského katolicismu. Jádro protestů proti Prokletí ale tvořili lidé, jejichž motivaci lze jakžtakž rozumět, protože se dotýká jejich skutečné víry. Což samozřejmě neznamená, že lze jejich vyhrožování divadelnímu souboru omlouvat.

U nás jsou sice prý kdesi za Slušnými lidmi též katolíci, ale v čele, zdá se, stojí zase jednou ti samí náckové, kteří nejprve terorizovali „nepřizpůsobivé“ Romy, pak se z nich stali obránci „našich“ hodnot proti migrantům, a teď už terorizují rovnou spoluobčany s jinými názory.

Mají bohužel pravdu ti, kdo upozorňují, že takto začínal i nacismus v Německu. Nenávist nacionalistů se nejprve obrátila proti etnicky a nábožensky „jiným“, ale s tím si nevystačila. Takže se obrátila postupně i proti těm, kdo odmítli nenávidět společně s nenávidějícími.


18. 05.

Budeme mít úřednickou vládu?

Jiří Pehe Přečteno 6992 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman má prý pro případ krachu současných jednání o koaliční vládě ANO a ČSSD s podporou KSČM připravený plán na vytvoření úřednické vlády. S odvoláním na zdroje blízké prezidentovi to tvrdí na první straně Lidové noviny--jeden z deníků patřících do svěřenského fondu Andreje Babiše.

Jelikož jde o Babišovo periodikum, je možné, že vypuštění spekulací o úřednické vládě má jen vytvořit tlak na ČSSD před jejím referendem o koalici s ANO. A také na KSČM, která si začala klást nové podmínky pro svoji toleranci vlády. Vznik úřednické vlády by obě strany totiž připravil o vládní vliv, po kterém i ve světle bídných voleních výsledků lídři obou stran baží.

Nedá se ale vyloučit, že informace LN nejsou pouhá fabulace z dílny lobbistů, a že Zeman o úřednické vládě skutečně uvažuje. A možná dokonce nikoliv jen jako o záložním řešení. Takové řešení má totiž z jeho pohledu svoji logiku.

Dokonce tomu leccos nasvědčuje: kupříkladu skutečnost, že případné schválení koalice s ANO v referendu ČSSD Zeman začíná poněkud sabotovat. Naposledy když dal najevo, že by nejmenoval ministrem zahraničí eurosposlance Miroslava Pocheho, který je tváří mocné pražské organizace ČSSD, což může mít, jak dobře ví, negativní dopad na výsledek vnitrostranického referenda o vládní spolupráci s ANO.

Prezident se navíc nedávno dostal do sporu s Babišem ohledně svého tvrzení, že se v České republice testoval novičok, a před tím do jiných sporů v případě některých Babišových prozápadních gest, jako bylo vydání ruského hackera Nikulina do USA nebo vyhoštění tří ruských diplomatů v reakci na útok ruským nervovým plynem na bývalého ruského agenta Skripala na britském území.

Jinými slovy: nedá se vyloučit, že už o vládu ANO a ČSSD, vedenou Babišem, příliš nestojí.

Informace ve zmíněném textu LN, že nejpravděpodobnějším premiérem úřednické vlády by byl generální ředitel skupiny ČEZ Daniel Beneš, s nímž je Babiš na nože, se jeví jako facka Babišovi. Těžko říct, proč by si babišovský deník takovou pro Babiše nepříjemnou informaci vymýšlel, pokud nejde o sofistikovaný pokus samotného Babiše vyděsit ty parlamentní strany, které mu zatím nechtěly dát podporu, představou, že nastolení Beneše do čela vlády může nějakým způsobem nahrávat plánům prezidentova okolí s ČEZ, které mohou být v zájmu ruské energetické lobby.

Zemanův tah úřednickou vládou by navíc mohl být poměrně populární. A nejen u veřejnosti. Na rozdíl od roku 2013, kdy parlamentní strany Zemanovu úřednickou vládu většinově odmítly, mohly by ji tentokrát některé podpořit jako řešení, které by vyšachovalo ze hry Babiše.

