Co ohrožuje demokracii
Na semináři pořádaném Institutem Václava Klause dospěli účastníci debaty téměř jednotně k názoru, že souboj s korupcí se prý stal „středobodem“ souboje s parlamentní demokracií a s lidskou svobodou v naší zemi. Represivní složky prý demokracii ohrožují, přičemž se stylizují do vytváření dojmu, že představují a zastupují „hlas lidu“. Politici, zejména zákonodárci, prý selhali v tom, že nezvládli nezastupitelný úkol: vymezit prostor, kde se mají represivní složky pohybovat a jak se tam mají pohybovat
.
To jsou silná slova, která si zaslouží pozornost. Začít lze otázkou, zda u nás nadměrná korupce je nebo není.
Podle různých studií i výročních zpráv Transparency International se nejen zdá, že ano, ale že je to navíc korupce systémová. Tedy korupce, která nenapadá jako nemoc ten či onen orgán, ale je přímo zabudována ve způsobu fungování českého politického systému.
Budeme-li si všímat především této korupce, pak útokem na parlamentní demokracii a svobodu rozhodně není ještě stále krotká, i když občas zbytečně teatrálně předváděná snaha „represivních složek“, konečně některé projevy korupce vyšetřovat, ale v chorál se slévající útoky části politického spektra, že policie a státní zástupci zacházejí příliš daleko.
Korupce u nás přitom narostla do olbřímích rozměrů i proto, že dvacet let politici „vymezovali prostor“ pro možné stíhání korupce tak, že „represivní složky“ skoro nic stíhat nemohly. Lidé v jejich čele příliš dobře věděli „kde se mají pohybovat a jak se tam mají pohybovat.“ Klaus byl v těch dobách premiérem, později předsedou Poslanecké sněmovny, nakonec prezidentem.
On a další politici by nejlépe udělali, kdyby v dané situaci využili svého práva mlčet. Problémem České republiky není, že by v ní vládli plukovníci a podplukovníci, kteří se údajně vydávají za hlas lidu. Největším problémem jsou často zkorumpovaní politici, kteří na nějaké reprezentování „lidu“ už dávno rezignovali.
V zemi, která má jak dlouhé tradice zkorumpované partokracie, tak policejního státu, je samozřejmě na místě dávat si na počínání policie pozor, k čemuž jsou povoláni nejen státní zástupci, ale i soudy. Naopak varování z úst politiků, že represivní složky u nás ohrožují demokracii, jsou dost kontraproduktivní.
Mnozí občané pouze usoudí, že se postřelené husy něčeho hodně bojí, a s demokracií to nemá nic společného. O té dokáží pěkně mluvit na seminářích a v parlamentu. Můžeme si být naopak jisti, že v odposleších, které policie nashromáždila při sledování Romana Janouška a Ivana Rittiga, politici o demokracii nemluvili.
Šlo o jiné věci, a současná varování o policejním státu z řad části politické třídy se zdají být ze všeho nejvíc pokusem policii a státní zástupce zastrašit. To je momentálně jeden ze „středobodů“ souboje s demokracií a lidskou svobodou v naší zemi.
Právo, 29.7.2013
.
To jsou silná slova, která si zaslouží pozornost. Začít lze otázkou, zda u nás nadměrná korupce je nebo není.
Podle různých studií i výročních zpráv Transparency International se nejen zdá, že ano, ale že je to navíc korupce systémová. Tedy korupce, která nenapadá jako nemoc ten či onen orgán, ale je přímo zabudována ve způsobu fungování českého politického systému.
Budeme-li si všímat především této korupce, pak útokem na parlamentní demokracii a svobodu rozhodně není ještě stále krotká, i když občas zbytečně teatrálně předváděná snaha „represivních složek“, konečně některé projevy korupce vyšetřovat, ale v chorál se slévající útoky části politického spektra, že policie a státní zástupci zacházejí příliš daleko.
Korupce u nás přitom narostla do olbřímích rozměrů i proto, že dvacet let politici „vymezovali prostor“ pro možné stíhání korupce tak, že „represivní složky“ skoro nic stíhat nemohly. Lidé v jejich čele příliš dobře věděli „kde se mají pohybovat a jak se tam mají pohybovat.“ Klaus byl v těch dobách premiérem, později předsedou Poslanecké sněmovny, nakonec prezidentem.
On a další politici by nejlépe udělali, kdyby v dané situaci využili svého práva mlčet. Problémem České republiky není, že by v ní vládli plukovníci a podplukovníci, kteří se údajně vydávají za hlas lidu. Největším problémem jsou často zkorumpovaní politici, kteří na nějaké reprezentování „lidu“ už dávno rezignovali.
V zemi, která má jak dlouhé tradice zkorumpované partokracie, tak policejního státu, je samozřejmě na místě dávat si na počínání policie pozor, k čemuž jsou povoláni nejen státní zástupci, ale i soudy. Naopak varování z úst politiků, že represivní složky u nás ohrožují demokracii, jsou dost kontraproduktivní.
Mnozí občané pouze usoudí, že se postřelené husy něčeho hodně bojí, a s demokracií to nemá nic společného. O té dokáží pěkně mluvit na seminářích a v parlamentu. Můžeme si být naopak jisti, že v odposleších, které policie nashromáždila při sledování Romana Janouška a Ivana Rittiga, politici o demokracii nemluvili.
Šlo o jiné věci, a současná varování o policejním státu z řad části politické třídy se zdají být ze všeho nejvíc pokusem policii a státní zástupce zastrašit. To je momentálně jeden ze „středobodů“ souboje s demokracií a lidskou svobodou v naší zemi.
Právo, 29.7.2013