V souvislosti s korupční kauzou Davida Ratha, v níž údajně figurují i pokusy o manipulaci evropských fondů, nabízejí někteří komentátoři a politici poněkud perverzní logiku. Hlavním problémem je podle nich samotné „dávání“ ze strany Evropské unie, které prý v podobě zahlcování nových členských strukturálními fondy pomáhá vytvářet živnou půdu pro korupci.

Což o to, v unijním systému čerpání fondů lze jistě najít organizační nedostatky, například v podobě nadbytečné byrokracie, nedostatečné kontroly, nebo naopak benevolence vůči projektům, které přímo zavánějí zbytečným vyhazováním peněz. Jenže je zároveň třeba jasně říct, že hlavní problém není na straně „dávající“ EU, ale na straně zemí, které fondy mají a mohou čerpat, ale místo toho se topí ve šlendriánu korupci.

Mezi těmito zeměmi existují poměrně velké rozdíly. Některé nové členské státy byly schopny nastavit svoje systémy pro čerpání evropských peněz tak, že zásadním problémům nečelí, jakkoliv i tam se občas vyskytnou potíže, a to jak v podobě snah s fondy manipulovat, tak v nedostatečné absorpční kapacitě.

Na druhé straně jsou země, jako je Česká republika, které mají s čerpáním fondů zásadní potíže. Buď je nedokážou smysluplně čerpat vůbec, protože nejsou schopny připravit řádné projekty, anebo dovolí, aby se s fondy nejrůznějším způsobem korupčně manipulovalo.

Tvrdit, že taková situace je v prvé řadě výsledkem příliš velkého přílivu peněz, je dětinský argument, který staví logiku na hlavu. Ve skutečnosti je takové chování výrazem politické a právní nedospělosti.

Podobně se chovají děti. Když před ně postavíte mísu se sladkostmi, budou se jimi ve většině případů přejídat, pokud je nebudete konfrontovat s nějakým silným korektivem. Stejně se bude chovat dospělý člověk se slabou vůlí.

Lze samozřejmě argumentovat, že nové členské země, se svojí krátkou demokratickou zkušeností, se v politickém slova smyslu dětem podobají, a chyba je tedy i v tom, že EU vůči nim nenastavila mnohem přísnější „korektivy“. Jenže zastánci teorií o korumpujícím vlivu evropských fondů jsou často ti samí lidé, kteří razantně odmítají jakýkoliv přísnější dohled ze strany EU.

V extrémních případech dokonce tvrdí, že nejlepší by bylo nedostávat unijní pomoc, která je prý „zadarmo“, vůbec, protože nezasloužené peníze, které jsme si nevydělali vlastní prací, pokřivují tržní ekonomiku a oslabují pocit odpovědnosti. To je i argument prezidenta Klause.Problém s touto argumentací spočívá v tom, že příčiny chování, které vede k rozkrádání evropských peněz, tím nezmizí.

Český problém s evropskými fondy nespočívá v tom, že svým „dáváním“ Unie nás, jinak počestné Čechy, vlastně korumpuje. Hlavní problém spočívá v tom, že v české společnosti, která je ve světle své moderní historie dosti nemocná, si nejrůznější „podnikavci“ hledají za každých okolností způsoby, jak krást.

Nejsou přitom bohužel nějakými „ostrůvky negativní deviace“. Jakkoliv se v české společnosti najde mnoho slušných, pracovitých lidí, přesto je společensky patologické chování hodně rozšířené. Právě jeho celková míra určuje, proč se v některých nových demokraciích krade celkově více a v některých méně.

Bylo by přitom chybou si nalhávat, že kradou jenom někteří z těch, kteří se nějakým způsobem dostali k možnosti ovlivňovat sytém státních zakázek nebo fondy EU. Česko má pochybný primát i v žebříčcích zemí, které odrážejí chování průměrných lidí: například se u nás krade nejvíce z celé Evropy v supermarketech a obchodech. Celková míra korupce nás řadí daleko za nejvyspělejší evropské země. A „vedeme“ i v žebříčcích dalších společenských patologii: konzumace drog a alkoholu nebo nemocí působených nezdravým životním stylem a stravou.

Otázkou je, zda by EU měla do takové země vůbec posílat nějaké fondy. A možná je namístě otázka, zda země, kde vládne korupce, šlendrián v politice i veřejné správě, to vše pepřeno okopáváním bruselských kotníků, kdykoliv se naskytne příležitost, má vůbec v Unii být. Jisté je, že EU, stejně jako výše zmíněný dospělý korigující chování dítěte, by měla mít mnohem silnější nástroje k disciplinování zemí, které to nedokáží samy.

Například jednou z hlavních příčin rozsáhlé korupce a neschopnosti čerpat transparentním způsobem evropské fondy je u nás skutečnost, že Česká republika nemá ani osm let po vstupu do EU účinný zákon o státní službě. Ten sice jako podmínku vstupu přijala v roce 2002, ale od té doby všechny vlády posouvaly jeho účinnost. Politici napravo i nalevo od politického středu tak přitom činí především proto, aby mohli státní úředníky politicky ovládat. Podobný přístup panuje i ve vztahu k justici.

EU by měla mít právo zemi, která se de facto vysmívá svým unijním závazkům, sankcionovat, včetně možnosti pozastavit ji členství. Bohužel Bruselu v současné situaci nezbývá, než víceméně tolerovat členství zemí, v nichž je už samotný systém nastaven tak, aby se v ní poměrně snadno a beztrestně kradlo. Brusel sice může nakonec úplně zastavit čerpání evropských peněz, ale účinnější sankce, které by bolely ještě více, nemá.

To je škoda. Kdyby rádoby euroskeptické zemi, jako je Česká republika, v níž nyní podporuje členství v EU jen asi 40 procent lidí, mohl například pozastavit členství do doby, než si dáme věci do pořádku, možná bychom se nestačili divit, jak rychle by podpora pro členství vzrostla poté, co bychom ztratili všechny výhody, které se s členstvím pojí, a které považují lidé za zcela samozřejmé.

Václav Havel kdysi žertem navrhoval jako nejlepší nástroj na podporu členství v EU zavést jednou za rok týden bez EU. Vrátily by se hraniční kontroly, studenti i pracovníci působící v zahraničí by museli domů, na české výrobky by byla uvalena příslušná cla. A, ano, musely by se zastavit i projekty financované z fondů EU.

To vše je samozřejmě jen science fiction. Když už ale selháváme, například i v tak jednoduchém oboru, jako je „brát“ si stamiliardy, které nám někdo přátelsky nabízí za účelem rychlejší modernizace země, bylo by namístě přinejmenším přestat s šířením politického kýče, v němž se zase jednou vykreslujeme jako „oběť“ mocných - tentokrát proto, že nám prý příliš dávají, čímž nás údajně korumpují.

Deník Referendum, 5.6.2012