Samozřejmě by hodně záleželo na složení takové vlády. A také na tom, zda by nebyla příliš zjevně vystavěna tak, aby odrážela proruskou a pročínskou orientaci Zemana a jeho okolí.

Poněkud „neutrálnější“ kabinet odborníků by ale mohl být vnímán jako elegantní řešení současné situace, v níž česká politika všude zakopává o trestně stíhaného premiéra s ambicemi, které možná začínají být příliš velkým soustem i pro prezidenta.

Pokud by se takový plán opravdu začal uskutečňovat, bylo by to pro tradiční politické strany každopádně velké dilema: Zemanova úřednická vláda by sice odsunula na vedlejší kolej alespoň do příštích voleb trestně stíhaného Babiše, který už nyní, kdy vládne v demisi, provádí personální čistky, jenže zároveň by mohla vést k dalšímu odklonu od západní orientace země.

16. 05.

ČSSD balancuje nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 2266 krát Přidat komentář

Referendum, které sociální demokracie spouští, aby její členové rozhodli o tom, zda má strana jít do koaliční vlády s hnutím ANO Andreje Babiše, má nemalý potenciál ČSSD fatálně rozštěpit. Dá-li referendum vládní spolupráci s ANO zelenou, je téměř jisté, že ve straně bude dál proti spolupráci s ANO vystupovat skupina vlivných politiků, kteří tvoří senátorský klub ČSSD, jakož i někteří poslanci.

Nejviditelnějším představitelem strany, který vystupuje proti koalici s ANO, je předseda senátorského klubu ČSSD Milan Štěch. Je hlasem těch, kteří namítají, že ČSSD by neměla na vládní úrovni spolupracovat s ANO, pokud toto hnutí trvá na tom, aby vládu vedl trestně stíhaný Babiš. A opakovaně upozorňuje, že není náhoda, že všichni významní politici ČSSD, kteří byli s Babišem v minulé koaliční vládě, varují před tím, jak Babiš se svými koaličními partnery zacházel.

Tito politici se obávají, že nebyla-li ČSSD schopná zkrotit Babiše ve vládě, kterou sama vedla, a prohrávala-li s ním ve snahách prodávat svoje vládní zásluhy, bude nyní coby menší strana vládní koalice Babišovi už zcela vydaná na milost a nemilost. Někteří politici ČSSD také varují, že pokud koaliční vláda ANO a ČSSD získá v Poslanecké sněmovně důvěru, bude Babiš sociální demokraty obcházet, protože ve Sněmovně může spolupracovat nejen s komunisty, kteří chtějí menšinovou vládu ANO a ČSSD tolerovat, ale i s hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.

Ačkoliv ČSSD prosadila do koaliční smlouvy několik pojistek, aby strana nebyla obcházena, včetně ustanovení, že celá vláda má rezignovat po případném odchodu pěti ministrů za ČSSD z vlády, nejsou takové pojistky reálně vynutitelné. Babiš by po odchodu ministrů za ČSSD mohl teoreticky vládu doplnit ministry z řad vlastního hnutí, přičemž případné pokusy vyslovit jeho vládě nedůvěru by zřejmě narážely na KSČM a SPD. Jak varují odpůrci koaliční spolupráce s ANO, skutečnost, že Babiš nepřistoupil na požadavek ČSSD odvolat politiky SPD z čelných funkcí ve Sněmovně, naznačuje, že si nechává SPD v záloze.

Zdá se, že i když se strana v referendu vysloví pro koaliční spolupráci s ANO, nebude se vláda moci spoléhat na všech patnáct poslaneckých hlasů ČSSD nebo na jejích 24 senátorů. To může ČSSD výrazně štěpit.

