23. 03.

Co je střet zájmů podle Prahy a co podle Bruselu

Jiří Pehe Přečteno 1563 krát Přidat komentář

Evropská komise che, aby Česká republika zaplatila pokutu ve výši 22 miliónů korun za to, co Komise vnímá jako střet zájmů členů dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu, který rozděluje zemědělské dotace. Možný střet zájmů se týká členů dozorčí rady fondu ze tří českých politických stran, ale hlavní pozornost se upírá na místopředsedu hnutí ANO Jaroslava Faltýnka.
Bruselu vadí, že Faltýnek byl členem dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu a zároveň členem představenstva Agrofertu. Ten přitom vyinkasoval na evropských dotacích 1,5 miliardy korun.

Se zatím nepravomocným rozhodnutím Evropské komise Česká republika nesouhlasí a bude podle slov ředitele fondu Martina Sebestyána usilovat o zvrácení verdiktu ve smírčím řízení. Bude se prý Komisi snažit přesvědčit, že vzhledem ke kompetencím rady Státního zemědělského a intervenčního fondu k žádnému střetu zájmů v podobě členství v radě těch politiků, kteří zároveň zastávají funkce ve firmách či institucích, které dotace obdržely, nedošlo.

Sám Faltýnek prohlásil, že je to ze strany Bruselu nesmyslná konstrukce. Prý sice abdikoval vloni na křeslo v dozorčí radě Státního zemědělského a intervenčního fondu, aby se vyhnul podezření ze střetu zájmů, ale trvá dál na tom, že jelikož rada primárně dohlíží na hospodaření fondu a na samotné rozdělování dotací nemá vliv, o střet zájmů nešlo.

Tento střet České republiky s Evropskou komisí docela pěkně osvětluje rozdíly, které panují v chápání střetu zájmů ve vyspělých západních demokraciích a sdílí je i Evropská komise, a které panují u nás. Čeští politici a veřejnost ani po více než čtvrtstoletí budování demokracie, zdá se, ne vždy chápou, že demokratický systém opírající se o vládu zákona, musí důsledně předcházet už samotnému vzniku situací, kupříkladu v podobě kumulace jistých funkcí jednou osobou, které mohou vzbuzovat podezření ze střetu zájmů a nepřípustného ovlivňování rozdělování peněz.

Jinými slovy: i kdyby pan Faltýnek ve své funkci v radě Státního zemědělského a intervenčního fondu o rozdělování dotací skutečně vůbec nerozhodoval, už samotná skutečnost, že sedí v radě orgánu, který pak přiklepne firmě, v jejímž je představenstvu, 1,5 miliardy korun na dotacích, budí podezření.

Čeští politici často v takových situacích argumentují, že o střet zájmů nemůže jít, protože oni sami se prý z rozhodování o tom či onom vyloučí, pokud by střet zájmů hrozil, a svůj vliv v daném orgánu rozhodně nezneužívají. Nejkřiklavějším příkladem tohoto uvažování je Faltýnkův šéf Andrej Babiš, který opakovaně argumentuje, že buď není ve střetu zájmů, protože se zdržuje ve vládě hlasování o věcech, z nichž by mohly profitovat jeho firmy, anebo připouští, že ve střetu zájmů v jistých věcech je, ale prý svého postavení nezneužívá!

Jenže demokracie, vláda zákona, a tedy i samotná konstrukce toho, co konstituuje střet zájmů, nestojí a nemohou stát na víře, že ten či onen konkrétní člověk je dobrý, a proto nezneužije situaci, kterou by zneužil člověk špatný. Ani Evropská komise se nemůže zabývat tím, zda je pan Faltýnek férový muž, který by svého vlivu v dozorčí radě instituce, která rozděluje evropské dotace, nikdy nezneužil.

Komisi zajímají holá, takříkajíc instituční fakta. A ta ukazují, že člen představenstva firmy Agrofert byl členem dozorčí rady Fondu, který Agrofertu schválil 1,5 miliardy korun na dotacích. Tečka.
To je z hlediska Bruselu závažný problém, a česká obhajoba, že Faltýnek nemohl sám o dotacích rozhodovat, jen těžko obstojí. Coby člen dozorčí rady fondu měl nepochybně na činnost fondu vliv, což je z hlediska Komise nepřípustné. Je zajímavé, že tuto logiku nechápou i příslušné české instituce.

Možná to ale není tak překvapivé. Když totiž vezmeme v úvahu, že ve funkci ministra financí je v České republice člověk, jehož firmy profitovaly z nemalých státních dotací, a to vše se odbývalo tím, že se v daných věcech ve vládě prostě zdrží hlasování, je zřejmé, že práh toho, co je nepřípustným konfliktem zájmů, leží v České republice podstatně níže než v demokraciích na západ od nás.

ČRo Plus, 24.3.2017

16. 03.

