Pro vojenskou agresi Ruska na východní Ukrajině se ujal název „hybridní válka“. V podstatě označuje situaci, kdy oficiálně Rusko na Ukrajině žádné vojáky, a prý ani techniku, nemá, v realitě bojují na východní Ukrajině tisíce ruských vojáků, které Kreml označuje za dobrovolníky na dovolené.

Jinými slovy, pojem „hybridní válka“ znamená, že ruští vojáci na Ukrajině jsou i nejsou, Rusko proti Ukrajině vede i nevede válku. Mohli bychom též dodat, že součástí hybridní války je evidentně i systematické lhaní.

Provozovat hybridní válku se agresorské zemi daří zejména tehdy, když se může v táboře států, které se snaží její agresi zastavit, spolehnout na hybridně se chovající členy. Pokud bychom vycházeli z výše zmíněné definice hybridní války, jsou to země, které se chovají i nechovají jako spojenci zemí, které na agresora kupříkladu uvalují sankce nebo se snaží přijímat další rozhodnutí, která mají agresora zastavit.

Je smutné konstatovat, že mezi takovými hybridními členy Evropské unie a spojenci dalších členských zemí NATO, je i Česká republika. Chování naší politické reprezentace v rusko-ukrajinském konfliktu by se dalo nejlépe popsat parafrází známého výroku: Kdo si může dovolit nepřítele se spojencem, jakým je Česká republika?

Začít lze lavírováním českého premiéra v otázce sankcí hned na začátku konfliktu, které se postupně přeměnilo v hokynářskou aritmetiku, v níž vláda horečně vypočítávala, co nás budou sankce stát. Později si Česká republika na návrh premiéra vyjednala výjimky z dalšího kola sankcí, přičemž se premiér chlubil, jak ochránil ekonomické zájmy vlastní země i Evropské unie.

Jeden by si mohl naivně myslet, že sankce jsou politickým, nikoliv ekonomickým opatření, a že jejich účelem je donutit agresora ke změně chování. V zemi s poněkud hybridně se chovající politickou reprezentací to ale evidentně neplatí. Pro její politiky sankce, stejně jako hybridní válka, tak trochu jsou a tak trochu nejsou.

Není divu, že taková země má i hybridního prezidenta. Ten v jednu chvíli tvrdí, že věří ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou, aby pak o pár hodin vysvětloval, že se na Ukrajině vede „hybridní válka“, v níž se angažují ruští dobrovolníci, kteří žádnými dobrovolníky nejsou. Moskva i západní spojenci si mohou z pozic takové hybridní hlavy státu vybrat, co potřebují.

Česká republika je bohužel v konfliktu s Ruskem slabým článkem západního společenství i proto, že značně hybridně se na konflikt i možné reakce Západu dívá i česká veřejnost. V zemi, která měla jednu z největších komunistických stran ve východní Evropě, jejíhož pohrobka nedokázala dodnes zakázat, možná není překvapivé, kolik lidí sympatizuje s dnešní politikou Kremlu. A když k nim přidáme fašizující okraje české pravice a postkomunistický tábor v sociální demokracii, není úplně zřejmé, jak by u nás dopadlo kupříkladu referendum o tom, kdo je v současné krizi skutečným viníkem.

Vinu ovšem nesou i prozápadní politické elity, které nechaly během svých vlád upadnout český vojenský rozpočet do hlubin, které činí z České republiky černého pasažéra Severoatlantické aliance. Anebo bychom mohli říct, že Česká republika je takový—inu, hybridní spojenec. V NATO i Evropské unii je, ale zároveň jaksi není. Není ochotná příliš dávat, ale pere se o to, aby dostávala.

Jisté je, že na takového hybridního spojence se může Západ spolehnout jen v jednom. Bude-li muset udělat další složité rozhodnutí, Česká republika se bude snažit přijít s řešením, z něhož nebude úplně zřejmé, zda náhodou není také spojencem Ruska.

ČRo Plus, 10.9.2014