Může se ale rozštěpit i v případě, že stranické referendum koalici s Babišem odmítne. V takovém případě je pravděpodobné, že vznikne nemalý tlak na to, aby ve svých funkcích skončili současní představitelé strany, kteří vyjednávání s Babišem hájili a vsadili na jeho úspěch. Jenže i kdyby si strana pak zvolila do svého čela politiky, kteří byli proti koalici s ANO, nebo úplně nové tváře, napětí v jejích řadách bude pokračovat, protože současní protagonisté spolupráce s Babišem, kteří zároveň mají dobré vztahy s prezidentem Milošem Zemanem, nikam nezmizí.

Všechny tyto potenciální problémy předznamenalo už samotné rozhodnutí únorového stranického sjezdu vyjednávat s Babišem o koalici. ČSSD se teď už nemůže vrátit zpět v čase a udělat to, co snad straně mohlo pomoci postavit se na nohy—tedy zvolit do čela nové politiky nespojené výrazně s tím či oním stranickým proudem a v opozici pracovat na svojí přeměně v moderní sociálně demokratickou stranu. Nyní musí strana jen doufat, že jak případné schválení spolupráce s Babišem, tak její odmítnutí, přežije.

ČRo Plus, 16.5.2018

09. 05.

Prezident a generálové

Jiří Pehe Přečteno 2442 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman jmenoval u příležitosti Dne vítězství šest generálů. Děje se tak každý rok, a mohli bychom pokračovat výčtem zásluh jmenovaných. Jistě by si takovou pozornost zasloužili.

Jenže pozornost médií na sebe tento rok strhli dva muži, které vláda sice do hodnosti generála navrhla spolu s ostatními, ale prezident Zeman je nejmenoval. Nebo, řečeno přesněji, nepodepsal jejich jmenovací dekrety.

Jedním je šéf Bezpečnostní a informační služby Michal Koudelka a druhým zástupce velitele pozemních vojsk české armády Petr Procházka. Hrad důvody jejich nejmenování nesdělil.

Spekuluje se, že důvodem pro nejmenování Koudelky byla prezidentova nespokojenost s tím, že nevyšel dostatečně pružně vstříc jeho požadavku, aby BIS zjistila, zda byl v České republice vyráběn a skladován nervový plyn novičok, který byl použit k otravě bývalého ruského agenta Skripala ve Velké Británii.

Jak známo, Velká Británie obvinila Rusko, že tento nervově paralytický jed, který byl vyvinut v Sovětském svazu, použilo k otravě Skripala právě ono. Rusko namítalo, že látka byla testována v několika dalších evropských zemích, včetně České republiky.

Vláda toto obvinění odmítla, a v aktu solidarity s Velkou Británií vyhostila tři ruské diplomaty. Skutečnost, že Zeman zadal šéfovi BIS Koudelkovi pátrání po novičoku téměř přesně ve chvíli, kdy premiér Babiš oznamoval rozhodnutí diplomaty vyhostit, rozlítila některé politiky. Ti prezidenta obvinili, že vyšel vstříc ruským zájmům a propagandě.

Zeman před několika dny oznámil, že novičok se na českém území skutečně testoval, přičemž svoje tvrzení opřel o údajná zjištění vojenské rozvědky. Přiznal, že BIS naopak tvrdí, že novičok se u nás netestoval, ani nevyráběl. Premiér Andrej Babiš po schůzce se šéfy tajných služeb ale znovu potvrdil, že novičok se u nás nevyráběl, ani netestoval. Testovaly se jiné látky, a prezident si informace, k nimž měl přístup, mylně vyložil.

Nejmenování Koudelky tedy skutečně vypadá jako akt msty ze strany prezidenta za to, že Koudelkova BIS nepotvrdila jeho názor. Pokud tomu tak je, jedná se o další skandální akt prezidentské svévole. Shodou okolností si Zeman postavil hlavu jen několik dnů poté, co Městský soud v Praze rozhodl, že neměl právo nejmenovat dva profesory, jejichž profesura byla schválena v řádném řízení univerzitami a podstoupena prezidentovi k podpisu ministerstvem školství.