České třeštění okolo evropské směrnice o zbraních

Jiří Pehe Přečteno 7347 krát Přidat komentář

Evropský parlament schválil velkou většinou novou evropskou směrnici o kontrole prodeje a držení jistých typů zbraní a v České republice se roztrhl pytel s odsudky všeho druhu. Je samozřejmě přirozené, když na to či ono opatření Bruselu existují různé názory. Je ale podivné, když při tak velké podpoře napříč Evropskou unií, jakou má nová směrnice, jedna menší evropská země reaguje nejen tak, jako by měla patent na pravdu, ale navíc oznamuje, že najde způsoby, jak nové opatření obejít.

O skutečných motivech téměř jednotného odporu mnohých českých politiků vůči nové směrnici můžeme jen spekulovat. Argumenty, že Česká republika má už teď vynikající zákon o kontrole zbraní, nebo že zákaz prodeje některých typů zbraní a zásobníků, popřípadě povinnost registrovat nově některé vyřazené zbraně, přinese zbytečná omezení pro poměrně početnou komunitu legálních držitelů zbraní u nás, lze pochopit.

Kdo zná českou politiku ale ví, že politici se napříč politickým spektrem sjednotí tak ukázkově, jako se to děje v odporu vůči nové směrnici, tak zřídka, že když se tak stane, je to téměř a priori podezřelé. Už proto že manifestovaná jednota je v ostrém kontrastu se skutečností, že žádný český politik nebyl zatím schopen jasně vysvětlit, v čem je Česká republika v rámci Evropské unie v tomto ohledu tak specifická, že právě pro ní má být nová směrnice nepřijatelná.

Skeptik by mohl naopak argumentovat, že jedním ze specifik Česka je jeho velmi silná myslivecká a zbrojařská lobby, a že leckterému politikovi tudíž možná jde mnohem více o přízeň těchto uskupení, než o obecné zájmy, které tak vzletně a občas poněkud absurdně hájí.

Příkladem může být, když čeští politici vysvětlují, že když občané nebudou mít přístup k legálnímu držení určitých typů zbraní, prý to oslabí naši schopnost bránit se teroristům. Podle některých českých politiků směrnice prý dokonce sníží celkovou obranyschopnost země.

Ponecháme-li stranou, že neexistují žádné příklady v naší historii, kdy přítomnost legálně držených zbraní mezi lidem zvýšila obranyschopnost země, měli bychom právo očekávat, že alespoň svoje ostatní argumenty, mají politici podloženy nějakými tvrdými fakty. Kupříkladu výčtem teroristických útoků, které byly zastaveny či zmařeny prostými občany držícími legálně zbraně. Politici takové příklady nenabízejí možná i proto, že de facto neexistují.

Nejvíce problematickým aspektem české kampaně proti nové směrnici jsou ale postoje zpochybňující pravidla hry v Evropské unii. Česká republika je jejím členem dobrovolně a i ona pomohla schválit pravidla, podle kterých se v Unii rozhoduje. Když nová směrnice byla schválena Evropským parlamentem drtivou většinou, nebylo by na místě jednoduše uznat politickou porážku úplně stejně, jako ji musí uznat domácí politická opozice, když ji přehlasuje v nějakém případě většina?

Je samozřejmě legitimní, když chtějí čeští politici nechat směrnici posoudit Evropským soudním dvorem, ale když dopředu vyhlašují, že budou hledat nejrůznější způsoby, jak ji obejít, je to na pováženou. Nápady jako je zakotvení práva použít zbraně proti teroristům do ústavy, vytváření domobrany či branných spolků v podstatě jen proto, aby se Česká republika nemusela řídit tím, na čem se shodla většinově Evropská unie, jsou pro naše partnery v Evropské unii bohužel především jen dalším dokladem toho, že solidárním a pravidla respektujícím členem Unie jsme, jen když nám to přináší výhody.

V Evropské unii se mluví stále více o tom, že ji bude třeba rozdělit na země, které se chtějí integrovat a ty, které to nechtějí nebo neumějí. Veřejná prohlášení českých politiků na téma, jak obejít demokraticky schválenou směrnici o kontrole zbraní, jen posilují jíž existující názory na západě Evropské unie, že rozšíření Unie směrem na východ byla chyba, a že Česko a další země Visegrádu je třeba odsunout na druhou kolej.

ČRo Plus, 15.3.2017

08. 03.

Je vytvoření koalice STAN a lidovců riskantní?

Jiří Pehe Přečteno 2815 krát Přidat komentář

Lidovci a hnutí Starostů a nezávislých jsou údajně už blízko k dohodě o volební koalici obou subjektů. I když mají zpoždění, protože dohoda měla být podle politiků obou subjektů hotová do konce února, je prý jen malá šance, že by se nakonec nedohodli.

