Většina českých vládních a parlamentních politiků hraje s občany zvláštní hru. Opakovaně si stěžují na různé ústavní přešlapy, jakož i porušování zahraničně-politické linie vlády prezidentem, ale když mohou využít politické a ústavní nástroje, aby prezidenta odkázali do patřičných mezí, rozplynou se bojovné řeči v jakousi politikou mlhu.

Řeč přitom není jen o vztahu parlamentních i vládních politiků a současného prezidenta Miloše Zemana, ale i o prezidentovi Václavu Klausovi. Ačkoliv se nyní často argumentuje, že nejrůznější excesy Zemana souvisí se zavedením přímé volby prezidenta, ústavu si vykládal po svém a zahraničně-politickou linii vlád porušoval nebo ignoroval i parlamentem zvolený Klaus. Když Klaus kupříkladu odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou před tím podpořily ústavními většinami obě komory parlamentu, politici Klausovi různým způsobem hrozili, ale nakonec se nic zásadního nestalo.

Není tedy divu, že prezident Zeman si hned po nástupu do funkce začal vykládat ústavu po svém—tedy tak, aby posílil svoji pozici na úkor parlamentu a vlády. Straničtí politici se bouřili, hodně mluvili o Zemanově hrozbě parlamentní demokracii, když jmenoval bez souhlasu parlamentu svoji vládu takzvaných expertů, a dokonce vznikl jakýsi konsensus, že je třeba zpřesnit prezidentovy pravomoci. Kupříkladu tak, aby nemohl bezdůvodně odkládat jmenování vlády, nebo aby coby ústavně neodpovědný prezident neměl výlučnou pravomoc vybírat členy bankovní rady České národní banky.

Jenže se zdá, že se odvážné návrhy, které vzešly primárně z dílny ministra pro legislativu Jiřího Dienstbiera, opět neuskuteční. Není na nich prý potřebná shoda. Opatrnost při změnách ústavy je samozřejmě pochopitelná, ale zároveň lze poznamenat, že až se parlamentní politici a vláda opět dostanou do nějakého ústavního konfliktu s prezidentem, v němž budou tahat za kratší konec, mohou si stěžovat jen sami na sebe.

To samé platí o prezidentových zahraničně-politických aktivitách. Tato prezidentova činnost podle ústavy patří k takzvaným kontrasignovaným pravomocem, což znamená, že důležité zahraničně-politické aktivity prezidenta, včetně jeho cest a významných projevů, má schvalovat vláda. Všechny jeho cesty vskutku schvaluje, protože je stát financuje, ale i zde panuje značné pokrytectví.

I v případech, kdy vláda dobře ví, že prezident podniká tu či onu cestu v rozporu s oficiální zahraničně-politikou linií vlády, nebo že dokonce svými vystoupeními rozhořčí naše spojence, vládní politici totiž takové aktivity prezidenta svým formálním souhlasem nakonec vždy schválí. Zřejmě proto, že se buď nechtějí dostat do otevřeného sporu s prezidentem, nebo proto, že by směrem do zahraničí nevypadalo vládní mistrování prezidenta dobře.

Že může účast prezidenta na té či oné zahraniční akci vypadat nakonec mnohem hůř, než kdyby mu vláda jeho cestu jednoduše neschválila, vládní politici evidentně příliš neřeší. Stávají se tím ovšem nejen spoluodpovědnými za prezidentovo vystupování, ale de facto svým souhlasem s tou či onou problematickou cestou pozdvihují formálně prezidentovu cestu na akt oficiálně reprezentující celou zemi.

Ačkoliv někteří vládní politici vedou řeči o tom, jak v tom či onom s prezidentem nesouhlasí, a ačkoliv premiér a ministr zahraničí veřejnosti sdělují, že prý s prezidentem o jeho zahraničně-politických aktivitách diskutují, je schvalování problematických cest prezidenta vládou ve skutečnosti naprosté vzdání se odpovědnosti, kterou vláda za činy neústavně odpovědného prezidenta má.

Až tedy prezident opět odcestuje na problematickou zahraniční cestu, která dělá jeho zemi ostudu u spojenců, neobviňujme primárně jeho. Vinu nese v první řadě vláda.

ČRo Plus, 8.4.2015