Přímo zvolený prezident Miloš Zeman se už od nástupu do funkce snaží interpretovat některé svoje ústavní pravomoci extenzivněji než jeho předchůdci, ale jeho skutečný vliv bude definovat až výsledek současné krize. Přitom všechna možná řešení mají pro něj některé výhody, ale skrývají také větší či menší úskalí.

Už ve svých prvních Hovorech z Lán Zeman jasně naznačil, že preferuje vládu odborníků, a že má dokonce na mysli čtyři vhodné kandidáty na post premiéra. To výrazně zmenšuje šance na vytvoření vlády na dosavadním koaličním půdorysu, s Miroslavou Němcovou v čele vlády místo Petra Nečase.

Není divu. Prodloužením mandátu dosavadní koalice, pokud by vůbec dala dohromady potřebnou poslaneckou většinu, by se Zeman sice možná dočkal uznání od části voličů za rychlé vyřešení vládní krize, ale nevyřešil by hlubší krizi společenskou, která je spojena s politikou současné koalice.

Navíc by ztratil punc o změnu usilujícího „levicového“ politika, jenž mu pomohl vyhrát prezidentské klání. Že si je toho vědom ostatně potvrdil, když řekl, že má v zásadě jasno a jeho rozhodnutí bude takové, které nezklame jeho voliče v prezidentských volbách.

Jako méně pravděpodobné se tak také jeví, že by Zeman aktivně přispěl ke konání předčasných voleb. Ostatně už dříve argumentoval, že bez vyvolání předčasných voleb se ušetří půl miliardy korun a navíc bude možné dokončit rozdělanou práci, včetně přijetí desítek zákonů.

Existují ale přinejmenším dva jeho další strategické zájmy, o nichž nemluví. Jedním je jeho vztah k sociální demokracii, druhým dostavba jaderné elektrárny v Temelíně.

Předčasné volby by vynesly téměř jistě k moci ČSSD, což by mělo „levicového“ prezidenta těšit, jenže by to byla ČSSD ovládaná lidmi, kteří nejsou Zemanovými spojenci. Až téměř do konce svého mandátu by tak prezident musel spoluvládnout s ČSSD, v níž by jeho spojenci zřejmě hráli druhé housle, přičemž post premiéra by postavení předsedy Bohuslava Sobotky a jeho spojenců ještě posílil.

Zeman naznačil, že uvažoval i o tom, že by v současné krizi požádal o vytvoření vlády právě ČSSD, což by se ovšem rovnalo ze strany Sobotky spáchání politické sebevraždy. Zeman to coby zkušený analytik dobře ví.

Vždyť Sobotka by vládl v provizoriu, bez většinové podpory levice. Není divu, že tuto možnost odmítl a požadoval jménem ČSSD předčasné volby, za což si vysloužil kritiku z úst Zemanova kancléře Vratislava Mynáře.

Zeman bude tudíž ke změně poměrů v ČSSD před příštími volbami potřebovat čas i jinou strategii, a jeho „odbornická“ vláda nepochybně bude mít za úkol k tomu přispět.

Nejdůležitějším ekonomicko-strategickým krokem spojeným s příští vládou pak bude podzimní rozhodnutí o tom, komu připadne dostavba jaderné elektrárny v Temelíně. Pokud, jak se proslýchá, má Zemanovo okolí zájem na tom, aby nabídka připadla spíše rusko-českému konsorciu než Američanům, ani pokračování současné koalice, ani brzké předčasné volby nejsou žádoucí.

Jenže snaha o ustavení vlády, která půjde prezidentovi na ruku, může také být nejúčinnějším spouštěčem spolupráce pravicových i levicových stran na přijetí ústavního zákona o rozpuštění Sněmovny, což by vedlo automaticky k předčasným volbám.

Zeman tedy musí tedy svoji partii hrát velmi obezřetně, protože bude-li příliš tlačit na pilu a budou-li jeho motivy příliš zřejmé, může se dočkat z rukou politických stran zásadní porážky.

Právo, 24.6.2013