Pokud koalice nakonec vznikne, přípravnou fázi, která by měla vést k podepsání dohody, politici obou subjektů ale bohužel moc nezvládají. Jak je u nás neblahým zvykem, důležité vzkazy si posílají přes média, místo toho, aby se grémia obou subjektů někde takříkajíc na víkend zavřela a vyjasnila si sporné body.

Na povrchu se spory týkají především toho, kteří politici povedou společné kandidátky vznikající koalice. V tomto bodě se snad postupně vyjasňuje: lidovci by měli být včele kandidátek na Moravě a ve východních Čechách, zatímco Starostové by se postavili do čela kandidátek v liberálnějších českých regiónech a v Praze.

Větší problémy mají oba subjekty se sladěním not ohledně programových priorit. Nejde přitom primárně o to, co nakonec napíšou do společné koaliční smlouvy, ale spíš o signály, které vysílají nyní.

Když například lidovci pomohli při hlasování v Poslanecké sněmovně nedávno takříkajíc vykostit zákon o registru smluv, mnoha voličům mohlo být nejasné, jak se to slučuje se skutečností, že právě Starostové v osobě svého předního politika Jana Farského byli hnací silou při prosazování původní verze zákona. Napáchané škody se samozřejmě dají ještě napravit, protože zákon nyní poputuje do Senátu, kde se lidovci a Starostové mohou společnými silami zasadit o změny, zvlášť když předseda lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že si nebyl vědom skutečnosti, že KDU-ČSL má podporu pro zákon o registru smluv ve svém programu.

Bohužel programová disonance tímto nedorozuměním nekončí. Místopředseda lidovců Marián Jurečka kupříkladu prohlašuje, že lidovci po volbách nepodpoří třetí a čtvrtou fázi zavádění elektronické evidence tržeb. Pokud lidovci myslí svoje spojení se Starosty vážně, neměl by takový poměrně důležitý povolební programový cíl být předmětem společného jednání obou subjektů, a shodnou-li se, i společného prohlášení?

Spolupráce obou subjektů je také ohrožena některými kontroverzemi a nejasnostmi v oblasti personálií. Starostové se musejí poměrně rychle vypořádat se skandálem, který se začal rozhořívat poté, co se na veřejnost dostaly zprávy, že jejich europoslanec Stanislav Polčák konzultoval obsazení městských firem s podnikatelem Michalem Redlem, který byl stíhán kvůli kauzám, v nichž hrál roli nechvalně známý Radovan Krejčíř.

Polčák reagoval oznámením, že nebude do Sněmovny kandidovat, což by mohlo přispět k tomu, aby kauza vyprchala. Hnutí má ale ještě pořád problém v osobě hejtmana Libereckého kraje Martina Půty, na nějž policie podala návrh obžaloby kvůli úplatkářství.

Lidovci zase mají problém v podobě svého někdejšího předsedy Jiřího Čunka, který se po krajských volbách dostal do čela Zlínského kraje a naznačuje, že by se na květnovém sjezdu mohl postavit Bělobrádkovi v boji o předsednický post. Jeho případné vítězství, nebo další významné posílení ve straně, by bylo dozajista ohrožením spolupráce se Starosty, protože Čunek se k této myšlence staví poměrně skepticky.

Nadále platí, že pokud lidovci a Starostové nakonec koalici uzavřou, mají slušnou šanci sbírat hlasy nemalého počtu středových voličů, kteří z různých důvodů nechtějí volit sociální demokracii nebo hnutí ANO. Pokud ale nechtějí celý projekt spoustě lidí znechutit ještě před tím, než snad vznikne, nebylo by od věci, kdyby se práci na tvorbě budoucí koalice věnovali více za zavřenými dveřmi než v médiích.

ČRo Plus, 8.3.2017

01. 03.

Před volbami sílí reformní a ústavní kutilství

Jiří Pehe Přečteno 1600 krát Přidat komentář

Do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny zbývá osm měsíců a politici, zejména ze dvou největších politických formací, se předhánějí v nabízení ústavních změn a některých zásadních reforem, zejména daňových. Některé z těchto návrhů by prý chtěli prosadit ještě do voleb, jiné slibují prosadit, pokud budou jejich strany po volbách dostatečně silné.

Začít lze kupříkladu návrhem ministra vnitra Milana Chovance, který chce prosadit do Ústavy právo použit zbraň v případě teroristického útoku. Ve skutečnosti přitom Chovancovi vůbec nejde o ústavní zakotvení práva, které už dostatečně upravují jiné zákony, ale o to, jak obejít připravovanou evropskou směrnici o zákazu prodeje jistých typů zbraní a zásobníků. Domnívá se, že pokud by Česká republika měla právo nosit a používat střelné zbraně zakotveno v ústavě, bylo by možné s evropskou směrnicí bojovat.