Odmítnutí jmenovat oba generály má ještě jednu rovinu. Pokud by Hrad zveřejnil závažné důvody, proč je prezident navzdory návrhu vlády jmenovat nemůže, mohla by se vést jakási diskuze. To, že Zeman důvody neudal, oba muže poškozuje, protože vzniknou spekulace o jejich způsobilosti a bezúhonnosti, aniž by se mohli bránit.

V případě Koudelky se celá záležitost skutečně jeví tak, že si na něm prezident takříkajíc vybil zlost za to, že ho nepodržel v pátrání po novičoku. V obecnější rovině může leckoho napadnout, že oba muži, kteří nebyli jmenováni, se také stali obětí jakési marnivé hry, kdy Zeman chce po soudní prohře v případě nejmenování profesorů ukázat, kdo je na českém politickém dvorku pánem.

Možná je na čase, aby se do celé záležitosti vložil na žádost vlády Ústavní soud. Český prezident je ústavně neodpovědný, a právě Ústavní soud by mohl odpovědět na otázku, kde jsou meze, které v otázkách jmenovacích aktů nemůže překračovat.

ČRo Plus

25. 04.

Soumrak české levice

Jiří Pehe Přečteno 5740 krát Přidat komentář

Obě české levicové strany, které jsou zastoupeny v parlamentu, čelí vážným problémům, možná dokonce pádu pod hranici volitelnosti. Souvisí to jak s jevy, které stojí za oslabováním levice i v jiných západních zemích, ale najít lze i specifické domácí příčiny.

Pokud jde o obecnější příčiny, zdá se, že levicové strany se napříč Evropou staly tak trochu oběťmi svých úspěchů v druhé polovině minulého století. Ve svém úsilí humanizovat kapitalismus přispěly k vybudování silných sociálních států a byly hybnými silami v prosazování lidských práv.

Jenže nástup globalizace je zastihl nepřipravené. Sociální problémy, které vyvolávají nejrůznější aspekty globalizace, není už možné řešit jen na národní úrovni, jenže levice, která se pyšnila v minulosti tím, že je internacionalistická, zůstala vesměs uvězněná právě na národní úrovni. Národní stát, je přitom sám pod tlakem globalizace, a proti řadě globálních jevů bezmocný.

Potíže levice souvisí i s tím, že tradiční strany, včetně těch levicových, jsou těžkopádné, reagují na nově vznikající problémy pomalu, a jsou tak vytlačovány novými populistickými hnutími, která pružně kombinují nacionalismus, který byl v minulosti spojován spíše s pravicí, s de facto levicovou sociální a ekonomickou politikou.

Komunistická strana nová populistická hnutí v tomto ohledu předběhla s programem, který kombinoval nacionalismus s levicovou sociální politikou. K tomu, že úspěšně přežila pád komunistického režimu přispěla i skutečnost, že si pro sebe vytvořila obraz protestní strany, což je dnes další z charakteristik nových populistických hnutí.

Její potíže nastaly, když se jako houby po dešti začala vynořovat hnutí, která mají často též nacionalisticko-levicový program, ale jsou pružnější, mají mladší voliče i členy, a nikdo na ně neútočí kvůli jejich minulosti.

Zdá se, že KSČM neví, jak tomuto náporu čelit. Průměrný věk jejích členů je 75 let, a noví členové a voliči se k ní nehrnou, protože je příliš těžkopádná a svůj mocenský pragmatismus dál schovává za pozůstatky ideologie, která už dnes mezi mladšími voliči téměř nikoho neoslovuje.

Česká sociální demokracie se mohla osudu KSČM vyhnout, protože vznikla mimo ní. Nemusela se potýkat s nálepkou „postkomunistická levice“, jež přispěla k pádu stran demokratické levice, které vznikly z komunistických stran jinde v bývalých sovětských satelitech. Jenže personální vybavení ČSSD se nakonec ukázalo být též spíše „postkomunistické“ než autenticky sociálnědemokratické. Všechny pokusy o modernizaci selhaly.

