Česká ústava praví, že prezident zastupuje stát navenek. Dalo by se tudíž předpokládat, že hlava státu si bude počínat jako diplomat. A jelikož je zmíněná prezidentova pravomoc takzvaně kontrasignovaná, a nese za ní tedy spoluodpovědnost vláda, dalo by se také předpokládat, že prezident každý svůj krok na mezinárodním poli s vládou pečlivě konzultuje.

V případě současného prezidenta Miloše Zemana ale nic z toho bohužel neplatí. V mezinárodních vztazích si počíná dost často jako příslovečný slon v porcelánu.

Posledním mezinárodně-politickým incidentem, který Zeman způsobil, je odvolání řeckého velvyslance z Česka do Atén. Důvodem jsou Zemanovy nedávné výroky, z nichž plyne, že dle jeho názoru Řecko nemá co pohledávat v eurozóně, anebo, abychom byli konkrétní, že Česká republika prý do eurozóny může vstoupit den poté, co ji Řecko opustí.

Řekové si docela logicky stěžují, že takové výroky od prezidenta země, která v eurozóně zatím ani není, jsou nemístné a urážlivé. My bychom mohli dodat, že nejenom vůči Řecku, protože Řecko bylo—po příslibu reforem--ponecháno v eurozóně jejími členy, v čele s Německem. Náš prezident se tak, řečeno lidově, „naváží“ vlastně i do členských zemí eurozóny, jejímž členem by se podle něj Česká republika měla co nejdřív stát.

Spor s Řeckem se sice podařilo ministru zahraničí Zaorálkovi nakonec uhladit coby „nedorozumění, ale bohužel to není zdaleka první Zemanův zahraničně-politický přešlap. Už jako kandidát na prezidenta si v kampani pomáhal výpady proti sudetským Němcům i proti rakousko-německému zázemí protikandidáta Karla Schwarzenberga do té míry, že si vysloužil otevřenou kritiku německých i rakouských politiků a médií. Jeho pověst v těchto dvou zemích zůstává pošramocená.

V rusko-ukrajinském konfliktu pro změnu natolik otevřeně stranil Rusku, že se stal terčem silné kritiky ze strany Kyjeva. A když pak otevřeně odmítal ekonomické sankce proti Rusku uvalené Evropskou unií a Spojenými státy, nebo když tvrdil (ve zřejmém rozporu se zprávami západních rozvědek), že věří ruskému ujišťování, že na východní Ukrajině nejsou ruští vojáci, vysloužil si kritiku od našich západních spojenců.

Kritika z úst amerického velvyslance v Praze na adresu Zemana za to, že se jako jediný významný představitel Západu rozhodl účastnit oslav konce druhé světové války v Moskvě, pro změnu dovedla českého prezidenta až k tomu, že tomuto velvyslanci našeho nejdůležitějšího vojenského spojence zakázal vstup na Hrad.

Na českého prezidenta se též opakovaně snáší ostrá kritika z úst představitelů některých islámských států a organizací za jeho protiislámské výroky. A když Zeman při své návštěvě Číny iniciativně ujišťoval čínské představitele, že k Číně patří neoddělitelně Tibet a Tchaj-wan, vyvolalo to jisté pozdvižení v diplomatických kruzích Tchaj-wanu, jehož firmy hrají vedoucí roli mezi zahraničními investory v České republice.

V Turecku pro změnu nedávno vyvolaly pozdvižení Zemanovy výroky, že Turecko by nemělo být členem Evropské unie, protože se chová jako spojenec Islámského státu. Což o to, o ambicích Turecka stát se členem Unie i o jeho počínání v konfliktu v Sýrii, je třeba diskutovat, ale mělo by se tak dít na celoevropské úrovni. Nemluvě o tom, že Turecko coby členská země NATO je oficiálně ještě pořád naším spojencem.

Jelikož česká vláda si vůči Zemanovi nedokáže takříkajíc dupnout, je téměř jisté, že prezident bude ve své destruktivní činnosti na poli diplomacie pokračovat. Občané země, kterou reprezentuje, se mohou jen bezmocně sázet, kterou další zemi urazí.

ČRo Plus, 23.12.2015