O koaličních jednáních se v médiích často diskutuje tak, jako by šlo o nějaký sportovní zápas, v němž diváci dychtivě sčítají body svých politických favoritů v boji o vládní křesla a programové priority. Ekonomizace myšlení, která dominuje už od 90. let českému veřejnému prostoru, plní média úvahami „odborníků“, jaké (ne)zvýšení kterých daní je zaručenou prohrou či vítezstvím pro tu kterou stranu.
Místo této poněkud jalové redukce všech podstatných sociálních zájmů na ty ekonomické a pojímání politiky jako fotbalového zápasu by možná neškodilo se ohlédnout zpět.

Lze totiž argumentovat, že zatímco vládní koalici pod vedením Petra Nečase jistě poškodila asociálnost a ekonomický neúspěch jejích reforem, mnohem více ji poškodil arogantní styl vládnutí, opakované skandály, jen předstíraný boj s korupcí a nefungující stát.

Sečteme-li volební výsledky ČSSD a komunistů, zdá se, že jasnou „levicovost“ jako prioritu příští vlády chtělo nakonec jen zhruba 35 procent voličů. Průzkumy sice dlouho ukazovaly, že by obě strany mohly spolu získat většinu, ale když pak pod tlakem „levicového“ prezidenta začala ČSSD předvádět ve svých řadách konfrontační politiku, které měli lidé v představení vládních stran už plné zuby, tato většina se vypařila.

Hlavním volebním mottem se stal odpor k jistému typu politiky. Nová hnutí nakonec uspěla na úkor tradičních stran právě proto, že dokázala voliče přesvědčit, že politiku snad mohou dělat jinak.

Jinými slovy: většina voličů volila podle jiných kritérií než pravicovost či levicovost. Měli především už dost tupé konfrontace pro konfrontaci, vládní nekompetentnosti, arogance i nevýkonné státní správy a chabé vlády zákona.

Současnou společenskou poptávku vystihl přesně Alexandr Mitrofanov v textu „Pracně vystavěné kruhy“ (Právo, 13.12.2013), když napsal, že úkolem nové koalice je rehabilitace politiky jako práce a spolupráce, politiky bez velkých gest, praktikované podle schématu vyjednal--zavázal se—udělal
Pokud tímto prizmatem dosavadní činy rodící se koalice poměříme, zdá se, že se blýská na lepší časy. Jednání jsou neteatrálně věcná, vedená vůlí se dohodnout. Finální verze koaličního programu je vpravdě demokratickým kompromisem, uměním možného, ať už o ni budou ideologové zprava i zleva tvrdit cokoliv.

Koalice se proto nakonec s velkou pravděpodobností dohodne i na smysluplném rozdělení křesel ve vládě. Zbortit už dosaženou dohodu kvůli křeslům by v atmosféře převládající společenské poptávky po konstruktivní politice nejen všem třem stranám výrazně uškodilo u voličů, ale způsobilo by další obrovskou politickou krizi.

Toho by si měl být vědom i prezident Zeman. Ve slibné atmosféře dělnosti a kompromisu, kterou dokázaly koaliční strany vytvořit, je veřejnost teď ze všeho nejméně zvědavá na to, zda prezident míní, že ten či onen v navrhované vládě není odborníkem podle jeho gusta. Koneckonců jeho vlastní strana-- extenze agresivních politických metod současného Hradu--ve volbách totálně propadla.

I prezidentovy vlády „odborníků“ má veřejnost už po krk. Nejen kvůli její sporné legitimitě, ale z velké části proto, že je jen pokračováním arogantních manýrů předchozí vlády politické. Je prostě nejvyšší čas nastolit v české politice minimální míru slušnosti, a pokud to prezident nepochopí, bude jeho vliv dále upadat.

Právo, 14.12.2013