Mnozí politologové se v souvislosti s první přímou volbou prezidenta předhánějí v nabízení pesimistických a závěrů a předpovědí. Dozvěděli jsme se kupříkladu, že přímá volba je riskantní implantací prvků přímé demokracie do demokracie zastupitelské. Tím, že zvyšuje úlohu emocí na úkor rozumu, zpovrchňuje prý politiku a umožňuje demagogické zneužívání veřejností silně prožívaných symbolů, jako jsou v českém případě například Benešovy dekrety.

Podle jiných přímá volba zbytečně polarizovala českou společnost. Navíc je prý přímo zvolený prezident v naší parlamentní demokracii cizorodým prvkem, který může destabilizovat dosavadní politické uspořádání. Zrodil se prý dokonce až jakýsi Golem české politiky, který bude oslabovat vládu.

Na všech těchto argumentech něco je, ale zároveň by neuškodilo podívat se i na pomyslnou druhou stranu mince. Tak především emoce k politice patří a důležitou roli hrají i ve volbách méně personifikovaných, než je přímá volba prezidenta. Můžeme dokonce argumentovat, že vysoký emoční náboj společnost zdravě politizuje. Nutí zaujímat postoje i lidi, kteří jsou jinak apolitičtí, a aktivizuje občanskou společnost. To vše se u nás při přímé volbě stalo.

Nic dramaticky špatného není ani na předvolební polarizaci společnosti. I ona nutí lidí zaujmout stanoviska--i kdyby to mělo být jen rozhodnutí volit menší zlo. Navíc polarizace společnosti před přímou volbou prezidenta byla jiného druhu, než je zákopová válka mezi levicí a pravicí. Vytvořila v české společnosti brázdu, která pravolevou osu protíná. Toto „kulturní“ rozdělení české společnosti, které volba vyjevila, je přitom zajímavým zrcadlem toho, kdo vlastně jsme. Ukazuje, že česká společnost je složitější organismus, než co naznačuje její dost černobílá polarizace, kopírující střet mezi vládou a opozicí.

Nelze také zcela přijmout ani tezi, že přímo zvolený prezident je v parlamentní demokracii nutně cizorodým prvkem. Prezident je v současnosti volen přímo ve dvanácti parlamentních demokraciích v Evropské unii, a ačkoliv například přímo volení prezidenti polští a rakouští mají ústavně silnější pravomoci než ten český, hrůzostrašným Golemem se nestali.

Je pravda, že náš přímo volený prezident je raritou v tom, že zůstal ústavně neodpovědným, a že historicky požívá autority, která přesahuje jeho ústavní postavení. V tomto ohledu je škoda, že se zákonodárci při zavádění přímé volby neodhodlali k úpravě prezidentských pravomocí, ale co se nestalo, může být, pokud prezident bude příliš aktivistický.

Jinými slovy: demokratické systémy jsou pružné organismy, které na případné „cizorodé“ prvky reagují. I přímou volbou symbolicky posílené české prezidentství si v ústavním systému, řečeno lidově, „sedne“, přičemž je poněkud ukvapené varovat už dopředu před destabilizací politického systému.

Nově zvolený prezident má stejné pravomoci jako jeho předchůdci, a některých z těch, které jeho předchůdci nevyužívali, by jistě využíval, i kdyby byl zvolen parlamentem. Je to prostě jiná osobnost. I zneužívání „veřejností silně prožívaných symbolů“ jsme si užili více než dost dávno před posledním prezidentským kláním. Stačí si připomenout nejrůznější předvolební mobilizace.

Navíc lze argumentovat, že jistá „destabilizace“ našeho místy nefunkčního a voliči opovrhovaného stranického systému nemusí být špatná věc, pokud „prezidentský Golem“ způsobí jistou katarzi. Jinými slovy, naše upadající politické strany se možná budou muset probrat z letargie.

Možná také není špatné, že i budoucí premiéři si budou muset svoje postavení skutečné hlavy exekutivy obhájit podobně, jako si tuto bitvu musel svého času vybojovat polský premiér Donald Tusk ve střetu s aktivistickým prezidentem Lechem Kaczynským. Politické strany si prostě budou muset příště rozmyslet, zda si v pozici premiéra vedle „lidem“ zvoleného prezidenta mohou dovolit někoho, jako je Petr Nečas.

Právo, 9.2.2013