Vláda se na podpoře Chovancova návrhu neshodla, ministr tedy půjde do boje s pomocí poslaneckého návrhu. Je přitom jasné, že nemá dostatečnou podporu ani v Poslanecké sněmovně, ani v Senátu, a i kdyby ji nakonec nějak sehnal, schválení dodatku by se skoro jistě nestihlo do voleb.

Chovanec je evidentně přesvědčen, že jeho postoj nějak osloví voliče. Těm ale může jeho počínání po právu připadat poněkud nesmyslné, některým dokonce podezřelé, protože největší zájem na co nejmenších omezení pro prodej zbraní má zbrojařská lobby.

Celou plejádou žádoucích ústavních změn zaplavil veřejnost na nedávno proběhlém sjezdu hnutí ANO i jeho předseda Andrej Babiš. Zmenšil by prý počet poslanců na 101, umí si představit zánik senátorského mandátu při nízké účasti, chtěl by přímé volby starostů.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že jakékoliv ústavní změny se prosazují jen velmi složitě, a hnutí ANO by pro Babišovy návrhy jen těžko hledalo širší podporu, je pozoruhodné, že lídr druhé největší vládní formace může jen tak prezentovat před televizními kamerami návrhy, které, pokud by se je podařilo realizovat, by z Česka učinily cosi jako latinsko-americkou demokracii, jak trefně varoval ústavní expert Jan Kysela. Varováním je i samotný apetit možného příštího premiéra takto radikálně měnit parametry našeho ústavního systému.

Sociální demokracie pro změnu přišla s návrhem radikální daňové reformy, která by u nás obnovila progresivní zdanění v několika pásmech. Nic proti návrhu, který vychází z tradic sociální demokracie, ale i v tomto případě strana nemá reálnou šanci svůj návrh prosadit. Za současného rozvržení politických sil nemá pro svůj návrh spojence, a jen těžko se dá předpokládat, že je bude mít po volbách.

Stejně jako v případě návrhů na ústavní změny jde tedy především o vytvoření jakési iluze, že největší politické síly chtějí skutečné reformy, které by je po čtyřech letech pragmatické spolupráce přes politický střed jasněji definovaly. Což o to, i změna politické optiky je důležitá, ale nemělo by se tak dít způsobem, který uráží inteligenci voličů.

ČRo Plus, 1.3.2017

22. 02.

Zbytečná hysterie okolo daňové reformy ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 4127 krát Přidat komentář

Vedení sociální demokracie vyrukovalo s návrhem daňové reformy, která by v České republice znovu zavedla progresivní zdanění, a mezi opozičními politiky i mnohými komentátory se strhla bouře odporu.

Reforma by zavedla čtyři daňová pásma tak, že lidé vydělávající méně než 30 tisíc korun měsíčně by byli zdaněni jen dvanáctiprocentní sazbou, zatímco lidé v nejvyšším pásmu (tedy ti, co vydělávají více než 50 tisíc korun měsíčně) by byli zdaněni sazbou ve výši dvaatřiceti procent.

Zásadních námitek proti takové reformě je několik. Za prvé by prý učinila již beztak složitý daňový systém ještě složitějším, přičemž zejména výpočet daně v nejvyšším pásmu je velmi komplikovaný. Za druhé by lidem vydělávajícím méně přilepšila obecně jen o několik stovek měsíčně. Za třetí, česká ekonomika prosperuje, tak proč něco měnit?

Nic proti věcné kritice, ale proti výbuchu negativních emocí ve vztahu k navržené reformě lze vznést několik námitek. Začít lze tím, že ČSSD nenavrhuje nic, co by bylo v evropském měřítku jakýmsi experimentem. V Evropské unii používá systém progresivního zdanění 21 zemí, zatímco jen sedm progresivní zdanění nemá. Není přitom jistě bez zajímavosti, že všechny tyto země se nacházejí ve východní Evropě.

Podíváme-li se na ekonomické výsledky těchto východoevropských zemí bez progresivního zdanění, nevedou si v evropském měřítku obecně špatně, ale srovnání je zkresleno tím, že všechny začaly zavádět tržní hospodářství z podstatně nižší ekonomické báze než země západní. Stojí také za pozornost, že i ve východní části Evropské unie najdeme země s progresivním zdaněním: kupříkladu Polsko a Slovensko. Jejich ekonomiky přitom rostly rychleji než ta česká.

Argument, že progresivní zdanění automaticky zadusí ekonomický růst, je tedy těžké obhájit. Věrohodnější je jiný argument nabízený některými kritiky daňové reformy z dílny ČSSD--totiž, že chce-li Česká republika pomoci lidem s nižšími příjmy, měla by se více zaměřit na zvýšení platů, které jsou v evropském měřítku nízké.

Ale i zde existuje protiargument. Lze totiž jen těžko spočítat, kolik ze současného ekonomického růstu České republiky souvisí právě s nižší úrovní příjmů. Anebo naopak: kolik zahraničních i českých firem by v České republice přestalo podnikat, pokud by se platová hladina výrazně zvýšila.