Místo reforem, které by ČSSD přiblížily sice oslabujícím, ale leckde ještě silným sociálně demokratickým stranám v západní Evropě, se strana vydala v posledních letech na cestu k jakési verzi českého národního socialismu. Tím se ovšem programově přibližovala komunistům, a spolu s nimi pak těžko odrážela nástup hnutí, která nacionalismus, zneužívání různých reálných i domnělých hrozeb pro politické účely i levicovou sociální politiku, praktikují pružněji. A mají navíc charismatické lídry, kteří rovnou nabízejí vládu silné ruky.

Už vzhledem k tomu, jaký typ politiků dnes stojí v čele KSČM a ČSSD, obě strany jen těžko přesvědčí mladší voliče, že jim mají co nabídnout. Vlastně mezi nimi nemají téměř žádnou podporu. A nemají bohužel téměř žádnou šanci se modernizovat, k čemuž jsou občas vyzývány. Zbývá jim už jen technologie moci, což se pěkně vyjevuje v současných jednáních o vládní spolupráci s hnutím vedeným velkopodnikatelem. Skutečná demokratická levice tak u nás bude muset asi vzniknout zcela mimo KSČM a ČSSD.

ČRo Plus, 25.4.2018

17. 04.

Jak Petr Fischer netrefil Erika Taberyho

Jiří Pehe Přečteno 4998 krát Přidat komentář

Velmi rád čtu texty Petra Fischera. Většinou jsou originální, přemýšlivé a poučené. Text v Salónu Práva, v němž kritizuje udělení hlavní ceny Magnesia Litera knize Erika Taberyho Opuštěná společnost, ale míří dle mého soudu mimo terč.

Kdyby Fischer zůstal u kritiky výběru Taberyho knihy pro udělení ceny Magnesia Litera, šlo by o zajímavou úvahu, kterou by navíc bylo možné rozvinout. Kupříkladu pokusem odpovědět na otázku, jak fungují poroty různých cen u nás.

Nejsou jejich rozhodnutí o cenách v malé zemi, kde zná v relativně úzkém kruhu kulturních a intelektuálních elit každý každého, často determinována osobními vazbami či animozitami? Není těch cen příliš? Mají nějaký dopad?

Fischer by mohl právě o tomto zajímavě napsat, protože je koneckonců předsedou poroty Magnesie Litery. V textu, který ale začíná kritikou rozhodnutí poroty udělit cenu Taberymu, není o této jeho roli ani slovo. To je přinejmenším zvláštní. Bez uvedení této skutečnosti se Fischerův text může leckomu jevit jako jakýsi „publicistický konflikt zájmů“.

Kritika se ovšem od rozhodnutí poroty ihned stáčí k Taberymu. Napsal prý manifest nemyšlení, jehož možná jediná hodnota spočívá v tom, že v pravý čas odpověděl na poptávku liberální části společnosti. Jde prý jen o didaktické shrnutí, o jakousi středoškolskou učebnici, která se opírá o neotřesitelné autority minulosti—od Masaryka přes Peroutku až po Havla. Pravdy těchto morálních autorit mají být natolik přesvědčivé, že je už není třeba problematizovat.

Následně přichází z Fischerova pera skutečně těžká munice: „Cvičné problematizování vlastní pozice, abych hned v minulosti našel už hotové a ověřené pravdy klasiků, to nemá s kritickým myšlením nic společného. A je to v jistém smyslu návrat ke konzervativní dogmatice, jež tuto společnost dlouhé roky intelektuálně drtí.”

Fischera znepokojuje i následná míra identifikace s tímto „uzavřeným manifestem nemyšlení“, která jako by potvrzovala rezonanci ideologicky předpřipraveného publika. Je-li prý tento manifest nyní nově i knihou roku, není vyloučeno, že časem bude česká společnost ještě opuštěnější než dnes. “Ne snad co do hodnot či idejí, nýbrž co do myšlení. A je to právě absence myšlení – nikoli absence autorit, osobností, idejí a hodnot –, co společnost rozkládá a ničí.”

