Příštím bitevním polem v EU budou v kontextu uprchlické krize snahy o zavedení trvalého přerozdělovacího mechanismu. Česká republika už dopředu avizuje že tento mechanismus odmítne, protože prý nemůže fungovat. Možná lepší by ale bylo, kdyby česká vláda nejprve přišla s konstruktivními návrhy, jinak hrozí, že bude zase potupně přehlasována--stejně jako v předešlé bitvě o jednorázové kvóty.

Vláda tehdy jen umíněně opakovala, že preferuje princip dobrovolnosti. Jenže dobrovolnost není vynutitelné pravidlo, což dost otupovalo ostří českého argumentu, že zatímco my se řídíme pravidly, Německo a další země jednají chaoticky, protože prý z pozic hodnot.

Ve snahách zavést trvalý přerozdělovací mechanismus ale Německo a jeho spojenci nebudou argumentovat primárně hodnotami, nýbrž potřebou zavedení srozumitelných stálých pravidel. ČR by je měla vzít za slovo. Měla by tudíž kromě svého již známého požadavku na lepší ochranu vnějších hranic EU požadovat přinejmenším dvě další věci.

Za prvé by měla žádat, že pokud už uprchlíci--i navzdory zvýšené ostraze vnějších hranic--do EU proniknou, žádný z nich nemůže doufat v azyl, jestliže se nejprve řádně nezaregistruje a nevyčká na relokaci v jednom z „hotspotů“, tedy vlastně v jednom ze sběrných center, které jsou postupně zřizovány na vnější hranici EU. Toto by měla být zpráva pro uprchlíky a závazek pro země, jako jsou Německo a Švédsko, které by neměly přijímat k azylovému řízení žádné uprchlky,kteří jim nebudou přiděleni z hotspotů, kde se zaregistrovali.

Není prostě možné, aby v opravdu evropsky fungujícím systému, kterým má trvalé přerozdělování být, panoval dosavadní chaos, v němž putují napříč EU proudy uprchlíků s tím, že budou o azyl žádat až v zemi svých snů. Tím jak oni, tak země, které je přijímají, porušují dokonce i nepříliš dokonalá současná pravidla.

Evropská shoda na tomto požadavku by mimo jiné zastavila proud uprchlíků uvnitř Schengenu. Ti by museli přijmout, že v EU , v níž nově funguje evropský, nikoliv primárně národní imigrační mechanismus, nelze v první fázi pobytu emigrovat do konkrétní země, ale že přišli do EU jako celku. Ta v hotspotech rozhodne na základě konzultací s členskými zeměmi, kam je umístí.

Za druhé by ČR měla trvat na tom, že se EU musí před spuštěním relokačního mechanismu dohodnout na seznamu bezpečných zemí. Uprchlíci z těchto zemí by byli automaticky odmítáni coby ekonomičtí migranti.

Legitimní by též bylo otevřít debatu o tom, jak postupovat vůči uprchlíkům, kteří nebudou chtít do přidělených zemí jít nebo v nich zůstat alespoň po dobu, kdy s nimi bude vedeno správní řízení. Zároveň byla ale byla na místě debata o větší flexibilitě v tom, kam a jak mohou odejít přidělení migranti po úspěšném skončení všech přijímacích procedur v přidělené zemi.

Teprve když budou takové návrhy ignorovány, měla by se česká vláda postavit proti. I kdyby byla ČR opět přehlasována, byla by její pozice alespoň srozumitelnější. A ta zní, že funkční systém přerozdělování jsme ochotni podpořit, zatímco nefunkční systém nikoliv, protože „distribuce chaosu“ by se opravdu neměla tvářit ani jako pravidlo, ani jako evropská hodnota.

ČRo Plus, 30.9.2015