Progresivní zdanění má navíc i svojí politickou funkci. Vytváří ve společnosti větší pocit solidarity, protože ti bohatší se viditelně dělí o část svých příjmů s těmi chudšími. Proč vyčítat právě sociální demokracii, která vyrostla z těchto tradic společenské solidarity, že chce zavádět progresivní zdanění?

Hysterie okolo návrhu ČSSD je poněkud zbytečná i z hlediska momentální politické situace. Strana nemá šanci tuto reformu do voleb prosadit, protože nemá dostatek politických spojenců, a dobře to ví. Je to jen předvolební vějička, která má dát poněkud rozklížené straně nátěr tradiční levicově demokratické formace. Pokud by tedy chtěla ČSSD svoji daňovou reformu prosadit, musela by nejprve vyhrát volby.

Pokud by se tak i kvůli nabídce této reformy ve volební kampani stalo, je to politické férové. Tak to v demokraciích prostě chodí.

A pro kritiky reformy je zde ještě jedna nástraha. Naprostá většina novinářů, ekonomů i politiků kteří návrh daňové reformy vykreslují jako téměř dílo zkázy, totiž shodou okolností patří do příjmové skupiny, která by byla zdaněna nejvyšším daňovou sazbou. Oněm „dolním deseti miliónům“, které chce oslovit ČSSD, to brzy dojde. I proto by kritici měli argumentovat pokud možno velmi věcně, bez emocí.

ČRo Plus, 22.2.2017

17. 02.

Chaos v Bílém domě ohrožuje celý Západ

Jiří Pehe Přečteno 4229 krát Přidat komentář

Donald Trump není americkým prezidentem ještě ani měsíc a jeho Bílý dům má už tolik problémů, že by si s nimi jiní prezidenti vystačili na celé volební období. První Trumpovo fiasko přišlo jen pár dní po nástupu do funkce, kdy nejprve způsobil chaos v imigrační politice vydáním dekretu, jímž dočasně zakázal imigraci ze sedmi převážně muslimských zemí, jen aby tento jeho dekret vzápětí zablokovaly americké federální soudy.

Současně s imigračním závarem Trump absolvoval řadu telefonních rozhovorů se světovými lídry, z nichž především ty s mexickým prezidentem a australským premiérem vyvolaly pozdvižení kvůli Trumpově nátlaku na oba státníky.

Nejnovějším fiaskem je vynucená rezignace poradce pro národní bezpečnost, generála Michaela Flynna. Ten oficiálně rezignoval pod tlakem prezidenta Trumpa proto, že lhal svým kolegům, včetně viceprezidenta Pence, že v telefonních rozhovorech, které vedl s ruským velvyslancem ještě před nástupem Trumpa do funkce, prý nebyla řeč i o možném zrušení amerických sankcí vůči Rusku. Jenže tím to zcela jistě neskončí.

Demokraté i někteří významní republikáni chtějí vědět, zda o Flynnových telefonátech i jejich obsahu věděl Trump, a zda tedy nelže i sám americký prezident, když tvrdí opak. Ještě horší by pro Trumpa bylo, kdyby se ukázalo, že Flynn jednal na základě jeho instrukcí.

Nyní se též objevily informace ze zpravodajských služeb, že s Rusy, včetně pracovníků ruských výzvědných služeb v USA, čile komunikovali i další členové Trumpova týmu už během jeho volební kampaně. Protože americké tajné služby tyto kontakty sledovaly, je zřejmě jen otázkou času, kdy se na veřejnost dostanou podrobnější informace týkající se obsahu těchto rozhovorů.

Aby toho nebylo dost, nadstranický Úřad pro vládní etiku navrhl disciplinární akci proti Trumpově poradkyni Kellyanne Conwayové zato, že propagovala výrobky z módní dílny Trumpovy dcery Ivanky poté, co je ze své nabídky stáhl obchodní dům Nordstrom. Conwayová je také pod těžkým tlakem médií zato, že nejprve použila pojem „alternativní fakta“, když zpochybňovala mediální zprávy o počtu lidí na Trumpově inauguraci, a že později při obhajobě Trumpova imigračního dekretu poukázala na údajný teroristický masakr v Bowling Greene, který se ve skutečnosti nikdy nestal.

Pod enormním tlakem médií je také Trumpův mluvčí Sean Spicer, jehož agresivní styl a občas poněkud nekoherentní argumentace jsou nyní oblíbeným námětem satirických pořadů, včetně vlivné show Saturday Night Live.

Média, ale i vlivní demokratičtí i republikánští politici, též kriticky poukazují na enormní vliv Trumpova poradce Steva Bannona, který dříve působil jako vydavatel extrémně pravicové publikace Breibart News. Vadí jim zejména, že Trump ignoroval předešlou praxi a Bannonovi umožnil, aby se účastnil porad Národní bezpečnostní rady, kde se projednávají sensitivní informace.

Chaos v Bílém domě—naneštěstí i pro nás--není jen vnitřní americkou záležitostí. Zejména nejasná míra vlivu Kremlu na Trumpa vzbuzuje nepříjemné otázky. Od jeho nástupu do funkce ožil konflikt na východní Ukrajině, což se bez přičinění Ruska jen těžko mohlo stát, a Rusové se dopustili vůči USA i několika vojenských provokací.

Trump sice ujistil skrze svého mluvčího, že není žádnou ruskou loutkou, a že prý Rusům sdělil, že očekává konec jejich aktivit na východní Ukrajině i vrácení Krymu, ale v záplavě spekulací o čilých zákulisních kontaktech jeho spolupracovníků s ruskými diplomaty i výzvědnými službami to působí trochu jako kouřová clona. Pochybnosti těžko rozptylují i Trumpovi ministři zahraničí a obrany, kteří v těchto dnech ujišťují evropské spojence, že trvá americká podpora pro NATO.

Mají těžkou práci v situaci, kdy Trump v téže době, kdy uklidňují spojence, uspořádá tiskovou konferenci, během níž působí zcela nekoherentně, uráží média a na otázky o situaci v Bílém i vztazích s Ruskem domě odpovídá chaoticky.

Jisté je, že v Bílém domě, který byl po desetiletí středobodem bezpečnosti nejen USA, ale celého Západu, působí prezident, jehož činy v případě nějaké mezinárodní krize, vyvolané kupříkladu právě Ruskem, jsou zcela nepředvídatelné.

17. 02.

Trumpovi prezidentování zatím moc nejde

Jiří Pehe Přečteno 30313 krát Přidat komentář

První delší tisková konference, na níž americký prezident Donald Trump vystoupil poprvé od nástupu do funkce, musela být bolestnou podívanou i pro mnohé z jeho voličů. Muž, kterého vynesla do funkce volební kampaň ve stylu „reality show“, více než hodinu nekoherentně řečnil o všem možném, přičemž opakovaně útočil na „nečestná média.“

Jasných odpovědí na to, proč vlastně donutil k rezignaci šéfa Národní bezpečností rady generála Michaela Flynna, jak hodlá postupovat vůči Rusku, nebo jak chce naplňovat některé svoje programové priority, se veřejnost nedočkala. Hlavním tématem byl on sám. Na řadu otázek ohledně svých priorit odpovídal opakováním obecných sloganů z volení kampaně, přičemž se opět uchýlil i k zjevným nepravdám.

Řada amerických novinářů, a nejen z řad Trumpových kritiků, se po tiskové konferenci ptala, zda Trump vlastně dokáže vůbec vládnout. Kontrast mezi suverénním Trumpem z volební kampaně, kde dobře uplatnil svoje zkušenosti ze show byznysu, a bezradným Trumpem v roli prezidenta ještě stále nejmocnější země světa nemohl být větší.

Tisková konference byla přitom příležitostí, aby přesvědčil americkou a světovou veřejnost, že si je vědom některých přešlapů i neúspěchů během prvních týdnů ve funkci, a že se z nich poučil. Náznak něčeho podobného přišel ale jen v podobě příslibu nového dekretu o imigraci, který prý vezme v úvahu námitky amerických soudů.

I z řad Republikánské strany přišly v reakci na Trumpovo představení nervózní reakce, které by se daly shrnout do otázky, zda je Trump vůbec schopen se chovat jako prezident, nebo bude dál jen šířit chaos. Pokud ano, jak se mají republikáni zachovat?

Většina z nich zatím Trumpa hájí, ale pokud by začaly strmě padat jeho preference, budou sílit obavy, že spojení strany s Trumpem může vést k volebnímu fiasku republikánských kandidátů ve volbách do obou komor Kongresu na podzim příštího roku. Mnohokrát opakované ujišťování, že i Trump si zaslouží sto dnů hájení, se zdálo být v podání některých republikánů po jeho opravdu, ale opravdu nepovedené tiskové konferenci dost otřeseno.

08. 02.

Jaké bude české místo v Evropě?

Jiří Pehe Přečteno 3504 krát Přidat komentář

Kdybychom měli posuzovat českou politiku vůči Evropské unii jen podle nejviditelnějších iniciativ, došli bychom k docela nelichotivým závěrům. Česká republika se momentálně, stejně jako už mnohokrát v minulosti, zviditelňuje svými „ne.“

Vláda reprezentovaná ministrem vnitra Milanem Chovancem dál rezolutně odmítá kvóty pro rozdělování uprchlíků a možná ještě rezolutněji kritizuje evropskou směrnici omezující držení jistých typů zbraní. K uprchlickým kvótám lze mít jistě řadu výhrad, ale v bojovných vystoupeních českých politiků proti nim jaksi nezaznívá, že Česká republika byla spolu s dalšími třemi zeměmi ostatními členskými státy Evropské unie drtivě přehlasována v této věci podle platných pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě, kterou sama pomohla schválit.

