Německá kancléřka Angela Merkelová konečně vyslovila to, na co politicky paralyzovaná a finanční krizí zmítaná Evropská unie už dlouho čekala: EU potřebuje jak fiskální, tak politickou unii. Zároveň připustila společné evropské dluhopisy, což bylo pro Německo zatím nemyslitelné.

Eurobondy nebudou ovšem přijaty dostatečně rychle na to, aby EU ušetřily dopadů nejnovější krize, v níž se topí Španělsko a jeho zadlužený bankovní sektor. Jak v případě Španělska, tak v případě Řecka, se tudíž ještě pojede postaru, tedy s pomocí pumpování záchranných fondů do jejich ekonomik bez jasného příslibu zlepšení, přičemž nelze vyloučit, že tyto krize přerostou do panevropské „superkrize“, a že nejnovější německé ústupky i návrhy už k ničemu nebudou, protože přijdou pět minut po dvanácté.

Necháme-li ale stranou pesimistické scénáře, jako je rozpad eurozóny a s ním související nepředpověditelné politické karamboly, je dobré, že se po několikaletém evropském tápání začíná rozjasňovat.

Návrh Merkelové je přitom možná překvapivou snahou o kompromis s Francií, která po prezidentských volbách nabrala kurs doleva. Ta byla až dosud vlažná k myšlenkám politické unie, ale její nový prezident, Francois Hollande, razantně požaduje společné evropské dluhopisy.

Německo, které by prostřednictvím společných dluhopisů přijalo největší břímě spojené s financováním dluhové krize v EU, nyní tedy mění svoji pozici, ale s podmínkou, že Brusel musí mít možnost skrze fiskální a politickou unii kontrolovat rozpočty členských států a zároveň mít svůj vlastní rozpočet, generovaný pravděpodobně přímo s pomocí celoevropských daní.

Přičteme-li k těmto možným změnám nedávný návrh na vytvoření evropské bankovní unie, která by vyústila do stejných pravidel pro evropské banky, jakož i do povinnosti bank přispívat do společného záchranného fondu tak, aby jejich příští krize nemusely být sanovány z veřejných rozpočtů, máme před sebou obrysy budoucí Evropy.

Tato rodící se vize bude jistě mnohými kritizována, ale má jednu výhodu: končí období impotentního přešlapování. Dohady euroskeptiků i zastánců další integrace o tom, kam EU vlastně směřuje nebo by měla směřovat, nyní zřejmě nahradí konkrétní scénář, s nímž se mohou politicky utkat.
I členské země EU se budou muset rozhodnout, kam chtějí patřit. Merkelová koneckonců i proto řekla, že jakkoliv mají možnost se připojit k této nové vizi všechny současné členské země, na váhající už není možné čekat.

Čeští euroskeptici, zejména z řad občanských demokratů, v poslední době zdůrazňovali, že dvourychlostní EU není žádná tragédie, koneckonců v podobě zemí platících eurem a zemí s vlastní měnou prý už existuje. Jenže dvourychlostní Evropa, kterou má na mysli Merkelová, je zcela jiného řádu, což by české, k EU momentálně většinově skeptické české veřejnosti nemělo uniknout.

Dvourychlostním modelem by byla ještě stále EU, v níž by se většina zemí řídila nedávno přijatým fiskálním paktem, a zbylé se tak říkajíc vezly za touto mateřskou lodí s tím, že by si ponechaly alespoň zdání vlastní fiskální autonomie. EU v podobě skutečné politické, fiskální a bankovní unie versus země, které se k tomuto modelu odmítnou připojit, to už je model, v němž se vedlejší kolej od té hlavní povážlivě vzdaluje, možná bez šance znovu se s ní kdy spojit.

To už není jen jakési rozvolněné organizační aranžmá v rámci ještě pořád jedné Unie. To je nový geopolitický model, s těžko domyslitelnými politickými i ekonomickými důsledky pro země, které se odmítnou připojit.

Právo, 9.6.2012