Osobně si nemyslím, že Tabery napsal „manifest nemyšlení“, s nímž rezonuje jen „ideologicky předpřipravené publikum.“ Absenci myšlení bych hledal jinde, existuje u nás opravdu mnoho příkladů. Tabery napsal poučnou, přemýšlivou knihu, která patří do určitého žánru, který má svoji tradici i opodstatnění.

Není nic špatného na tom, že k zamyšlení nad stavem liberální demokracie u nás snesl „hotové a ověřené pravdy klasiků“, aniž by se s nimi pouštěl do kritického sporu. Jeho vlastní pozice se koneckonců vyjevuje právě v tom, jaké autory si vybírá. A jeho teze o „opuštěné společnosti“ není nepromyšlené dogma, ale námět pro diskuzi.

Sám Petr Fischer ve svých textech často hojně cituje „klasiky“ moderní filozofie. Většinou s pomocí jejich názorů jen dokládá svůj vlastní, aniž by se pouštěl s citovanými autory do kritického souboje. Je to běžná metoda esejistiky, za níž není třeba odsuzovat ani Taberyho, ani Fischera.

Když jsem se rozhodoval, které tři knihy budu nominovat v anketě Lidových novin na Knihu roku 2017, dal jsem v oboru politické publicistiky nakonec přednost knize Tomáše Klvani Možná přijde i diktátor před Taberym, protože Klvaňovy eseje mne oslovily jako originálnější. Jenže to je můj osobní pohled.

Vůbec to neznamená, že mnoho lidí nemůže vnímat podobně naopak Taberyho knihu. Je u nás nepochybně dost čtenářů, které jeho „manifest nepřemýšlení“ může přimět k myšlení o věcech, o kterých uceleněji dosud nepřemýšleli. To není vůbec málo.

Nemyslím si proto, že Taberyho kniha přispívá k jakési „absenci myšlení“, které podle Fischera rozkládá a ničí naši společnost. Mám spíše za to, že k absenci myšlení přispívá jistá kmenovost v našem intelektuálním životě, kdy je možné v podstatě cennou knihu takto odmítnout, aniž bychom se od kritika dozvěděli jediné slovo o tom, oč v knize vlastně jde.

Kdybych byl členem téže poroty, co Petr Fischer, pro Taberyho knihu bych nehlasoval, oslovilo mě osobně více několik jiných. Rozhodně bych si pak ale s autorem a jeho knihou nevyřizoval účty—možná jen proto, že jsem byl přehlasován. Kdybych si myslel, že porota svým rozhodnutím přispěla k něčemu tak obludnému, jako je „návrat ke konzervativní dogmatice, která dlouhodobě intelektuálně drtí tuto společnost“, raději bych se místa porotce nebo předsedy poroty ihned vzdal.

A s Taberyho knihou bych se utkal nikoliv z poněkud urážlivé obecné, a ne zcela vyargumentované pozice, že jde o manifest nepřemýšlení (což mimochodem zřejmě znamená, že i všichni, které oslovila, jsou nekritičtí, nepřemýšliví troubové), ale dal by si práci se zasvěcenou recenzí, která v podobě obecných odsudků jen neodráží kritikův vlastní (kupříkladu postmoderní či derridovsko dekonstruktivní) pohled na svět.

05. 04.

Komunisté jsou v Babišově pasti

Jiří Pehe Přečteno 2987 krát Přidat komentář

Je historickým paradoxem, že zatímco takzvané tradiční strany se po více než čtvrtstoletí marně snažily vymazat politickými prostředky komunistickou stranu z politické mapy České republiky, podaří se to nakonec možná šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Tedy politikovi, před jehož údajně antidemokratickými choutkami tradiční strany též varují, ale z poněkud jiných důvodů než v případě komunistů.