Ostatní země jistě lze diplomaticky upozorňovat, že schválena politika kvót jaksi zatím nefunguje, a to nejenom vinou zemí k ní kritických, ale vystupovat s prohlášeními, že tuto politiku odmítáme, není dobrým vysvědčením o respektu naší země pro rozhodovací mechanismy EU.

Nyní slyšíme podobně odbojnou rétoriku v případě směrnice o zbraních, v jejímž případě je Česká republika v ještě větší defenzívě. Směrnice bude velkou většinou členských zemí schválena, ale to pro české politiky evidentně neznamená, že by se rozhodnutími přijatými podle pravidel EU, která sami pomohli schválit, hodlali řídit. Hrozí nejen žalobou u Evropského soudního dvora, ale už dopředu deklarují, že udělají vše pro to, aby směrnice nebyla u nás implementována.

Hlavním důvodem zase jednou je, že Češi mají proti naprosté většině EU pravdu. Všichni ostatní si nevidí na špičku nosu. Člověk znalý české politiky by se naopak spíše mohl ptát, zda se zde zase jednou nestává evropská politika rukojmím domácích politických kalkulací před nadcházejícími sněmovními volbami. Anebo dokonce hůř: zda nejsou politici ve vleku zbrojařské lobby.

Tento malicherný souboj české politiky s EU se odehrává na pozadí brexitu, přání nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby z EU vystoupily i další země, a ruské dezinformační kampaně, jejímž cílem je totéž. Čeká se na francouzské prezidentské volby i na výsledky parlamentních voleb v Nizozemsku a Německu.

Ačkoliv takový argument oficiálně nezaznívá, česká politika prostě pasivně čeká, jak to všechno dopadne, přitom ještě stačí okopávat Bruselu kotníky. Neexistují dokonce ani jen náznaky nějaké proaktivní evropské strategie nebo vize.

Po překvapivých výsledcích britského referenda o vystoupení z EU a amerických prezidentských voleb se samozřejmě nedají vyloučit vítězství nacionalistů ani v již zmíněných volbách v klíčových evropských zemích. Ale mnohem více pravděpodobné zatím je, že v druhém kole Marine le Penová prohraje francouzské prezidentské volby, že i v případě vítězství Geerta Wilderse v Nizozemsku se proti němu spojí ostatní strany, a že v Německu vyhrají volby buď proevropská křesťanská demokratka Angela Merkelová nebo ještě víc proevropský socialista Martin Schulz.

A pokud k tomu dojde, měli by čeští politici kupříkladu věnovat větší pozornost úvahám Merkelové o vícerychlostní Evropě, než směrnici o zbraních. Merkelová poprvé otevřeně vícerychlostní EU podpořila. V pozadí je předpoklad, že nejpozději po německých volbách se EU musí pohnout kupředu, a že v zájmu záchrany EU jsou nutné velké změny.

Jinými slovy: jelikož existuje nemalá pravděpodobnost, že se věci v EU dají do pohybu ve směru naznačeném Merkelovou, měli by čeští politici možná začít přemýšlet o evropské politice, která přesahuje současnou zákopovou strategii.

ČRo Plus, 8.2.2017

04. 02.

Na scéně je Třetí síla

Jiří Pehe Přečteno 9739 krát Přidat komentář

Už se zdálo, že zamýšlené volební spojení lidovců, Starostů a nezávislých, jakož případně i několika dalších menších uskupení, s pracovním názvem Třetí síla, možná zahyne, ještě než se narodí. Hlavními důvody, jak tomu u nás bývá, se zdály být malá sebedůvěra a malicherné půtky o jméno, pozice jednotlivých stran na kandidátkách a o formu takové spolupráce.

Ale jak STAN tak lidovci nakonec překvapili a postavili se k výzvě čelem. Oba politické subjekty nakonec schválily společnou spolupráci, lidovci se na svojí celostátní konferenci dokonce vyslovili i pro její formu--volební koalici.

Taková koalice bude muset sice získat nejméně deset procent hlasů, aby se dostala do Sněmovny, ale risk se v politice často vyplácí. Pokud dvojkoalici schválí jako formu spolupráce i STAN, voliči mohou ocenit, že si oba subjekty věří. Odvaha se cení.

LIST, jak se volební koalice bude nejspíš jmenovat, má slušné naděje na úspěch. Spojení lidovců se STAN bude totiž mít nejspíš mnohem větší synergický efekt než předešlé spojení STAN s TOP 09. Ta byla v českém politickém spektru příliš napravo, přičemž neměla pořádné regionální a komunální zázemí.

Spojením lidovců a STAN naopak vznikne nejen subjekt s kvalitní organizací napříč celou zemí, ale také subjekt bližší politickému středu, který nejspíš osloví i mnohé z těch liberálních voličů, pro které je ANO nepřijatelné kvůli své rozbředlosti a úloze Andreje Babiše, a pro které je ČSSD nevolitelná kvůli svému lavírování mezi moderní levicí a národním socialismem. Oba subjekty jsou navíc proevropské.

Je samozřejmě možné, že celý projekt ještě zkrachuje na detailech. Byla by to ale škoda.

Ať už politicky fandíme komukoliv, česká politická scéna by potřebovala solidní středový subjekt, který se opírá o tradiční hodnoty. Ukotvilo by to celou politickou scénu, která momentálně dost trpí tím, že jedinou tradiční stranou, která ještě vzdoruje nástupu populistů a nesystémových stran je sociální demokracie.

02. 02.

Trump evropským nacionalistům spíš škodí

Jiří Pehe Přečteno 3013 krát Přidat komentář

Každý zásadní historický vývoj je doprovázen různými interpretacemi, z nichž jedna se stane dominantní. Převažujícím způsobem vyprávění, nebo bychom mohli říct „narativem“, který doprovází nástup Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta momentálně je, že fenomén Trump je logickým důsledkem vzpoury lidu proti elitám, vzpoury národních států proti globalizaci, vzpoury obyčejných lidí proti politické korektnosti ve jménu zdravého rozumu. A tak dále.

Součástí takto vyprávěného příběhu je jistá nevyhnutelnost toho všeho. Začalo to brexitem, nyní přišel Trump v USA, budou následovat vítězství nacionalistů ve Francii, v Nizozemsku, v Rakousku, možná i v Německu. Evropská unie je pravděpodobně odepsaná.

Většina komentátorů se tohoto narativu drží. Pomíjí přitom ale několik zásadních skutečností. Kupříkladu že brexit i zvolení Trumpa nejsou výsledky nějakých masových a přesvědčivých pohybů veřejného mínění jedním směrem v obou zemích, ale velmi těsných rozhodnutí voličů. Trump se prezidentem dokonce stal ne proto, že by získal napříč USA více hlasů (těch získala o tři milióny více jeho soupeřka Hillary Clintonová) ale zásluhou složitého volebního systému.

Nevidíme tedy masivní nástup nějaké historické nevyhnutelnosti, spíše jen hluboké rozdělení některých západních společností na dvě poloviny. Což nás přivádí k dalšímu jevu, který mnoho komentátorů, považujících současný vývoj směrem k nacionalismu za nevyhnutelný, ignoruje: tedy že brexit a zvolení Trumpa mají nějaké reálné důsledky, které veřejnosti západních společností sledují a vyhodnocují.

A je se třeba zeptat, zda to, co vidí, je přesvědčuje, že trendy, které ztělesňují Trump a brexit, jsou dobré a žádoucí. Možná první vlaštovkou naznačující, že tomu tak nemusí být, byly opakované prezidentské volby v Rakousku, v nichž kandidát extrémní pravice navzdory předchozím průzkumům překvapivě prohrál.

Od té doby jsme byli v USA a ve Velké Británii svědky ještě většího chaosu. Donald Trump činí rozhodnutí, která dokonce i předseda Evropské rady Donald Tusk otevřeně označuje za hrozbu pro Evropu.

Převažujícím narativem v médiích přesto ještě pořád je, že Trumpovo zvolení i brexit posílí nacionalistické síly v Evropě. Z čeho takové přesvědčení vychází? Opravdu většina Evropanů ve svých zemích chce to, co nyní předvádí Trump v USA, nebo si přejí nejistotu, kterou zažívají Britové po brexitu?

Lze tedy nabídnout i alternativní pohled. Trumpovo počínání—i když mocně vyztužované ruskou propagandou a dezinformační kampaní--nejenže nepovede k vládě politiků, jako je Marine le Penová ve Francii, Geert Wilders v Nizozemsku nebo Frauke Petryová v Německu, ale bude jim naopak škodit. A vítězství politiků hájících liberální demokracii může být už po německých volbách na podzim tohoto roku silným impulzem k tomu, aby se Evropa semkla a produktivně reformovala.

Někteří komentátorští katastrofisté předpovídají, že Evropská unie svíraná trumpismem, putinismem, islámským fundamentalismem i rostoucím domácím nacionalismem nemá šanci přežít. Možná Evropany ale podceňují. Každá akce plodí reakci. A množí se reakce, že by si Evropa neměla nechat líbit Trumpovo a Putinovo počínání, jakož i náznaky, že politické i ekonomické důsledky zvolení Trumpa a brexitu nejsou pro většinu Evropanů příliš inspirující.

ČRo Plus, 2.2.2017

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy