Jedním z nejvíce fascinujících zjištění, která se vynořila v souvislosti s právě proběhlými eurovolbami, jsou výsledky šetření sociologické agentury Focus, která ukazují, že se zhruba čtyřicet osm procent Čechů domnívá, že evropské volby jsou zbytečné, protože stejně nic nezmění. Zhruba polovina Čechů si myslí, že se členství v EU do jejich života nijak nepromítlo.

Že se agentura zřejmě nemýlila, pak v samotných volbách ukázala propastně nízká volební účast u nás — 18,2 %. Vezmeme-li v úvahu, že celoevropský průměr byl 43 %, je zřejmé, že Čechy evropské dění skutečně moc nezajímá.

Sociologové i politologové rádi nabízejí k vysvětlení tohoto jevu výklady, jako je poukazování na nízkou informovanost české veřejnosti o evropském dění či nízkou úroveň evropské diskuze u nás.

Jenže taková vysvětlení nás jen dovedou k dalším „proč“. Kupříkladu: proč právě v České republice je informovanost i úroveň evropské diskuze tak mizerná?

Odbýt tuto skutečnost poukazy na složitost evropských institucí, kterým prý většina Čechů nerozumí, nestačí, protože se stejnou komplexitou se potýkají i občané jiných evropských zemí, kde je volební účast — až na Slovensko — vyšší. Jedině, že bychom přijali tezi, že Češi a Slováci jsou v chápaní složitých evropských témat jaksi…inu, méně chápaví.

Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí. Proč je nedůvěra k demokratické politice, k liberální demokracii obecně, jakož i k Evropské unii tak vysoká právě v obou následnických státech Československa?

Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.

Jisté je, že obě země vykazují i dvacet pět let po pádu komunismu vysoký stupeň provinčnosti, která se projevuje nedůvěrou k dění za jejich hranicemi, jakož i nedůvěrou k účasti na nadnárodních politických projektech.

A pak je zde jakási vysoká míra lhostejnosti, bohorovnosti a defétismu: podle většiny být v EU může být koneckonců i výhodnější než v ní nebýt, ale myslet si, že o ní můžeme také aktivně spolurozhodovat, je prý jen zbožné přání.

Hezky tento postoj vyjádřil renomovaný komentátor jednoho českého deníku, když ještě před eurovolbami v podobě jakéhosi typicky českého, ironicky stěžovatelského povzdechu napsal, že ať už volby dopadnou jakkoliv, vítězem stejně bude zase jen Angela Merkelová. A je to…

V českém případě navíc tyto postoje pilně přiživoval svého času všudypřítomný Václav Klaus. Deset let jeho prezidentství, v souběhu se dvěma vládami vedenými euroskeptickou ODS, se vyznačovalo především jakousi zakyslou nechutí k EU. Právě Klaus české veřejnosti neúnavně vysvětloval, že v EU jsme, protože nám nic jiného nezbývá, ale to je tak asi jediný důvod, proč bychom tam měli být.

Otázkou ovšem je, zda Klaus nakazil svými postoji českou veřejnost, nebo jen vyjadřoval postoje, které značné části české veřejnosti promlouvaly takříkajíc z duše.

Po eurovolbách politický důchodce Klaus prohlásil, že evropské volby jsou zbytečné, protože zbytečný je samotný europarlament. Že Klausův zhoubný vliv na českou společnost ještě zcela nevyvanul, pak potvrdila i propastně nízká volební účast, doprovázená výše zmíněnými průzkumy.

Bohorovné tvrzení o zbytečnosti EP, podporované v průzkumech téměř polovinou veřejnosti (ačkoliv jakákoliv hlubší analýza snadno ukáže, že údajná zbytečnost či bezvýznamnost EP je v současné evropské architektuřeholý nesmysl), ovšem navozuje především otázku, zda v Evropě nejsou zbyteční tak trochu především Češi. I jejich propastně nízká účast v eurovolbách naznačuje, že jsou v EU jen černým pasažérem.

Sečteno a podtrženo, vezmeme-li v úvahu upadající zájem Čechů i o domácí politiku, či jejich dosti dobrodružný příklon k nesystémovým hnutím a stranám, zdá se, že u nás panuje široce sdílená lhostejnost k tomu, kdo nám vlastně vládne. Ve vztahu k EU to platí dvojnásob.

Ač to většina z nás nerada slyší, Češi svých (ne)politickým chováním a lhostejností opakovaně ukazují, se si svým způsobem zaslouží, aby jim vládli jiní, když se svého podílu na určování dění v Evropě sami zříkají. A nemají si pak ani právo stěžovat, že jim ti „jiní“ vládnou špatně. Když se sami z politického dění vyloučili, jsou jejich názory pro evropský hlavní proud opravdu tak trochu zbytečné.

Rozšířená verze textu, který vyšel 27.5.2014 v Deníku Referendum