Analýzy volebních výsledků ukazují, že Babišovi se podařilo od voleb v roce 2013 přetáhnout do svého tábora nemalý počet komunistických voličů. Podpora pro KSČM se ve volbách v roce 2017 smrskla na polovinu, a strana se v posledních průzkumech potácí na hranici volitelnosti.

Zatímco moralizující antikomunismus, jakož i vzývání liberální demokracie, v podání tradičních stran na voliče KSČM příliš neúčinkovaly, Babišův příslib vlády silné ruky, opřený o morální relativismus ve vztahu k minulosti, a kombinovaný se sociální štědrostí vůči starší generaci, evidentně na voliče KSČM skvěle funguje.

Zdecimovaná KSČM se po volbách nakonec rozhodla, že hlavního strůjce svého politického úpadku podpoří v jeho snahách sestavit většinovou vládu. Neučinila tak rovnou při prvním Babišově pokusu o sestavení vlády, ale vyjádření lídrů strany nenechávala nikoho na pochybách, že komunisté chtějí využít skutečnosti, že tradiční strany odmítají jít s trestně stíhaným Babišem do vlády k tomu, aby si v druhém pokusu o sestavení vlády ukrojili po mnoha letech vynucené abstinence svůj krajíc z bochníku moci a vlivu na chod země.

Jenže Babiš jim v posledních týdnech tento plán nijak neusnadňuje. K možným výtkám ze strany skalních komunistů (kteří po odchodu těch vlažnějších do Babišova tábora, ve straně začínají převažovat), že strana, která založila svoji identitu na obraně proletariátu, je nyní ochotná dláždit cestu k většinové vládě miliardáři, se přidaly i rozpaky nad Babišovou zahraničně-politickou orientací.

Ten se totiž evidentně rozhodl, že jistý nedostatek demokratické legitimity doma, jakož i negativní dopady svého trestního stíhání, se pokusí neutralizovat silným příklonem k Evropské unii a Severoatlantické alianci. Symbolicky svoji prozápadní orientaci stvrdil nejprve souhlasem s vyhoštěním tří ruských diplomatů z České republiky coby aktu solidarity s Velkou Británií, kde byl ruským nervovým plynem otráven bývalý ruský agent. A následně pak souhlasem s vydáním ruského hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států.

Tradičně proruští a spíše protizápadní komunisté zuří, vyhrožují i stažením své podpory pro Babišovu druhou vládu, ale hrají se slabými kartami. Pokud by tak učinili, může zdecimovaná strana přijít o posty, které už získala kupříkladu v Poslanecké sněmovně, jakož i o posty v dozorčích radách státních podniků i dalších institucích, které je Babiš ochoten jejich mocenské věrchušce výměnou za podporu nabídnout.

Pokud by se KSČM nakonec odhodlala k radikálnímu gestu a Babišovu vstřícnost k USA, NATO a Evropské unii chtěla potrestat stažením podpory pro vládu, nedá se zaručit, že se k ní její voliči vrátí. Ba je dokonce možné, že v případných předčasných volbách strana ještě více ztratí a bude bojovat o holé parlamentní přežití, protože Babišova štědrost vůči důchodcům, kteří tvoří většinu komunistického členstva i elektorátu, může nakonec hrát ve volbách větší roli než ideologická dogmata.

KSČM je tedy v dokonalé pasti. Pokud bude pokračovat v podpoře Babiše, bude stále zřejmější, jak moc jde vůdcům strany především o to, aby si při pokračujícím úpadku strany zajistili nějaké prebendy. A pokud spolupráci s Babišem, kterého KSČM svoji ochotou podpořit jeho vládu legitimizovala, přeruší, nemá strana žádnou záruku, že se její voliči z ochranného náručí štědrého a silného vůdce, navíc bývalého komunisty, vrátí.

ČRo Plus, 4.4.2018

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy